Nečekaně

Kapky deště dopadly na dlažbu a zatřpytily se v matném světle lampy. Jemně pleskaly o zem, kde se tříštily a vytvářely velkou kaluž. Zafoukal studený vítr a odnášel poslední listoví ze stromů do dálky. Listy ve větru dělaly přemety a kotouly, padaly na zem a potácely se v přicházející zimě.

Voda v řece pomalu plynula a vinula se mezi stromy, kde zrychlovala, aby překonala blížící se peřej. Kapky deště, dopadající na vodní hladinu, tvořily velká kola, rozpínající se do šíře. Lehké vlnky se rozbíjely o pilíř vysokého, kamenného mostu. 

Opětovný náraz větru jí pohodil s vlasy. Opírala se o zábradlí mostu a třásla se zimou. Lehké tričko nemohlo zabránit studenému větru, aby se dostal pod její kůži. 

Voda v řece se mísila s jejími slzami. Dívala se na ztemnělou hladinu pod sebou a její široké oči ronily velké slzy. Přitom nebýt jednoho jediného dne, mohla teď být šťastná.

Noční tmu prořízl ostrý sloup červeného světla, poté modrého a pak znovu a znovu. I z dálky bylo slyšet těžké dunění bubnů, jako když bije ohromné, obří srdce. Z reproduktorů prudily mezi davy lidí před nimi ostré kytarové tóny, následované těžkým bubnováním. Desítky, možná stovky zpocených, kroutících se těl, všudypřítomný pach piva a cigaret a nad tím vším ohromná pohoda těch, kteří teď nic neřeší a jen si užívají této chvíle.

Na kraji skandujícího davu stála mladá dívka s krásnými, kaštanovými vlasy a snažila se překřičet silnou hudbu. Chlapec naprotí ní přikyvoval, i když jí stejně nejspíše neslyšel. Pohled obou byl trochu rozostřen, jejich nohy drtily prázdné plastové kelímky na zemi. Písnička skončila a dav vyjekl nadšením, tleskajíc přitom. Chlapec uchopil dívku za ruku a pomalu spolu odcházeli do noční tmy. 

Dívka s kaštanovými vlasy vyběhla rychle ze svého pokoje a vrhla se do koupelny. Naklonila se nad umyvadlem a cítila, jak se jí třese žaludek a střep v hlavě se zařezával hlouběji a hlouběji. Její bledé ruce se třásly a ona sklouzla podél stěny na zem. Cítila, jak jí chladné kachle studí do zad. 

Auto zastavilo před domem. Odpoledne, jinak veselé a slunečné se dnes zdálo šedé a smutné. Dívka s kaštanovými vlasy roztřeseně otevřela dveře od auta a plačící vystoupila. Její matka, jakmile zastavila a vypnula motor k ní přiskočila a vzala ji lehce za paži. Vedla ji ke vchodovým dveřím domu. V obýváku se sesunuly vedle sebe na zem. Dívka plakala, matka ji objímala a po tváři jí také stékaly první slzy. První od té doby, co opustily ordinaci. Seděly tam, objímající se, dlouho, beze slov. 

Dívka se opírala o zábradlí kamenného mostu. Kapky deště jí stékaly po krásných, kaštanových vlasech. Na hladině vody pod sebou stále viděla tvář svého otce. Stále živě viděla, jak na ni křičel, když se to dozvěděl. Chtěl ji bít, rozpřáhl se, ale v poslední chvíli svou paži stáhl a bez dalšího slova odešel ven. Domů ho přivezlo policejní auto, když jej našli opilého v příkopu za městem. Otec, který pil jen výjimečně se takovýmto způsobem navracel domů stále a stále častěji.

Matka nechtěla mluvit, stáhla se do sebe. Za těch několik měsíců zestárla jako o několik let. Její občasný zlozvyk se nyní rozvinul a oharky cigaret bylo brzy možné nalézt kdekoliv po domě. 

Jakékoliv pokusy najít toho mladíka z koncertu byly marné. Dívka si až nyní uvědomila hloupost a nerozvážnost, kterou provedla. Tím, že s ní rodiče nemluvili a ona právě v tuto chvíli potřebovala jejich podporu, upadala do častých depresí. Zavírala se ve svém pokoji, řadu hodin z něj nevycházela a jen propadala svým smutným myšlenkám.

Po čase ukončila studium na škole. Teď, poslední rok před maturitou. 

Náhle jí tělem projela krutá bolest. Začíná to, uvědomila si náhle. Další hodina plynula pomalu a vteřinová ručička na hodinách se jen líně převalovala. Dívka otevřela oči, cítila jak je slabá. Do očí jí uhodilo ostré světlo a mezi bílými stěnami okolo spatřila rozmazanou postavu doktora. Jeho oči na ni hleděly snad s opovržením, snad se jí to jen zdálo. 

Ručičkama a malýma nožkama zamával ve vzduchu a vzduch prořízlo tiché zakňourání. Hleděla na své dítě. Smutně. Žádné emoce, žádný cit. Odcizení. Necítila k ditěti žádnou zášť ale ani žádnou lásku. Rozplakala se a bezmocně se zhroutila na podlahu. Věděla, že vše co bylo doteď byla jen předzvěst. Ticho před bouří. Teprv nyní se kolotoč roztočí a už se nezastaví. Nikdy.

Přestala plakat. Promáčené tričko jen pomalu povlávalo ve větru. Déšť se upokojil ale vítr dul pořád stejně a opíral se do jejího promrzlého těla. Opatrně se pohnula a stoupla si jednou nohou na zábradlí mostu. Pak druhou. Vše pomalu, jakoby v ní ještě cosi bojovalo. Sama však věděla, že ne. Je pevně rozhodnutá. Je to jediná věc, která může celý ten kolotoč zastavit. Pohlédla na hladinu pod sebou, nyní se zdála ještě vzdálenější než předtím. Zhluboka se nadechla, roztáhla ruce a předklonila se. Cítila, jak mokré podrážky jejích bot kloužou po zábradlí. Nesnažila se tomu zabránit. Vzduch jí zavířil kolem uší a pocuchal její krásné kaštanové vlasy. Na několik vteřin se zastavil svět. Tlumený náraz. Nad její hlavou se uzavřela hladina. Velké kolo se rozšířilo po hladině až ke břehu a zašplouchání vlnek o kámen zahrálo tichý requiem do noci.