O lidském štěstí a mezilidském dualismu

Ve světě bývá velké množství lídí, které den ze dne narůstá. Ač někde jako např. v českých zemí lidí ubývá, tak jinde jako ve světadílu pod Himalajem jich je tolik, že se sotva vlezou do jednoho malinkého domu. Přesto se pořád dělíme na ty, co žijí v bohatství a ty co žijí v chudobě, na ty, co jsou gramotní a jsou naprostí debilové, pak i na ty, co by chtěli umět hrát na hudební nástroj a ty, co umí, ale nechtějí, ty, jež by pro dobro, pravdu a lásku žili a ty, kteří v jeho jménu jsou schopni zahubit i toho nejmenšího, který tyto hodnoty ještě ani nestačil poznat. To všechno nás dělí na lidi z vyšší společnosti a lidi - barbary, nebo jak říká s oblibou jeden můj dobrý známý "opice", které baží je po ukojení svých vlastních potřeb a dělají to docela malicherným a nevybíravým způsobem, bezohledně a bez promyšlení důsledků případného unáhleného a špatného jednání.

V každém případě si musíme umět přiznat, že jsme lidé od přirozenosti slabí, podléhající neustále hříchu (jsme-li nekřesťané a neuznávající náboženské hodnoty, tak to přirovnáváme k určitému druhu poklesku, absenci ctnosti, slušnosti či zodpovědnosti = prosté vědomé vině).

Pokus o to, pochopit občas jednání svých blízkých je nemožné, podobně jako se o to marně snažil Catullus, když věděl, že ho zradila jeho milovaná Lesbie, každý z nás se s určitým nesprávným jednáním druhých, blízkých či milovaných vyrovnává po svém. Jeden je schopen se kvůli zradě "zasebevraždit", druhý se zpije do němoty, třetí se začne na oplátku chovat stejně amorálně a dělá úmyslně tytéž poklesky, až se mu v nich zalíbí a s ohledem na to, že to dělá každý, včetně "těch, co jsou nahoře", v tom pak i pokračuje až do chvíle, kdy přijde za takové jednání sankce a neuvědomuje si, že jeho život tím vede k naprosté odluce od toho, k čemu třeba lnul v dětství nebo v co naivně doufal ve chvíli, kdy se poprvé zamiloval.

Náš život neustále padá a vzrůstá s tím, jestli jsme ochotni jít duševně kupředu nebo jen stát na místě a po centimetrech né-li v nepozorované chvíli celých metrech ustupovat dozadu, což může vést jedině k tomu, že i ve věku dospělém končíme zpravidla na pozici srovnatelné s pětiletým dítětem, u kterého však je výhoda, že mu může za jeho poklesky někdo starší a uvědomělejší dát políček a ví, že si to zapamatuje a příště tak už činit nebude. U dospělého, který nedokáže jednat inteligibilně a morálně to však již možné není, dotyčný si to buď uvědomí, vnitřně se obrátí a začne nad sebou přemýšlet s tím cílem, že učiní ze svého jednání důsledky a napraví se sám od sebe, nebo jako nebohý plavec, který je uprostřed jezera zapomene základní plavecké cviky a propadne se v hlubinách jako Ševčenkova Kataryna, neboť pro něj již život ztratí smysl a on již nevidí důvod, proč by měl něco dělat pro své větší štěstí, pro svůj rozumný úděl v životní existenci.

Co můžeme pro takového člověka udělat? Zjevně nic, když odmítá otevřít své ucho k slyšení od moudrého filosofa, otce rodiny, ředitele firmy, prezidenta republiky, předsedy OSN a jiných, tak může znovu učinit tutéž chybu jako bratři Jugoslávci, jako Islamisté, jako Korejci v padesátých letech, Číňané, Rusi a ultraliberální Židé, kteří nepřímo přivedli svět v minluém století ke zkáze. Můžeme na něj jedině působit a pokud se nám nedaří působit na něj podvědomě nebo vědomě, tak alespoň jej postavme před problém a vražme mu klín do jeho "subjektivní dokonalosti", ať už se to týká jeho výsměchu na životní styl muže, který žije v nemoderní chaloupce bez připojení na plyn a kanalizaci, ale přesto zdravě a spokojeně nebo na to, že jeho známý je celý život věrný své manželce. Mezi dotyčným bezcharakterním a amorálním a tím druhým je totiž jeden propasný rozdíl - zatímco ten jeden nemá pevný cíl, protože jeho život se mění ze dne na den hůř než titulky v bulvárních denících, tak u toho druhého vysvítá krásné životadárné teplo, které možná kdysi nazývali filosofové osvícením. Právě on dal přednost před všemi ostatními ženami jen té jediné nikoliv pro její vzhled, který je pomíjívý jako pozlátko křídel slávy, ale proto, že mu otevřela své srdce, darovala to nejcennější co měla a totéž on jí, aby byli náhlé né dva, ale jeden, aby měl jejich život smysl, aby světlo a pocit štěstí nesálal na ně odněkud shora nebo nějakého energického objektu, jak si myslí různí bůžkaři, ale naopak z nich navzájem, každý pro toho druhého.

Řešení nepravdy v úhlu zla je proto vždy jasnou odpovědí na působení dobra, kterého je někdy ve světě dostatek a někdy v některých místech jako by se po něm lidé sháněli stejně dlouho jako v Praze na Václaváku po slušnosti. Obvinit Boha (či Demiurga z pohledu Deistů nebo jiné transcendentní jsoucno z pohledu gnostiků), je proto bezpředmětné a zůstává i nadále jen bezbřehým tlacháním. Nebýt zla, nemohl by člověk znát dobro a nebýt dobra, nevěděl by, že může být i něco, je naopak zlé. Tím více se má člověk snažit uskutečňovat věci správné nikoliv pro vlastní prospěch, protože ocenění a sláva s ním spojená jsou na tom stejně jako dobře provedený kalendář, který tak či onak skončí do roka v popelnici, v lepším případě jako sběrná surovina; ale proto, aby uměl to štěstí, které je nedefinovatelným subjektivním smyslem v rámci lidských slov předat dál a udržovat alespoň trochu mezi lidmi domnění, že svět se nemusí řítit do pekel, ale naopak, že má ještě šanci, stejně jako měla kdysi Sodoma s Gomorou, kdyby se tam nalezlo, alespoŇ deset spravedlivých ...