Kapitola 11 - Návrat

 

Návrat

 

Školní rok směřoval ke svému konci, ale Tomáš to příliš nesledoval, jelikož do školy nechodil; nadále se učil sám a věci chápal tak, jak považoval za nutné. Pátrání se ubíralo svým způsobem zvolna kupředu, spočívajíc stále v tichém prověřování a hledání podezřelých. Tomáš se už mohl scházet s Matoušem, kdy chtěl a s Grudłykovými byl v aktivním písemném kontaktu; stále však nevěděl nic o Markovi, ani o Miladě a jiných známých z dětského domova; to ho mrzelo, být v Praze a nemoci se setkat s tak dobrým přítelem; i on na něj snad někdy vzpomene.

Tomáš tedy usedl a napsal dopis. Adresu nechal napsat Bernarda, aby měl jistotu, že nikdo nepojme podezření, že dopis posílá právě Tomáš Trégl. Adresátem byl Marek Vála.

 

Tento dopis nikomu neukazuj a nikomu neříkej, co píšu. Vůbec nic nedávej najevo. Ani Miladě.

 

Ahoj.

Jsem v Praze. Přijel jsem v září, ale bál jsem se, aby mě nikdo nepoznal. Teď jsem se rozhodl Ti napsat.

Do září jsem žil v Polsku u jedné příjemné rodiny, předtím jsem také chvíli přebýval v Orlických horách, to Tě všechno bude zajímat, mám spoustu věcí k vyprávění.

Příští pátek, to jest 16. června, bych se chtěl sejít. Doufám, že nebudeš mít žádný problém. V jednu hodinu budu čekat na tramvajové zastávce Hloubětín směrem k centru. Schválně vybírám zastávku trochu dál od domova, abych se tam nesetkal s nikým známým.

Pojedeme ke mně domů a do sedmi budeš zpátky. Doufám, že si to zvládneš zařídit, že se nezměnila situace.

Těším se na Tebe

Tomáš Trégl

 

*****

16. června 1994 seděl Tomáš na zastávce v Hloubětíně, jak napsal Markovi.

Marek toužil po setkání s Tomášem ještě mnohem více; vždyť sám byl v bezpečném prostředí domova, kdežto Tomáš přebýval neznámo kde. Kdyby tak bylo možné setkat se s Tomášem hned potom, co přišel dopis! Marek byl přes týden tak natěšený, že to na něm muselo být vidět, i když se snažil nedávat vůbec nic najevo, neboť by si nikdy neodpustil, pokud by Tomáše právě kvůli němu odhalili.

Po Tomášově útěku se Marek uzavřel ještě víc do sebe; pořádně promluvil jenom s Miladou - ona jediná ho hlavně pořádně chápala -, s jinými obyvateli domova mluvil míň než dřív. V pokoji byli stále tři, ale Roman a Jan by si teď na Marka vůbec netroufli; byl v takovém stavu, že naštvat ho, neměli by na něj ani oba dohromady; tušili to. Milada však snad nic nevěděla; rozhodně Markovi nedělala problém, když chtěl jít na celé odpoledne pryč, i když si, jako velice inteligentní žena, jistě všimla, že jí vlastně ani neřekl, kam jde; možná tedy něco tušila; kdyby ji podobně požádal někdo jiný, asi by mu přinejmenším nařídila návrat mnohem dřív - v pět / ve čtyři…

 

Tomáš byl sedě na zastávce napnutý, věděl dobře, že se klidně může stát, že Marek nebude moct přijít; nechtěl ani pomyslet na možnost, že by se místo něj objevil někdo jiný - že by vyšlo najevo, kde bude Tomáš čekat.

Tomáš upřeně koukal ve směr, odkud měl Marek přijít. Byly asi čtyři minuty po jedné, když se začala blížit známá postava. Byla to postava Markova. Tomáš ho hned poznal, ale ani se nezvedl. Teprve když byl Marek blízko, usmál se a pomalu se postavil. Pak se objali, jako staří přátelé, na tak dlouhou dobu rozdělení. Tramvaj přijela hned; nastoupili a vyjeli směrem k Žižkovu.

Bylo skutečně co vyprávět; oba se dostali do úplně jiného světa, dokázali by hovořit dny, snad i týden nepřetržitě; a měli jenom necelých šest hodin. Ještě cestou si Marek Tomášovi posteskl, jak nudný je bez něj život v domově; ještě horší než než jsi přišel - zněla jeho formulace.

Rozchod chlapců byl těžký; podařilo se jim dojet zavčasu; vystoupili na Sídlišti Hloubětín a Tomáš se musel moc a moc držet, aby s Markem nevešel až do domu; velmi, až nebezpečně, blízko domovu směřovali chlapci k loučení; nakonec těsně před sedmou vstoupil Marek sám do objektu dětského domova, Tomáš byl na cestě domů.

 

Nezmínil jsem se ještě, že Tomáš dal Markovi dopis; dopis Miladě.

 

Vážená paní ředitelko.

Dnes jsem se setkal s Markem, nechtěl jsem, abyste to věděla, neboť se nemůžu vrátit do domova. Zeptejte se na mě Marka, všechno Vám poví.

Věřím, že mě nebudete hledat, řeknu vám tedy, že žiju v Praze. Ostatně, mám tady známé, kteří mě podporují. Ani nevíte, jak rád bych se s Vámi setkal, ale bylo by to riskantní.

Marek Vám řekne všechno o mé cestě a mém životě. Nejprve jsem bydlel v betonovém bunru v Orlických horách a pak u rodiny Grudłykových v Polsku. Odtud jsem také poslal ten minulý dopis.

Snad se ještě někdy setkáme.

S pozdravem

Tomáš

 

Když přišel Marek domů, Milada už tam dávno nebyla; zítra však měla být v práci celý den.

Tomáš tak v sobotu za Miladou zašel a řekl jí:

,,Víte, já jsem vám minule neřekl pravdu.”

,,Já vím,” řekla Milada.

,,Ale jaktože jste mě pustila?”

,,Věřila jsem, že máš dobrý důvod. Možná jsem si něco přála. Možná jsem naivní.”

,,Co?”

,,To neřeš,” řekla trochu smutně Milada.

,,Mám pro vás dopis,” pravil Marek.

,,Od koho?”

,,Od toho, kdo mi poslal ten první.”

Milada dopis vzala a pohlédla na něj. Obálka byla bílá.

Rychle jej otevřela a pohlédla na konec.

Tomáš - četla (vduchu).

,,Tomáš!” zvolala přešťastně.

Vážená paní ředitelko. - začala na začátku.

,,Je to on!”

Milada se rozzářila jako nikdy, co si ji Marek pamatoval; a že občas bývala veselá.

Rychle přečetla list, něžně jej přeložila a vložila do obálky; snad aby jej pečlivě uložila; zatím dopis odložila na nejčestnější místo na stole, aby žádným způsobem nepřišel k úhoně.

,,Viděl jsi Tomáše!” řekla na Marka. Zapomněla teď na všechno ostatní, na všechny problémy, na své starosti i náročné obtíže v domově.

Marek musel Miladě všechno vypovědět. Za celý den skoro nevyšli z kanceláře a Miladě to bylo jedno; o víkendu bylo práce víc než kdy jindy a Milada byla svědomitá a spolehlivá; dnes ji však nezajímalo nic krom Tomáše. Až někdy v devět hodin večer se definitivně rozešli. Milady se nikdo na nic neptal; konečně, byla to ředitelka a když o něčem mluvit nechtěla, nemusela.

---