Půlnoční kovboj

       Stál tam proti slunci, oči dokořán. Slyšel ptáky zpívat v povětří a docela blízko dusot koňských kopyt. Napadlo ho, že se posadí do trávy. Ten zelený šustivý koberec miloval. Rozčechral dlouhá stébla svými štíhlými prsty, usmál se a pak se pohodlně usadil uprostřed té svěží záplavy života. Opřel se zády o dřevěnou ohradu. Odněkud zdáli k němu dolehlo koňské zaržání, nejspíš mladí hřebečci skotačí na pastvinách, napadlo ho. Sluníčko pálilo, cítil to na kůži, byl zřejmě jeden z nejteplejších letních dnů. Jen občas se objevil vítr, aby pročechral větve starým urostlým dubům a zalaškoval si s mladou štíhlou břízkou.
       Dostal chuť na něco sladkého. Vzpomněl si, že má v kapse jablko. Veselo ho vyndal ven a s chutí se do něj zakousl. Sladké šťavnaté kousky mu pomalu mizely v ústech a on se zas jednou po dlouhé době cítil opravdu šťastný. Když dojedl, zbyl mu jen malý ohryzek, zvolna vstal, opřel se o ohradu a silným hlasem zavolal: „Cindy, holka, pojď ke mně, něco tu pro tebe mám…“ Uprostřed klidně se pasoucího stáda koní se zvedla jedna hlava, drobné uši zbystřily, když zaslechly své jméno, urostlá grošovaná kobylka se ohlédla ve směru volání, moudré hnědé oči spatřily jeho postavu a ruku nataženou vpřed. Na vteřinku zaváhala, pak si lehce odfrkla a pomalým houpavým krokem se vydala k němu. Za chvilku ucítil její měkké vlhké nozdry na své dlani, opatrně si od něj vzala nabízený pamlsek. Pohladil ji po hladké šíji, prsty pročísl její rozcuchanou hřívu. „Hodná holka“ – pravil konejšivě a poplácal ji přátelsky po krku. Jakoby rozuměla pohodila šibalsky hlavou a něžně se mu otřela nosem o rameno. Její gesto v něm vyloudilo spokojený úsměv. Idylku přerušil až hlas zvonu z nedalekého orloje, v duchu napočítal 12 úderů, musí se vrátit. Naposledy pohladil moudré čelo a pomalu se vydal podél ohrad směrem ke stájím. Kobylka za ním chvíli hleděla pak se loudavým krokem vrátila zpět ke stádu a připojila se k ostatním, co spásali čerstvou trávu. Jak se blížil ke stájím, ucítil vůni sena a čerstvě nasekané vojtěšky. Jak dobře ty vůně znal, ale až dnes si uvědomil, jak opojně nádherné mohou být. Slunce stále pálilo o sto šest stejně jako onoho osudného dne. Hlavou se mu začaly honit vzpomínky…

      Byl horký letní den, rozhodl se tenkrát, že si s grošovanou kobylkou vyjede ven do lesa. Znali se už dlouho, v sedle byli jedno tělo, jedna duše. Tak rádi spolu uháněli po rozkvetlých loukách, brouzdali se zurčícími potoky a dýchali čerstvý lesní vzduch. Stejně i ten den. Šli stejnou úzkou polní cestou jako už tolikrát. Na konci se cesta rozšiřovala a po levé straně se rozprostírala v široký kopec, vždycky tam kobylku jen lehce pobídl a spolu lehčí než vítr vyběhli celý kopeček. Ten den tomu nebylo jinak. Stejně jako jindy letěli tryskem nahoru k lesu. Slunce se jim opíralo do zad a vítr svištěl kolem uší a čechral rozevlátou hřívu. Jenže tenkrát se odněkud vyřítil pes, štěně vlčáka a hnal se přímo na ně. Kobylka se lekla, zazmatkovala a najednou se ocitla jen za zadních nohou, gravitace a nedostatek rovnováhy ji donutily spadnout na záda. Naneštěstí on na ní stále seděl. Vzpomíná si jen na tupou bolest někde na hlavě a pak už nic. Všechno ostatní zná jen z vyprávění. Nerad na ty měsíce vzpomíná. Hlavní pro něj bylo, že kobylce se nic nestalo. Nejspíš i tenhle fakt měl za následek, že tady dnes ještě byl.

      Došel ke stájím, zatřásl hlavou jako by chtěl všechny vzpomínky a chmurné myšlenky odehnat. Na chvilku se otočil zpátky k ohradám, stál proti slunci a oči měl dokořán, světlo ho neoslňovalo, byl totiž slepý…