SAW - hra o přežití I. část

 

 

KOUPELNA - PROBUZENÍ

Ticho. Nehlučná temnota. Sklouznutí. Vlhko! Proboha, všude je voda!

Lekl se a neuváženě se rychle nadechl. Proud vody mu natekl do nosu a on se dusivě rozkašlal. Prudce ho rozbolela hlava a dusivý stisk na plicích byl nesnesitelný. Otevřel oči a vyrazil kupředu. Vytřeštěné oči sledovaly hladinu a rychle se k ní blížily. Šplouchnutí. Nadechl se a vykašlával zbytky vody. Byl vyděšený. Co to je! Špunt! Ruka mu vystřelila kupředu a aby se zbavil vody všude okolo, vytáhl jej. Cosi blyštivého zmizelo v odpadové rouře.

Nahmatal roztřesenou rukou kraj plechové vany. Všude okolo byla tma. Vyhoupl se a přepadl přes okraj. Když dopadl a plácl mokrými šaty o studené dlaždice, tiše zaklel. Ležel, rychle dýchal a cítil, jak z něj crčí voda. Všude byla tma. Kdo v ní je? Číhá tam něco? A co tady vůbec dělá?

Třeštilo mu v hlavě, jako by v ní měl roj včel. Mrákotně otevřel oči a zamžoural kolem sebe. Spánky mu projela další ostrá bolest. Rukou si nahmatal zátylek a prsty se otřel o velkou podlitinu na něm. Natáhl ruce. Všude dlaždice, kachle. Vlhko a zima. Co tady dělá? Nedokázal přemýšlet, byl stále ještě napůl ve snu. A není tohle jeho sen? Třeba se teď probudí do dalšího šťastného dne. Štípl se. Ne, není to sen. Je zkrátka ve tmě, sedí na zemi a je mu zima. Opřel se o zeď a chvíli čekal. Hlavou mu vířily tisíce myšlenek, ale ani jednu nedokázal uchopit a odpovědět si na ní. Rozhodl se, že se projde po místnosti, aby zjistil kde je. Teprve nyní si povšiml, že je bosý. ,,Výborně“ pomyslel si. ,,Takže jak tu bude jedinej střep, mám ho v noze.“ Pomalu vstal, opíraje se o zeď. Bolest mu hlavou projela, jak ostrý nůž. Chvíli stál a čekal. Natáhl ruce před sebe – žádnou překážku necítil. Na strop také nedosáhl. Udělal malý krůček dopředu. Ozvalo se lehké zachrastění. Zůstal stát jako přibitý a naslouchal zda se to ozve znovu. Nic se však nedělo, slyšel akorát vlastní vystrašený dech. Udělal pomalu další krok, provázený zachrastěním. Nakročil k dalšímu ale svalil se na zem, přímo na hruď. Lekl se a hlasitě vykřikl. Obličej mu břinkl o dlaždice na zemi. Cítil, jak mu z roztrženého čela pomalu stéká několik kapek krve po tváři, ale na to nedbal. Byl vyděšený. Rukama svíral svojí pravou nohu. Teprve nyní si povšiml, že nad jeho kotníkem, omotaným plátnem, jej svírá železný okov. Z oka na jedné jeho straně visel silný řetěz. Hmatal stále po řetězu, zvědav kam sahá. Roztřesenýma rukama nahmatal staré vodovodní potrubí. A kolem něj byl řetěz uvázán. Bez zámku, na spojnici zavařen.  Teprve nyní si uvědomil co to znamená. Cosi ho tu drží svázaného jako psa. Je naprosto v jeho moci, utéci nemůže, není jak! Zrychleně dýchal. V panice začal škubat řetězem, zkoušel si okov přetáhnout přes kotník, ale vše bylo zbytečné. Jedinou nadějí, jak se z okovu dostat, byla malá, klíčová dírka v železné mase okovu. Jedině s klíčem se mohl dostat pryč.

Ozvalo se šplouchnutí a sípavé zvuky. Rychle se vrátil do rohu, kde se probudil a čekal co uslyší dále. Ozvalo se těžké, mokré žuchnutí a rychlé oddechování.  Pak znovu ticho. Co se stane teď? Co se děje? Ve spáncích mu tepalo a srdce mu mohlo vyskočit z hrudi. Co je tam ve tmě?

Adam ležel na zemi a vyčkával. V té tmě něco dýchalo. Ten druhý o něm musí vědět. Jaké má úmysly? Přítel? Nebo, co se v téhle situaci dá nazvat přítelem? Snad jedině ten, kdo mu vysvětlí co tu dělá a proč tu je. ,,Halo?“ Hlesl tiše do tmy. Chlad s ním zatřásl. ,,Je…je tam někdo? Ozvěte se!“ Těkal očima kolem, ale zíral jen do tmy. Žádné světlo. Čekání na odpověď mu připadalo jako věčnost, ve skutečnosti trvalo jen okamžik.

,,Ano?“ Ozvala se krátká, úsečná odpověď, či spíše další otázka. Adamovi však připadala jako vysvobození.  Podle jeho hlasu poznal, že onen společník může sedět tak čtyři, nebo pět metrů od něj. Otočil se proto směrem, odkud hlas přišel.

,,Kdo jste? Co jste zač?“  Zeptal se Adam.

Žádná odpověď. Ten druhý se rozmýšlel. Říct nebo neříct. Ostatně teď už je to stejně jedno.

,,Gordon. Doktor Lawrence  Gordon.“ Odmlčel se. ,,Kdo jsi ty?“

,,Já…Adam, Adam Stanheight. Co…co tady děláme? Kdo jsi? A proč je tady tma?!“ Adam se zachvěl.

Než však stačil doktor Gordon na cokoliv odpovědět, ozvalo se cvaknutí. Do očí je zasáhl doslova výbuch světla. Oba si zastřeli oči rukama. Silné světlo prořízlo tmu a na chvíli je oba oslepilo. Cvak! Další zářivka na stropě se rozzářila, po ní další. Jejich tlumené hučení naplňovalo místnost a jejich světlo proniklo do všech koutů.

Adam pomalu otevíral oči. Zaostřil do jasného světla a rozhlédl se kolem sebe. Náhle to spatřil. Vyjekl a leknutím se odtáhl zpět. Doktor Gordon na to zíral, vyděšený a sinalý.

Místnost byla starou umývárnou. Oprýskané a špinavé kachle se ve světle leskly a vrhaly stíny na stará, rozbitá umyvadla, vanu a záchod. Nad umyvadly viselo zrcadlo, špinavé a poškrábané. Všude po zemi i stěnách byly špinavé šmouhy a chuchvalce prachu.

Ale uprostřed místnosti ležel on. Muž v bílém triku a trenýrkách. Ležel obličejem k zemi. Téměř celá jeho hlava byla pokryta krvavým šlemem. V pravé ruce křečovitě svíral pistoli, v levé přehrávací diktafon.  Krev na jeho hlavě již byla zaschlá, stejně jako krvavý pramínek na zemi, který dříve stékal do žlábku.

Adam cítil, jak mu hučí v hlavě. Cítil, jak mu žaludek vypovídá poslušnost, vše se s ním motalo. ,,Proboha…“  Vyrazil jen ze sebe.  Chtěl se zvednout, ale teprve nyní si povšiml jiné věci. ,,Proč mám ten řetěz!?“ Vykřikl, padl na zem a začal škubat za řetěz. Okov se mu svíral kolem nohy a jediné co narušilo masu železa, byla malá klíčová dírka. ,,Co to je, kurva?!“ Zařval znovu. Zoufale a zběsile škubal za řetěz, kopal bosýma nohama do odpadní roury, ke které byl řetězem připoután. ,,Co si mi to udělal? Mluv! Mluv!“ Řval Adam, propadající panice.  ,,Drž hubu, jsem na tom stejně jako ty.“ Řekl klidně Gordon, nespouštěje oči z mrtvého uprostřed místnosti. Sledoval kousíčky mozku roztříštěné kolem hlavy mrtvého. Udělalo se mu zle a tak odvrátil oči. ,,Probudil jsem se tu před chvílí. Jsme na tom stejně!“  Adam se s tím však nechtěl smířit, stále škubal pouty a Gordona neposlouchal. Po chvíli konečně klesl. ,,Je to zbytečný, co?“ Hlesl odevzdaně. 

,,Nemůžeme tu být přece jen tak, musí to mít svůj důvod. Snad po nás něco ten únosce chce a pak nás pustí.“ Gordon se stále rozhlížel. Žádná okna, žádné dveře, krom těžkých, železných vrat. A na stěně – hodiny.

,,Počkat. Ty hodiny..“ ozval se Gordon.

,,Co je s nima?“ Zeptal se Adam.

,,Jsou zbrusu nový.“

,,Takže?“

,,Takže ten, kdo nás unes chtěl, abychom věděli, kolik je hodin!“ odvětil Gordon nakvašeně. Podle toho, co hodiny ukazovaly, bylo po čtvrt na jedenáct. A vteřinová ručička se pomalu posouvala vpřed.

Lawrence Gordon se pomalu přesunul ke vratům. ,,Snad se mi je podaří otevřít.“ Opřel se o ně. Studený kov ho zastudil přes košili. Zabral. Vrata se ani nepohnula. Zabíral znovu. A znovu nic.

Adam na něj hleděl a pomalu se uklidňoval. Uvědomil si to, nemá cenu se s ním hádat a řvát na něj. Je na tom stejně a jedině spoluprácí se můžou dostat ven. Nebo přinejmenším přežít co nejdéle. Usednul znovu na zem. Něco ho zatlačilo v zadní kapse. Hmátl do ní. Obálka v igelitovém pouzdře s nápisem ADAM. Rozechvělýma rukama ji otevřel. Vytáhl malou, plastovou kazetu s nápisem PUSŤ SI MĚ!

,,Co tam máš?“ Křikl na něj ode dveří Gordon. Žádná odpověď, Adam se vším zaujetím prohlížel kazetu. ,,Slyšíš, Adame?!“ Křikl znovu.

,,Kazetu.“ Zněla strohá odpověď.

,,Kde si ji vzal?“

,,V kapse u kalhot.“ Vydechl Adam a prohlížel si i ostatní kapsy. Doktor Gordon udělal to samé. A náhle strnul. Z pravé kapsy kalhot vytáhl obálku s nápisem LAWRENCE. Bez čekání ji roztrhl a vysypal si obsah do dlaně. Malá kazeta s nápisem PUSŤ SI MĚ. Ale nejen to. V dlani mu ještě ležel náboj. Ostrý náboj do pistole. A vedle něj malý klíček. Gordon zastrčil kazetu i náboj do kapsy a vrhl se s klíčem k zámku na svých okovech. Roztřesenýma rukama se sotva trefil do zámku. Nic. Nepasoval tam. ,,Kurva.“ Ulevil si polohlasem Gordon.

,,Hoď mi ten klíč. No ták!“ Adam k němu vztáhl ruce. Gordon okamžik váhal, pak se ale rozpřáhl a přehodil klíček přes místnost. Zazvonil na dlaždicích, párkrát skočil po zemi a nakonec dopadl vedle záchodu. Adam jej zvedl ze země a ihned nato se vrhl ke svým okovům. Nic. Adam chtěl klíč naštvaně zahodit, ale pak si uvědomil, že jej možná ještě budou potřebovat.

,,Ten diktafon!“ Vykřikl Gordon a ukázal na přehrávač v ruce mrtvého. ,,Přitáhni ho!“

Adam si lehl na břicho a natáhl ruce. Ani když se natáhl sebevíc, k diktafonu nemohl dosáhnout. Stále zbýval ještě dobrý půlmetr. Serval ze sebe svoji košili, pod ní měl už jen slabé triko. Snažil se jí diktafon přitáhnout, znovu a znovu. Ale zbytečně.

,,Nejde to!“ Vykřikl naštvaně.

,,Musí to jít.“ Opáčil Gordon. ,,Když nám dal ty kazety, tak to musí nějak jít. Musí tu být něco, čím se dá přitáhnout.“

Chvíli přemýšleli. Adam náhle přiskočil k vaně, kde se probudil a vytáhl z ní špunt na řetízku. Opět si lehl na zem. Studila ho do prsou. Zatřásl se zimou. Hodil špunt na řetízku, snaže se trefit oko popruhu na diktafonu. Napoprvé nic. ,,No tak! Dokážeš to.“ Povzbuzoval jej Gordon. Dalších pár ran šlo zcela mimo a pak náhle se špunt provlékl okem popruhu. ,,Ano! Přitáhni ho, dělej.“ Gordon jej sledoval nedočkavým pohledem. Adam pomalu přitahovat diktafon. Ten opustil ruku mrtvoly, protáhl se malou loužičkou krve a zanechal za sebou dlouhou, rudou stopu na dlaždicích. Přitáhl jej o pár dalších centimetrů. A ještě pár. Chňapl vpřed a konečně sevřel diktafon v ruce. Kov jej zastudil.

Zvedl se ze studených dlaždic. Rozechvělýma rukama otevřel diktafon a vložil do ni kazetu. Zmáčkl PLAY…

,,Ahoj Adame.“ Ozval se skřehotavý hlas z nahrávky. Adam i Lawrence se zachvěli. ,,Žil jsi sprostým životem, živil ses soukromím ostatních. Co vidí voayer když se podívá do zrcadla? Šťastného člověka živícího se poctivou prací, nebo lidskou zrůdu? Dnes to podrobíme zkoušce.  Tvá hra začne a záleží na ostatních, zda ti odpustí.“ Nahrávka skončila.

,,Hoď mi ten diktafon.“ Zavolal na něj Lawrence. ,,Chci si pustit svojí kazetu.“

Adam nereagoval.

,,Slyšíš, Adame?! Nedochází ti, že spolu musíme spolupracovat, jestli se chceme odtud dostat?“ Zakřičel znovu, tentokrát silněji.

,,Nebudu riskovat, že se ten diktafon rozbije!“ zazněla Adamova odpověď. ,,Ty mi hoď kazetu.“
Lawrence Gordon se chvíli rozmýšlel, ale pak mrštil kazetou přes místnost. Proklouzla Adamovi mezi prsty a dopadla na podlahu, kde párkrát skočila až zůstala na zemi. Adam ji sebral, vložil do diktafonu a spustil.

,,Zdravím vás, pane doktore Gordone.“rozezněl se pásek. ,,Celý svůj život sdělujete lidem jakou diagnózou zemřou. Dnes budete tou diagnózou vy. Vaším cílem hry je zabít Adama. Musíte to udělat do šesti hodin, pak vaše hra skončí. V tu chvíli by se vaší ženě a malé holčičce mohlo stát něco nepěkného a vy sám na tomto místě shnijete. Před vámi leží na zemi mrtvý člověk. Nezbývá vám, než se zastřelit, když vám v žilách koluje tolik jedu. On je pouze jedním z prostředníků celé hry! Vodítka k výhře jsou všude kolem vás, pane Gordone, jen se stačí pořádně dívat! Hra začíná…“ Následovalo ticho, rozrývané jen šuměním a skřípáním, ozývajícím se z pásku kazety.

,,Počkej!“ Lawrence se zamyslel. ,,Hoď mi ten diktafon. Teď už je jedno, jestli se rozbije!“

Adam mu opatrně hodil diktafon. Lawrence jej chytil, zesílil jej na maximum a přiložil si jej k uchu.

,,…jsou všude kolem vás pane Gordone, jen se stačí pořádně dívat! Hra začíná…..jdi za svým srdcem…“ poslední věta byla zašeptána a téměř se ztratila v šumění pásku.

,,Jdi za svým srdcem?“ Vybuchl Adam. ,,Co to kurva znamená? Co!?“

Lawrence se rozhlížel po místnosti. ,,Musíme najít něco co vypadá jako srdce…nebo něco nakresleného.“ Zdi? Podlaha? Nic. Nic. Počkat!

,,Tam!“ Lawrence ukazoval na nádržku u záchodu. Byl na ní nakreslen obrys srdce. ,,Ten záchod.“

Adam přešel k záchodu. Podíval se dovnitř. Ucpaný odpad nedovoloval, aby voda a některé výkaly odplavaly a tak nyní téměř zcela naplňovaly záchodovou mísu. ,,Panebože, to je humus.“ Zabořil svou ruku do mísy. Zvedl se mu žaludek a zamotala hlava. Téměř se pozvracel.

,,Máš něco?“ Zeptal se Lawrence.

,,Nic moc…“ Zněla odpověď Adama. Vytáhl ruku ven a snažil se ji očistit. ,,To je humus! Mám ty sračky úplně všude, do hajzlu!“

,,Zkus se podívat do nádržky, Adame.“

Adam odklopil těžký, porcelánový kryt nádržky a z vody uvnitř vytáhl igelitový pytel. ,,Proč jsem se tam nepodíval dřív, do hajzlu?“

Lawrence se nervózně pousmál.

Adam rozpáral igelit prsty a podíval se dovnitř. Dvě kovové pilky a….

,,Co tam je!“ Zavolal na něj Gordon. Adam vytáhl z pytle dvě pilky, pytel zahodil do vany, kde se probudil. ,,Klíč ke svobodě!“ Téměř se rozesmál. Klekl si k řetězu a začal ho zběsile pilovat.

,,Adame! Adame, slyšíš!“ Adam se otočil na Lawrence. ,,Hoď mi tu druhou, Adame.“

Kov zazvonil o dlaždice. Zvuk pilování řetězu za chvíli naplnil celou místnost. Naděje v obou však pohasínala.

,,Nejde to, kurva!“ Adam položil pilu vedle. ,,Ty zasraný řetězy jsou moc silný!“

Lawrence se vyčerpán a vyděšen opřel o zeď. Zděšeně hleděl na pilu. ,,On nechce, abychom přepilovali řetězy…chce, abychom si uřízli nohy.“  Jeho slova dozněla do naprostého ticha koupelny.

,,Cože?“ Adam vyskočil. ,,Cože, do hajzlu, cože?“

,,Nejspíš vím, kdo nám tohle udělal. Kdo nás tu drží.“

,,Kdo? Tomu sráčovi nakopu prdel, znáš ho?“

,,Ne…ne osobně.“ Pokrčil rameny Lawrence. ,,Znám jeho postupy, jeho hry. Sám jsem byl mezi podezřelými….“

---