SAW - hra o přežití III. část

 

,,Máte štěstí, vaše alibi se ukázalo jako správné.“ Detektiv Tapp vstoupil do dveří. Gordon seděl u stolu, naproti němu seděl detektiv Sink.

,,Výborně. Můžu už jít domů?“ Odpověděl nakvašeně Gordon.

,,Počkejte.“ Zadržel jej Tapp. ,,Rád bych, abyste si ještě poslechl výpověď té ženy.“

,,Myslím, že by to bylo zbytečné.“  Gordon chtěl vstát, ale zadržel jej Sinkův hlas, který nepřipouštěl odpor.

,,Pane Gordone, opravdu bysme to velice ocenili!“

Lawrence klesl zpátky na židli. Pohlédl do vedlejší místnosti průhlednou stěnou. Znal podobné stěny. Z jedné strany, kde vás vyšetřují, vidíte pouhé zrcadlo. Ale člověk, který sedí v kanceláři vedle, vás může klidně a bez ostychu pozorovat.

Do vedlejší místnosti vstoupil vyšetřující komisař, jehož jméno Gordon neznal. Posadil se ke stolu se dvěma šálky černé kávy. Hned po něm přivedl policista do místnosti mladou ženu. Nemohlo jí být více než třicet, byla vysoká a tmavé vlasy měla stažené do culíku. Na obou tvářích měla souměrně dvě čerstvé jizvy, ne delší než půl palce. Poté, co se posadila ke stolu, nervózně sebou zacukala a lehce usrkla kávu. Byla smrtelně bledá a neměla daleko k nervovému zhroucení.

,,Amando,“oslovil ji vyšetřující komisař,“můžete nám říci, co jste prožila?“

Dívka sebou nepřirozeně trhala a její skelný pohled mířil na desku stolu. Pak začala vyprávět třesoucím se hlasem…

 

VYPRÁVĚNÍ AMANDY YOUNGOVÉ

Ostré světlo zářivek. Spánek. Ne, spíš omámení. Otvírá pomalu oči. Kde je? Co tady dělá? A co to má sakra na hlavě?

Amanda se probrala. Kde je? Proboha, vždyť se nemůže pohnout! Sedí na židli, ruce připoutány izolepou. Má hrozně těžkou hlavu. Vyděšenýma očima zjistila, že má na hlavě jakousi železnou konstrukci. Pachuť železa cítí v ústech. Bolí ji tváře. Jazykem zjišťuje, co má v puse. Dva hroty jí probodly tváře a nyní jsou zaseknuty na horním patře jejích úst. Začala být nervózní, mlela sebou a dušeně křičela.

Náhle se ozvalo zachraptění a Amanda nadskočila leknutím. Z šera svítila obrazovka televize, asi tři kroky od ní. Zrnící obrazovku vystřídal obraz. Ne mnoho kvalitní, spíše roztřesený.

Na obrazovce se objevila dětská loutka. Pomalovaná tvář loutky s výraznými tvářemi, částečně holou hlavou kontrastovala s černým kabátkem, do nějž byla loutka oblečena. A vůbec celá loutka kontrastovala s prostředím místnosti.

,,Ahoj Amando.“ Dutý hlas plný krutosti vehnal Amandě slzy do očí. ,,Zahrajeme si takovou hru. Rodiče ti dali mnoho možností, byla jsi jedna z nejlepších studentek svého oboru a jedna jediná noc to vše přervala. Zběhla jsi k užívání drog a sebepoškozování.  Všechny tvé sny a schopnosti jsi vyměnila za pár dávek heroinu. Dnes tě podrobíme zkoušce. Na hlavě máš zvláštní kovové zařízení, fungující jako obrácená past na medvědy. Předvedu ti, jak to funguje.“ Kamera se přesunula z hlavy malé loutky na pracovní stůl. Na něm stála sádrová hlava a na ní byla připevněna stejná konstrukce, jakou nyní měla Amanda na hlavě. ,,Jakmile uplyne minuta od vytáhnutí pojistky z toho stroje, stane se tohle.“ Pronesl dutý hlas a sádrová hlava se vzápětí roztrhla s řachnutím vejpůl. Amanda sebou škubla a přidušeně zaječela. ,,K tomu zařízení je jen jeden klíč, kterým si tu past sundáš z hlavy. Ten klíč je v břiše tvého mrtvého společníka, myslím, že jej budeš znát. Žít či umřít, vyber si.“ Obraz skončil a televize začala opět zrnit.

Amanda sebou začala škubat a mlátit v křesle, propadla naprosté panice. Konečně se jí podařilo uvolnit pouta z jedné ruky, odvázala druhou a prudce vstala. Cítila, jak jí vlasec vytrhnul pojistku z masky, jež měla na hlavě. Strnula. Do ticha se ozvalo tiché odpočítávání vteřinové ručičky malých stopek, jež měla umístěna na masce.

Zoufale sebou v panické hrůze smýkala, rvala si ruce do krve o kovové strany masky a snažila se ji odhodit. Nešlo to. Rozhlédla se a v protějším koutě místnosti spatřila na zemi bezvládné tělo. Rychle k němu přiběhla, hnal ji zvuk odpočítávání zbylého času.

Tvář toho muže poznala, byl to Brett, chlápek co jí poslední týdny prodával drogy. Vyhrnula mu prudce triko. Na břiše měl nakreslen velký otazník a byl na něm položen lékařský skalpel. Amanda vyhrkly slzy z očí a tlumeně se rozplakala. Malátně a nejistě uchopila skalpel a rozpřáhla se. Zhluboka dýchala a dodávala si odvahy k tomuto činu. Muž na zemi pomalu otevřel oči.

Bodla! Ještě jednou! Pak zas. Rychle bodala do nebránícího se těla, krev jí stříkala po obličeji a vytékala na podlahu. Odhodila skalpel, vnořila své ruce do zející díry v Brettově břichu. Pro slzy nic neviděla, stále jen tlumeně řvala a jako šílená vyhazovala ven z Brettových útrob střeva zmáčená krví. Nahmatala žaludek. Šílená strachem jej vytrhla z Bretta a tekutý obsah žaludku včetně žluči jí vytekl na ruce. Cítila, že skoro omdlí a málem by se i pozvracela, kdyby mohla více otevřít pusu. Roztrhla žaludek a zevnitř vytáhla malý klíček. Roztřesenýma rukama se nemohla dostat k zámku, klíč byl od krve a tak klouzal. Nemůže se strefit, nejde to! Slyšela jak jí utíkají poslední vteřiny času.

Konečně klíč vklouzl do zámku. Otočila jím  a jako šílená si strhla masku z hlavy. Hroty jí protrhly tváře a maska dopadla s kovovou ránou na zem. Párkrát skočila a pak sklapla.

Amanda se sesula k zemi. Zvracela. Dělaly se jí mžitky před očima, otírala si ruce do nohavic a polykala vlastní krev.

Rozsvítilo se v malé chodbičce, která ústila z místnosti.  Zazněl skřípavý zvuk a dovnitř  vjela na tříkolce malá, mechanická loutka se spuštěným diktafonem na krku.

,,Blahopřeji, Amando.“ Zazněl hlas. ,,Někteří lidé si života neváží, ty už ano. Už víš, jakou má cenu. Užívej svého daru moudře.“

Amanda se rozplakala a otírala si krev z obličeje. Po chvilce pomalu vstala, opatrně obešla loutku a pomalým krokem se vydala do chodbičky. Dveře. Otevřela je…

 

KOUPELNA – PART 2.

,,I když jsem s těmi vraždami neměl nic společného, nepovedlo se mi Tappa přesvědčit. Museli mě pustit, protože moje alibi bylo průkazné.“ Gordon se vsedě opíral o zeď a hleděl do země. ,,Ale on to nevzdal. Nikdy. Věděl jsem, že mě sleduje.“

,,Počkej ale..“ Adam na druhé konci místnosti vstal. ,,Takže jestli je pravda, co říkáš a skutečně nás tady drží ten šílenec, tak nás bude asi taky pozorovat, ne?“

Oba se rozhlédli po místnosti. Nikde žádná kamera, žádný viditelný průzor do místnosti.

…znal podobné stěny. Z jedné strany, kde vás vyšetřují, vidíte pouhé zrcadlo. Ale člověk, který sedí v kanceláři vedle, vás může klidně a bez ostychu pozorovat….bez ostychu pozorovat…pozorovat…pozorovat!

,,To zrcadlo!“ Gordon ukázal na velké zrcadlo pověšené nad umyvadlem na stěně.

,,Co je s ním?“

Lawrence však dál nic nevysvětloval. Sebral ze země kus střepu z dlaždice a mrštil jím proti zrcadlu. Po sklu se rozplizla úzká jizva. Další hod – třesk. Kus střepu ze zrcadla padl na zem. Další kusy dlaždic dopadaly na zrcadlo. To se nakonec s třesknutím vysypalo.

Za zrcadlem byla ve zdi zapuštěná deska z průhledného plexiskla. Několik centimetrů za plexisklem, v prostoru vyhloubeném ve zdi, klidně blikala červeným světélkem malá, průmyslová kamera.

,,Ty sráči!“ Adam se rozkřičel s pohledem upřeným do kamery. ,,Líbí se ti tahle show? Mě jo, kurevsky se bavim, ty svině!“

,,Adame.“ Lawrence k němu promluvil tlumeným hlasem. ,,Adame, uklidni se. Tohle nám nepomůže!“

,,A co mám dělat!“ Rozkřikl se na Lawrence Adam. ,,Mám tady sedět a čekat až chcípnu?! Copak tebe to nesere? Nemyslíš na to, co ten šmejd mohl udělat tvojí rodině?“

,,Myslím!“ Zařval Lawrence. V místnosti zavládlo ticho a Adam sklopil oči. Věděl, že mu ublížil. ,,Myslím na to pořád! Myslím na to, co jsem jako poslední věc řekl mojí holčičce…“

 

PŘÍBĚH LAWRENCE GORDONA PART. 2

Tlumené světlo ozařovalo místnost. Z obývacího pokoje se sem nesl zvuk televize, vysílající zrovna nějaký nekonečný seriál. Všechno se koupalo ve večerním klidu a šeru.

Lawrence seděl ve své domácí pracovně. Všude kolem byly těžké, dubové skříně se spoustami knih o anatomii. Kolem dvou malých oken v čele pracovny byly rozvěšeny diplomy, převážně ze studentských let současného úspěšného chirurga. Ten nyní seděl za svým psacím stolem a na malém notebooku rychle psal lékařskou zprávu. Vypisoval podrobnosti týkající se jednotlivých pacientů a zákroky na nich provedené v posledních čtrnácti dnech.

Lawrencovy oči byly těžké a unavené. Opřel se, promnul si oči a několikrát se protáhl.

,,Lawrenci?“ Ozvalo se a do pokoje vstoupila Alison, jeho žena. Její plavé, černé vlasy jí padaly na ramena a bystrýma očima přejížděla po celé místnosti. Za ruku vedla malou, sotva sedmiletou dívenku, malou Dianu. Ta byla tím, čeho si Lawrence Gordon na světě vážil nejvíce. Pro svoji dcerku by udělal cokoliv a ona byla pro něj v daných chvílích vším. Viděl v ní veškeré svoje úspěchy.

Diana přišla k Lawrencově stole. ,,Tati, mám v pokoji strašidlo. Nemůžu usnout.“ Lawrence ji pohladil po jejích sametových, dlouhých vlasech.

,,Ale jdi, princezno. Jen jsi měla zlý sen. Ale víš co? Půjdeme se tam podívat spolu, ano? Uvidíš, že žádná strašidla nejsou.“ Vstal od stolu. Bolavá ramena a záda se ozvala a Lawrencovi se lehce zamotala hlava. Odešel z pokoje, jemně držící malou Dianu za ruku.

Alison si jen povzdechla a opět odešla do obývacího pokoje.

,,Vidíš?“ Lawrence rozsvítil v Dianině pokoji. Uložil ji do postele a přikryl peřinou. ,,Žádné strašidlo tady není.“ Aby dosvědčil svá slova, jakoby pozorně si prohlédl vnitřek skříně na peřiny a podíval se letmo za dveře. ,,Nikde nic, zlatíčko. Jen se ti něco zdálo. Teď už ale musíš spát.“

,,Tati.“ Malá Diana na něj upřela své hnědé oči. ,,Že neodejdeš od maminky?“

Lawrence se na půl cesty ke dveřím zastavil. Otočil se a překvapeně na Dianu pohlédl. ,,Proboha Diano, jak tě to napadlo?“

,,Slyšela jsem, jak se s maminkou hádáš.“

,,To nebyla hádka, zlatíčko.“ Lawrence přišel k její posteli, našlapuje na hustý koberec. ,,Jen jsem si musel s maminkou něco vyjasnit, víš? Ne vždy se dva lidé můžou rozumně dohodnout.“

,,Ale mamince se nelíbilo, jak často odcházíš večer pryč.“

,,Nemůžu nic dělat, Diano.“ Pokrčil Lawrence rameny. ,,Víš přece co tatínek dělá za práci. Pomáhá lidem a vrací jim zdraví. A dělá to rád a dobře. A když ho nemocní lidé potřebují i v noci…co pak má dělat?“ Naposled ji pohladil po vlasech. ,,Ale neboj se, od vás dvou nikdy neodejdu. To bych ti přece nikdy neudělal, ano? Ale teď už spi.“ Odešel ke dveřím a zhasnul světlo. ,,Zítra ti přečtu pohádku, ano?“

 

,,Zase jdeš za ní?“ Ozval se ostrý hlas Alison, když viděla, jak se Lawrence obouvá.

,,Nebuď pořád tak paranoidní, jdu do nemocnice.“ Odbyl jí Lawrence. ,,Pořád mě jen hlídáš, jako by mi bylo deset.“

Alison mu zastoupila cestu. ,,Nikam nepůjdeš! Zůstaneš jednou doma, jako normální člověk!“

Lawrence jí jemně odstrčil stranou. ,,Nechej mě být Alison, je ti to jasný? Nemůžeš mi pořád poroučet co mám a co nemám dělat. V nemocnici na mě čekají.“

,,Jasně.“ Alison přešla do sarkastického tónu. ,,Klidně si jdi, Diana vyroste i bez tebe!“

Lawrence se k ní otočil. ,,Dianu z toho vynechej prosím. Snaž se aspoň trochu, aby měla dětství, na které může ráda vzpomínat!“ Nato vyšel ven a práskl za sebou dveřmi.

Alison si povzdechla. Slza jí pomalu stékala po tváři. Proč se hádají? A takovou dobu? Vždyť to není tak dávno a byli normální, milující manželé a rodiče. A teď? Jsou spolu snad jen kvůli malé Dianě? Copak už Lawrencovi na ní vůbec nezáleží? Alison přešla chodbu, otřela si slzu z tváře a pohlédla opět do obývacího pokoje. V televizi nyní běžela reklama na nový mycí prostředek. Na této pohovce jsme počali Dianu, blesklo Alison hlavou. Ale to už je taky dávno.

Přišlo to najednou. A nečekaně. Bez varování, bez ran, bez čehokoliv. Vzduch prořízl jak nůž ostrý, ječivý křik dětského hlasu. Projel Alison až do morku kostí. Lekla se a hlavou jí během zlomku vteřiny zavířily tisíce myšlenek. Rozeběhla se jako šílená k dveřím Dianina pokoje. Nahmatala ve vzteku kliku a prudce otevřela dveře.

Na posteli ležela Diana s roubíkem v ústech. Svá bezmocná očka upírala na Alison a její pohled doslova říkal: ,,Pomoz mi, mami!“ Její ručky se zmítaly a trhaly sebou, ale provaz přervat nedokázaly. Nad Dianou stál jakýsi muž. Stál a stíny z rozsvícené lampy na něj vrhaly děsuplné stíny. Do tváře mu přes dlouhý, černý kabát vidět nebylo. Zpozoroval Alison.

Alison se vmžiku otočila a rozeběhla se ke vstupním dveřím. Ponožky jí však klouzaly po linoleu. Snažila se neupadnou, dostat se ven a křičet o pomoc. Šetřila s dechem. Vběhla do chodby a přiskočila ke vchodovým dveřím. Vtom jí nohy podklouzly. Zoufale kolem sebe rukama zašátrala hledaje pevnou oporu a pak se skácela na zem. Bolest jí pronikla do spánku, když udeřila hlavou o zeď. Otevřela oči, které při pádu držela zavřené. Ostré světlo lustru jí činilo vše kolem rozmazané, přesto viděla jednu věc zcela jasně. Jasně a zřetelně se jí houpala před obličejem hlaveň pistole.

---