Naposledy

Záměrně svlékám šupiny letmých doteků,

svědí stejně jako Tvůj poslední pohled,

ty dvě uloupené louče očních důlků,

nesmyslně ledové květy, které nevoní

a jen pálí cejch na moje zpocené čelo.

Andělský ďáble, upsal jsem Ti duši,

mlčela jsi a já musel taky sevřít rty,

zamčené krvavým polibkem kruté vášně,

stvrzené mečem králů v tajné jeskyni slasti,

prokletě krásné a samovolně zničující.

Naposledy hledím na vchod do té sluje,

už nikdy nevstoupím do její vlhké temnoty,

zapomenuta budiž přísaha válečníků lásky,

bojovat pod standartou zrádce nelze již,

snad jiný syn Amorův bude Tě hájit líp.

Odplouvám, smuteční perly nech si na jindy,

nestojím o ně, už nic Tvého nechci znát,

naše válka skončila a vítězem jsme oba dva,

já i on, ale Ty, Ty prohráváš vše, proklínám Tě,

jen jeho je mi líto, černá vdovo nenasytná.

Jsem teď hluchý a slepý a chci to tak,

marně voláš, prosíš a slibuješ, svatá šlapko,

miluji Tě navždy, ale jinak, než chceš,

už mi neporučíš, má dávná paní všech rituálů,

pálím mosty a Ty si třeba pukni vzteky…