Arn Dresko VIII. První i poslední ráno

Po takový noci nemohlo ráno vypadat hůř. Šel jsem ulicí plnou opuštěných průmyslových budov. Město bylo zastřený mlžným oparem. V dálce přede mnou se tyčily jen kontury centra. Dřív nebo pozděj jsem na MHD musel narazit.
Přestože jsem věděl, kde se nacházím, nemoh jsem si zavolat taxíka, protože mi zabavili peněženku a klíče s tím, že mě budou kontaktovat, takže i kdyby se mi povedlo přesvědčit taxikáře, že mu to dám doma, nejspíš by se mu tak jako tak nechtělo čekat na zámečníka. Cylindr s vycházkovou holí mi ale vrátili.
Události včerejšího večera působily děsně snovým dojem. Měl jsem otřes mozku a nebyl si pořádně jistej, co z toho, co jsem si vybavoval, se opravdu stalo a co ne. Moc jsem chtěl, aby to pravda nebyla – ale byla. Všechno.
Byl jsem vyvrženej v proudech krve do novýho světa, divokýho a nemilosrdnýho, který teprve čekal na dotažení rysů a barev. Jediný, co byl můj mozek schopnej pobítrat, bylo to, co jsem měl přímo před sebou. Setrvačně jsem se potácel vpřed k výjevu města zesinalého jakoby bez krve. Jediná krev, která byla v tom světě čerstvě stvořeným nebo přes noc stihnutým nějakým kataklyzmatem, byla na mých rukou.
Takovej svět jsem nejspíš na sebe svým počínáním musel nutně přivolat. Stal jsem se, kým jsem se stal, a tak bylo jen otázkou času, než si mě najde a dostane mě.
Rapnul mě děsnej vztek na ten zkurvenej frak. V tu chvíli jsem si říkal, že nebýt jeho, nic z toho by se nestalo. Vycházkouvou hůl jsem chtěl přerazit přes koleno, ale byla svinsky tvrdá, takže jsem ji jenom jakoby po něčem hodil a zbytek cesty odkulhal. Aspoň cylindr jsem pořádně rozdupal.
Za celou cestu na zastávku jsem nepotkal jedinýho člověka. Dřív tou dobou by se to tam už nejspíš hemžilo lidma proudícíma z práce a do práce, kde něco tvořili a vyráběli.
Teď to místo bylo naprosto mrtvý. Gangama a mafiema zkáze a smrti zasvěcený a já měl právě za sebou iniciační rituál.
Došel jsem na zastávku. Při čekání jsem dostal chuť na cígo. Hrábnul jsem do kapsy od fraku a našel tam krabičku.
Zapálil jsem si.
Vzpomínal jsem si, že jsem asi polovinu noci dokola opakoval, že mě děsně bolí hlava a že nevím z čeho. Docela se načekali, než jsem přišel aspoň minimálně k sobě. Nevím, jestli jsem potom zvracel kvůli tomu, co jsem musel udělat nebo prostě kvůli otřesu mozku.
Cestou jsem se díval z okna. Na jedné zastávce jsem v jeho odrazu sledoval výstup ženy s kočárkem, který mi připomněl ty apokalyptický dojmy z předešlého dne. Všichni muži v jejím dosahu už vystoupili, aniž by jí nabídli pomoc a tak se samotná, svépomocí, vláčela s kočárkem ze schůdků.
Po celou tu dobu jsem si představoval, jak jí pomáhám. Děsně moc jsem chtěl vykonat ten nevýznamný dobrý skutek, jehož síla je snad právě v tom, že má být zapomenut. Ale nemohl jsem k ní. Jako bych nebyl ničím jiným, než jedním z těch přízračných odrazů v oknech MHD.
Na svojí zastávce jsem vystoupil.
Když jsem procházel kolem koše, všimnul jsem si kelímku, který se tam válel už několik dní. Zvednul jsem ho, abych ho hodil do koše.  Bral jsem to jako druhou šanci udělat něco dobrého, ale nakonec jsem ho hodil do křoví. Nejspíš jsem se v tu chvíli smířil s tím, že už to nebyl můj svět.
Chvíli jsem čekal u vchodu, než šel někdo, kdo mě pustil dovnitř.
Ve výtahu jsem si zapnul mobil a během chvilky mě zavalila fůra textovek a zmeškaných hovorů od tý zrádkyně. Smazal jsem je a vygooglil  si několik nonstop zámečnictví. Jenže nikde nebyli schopný nebo ochotný přijet dřív, než za hodinu.
Sednul jsem si na schody, zapálil si a jenom čekal, kdy odněkud vykoukne nějaká onatáčkovaná sousedka a sjede mě, že kouřím na společný chodbě.
Dokouřil jsem a zvednul se. Chodil jsem po chodbě kolem dveří sem a tam jak zvíře v kleci, až jsem to nakonec nevydržel, vybouchnul a začal mlátit a kopat do dveří. Čím víc ten bezpečnostní krám vzdoroval, tím jsem byl zuřivější.
Jelikož na mě nevlítnul nikdo, že dělám bordel, vzdal jsem to až vyčerpáním.
Nestihnul jsem si ale ještě ani sednout, když se dveře otevřely.
„Arne!“ Vykřikla štěstím.
Beze slova jsem ji odstrčil a vešel a ona šla za mnou.
„Jsi v pořádku?“
„Vypadni.“
„Co se stalo?“
„Neslyšelas?! Vypadni!“
Byl jsem tak rozzuřenej, že mi do očí vhrkly slzy.
Sevřel jsem jí paže tak silně, až se mi zdálo, že její kůže praská, a zadíval se jí do očí. Musel jsem vypadat naprosto nepříčetně.
„Táhni za tím svým zkurveným chcípákem,“ procedil jsem a na to vyštěknul: „Tak táhni!“
Cítil jsem, jak její krev tepe do mých dlaní.
Do prdele! Ona na mě zírala víc ustaraně, než vyděšeně.
Mlčela.
Pustil jsem ji, protože se mi zatočila hlava a bylo mi na zvracení – chtěl bych věřit, že ze sebe samého, ale nejspíš to bylo z toho otřesu.
Odběhnul jsem na záchod a konečně to jednou stihnul.
Když jsem se vrátil do obýváku, ona tam pořád byla.
„Arne, prosím tě, řekni mi, co se stalo. Já mu jen vysvětlovala, že to tak nemyslíš.“
„Ale já to tak myslel!“
„Já vím! Ale já jsem se o tebe bála!“
„Tak teď by ses měla bát, kurva, o sebe!“ a už klidnějším hlasem jsem dodal: „Bojíš se mě?“
„Ne.“
Vzal jsem kovovou barovou židli za nohy a začal s ní třískat o barový pult. Zběsile jsem mlátil tou kovovou mrchou, dokud neodletělo aspoň sedátko. Pak jsem s ní projel poličky, vitríny a skříně, ve kterých byly, poshazoval na zem. Nakonec jsem sebral plazmu, vedle které stála, a mlátil s ní naplocho do těch shozených skříní.
Pak jsem se vrhnul k ní celej zadýchanej. Chytil ji pod krkem a přirazil ke zdi.
„A co teď?“ zachroptěl jsem.
Zavrtěla hlavou.
Tekly jí slzy, ale nevzlykala. Působila nepřirozeně klidným dojmem. Tolik chladnokrevnosti v tak křehkém těle!
Všimnul jsem si, že jí stéká po krku krev. Pustil jsem ji a ona se sesunula podél zdi k zemi.
Dívala se na mě pořád tím klidným pohledem a já se začínal děsit, že to, co vidím v jejích očích, není klid, ale prázdno.
Odběhnul jsem do koupelny a vrátil se s lékárničkou. Vyštrachal jsem obvaz a chtěl jí začít fačovat krk. Nějak mě ani nenapadlo pokoušet se vyndat střep, ať už by byl ze skla nebo třeba plastu z roztřískané plazmy.
„Co děláš?!“ a odstrčila mě.
Nedal jsem se. Říkal jsem si, že je nejspíš v šoku nebo tak něco.
„To bude dobrý,“ a dál jsem se snažil probít k tomu jejímu utlýmu krčku, „ zavolám záchranku, ať si mě třeba zavřou. To bude dobrý.“
Za posledních pár měsíců jsem zabil a zmrzačil víc lidí, než kdejaká asijská drůbeží chřipka, a bylo mi to více méně jedno, ale abych zachránil ji, byl jsem ochotnej jít sedět a klidně kvůli všemu, co jsem udělal, kdyby měla umřít.
„Arne!“ vykřikla a chytila mě za ruce, abych se na ně podíval, „rozseknul sis palec.“
„Kurva,“ vydechnul jsem s úlevou.
„Ukaž. Zalepím ti to,“ a vyndala z lékárničky náplast.
Během lepení jsme mlčeli. Potom jsem odešel zapálit si na balkon.
Pořád jsem se v tom pošmourném ránu pohyboval někde na pomezí snu a skutečnosti, kterou bylo těžký vnímat s vědomím tak ztupělým od vysílení.
Zábradlí chladilo a mlha snad ještě víc zhoustla. Taktak jsem viděl na protější dům. Nedokázal jsem si představit, že by se měla vůbec kdy zvednout. Každou chvíli se z ní plíživě vynořil stín a zase zmizel, jakoby se kolem mýho baráku slézaly nějaký nelidský bestie a čekali jenom na mě. Cítil jsem, že se mě bojí. Ten strach byl jejich prvním pudem. Mohl jsem za to, co se s nima stalo. Přišli si pro mě, aby se strojovou přesností poplašné sirény, ve znovu nalezené pospolitosti, ze mě servaly kus za kusem všechno maso a moji krev nechali vsáknout do hlíny.
Balkon je vážně děsně důležitá část bytu.
Když jsem se vrátil, právě vřela voda v konvici. Ona seděla na pohovce a kouřila. Těch pár slz jí ani nerozmazalo oči a ve večerních šatech, přestože ještě měla krk umatlaný od krve, vypadala snad ještě nádherněj, než když jsem ji v nich viděl předchozí večer poprvé.
„Postavila jsem ti vodu na kafe,“ prohodila jen tak mimochodem.
„Díky,“ a zalil jsem si už nachystaný šálek.
„Ke snídani tady nic nemáš.“
„Vím,“ a sednul jsem si ke stolu u okna. Pohled ven mě ještě pořád maličko děsil.
Soustředil jsem se raděj na pití kávy. Na to jak se můj spodní ret neprodyšně přimyká k vnější stěně hrnku, zatímco horní nechává menší mezeru, kterou vtéká káva do pusy; jak horním rtem přerušuju proud; jak rty kloužou po skle k sobě jako nějakej po vzduchu lačnej plavec se svým odrazem v ledu k vysekanýmu otvoru v něm; jak na vnější straně hrnku zůstane vždycky aspoň kapka;  a jak se s každým napitím dostávají kapky níž a níž, až konečně jedna ukápne na stůl, protože rty přikládám vždycky na stejné místo.
Beze slova si ke mně přisedla.
„Proč ses do toho srala?“ zeptal jsem se. Bylo to jako bych do rozhovoru s ní procitnul ze sna a její přítomnost byla jen jeho pozůstatkem.
„Měla jsem o tebe starost. Řekneš mi už, co se stalo?“ Nejspíš měla dojem, že ji z toho viním. Nevyvrátil jsem jí to.
„Ne. Měla by sis smýt tu krev z krku,“ a ona šla. Až bolestně poslušně. Při vzpomínce na tu chvíli se stydím a zároveň lituju, že jsem si ji pořádně nevychutnal, protože to bylo naposled, co jsem ji viděl vstávat od stolu a odcházet. Docela mi chybí pohled na ten její sebevědomě se vrtící zadek.
Když se vrátila, stál jsem u dveří.
„Dej mi klíče a vypadni už,“ dala mi je beze slova a šla. Hrdá jako dřív.
Říkal jsem si, že pro ni bude snazší vysrat se na mě, když si mě bude pamatovat jako nevděčný sobecký hovado. Ne že bych nebyl, ale tenkrát jsem tak choval, protože jsem už nikdy nechtěl zažít ten pocit strachu, když jsem se bál o její život.
Sledoval jsem, jak se za ní zavírají dveře od výtahu. Než se úplně zavřely, zahlédnul jsem, jak se chytá za břicho a sune se podél stěny na podlahu.