Ludwig a Wolfgang

Pokračování génia

Mohl se Beethoven setkat s Mozartem? Tohle není otázka z televizní soutěže nebo z přijímaček na kunshistorii, nýbrž předmět pátrání po kontinuitě hudebního génia. Je to otázka mystického setkávání vyjmečných osob, která nás skrze méně známou historii dovede k novému, bombastickému odhalení z Beethovenova života.

Zda se Beethoven s Mozartem opravdu setkal vědět nemůžeme. O setkání dvou největších skladatelů historie se nezachovala žádná bezprostřední svědectví. Z dobře známých dopisů ale víme, že se v březnu 1787 šestnáctiletý Ludwig van Beethoven vypravil z rodného Bonnu do Vídně s úmyslem setkat se svým hudebním idolem.

Beethovenův Bonn byl v porovnání s kosmopolitní Vídní provinčním a upjatým městem a on ho opouštěl s velkou úzkostí. Jeho opilecký otec totiž nebyl pro matku a jeho dva mladší bratry zárukou příjmů, a matka navíc trpěla tuberkulózou, která bývala zaručeně smrtelnou chorobou.

Beethoven dorazil do Vídně v pondělí 16. dubna 1787 a ubytoval se v podnájmu u Kohlmarktu, nedaleko od Stephansplatz. Do města přijel jako mimořádně sebevědomý mladík, v němž jeho hudební učitelé Neef a Simrock viděli dalšího hudebního velikána. Jenže ve Vídni se mladý Ludvík měl setkat s Mozartem, považovaným už jeho současníky – vedle Haydna – za geniálního skladatele.

U Lokowiczů

Z dochované korespondence sice nevíme, zda se Beethoven hned po příjezdu snažil o audienci u Mozarta. Víme ale, že se ve čtvrtek 19. dubna vydal do paláce Lobkowiczů, šlechtických mecenášů umění. V paláci byl uvítán vévodkyní Gabriellou Lobkowicz, princeznou ze Savoy-Carignano.

Vévodkyně ho představila svému synovi, Franz Josef Maxmillanovi, který byl vášnivým houslistou navzdory svým zdravotním neduhům. Beethoven si s ním zahrál duet pro housle a klavír a musel zapůsobit, protože ihned dostal nabídku stát se princovým soukromým hudebním lektorem. Ba co více, vévodkyně vzpomenula svého nedávno zesnulého chotě Josefa, který podporoval známého skladatele Christopha von Glucka. A při té příležitosti zmínila, že Mozart pozítří odehraje koncert, na němž Beethovena ráda představí.

Koncert u Lichnowského

Mozartův koncert se konal v šest hodin večer v sobotu 21. dubna 1787 v sídle Lichnowských. V rozlehlém sále s rokokovými štukami, vysokými okny a křišťalovými lustry postávalo mnoho šlechticů a bohaté buržoazie. Když se konečně v sále objevilo pět muzikantů, hostitel, princ Lichnowský, oznámil, že večer začne bez Mozarta, který se dostaví později, aby představil úvodní allegro svého nejnovějšího kvintetu.

Po dvou odehraných kusech se společnost rozšuměla vzrušením. Do sálu vešel chudokrevný, drobný muž oblečený do křiklavě zeleného kabátce se zlatým prošíváním. Jeho obličej byl nevýrazný, se směšně dozadu ubíhající bradou, rovným, velkým nosem a tenkými obočími. Jedině jeho živé a inteligentní oči dokázaly upoutat. Když potlesk utichnul, princ Lichnowský zvolal:

„Dámy a pánové – Wolfgang Amadeus Mozart.

Mozartův méně známý třetí kvintet v C dur (K.515) dopsaný dva dny před koncertem je úchvatný. Allegro zní až banálně, úvodní kontrapunkt působí prostě, přeci poutavě. Vedoucí housle si s čelem vyměňují jednoduchý, stoupající motiv. Uštěpačné bručení čela přerůstá do hravého štěbetání houslí. Triviální a magické. Mozartova magie vyrůstající z jednoduchosti, preciznosti a hravosti.

Po konzertu Mozarta obklopili obdivovatelé a Beethoven se skrze ně nedokázal prosadit. Vyhledal proto vévodkyni Lobkowicz a požádal jí, zda by ho nepředstavila.

„Amadeé, bylo to opět nádherné,“ pravila, když se prodrali chumlem fanoušků.

„Oh, díky, výsosti, díky,“ zahihňal se rozpačitě Mozart.

„Myslím, že se zatím neznáte s tímto mladým mužem.“

„Nejsem si jist, výsosti.“

„Dozvěděli jsme se o něm díky kolínskému arcibiskupovi.“

„Oh, výtečně.“

„A můj syn tvrdí, že je to mimořádný klavírista. A kdo jiný by ve Vídni mohl povýšit jeho umění, nežli Vy, maestro?“

„Jste příliš velkorysá!“

„Tohle je Ludvík von Beethoven.“

„Je mi ctí, mistře. Byl to úžasný zážitek.“

„Těší mne, pane von Beethoven.“

„Van Beethoven.“

Kratké, nepříjemné, trapné ticho.

„Nevím zda si vzpomínáte mistře, ale během minulého týdne jste mi už dvakrát neodpověděl na žádost o audienci.“

„Ach, to víte. Jsem zavalený prací. Nová opera, jedna malá serenáda, kvintety. Á, vévodkyně von Browne. Madam, jak se vám...“

„Měl byste čas někdy přístí týden, mistře?“

„...líbilo to allegro? Co prosím, mladý muži?“

„Kdybyste měl čas, mistře?“

„Ach...“ Další nepříjemné, trapné ticho.

„Ano, bylo to krásné. Jako vždy, Mozarte, jako vždy,“ řekla vévodkyně von Browne.

„...řekněme následující středu, čtvrtá? Á děkuji, madam, děkuji.“

„Jak se vede Constanzi?“

„Výborně, výsosti. Zato náš malý Karl... Batolí se kolem cembala a rozhazuje mi partitury, hihihi.“

„Budu tam, mistře.“

„Jak roztomilé!“

„Ano, ale také složité, výsosti. Radost, starost, chachá. To víte...“

U Mozarta poprvé

Následující týden ve středu 25. dubna 1787 ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne přichází Ludwig van Beethoven do Mozartova bytu v prvním patře domu v Domgasse 5. Služebná ho posadí v předsíni, odkud slyší téměř dokonalou hru na piáno. Za klavírem sedí Mozartův slovenský student Johann Nepomuk Hummel, který žije v jeho domácnosti.

Hummelovi je teprve devět let a před rokem Mozarta uchvátil svým talentem. Přesně to by si přál i Beethoven, aniž tuší, že Hummel mu za několik desetiletí přebere jeho vlastního budoucího žáka, českého rodáka z Nymburka, Karla Czerného. Po chvíli čekání služka uvede Beethovena do přijímacího pokoje, kde se všude po nábytku povalují partitury a knihy.

Mozart nabídne klavír a Beethoven předvede jednu Mozartovu klavírní sonátu, kterou pečlivě nacvičoval celou zimu. Doufá, že si tím mistra získá. Opak je pravdou. Mozart naslouchá jenom chvíli a potom začně znuděně čmárat do prázdné partitury. Z vedlejšího velkého pokoje je slyšet hovor a občasné dětské zavřísknutí. Constanze tam s malým Karlem baví několik odpoledních přátel. Beethoven dohraje a napnutý k prasknutí čeká na mistrovo hodnocení. Mozart chladně shrne, že kus byl dobře nacvičený. A Beethoven okamžitě pozná, že vůbec, ale vůbec nezapůsobil.

V zoufalství proto poprosí, zda by nemohl zkusit improvizovat. Mozart je na vážkách. Mladík hrál průměrně a on nemůžeztrácet drahocený čas. Pálí ho totiž rozepsaný kvintet v G mol a nedopsaná serenáda číslo 13. v G dur (vulgárně označovaná jako „malá noční hudba“). Nakonec ale svolí.

Beethoven znovu usedne za klavír a začne hrát. A chladný výraz v Mozartově tváři se pozvolna mění z opatrného zaujetí do upřímného nadšení. Když Beethoven zkončí, Mozart rozrazí dveře do vedlejšího pokoje a hlasitě zvolá:

„Všimněte si tohoto mladíka. Jednou bude jeho jméno známé po celém světě.“

Beethoven je v sedmém nebi. Vždyť byl právě pochválen svým osobním (hudebním) bohem. Během chvíle si s Mozartem domluví hodiny klavíru a kompozice. A když potom radostně křepčí okolo katedrály svatého Štěpána, neumí si na celém světě představit šťastnějšího člověka, než je on sám.

K žádným hodinám klavíru a kompozice bohužel nedojde. Za dva dny, v pátek 27. dubna Beethoven obdrží spěšný dopis od otce, v němž je nabádán, aby se rychle vrátil do Bonnu. Tvá matka, Ludvíku, stójí v dopise, umírá. Kvůli strašné zprávě Beethoven prodělá úzkostnou noc. Nemůže se rozhodnout, zda zůstat či odjet. Následující ráno se přeci jen sbalí a odjede zpět do Bonnu. S Mozartem se už nikdy neuvidí. V Bonnu ho totiž povinnosti zaměstnají natolik, že Vídeň znovu nenavštíví až do roku 1792. Zatímco Mozart zemře 5. prosince 1791.

Beethoven se nikdy nedokáže smířit s tím, že mu osud odepřel studium s jeho idolem. Důkazem je Mozartova hudba rezonující v Beethovenových kompozicích po celý zbytek jeho života. Beethovenovi rané (Op. 16) i zralé kusy (například kvartery Op.18) si propůjčují variace ze zralých Mozartových děl (K.452, resp. K.464). A finální téma Mozartova klavírního konzertu v B-dur (K.595) na nás ještě v roce 1805 vykukuje z Beethovenovi symfonie Eroika.

U Mozarta podruhé

Ve středu 25. dubna přichází Beethoven k Mozartovi, kde narazí na mladého Hummela. Od prvního pohledu ho nemá rád, protože mu v dospělosti přebere Karla Czerného. Když se ho Mozart ze slušnosti optá na život v Bonnu, Beethoven ho zahrne detaily ve snaze poukázat na svůj jedinečný talent.

Musíme si uvědomit, že se v něm míchají omamující pocity nekonečného zbožňování Mozarta s pučícím egem náladového šestnáctilétého chlapce, kterého provinční bonská hudební scéna považuje za Mozartova logického nástupce, navzdory jeho minimálním kompozičním výsledkům.

Beethoven nejprve potrhuje podporu kolínského arcivévody, Maxe von Habsburg.

„Zajímavé. S princem se znám osobně,“ prohodí na to Mozart.

Potom přisazuje, že se už v jedenácti stal druhým organistou na jeho dvoře.

„Gratuluji,“ řekne Mozart a v duchu dodá: Já se setrou Nannerl už v šesti hrál pro prince-elektora v Mnichově.

Beethoven přidává, že jej učí Gottlieb Neefe.

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“

A také Franz Anton Ries.

„Ano, to býval dobrý houslista.“

Anebo Bernard Romberg.

„Vidíte, ani jsem se netušil, že tak nadaný čelista jako je Romberg zkončil v Bonnu.“

Po rozhovoru Beethoven předvede nějaký dobře nacvičený kus a Mozarta naprosto znechutí. Mozart chladně shrne, že kus byl dobře nacvičený a chystá se schůzku ukončit. Čas je pro něj příliš drahý (vždyť za necelé čtyři roky bude ve svých pětatřiceti letech po smrti), aby jím plýtval na netalentovaným žákem.

„Mistře,“ zajíká se Beethoven, „moje matka je vážně nemocná. Umírá v Bonnu, ale já jsem přesto odjel za Vámi. Nic nechci více, než abyste mě učil!“ Mozart proto svolí k improvizaci, ale ani ta na něj nezapůsobí. Roztřesený Beethoven totiž nehraje pod tlakem dobře. Aby ho neranil, Mozart hru pochválí a vyprovodí ho z bytu s příslibem doučování.

Beethoven od Mozarta odchází zamračený a se svěšenou hlavou. Dobře ví, že nezapůsobil. Doufá jen, že zcela nezklamal a mistr jej nakonec bude učit. K žádným hodinám ale nedojde. Následující den obdrží uštěpačný dopis, v němž Mozart lituje, že jej nebude moci přijmout. Ve zlosti dopis rozcupuje.

Beethoven je zdrcený a nikdy se z Mozartova odmítnutí nevzpamatuje. Když se ho po desetiletích Karl Czerny zeptá, zda Mozarta někdy slyšel hrát osobně, Beethoven odsekne: „Slyšel. Obstojně, ale úsečně. Bez legato.“ Proto když obdrží otcovu výzvu, aby se vrátil do Bonnu, využije jí jako dobrou výmluvu, proč se z Vídně vytratit.

U Mozarta potřetí

Ve středu se Beethoven objeví u Mozarta, ale služebná o žádné schůzce neví a tak se jde maestra zeptat. Za chvíli se vrátí a sdělí, že mistr nemá čas a ať si mladý pán domluví schůzku jindy. Beethoven se ale nedá odbýt.

„Potřebuji s mistrem mluvit teď hned. U prince Lichnowského mi slíbil audienci.“

„Lituji, ale maestro opravdu nemá čas.“

„Freulain, jste si jistá, že jste mu rozuměla? Nechtěl jenom, abych počkal?“

„Mladý pane, musíte přijít jindy. Dovolte, abych Vás doprovodila ven.“

„No dovolte! To je nehoráznost!“ rozdmýchává se Beethoven.

„Nekřičtě! Maestro je uprostřed lekce. Tady jsou dveře,“ bere ho služka za rameno.

„Ne, já neodejdu.“

„Musíte! Tudy ven!“

Beethovena náhle popadá jeho pověstná zuřivost. Odstrčí služku stranou, prudce otevře dveře do pokoje a s rozpřaženýma rukama prohlásí: „Maestro! Ludwig van Beethoven.“

Ani ne pět minut na to už Beethoven rozzuřeně pospíchá kolem svatého Štěpána. Mozartovi pošle nahněvaný dopis, na který nikdy nedostane odpověď. Když ho otec vyzve k návratu do Bonnu, je rád, že může odjet z tohoto namyšleného města!

U Mozarta ani jednou

Beethoven se k Mozartovi nikdy nedostavil. Proč? Nikdy nebyl pozván. Jak to? To nevíme. Zkoušel se s Mozartem vůbec setkat? Samozřejmě, jinak by přeci do Vídně vůbec nejel. A jak to nakonec dopadlo? V dubnu prý obdržel spěšný dopis od otce, který ho urgoval k návratu, protože jeho matka umírala. Proto se po necelých dvou týdnech ve Vídni vrátil do Bonnu, kde byl svědkem matčina úmrtí, které ale nastalo až za tři měsíce, 17. července 1787. Když se pět let na to vrátil do Vídně, Mozart byl více než půl roku po smrti.

Inklinace

Setkal se tedy Beethoven s Mozartem? Ale vždyť jste si to právě přečetli. Zda setkal či nesetkal, záleží jenom na vás. Beethoven či Mozart do toho nemají co mluvit, i kdyby mohli. Výběrem nabídnutých verzí uskutečňujete nebo kazíte setkání velikánů. Dané příběhy jsou pro vás také psychologickým testem. Podle svých sympatií  k té či oné verzi si můžete ověřit, jaké jsou vaše inklinace.

Například romantici a optimisté budou jistě nakloněni prvnímu příběhu, který nám podsouvá Beethovenův raný životopisec z devatenáctého století, Otto Jahn. Jeho verzi setkání dvou velikánů ochotně papouškují mnohé zdroje tak zvané beethoven-mozartovské mytologie. Tohle bájesloví vyrůstá z podvědomého přání vidět v setkání famózních hudebníků názorný příklad mystické kontinuity hudebního génia. Romanticko mystickou verzi ovšem podrývá věrohodnost Jahnova svědectví, který pravdivost své adekdoty o setkání géniů podpírá nepříliš solidním tvrzením , že „příběh osobně vyslechl ve Vídni z dobrého zdroje“.

Druhý příběh je verzí pro realisty a škarohlídy, kteří nevěří, že by šestnáctiletý Beethoven vůbec dostal u Mozarta šanci. Zatímco třetí příběh je pro čtenáře, kteří mají rádi akci a spoléhají na Beethovenovu pověstnou výbušnost a náladovost.

A konečně, poslední verze je pro zklidnění sečtělých čtenářů, kteří se zaklínají uznávaným beethovenovským učencem Maynardem Solomonem. Profesor Solomon je spolu s doktorem Lockwoodem z Harvardu přesvědčen, že Beethoven se s Mozartem ve Vídni nikdy nesetkal. Ani Solomon, ani Maynard pro takovou doměnku neuvádí žádné faktografické, ale ani logické argumenty.

Argumenty

Dedukcí přitom nalezneme argumentů několik. Například jak si vysvětlit, že Beethoven reagoval na dopis od otce okamžitým odjezdem? Jeho matka se trápila s tuberkulózou už několik let. Kdyby býval byl její stav opravdu vážný, Beethoven by nejspíše do Vídně vůbec neodjel. Je možné, aby se za několik týdnů nemoc tak výrazně zhoršila a potom zase zlepšila? To nedává smysl. A jaktože údajný dopis dorazil pouhé dva týdny po Beethovenově příjezdu?

Následujte mne. Je to jednoduchá arimetika cestovních rychlostí. Z Bonnu do Vídně je to nějakých pět set mil. Kočáry tak zvaného „berlínského“ typu z koncem 18. století jezdily průměrnou rychlostí čtyři pět mil za hodinu a necestovalo se jimi více než šest osm hodin denně. Špatně odpruženou kabinu a neudržované cesty pasažéři déle nevydrželi. Proto cesta z Bonnu do Vídně tehdy trvala skoro tři týdny. Poštovní kočáry, které nabízely místa jen pro dva pasažéry, cestovaly rychleji, ale byly mnohem dražší. Beethoven bez prostředků a potřeby spěchu jich nesjpíše nevyužil. Ale i kdyby poštovním kočárem jel, nedorazil by do Vídně za méně než za osm či deset dní.

Ve světle těchto argumentů je příběh o dopisu od otce těžko uvěřitelný. Údajný dopis by musel být odeslán ani ne tři týdny po Beethovenově odjezdu. Přesto jeho matka zemřela až za další tři měsíce. Její stav se buďto musel nečekaně zlepšit anebo to nebylo matčino zdraví, které ho přimělo k opuštění Vídně...

Original Unsterbliche Geliebte

Podle neucelených zpráv z Bonner Rundschau a Der Spiegel vším stál předvánoční úklid koncem roku 2011, kdy se Hugo von Werrviren konečně rozhodl vysmýčit půdu svého bonnského domu, kam jeho předci ukládali harampádí už tři staletí.

Během úklidu Hugo narazil na menší dřevěnou truhlici a v ní nalezl bombu, o níž nepochybně uslyšíme od profesorů Solomona a Lockwooda. Nebyla to ovšem bomba válečná, nýbrž milostná, sestávající ze svazku velmi starých dopisů. Ty psal Hugově dávné prapraprababičce Erice von Werrviren nějaký zapálený mladík.

Ano, bystrý čtenář už pochopil, že zamilované dopisy tehdy patnáctileté Erice podle všeho psal rozvášněný Ludwig van Beethoven, který si v nich stýskal, jak nepřežije jejich nucené odloučení.

Z dopisů nadále vyplývá, že do Vídně odejel proti své vůli na přání svého patrona, kolínského arcibiskupa Maxe von Habsburg. Také potvrzují setkání s vévodkyní Lobkowiczovou a koncert u prince Lichnowského. Zato však naprosto mlčí o pokusech setkat se s Mozartem. A není divu.

Soudě dle dopisů, byl Beethoven tak zoufalý, že se nerozpakoval použít hanebné lži o umírající matce, aby se mohl co nejdříve vrátit do Bonnu, a naprosto tak zahodil fenomenální šanci největšího uměleckého souznění hudební historie.

Na druhou stranu je možné, že právě díky jeho první velké lásce, této původní „nesmrtelné milované“ – unsterbliche geliebte – nezkončil Beethoven v Mozartově stínu podobně jako Johann Nepomuk Hummel, nýbrž se stal nejzářnější hvěždou hudeního nebe.