To kdybych věděl IV

     „Možná jo...hele promiň, asi ses mě dost lekl. Ale nejsem zvyklá na návštěvy...vlastně neznám „z venku“ nikoho jiného, než Rickyho, Lucy, Aloize a pár dalších mafoušů. A teď už i tebe...“
   „Já...to je v pohodě. Jsem jen trochu paranoidní. Však víš...díváš se na spoustu hororů, říkáš si, že to na tobě nezanechá žádné následky, že přece nejsi holka. Eh, teda posera. No ale pak přijde nějaká situace nebo jsi třeba sama doma a najednou „Puf!" a jsi posraná až za ušima.“
    „Tohle se mi vlastně ještě nestalo...hororů znám spoustu, to jo...ale jak se jich můžu bát, když jsem sama příšera?“
   „Hele, takhle o sobě nemluv. Přiznávám, lekl jsem se tě. Ale...vlastně nejsi až tak „jiná“...teda až na ty švy a nazelenalou kůži...mimo to jsi úplně normální.“
   „Díky, ale kdyby mě lidi viděli...veřejnost prostě nesnáší lidi, kteří jsou jiní. Vem si třeba nacisty, rasisty nebo to, co se ještě nedávno dělo ve Spojených Státech. Jo, vím o Zemi. Sama jsem tam žila. Částečně proto se schovávám. Zdejší umí vycítit, že na tobě není něco v pořádku. Sice neví, co jsou doopravdy zač, ale instinktivně se ti budou vyhýbat. Byl jsi už „venku“?“
   „Vlastně jo...včera. Poprvé. A nezdálo se mi, že by se mi lidi nějak vyhýbali...“
   „Ty ses s někým zdejším seznámil?“
   „Jo. S jednou holkou. Jmenuje se Jessie...jak to bylo dál...
   „Flaunders?!“
   „Jo! Co je..?“
   „Doprdele! Hlavně mi neříkej, že jsi s ní něco měl! Doprdele, doprdele!!!“
   „Bože, co je? Nic jsem s ní neměl! Jen...“
   „Jen?!“
   „Hele do toho ti nic není, i když vypadáš fajn. O své osobní věci se s cizími lidmi nedělím!“
   „Jak chceš. Ale závisí na tom tvůj život. A nejen tvůj...“
   „Neříkej mi, že má Jessie nějakou pohlavní nemoc. A i kdyby...“to“ jsem s ní neměl. I když vypadala, že by klidně chtěla.“
   „No to je fakt boží. Hm...jak to říct...prostě to s ní nedělej, jo?“
   „Proč bych nemohl? Nedostanu se do nebe? A sakra, já po tom tak toužil!“ opáčím sarkasticky.
   „Dobře, jak chceš! Jessie Flaunders je štěnice! Hledá přeživší pozemšťany, aby je mohla vláda zlikvidovat dřív, než stačí něco vykecat zdejším. Chápeš? Nebo to chceš ještě objasnit?!“
   „V tom případě asi myslíme každý jinou osobu. Jessie se mi nezdála jako štěnice nebo špión nebo co. A navíc-jak by mohla poznat, že jsem pozemšťan? Nebo mám snad nad sebou obrovský neonový nápis „Jsem fakt nenápadný pozemšťan“, o kterém nevím?! A navíc se mi ani její rodina nezdála kdovíjak špiónovská“
   „Prostě to vycítí. je k tomu zrozená. Její rodina s tím nemá nic společného. Alespoň myslím. Jede v tom sama. A oni o tom neví.“
   „A jak by mě asi pak zlikvidovali? Uspala by mě šipkou, hodila do pytle a dovedla na popraviště? Takhle to myslíš?“
   „Jsi vážně takový idiot nebo se mi to jen zdá? Takhle to dělají jen v béčkových špionážních filmech. Ona by v tobě zanechala semínko pochybnosti.“
   „Semínko pochybnosti? A to jako pak zasadím, ono to vyroste, pak to sním a tak mě odstraní? Bože já to nechápu!“
   „Nombre de dios! Semníko pochybnosti by v tobě zanechala po tom, co byste se spolu vyspali, chápeš?! Takhle to dělá s každým! Až by se to stalo, začal bys pomalu ale jistě pochybovat o svém pobytu na Zemi, všechny vzpomínky by se začaly vytrácet...až by ses nakonec stal rozeným Tarkančanem. No a pokud by ses s tím rozhodl bojovat...přijeli by z Centrály a odkrágli tě. Funguje to totiž i jako GPS.“
   „Bože, asi budu zvracet. Hele já ale pořád nevím, proč bych ti měl věřit! Nemusím ti věřit! Co když mi jenom lžeš?“
   „Zeptej se Aloize, pokud mi nevěříš. Mě je to jedno. Klidně se nech zabít, když na to přijde. A taky nech zabít Aloize. Rickyho, MĚ, Lucy a zbytek Sabotérů. A pak si lidi z Centrály uspořádají meeting na svou počest a budou žít šťastně až do smrti. Takhle si to představuješ? Připadá ti to správné?“
   Než stačím cokoliv říct, objeví se ve dveřích Lou, Lucy a jakýsi vytáhlý černovlasý chlápek, který se mi představí jako Ricky.
   „Velice mě těší, Zacku. Jsem rád, že máme mezi Sabotéry dalšího člena.“
   „Eh...mě taky. Já...já...jasně.“
   Lucy vrhne na Crombie naštvaný pohled.
   „Proč jsi nezůstala v pokoji? Co kdyby nás přepadli? Co kdyby to byli lidi z Centrály nebo jakýkoliv jiný Tarkančan? Víš co by se stalo? Jak můžeš být tak nezodpovědná?“
   Crombie sklopila zrak k dřevěným parketám a pokrčila rameny.
   „Promiň Lucy, ale nějak jsem vycítila, že to není nikdo zdejší.“
   „Už to nikdy nedělej, jo? Co kdyby ses spletla?“   
   Tím rozhovor skončí. Crombie na mě vrhne letmý pohled a odpajdá  do prvního patra. Je mi ji líto.
   Lou mě vytáhne ven na prostorný opelichaný dvorek (slovem opelichaný myslím to, že je úplně bez trávy..jen samá hlína a tak), kde po jakési vychozené cestičce dojdeme k již jmenované stodole, před kterou právě stojí kluk, asi tak 12-ti letý, se svým otcem. Lou mi řekl, že jsou to taky Sabotéři. „Tak Howarde, vyber si své zvířátko,“ řekne ten chlap synovi.
   „A tatí, můžu si pořídit krakatici?“
   Otec, kterého to zjevně vyvede z míry, nápadně zrudne.
   „Jo?! A jak ji za sebou asi budeš kurva vozit?! Na kolečkách?! Jdi do prdele!“
   Aha, tak já si tu jdu vybrat svoje vlastní robotické zvíře! Aj karamba...