Brodce závěr

     Když jsem jezdila do Brodců jako malá holka, bylo všechno naprosto úžasné a kastovním trhákem pro celý tábor bývaly pravidelně zapalované táboráky Odpoledne vždy školní děcka a později všichni chlapi i chlapci snášeli a chystali dřevo a skládali různě velkou pyramidu, do jehož středu se dávalo drobné chrastí a palitelný odpad. K ohni bylo vždy nachystáno mnoho různých scének, recitovalo se, hrály se všelijaké společenské hry , kterých se zúčastňovali jak školní děcka, tak kantoři a později při rekreaci rodinných příslušníků celé rodiny.A pak, ještě před setměním se zapaloval oheň, aby se ho mohly účastnit i malé děti. S postupující nocí odcházeli děti spát, některé s brekem, jiné s prosíkem: „ještě nééé, ještě půl hodiny, ještě chvíli“ až nás u něj zůstávala jenom hrstka. Večer opojně a hořce voněl tlejícím listím, vodou, kouřem a vysoko vyletující jiskry dodávaly noci nádech tajemna. Ptáci se pomalu ukládali ke spánku, jen ze vzdáleného rákosí se ozývalo žabí kvákání, které přehlušoval náš zpěv. Jako dospělá jsem vozila tatínkovu kytaru a ukulele, někdy klarinet, fujaru a foukací harmoniku. Naše rodina byla velmi muzikální, ráda vzpomínám na domácí koncerty, které jsme pravidelně každý týden doma provozovali. Můj tatínek měl absolutní sluch, maminka hrávala na housle a já na klavír, kytaru, ukulele i harmoniku. Teď, jak říkává s oblibou můj muž, hraji akorát „na gubu a na harvánky“.

Když  začala polena řeřavět a půlnoc dávala tušit nástupu nového dne, chodili spát i ti nejotrlejší. V Brodcích jsem zažila i éru děcek, kterým večerní táboráky připadaly naprosto blbé: „co von furt po nás chce, ňáky blbí dřevo, von je ňákej trhlej, kterej idiot to vymyslel, já se nebudu honit po lese jako debil, já se na to můžu vy…. A esli si myslí, že budu u vohňa šaškovat, tak to se splet.“

     Další zábavou bylo pravidelné koupání v rybníku, „jen co by kamenem dohodil a ostatní doběhl“ Byl úžasný. Z jedné strany ho chránil vysoký les se smrky a borovicemi ztepilými jako mladé dívky, s hebkým jehličím a opojnou vůni teplých červencových dní, pryskyřicí

a blízkostí vody. Součástí lesa byla již dříve zmíněná „pohádka“ a první návštěvník byl vždy zaskočen přítomností pohádkových bytostí,  na které zcela nečekaně tu i onde narazil. Vodníci, víly, babka Ježibabka i s domečkem na kuří nožce, Jeníček a Mařenka, Perníková chaloupka….a kdo si to má všechno pamatovat, vždyť už je to padesát let. Druhá strana lehce spadala do vody přes louku a písečnou plážičku, částečně přecházející v písečné dno. Dalo se jít hodně daleko od břehu, než začala voda sahat po prsa. Pamatuji se, jak jednou vnučka pana Veselského říkala: „babičko, podívej se, tam uprostřed rybníka plave nějaké velké dřevo!“

Babička si zastínila oči dlaní a řekla: “ale Markétko, to není dřevo, to je pan Romačke.“ Můj tatínek. Bříško měl vždy úctyhodné a bez problémů spával na vodě, ležíc na zádech. Taky to umím bez problémů, ale v současné době spím akorát ve vaně, když se tam občas zapomenu. A teprve studená vody mně z té vany vyžene. A mám takový dojem, že z toho rybníka nás nikdy nikdo nemohl dostat ani párem volů.  Když teď občas čtu na internetu, co všechno se může stát, když se za deště a bití hromu jeden koupe,  ježí se mně vlasy hrůzou. Tenkrát jsme se nejraději koupávali když začínalo pršet, voda byla teplá jako kafe a plácající kapky z nás smývaly veškeré starosti, napětí a nervozitu. A ty lítající blesky podtrhovaly povětří nasycené elektřinou a ozónem a vůně vzduchu byla omamující. Děcka jsme z té vody tahali násilím, ale sami jsme si užívali až hříšně, až nadmíru. Součástí tábora byla i možnost půjčit si pramici, nebo šlapadlo a tak žáci pořádali i různé turnaje ve veslování. Jó a abych nezapomněla, kvetly tam stulíky (kvetou žlutě), lekníny a vodní kosatce (taky žluté).

     Vysoko nad táborem, lépe rečeno daleko od tábora byl „horní rybník“ (při sebehloubavějším přemýšlení si ale nevzpomenu, jak se který z nich doopravdy jmenoval, proto ho označuji tak, jak jsme mu my, rekreanti říkali), ale tam nikdo z nás nechodil. Byl asi hodinu cesty od našeho tábora. Cesta vedla vysokým lesem, sem tam proloženým houštinkami, které však vyšlapaná cestička jakoby ledabyle míjela. Součástí brodeckých lesů byly vysoké stavby velkých lesních mravenců. Tatínek říkával, že v sobě nesou kyselinu mravenčí, která může v případě rýmy pomoci jako inhalace zálesákům. Na důkaz položil vždy na hromadu kapesník, a nechal po něm mravence nějakou dobu přebíhat. Pak jej klackem opatrně sundal, mravence oklepal a dával nám čichat. Kapesník byl silně nasáklý vůní této kyseliny. Nepříjemně dráždil nos i oči a tato vůně ještě dlouho v kapesníku přetrvávala. Musím se přiznat, že celý život mám před  těmito obry neskonalý   respekt. Vždycky si vzpomenu, jak indiáni, kteří nežili s bělochy na přátelské noze, zahrabávali své spoutané nepřátele do blízkosti mraveniště a natírali jim obličej a hlavu medem, aby si k nim mravenci rychle našli cestu. Minimálně jednou, či dvakrát za pobyt jsem chodili k hornímu rybníku na procházku, protože ta pěšinka byla zahalena jakoby nesčetným dobrodružstvím, ať už přítomností divoké zvěře, nebo nalezištěm jedlých hub v cizím teritoriu. Je pravda, že hub rostlo v Brodcích nepřeberně.

     Když jsme tam začali jezdit, říkávali moji rodiče, že do lesa můžeme chodit s nůší a hráběmi. Tatínek znal kde co a hledáním hub jsme byli doslova posedlí. Je zvláštní, že tahle záliba ve mně přetrvává dodnes  a ačkoliv nemůžu moc chodit, mám dlouhodobé problémy s koleny, jakmile začne houbová sezona, rozšíří se mně chřípí, nasaju vůni do plic, začnou se mně třást ty bolavý kolena a já větřím. Nacpu se Brufenem a jdu houbařit. Tenkrát mně to běhalo samo, tak nebylo co řešit. Musím se ale přiznat, že následné dočišťování a poté krájení na tenké plátky, rozkládání po organtínu a časté obracení mi vůbec nepřinášelo radost ze života. Maminka ale vždy říkala, že až budeme jíst v zimě ty skvělé polévky, že si můžu vždycky vzpomenout, že to je i mojí zásluhou.  A že ona není povinna celou dovolenou prokrájet a prosušit. Jenže, ne vždycky se její výchovné metody ztotožňovaly s mým smýšlením. Ale remcat jsem si nedovolila, na rozdíl od později mých dětí. Jak šly léta, naučili se i ostatní rozeznávat všelijaké druhy a poddruhy  a tak se to hledání drobátko zkomplikovalo. Jenže lesy byly hluboké a každý měl za tu dobu svá oblíbená a tutová místečka, ať už kousek nad táborem, nebo někde v hlouby lesa. Někdy to rostlo v hlubokém lese, jindy v mlází a houštinkách s nádherně vysokým mechem. Ulehnout do takové krásy a kochat se krásou okolního porostu, nebo jen tak lelkovat a koukat se pánu bohu do oken bylo přímé rajskou rozkoší pro zmučenou duši.  Každý se v tom klidu a míru zregeneroval a návraty domů, ke každodenním povinnostem byly mnohem vyrovnanější a jednodušší.

Jak už jsem se dříve zmínila, zaručeným nalezištěm byl les „u bedny“, kam jsme chodili vždy před odjezdem do Brna, abychom honem něco donesli domů, večer na praženici. A protože les vlastně sahal až k táboru, respektive celá cesta od tábora ke vstupu do pohádky byl mladý, smrkový, asi tak do metru, metru a půl, kolikrát i malé děti, při jejich věčném prolézání a hrátkách v jeho útrobách se vracely s nějakým úlovkem.

Tam jsem také poprvé narazila jedno léto na „hořčáky“, které jsem do té doby neznala a které mně doslova učarovaly svou krásou a zdravým vzhledem. Donesla jsem jich tenkrát plný šátek. I košili jsem si sundala, abych všechny překvapila svým úlovkem. Všechno jsem to rozložila pod totemem, na náměstíčku a s rozšířeným chřípím a pýchou dmoucíma se prsama jsem očekávala výkřiky obdivu a tichou závist všech přítomných. Měl mně varovat přidušený smích a uhýbavé pohledy okolojdoucích. Nevaroval. Až přišel pan Veselský, podíval se na úlovek, pak na mně, začal se hlasitě smát a řekl: „Irenko, to můžeš hned vyhodit, to jsou samé hořčáky!“ Zbledla jsem. „Já vím, že mně nevěříš, tak si do jednoho kousni a uvidíš.“ Kousla jsem si. Byl hořký jako hrom. Od té doby jsem ještě pár let okusovala všechny tmavé hříbky, abych se ujistila o jejich pravosti. Dnes si myslím, že je dokonale znám, ale nechci se rouhat.

      A ještě jedno úžasné místo mám vryté do své paměti. Hluboko v lesích byl ukryt „zámeček“, který  sloužil jako místní polesí. Od tábora byl vzdálen několik hodin cesty a od něj se rozbíhaly do čtyřech světových stran aleje. Pamatuji si na „lipovou alej, dubovou alej, třešňovou alej a (ó má hlava děravá, kéž bych si vzpomněla na tu čtvrtou). Každá z těch cest byla neuvěřitelně rovná, lemována příslušnými mnohaletými stromy s tušením tajemných výhledů do krajiny. Jednou jsem po jedné z nich šla do nějaké dědiny shánět mamince Petózu, která v Brně nebyla k sehnání. Byl to celodenní výlet, jídlo jsem si nesla v ranečku s sebou. Ta cesta je navěky ukryta v mém srdci. Ten neuvěřitelný pocit naprosté svobody, důvěry v úspěch konání a vlastní důležitosti mně doslova dusil . Krása okolní krajiny, teplý sluneční den, kořená  vůně rozkvetlých luk, zpěv skřivánka, cvrkot ptáků, různí motýli a drobní živočichové provázející mé kroky, mi přinášel na rty písničky a radost ze života. Jaké štěstí, že mohu žít.

Petózu jsem tenkrát donesla, určitě aspoň dvacet balíčků, protože celý život dělám všechno ve velkém.. Aby se na všechny dostalo.

      Při této příležitosti se musím zmínit i o úžasné kuchařce, paní Albínce, která vařila na Domovech a byla součástí každého tábora. S nesmírnou láskou a porozuměním se starala o naše žaludky a v kteroukoliv denní i noční dobu byla ochotna nachystat bezpočet chlebů namazaných těmi nejlepšími pomazánkami, které jsem kdy jedla. A je pravda, že při chuti jsme byli neustále. My dospělí, i naše děcka. Dnes už  dávno překročila řeku Styx a je se všemi mými milými někde na nebeských pláních.

   A tím by mohlo moje povídání o Brodcích skončit. Určitě si časem ještě na něco vzpomenu, ale to třeba zpracuji samostatně. Jsem vděčná za dar svého bytí a možnosti být v ten správný čas na správném místě.

Á…… vzpomněla jsem si, že na stany mého mládí se nesmělo za deště sahat, jinak začaly propouštět vodu. Dnes už to nejspíš není pravda.