MRAVNÍ ROZKLAD V ROZKVĚTU

Moje matka byla chudá a krásná. Narodila se ve vlaku. Já spatřil světlo světa kousek od snětínské porodnice pod mostem, který překlenoval řeku Sliz. Mé dětství bylo šťastné a byl jen zázrak, že jsem ho přežil ve zdraví.

Vyrůstal jsem na ulici. Vybíral jsem odpadky z popelnic a kontejnerů, žebral a kradl.

Do školy jsem nechodil. Číst, psát a počítat mě naučil otec. Studoval filosofii. Vzal si na to půjčku od banky.

Když mi bylo deset, zjistil, že není v jeho možnostech splácet hypotéku. Tento finanční nedostatek vyřešil sebevraždou. Skočil pod vlak. Mamka na to reagovala stavem bezbřehého šílenství. Svým nevypočitatelným chováním se projevovala tak, že byla nebezpečná nejen sobě, ale především svému okolí. Lapili ji do sítě a odvezli do blázince. Od té doby jsem o ní už nikdy neslyšel.

V osmnácti jsem začal makat jako prostitut. Toto zaměstnání mi zprostředkoval Úřad práce. Půvabná byrokratka se na mě usmála a řekla mi, abych se před ní svlékl do naha. Kdybych ji neposlechl, mohla by mě vyřadit ze seznamu uchazečů o podporu v hmotné nouzi. Nedokázal jsem si představit, co přesně by to mohlo znamenat. Žádné sociální dávky se de facto nevyplácely.

Být nevýdělečně činný bylo krajně riskantní, neřkuli přímo trestné. Existovaly totiž tak zvané daňové knížky, jimiž jste se na vyžádání příslušným orgánem museli prokázat.

Od daní byli osvobozeni pouze politici a mafiáni. Ostatní byli nuceni platit jako mourovatí a každý, kdo tak nečinil, skončil v koncentračním táboře.

Byrokratka se břichem položila na desku stolu a vystrčila na mě zadek. Pod mikrosukní neměla žádné kalhotky. Poručila mi, abych ji ojel. Po dosažení orgasmu mi vystavila doporučení k pasákovi, který současně s tím zastával post starosty města.

Bydlel v zámku a tak jsem se tam šel přihlásit. Gorily, co ho střežily, mi prohledaly všechny štěrbiny v těle, jestli snad někde u sebe nemám schovanou bombu a nebo nějakou zbraň, s níž bych na jejich šéfa mohl spáchat atentát.

Jmenoval se Maco Dužina, byl tlustý, plešatý a ověšený zlatými vysokoškolskými diplomy. Seděl v honosném křesle, kouřil doutník a klimbal. Obklopovala ho svita obnažených lolit. Dvě z nich ho ovívaly velkými vějíři. Pohled na ně mě neobyčejně vzrušoval. Přibližně hodinu jsem čekal, než se probudí a zaeviduje svými prasečími očičky moji ztopořenou přítomnost.

„Máš hezkého šulina,“ pronesl vysoko posazeným hlasem chvílemi přecházejícím do fistule, jako kdyby snad byl vykastrovaný.

Velikost a vzhled mého penisu mi vynesly poměrně slušný rajón. Šlapal jsem chodník mezi vlakovým nádražím a hotelem Dacan. Mí zákazníci se rekrutovali především z řad ošklivých starých lidí vydatně posetých vráskami. Muži chtěli nastavit kaďák a ženy prahly hlavně po mém jazyku. Zpočátku mi z toho bývalo špatně, ale jak se říká: Člověk si zvykne na všechno.

Našel jsem si přítelkyni. Jednalo se o tak zvanou lásku na první pohled. Byla o rok mladší než já. Seznámili jsme se na toaletě v hotelu. Ona tam vytírala podlahu. Já na ni pro změnu spočíval na všech čtyřech a sténal. Počkala, až se můj klient udělá a zeptala se, jestli bych s ní nezašel na pivo.

Pobírala tak nízkou mzdu, že byla nucena přespávat v komůrce, kterou sdílela společně se svým pracovním nářadím. Mé příjmy byly slušné, i když ani zdaleka takové, jak bych si představoval a přál. Ke všemu jsem z nich odváděl dvě třetiny státu a z toho, co mi zbylo, jsem byl nucen dávat čtyři pětiny svému pasákovi. I přesto jsem si však na rozdíl ní mohl dovolit pronajmout pokoj v bytě, který jsem sdílel s dalšími svými dvěmi kolegy.

Vybrali jsme si lacinou pajzu. Objednal jsem pro nás dvě velká 60% piva a začali jsme si povídat, abychom se lépe poznali.

*

Od té doby uběhly dva roky. Johana byla těhotná. Dítě jsme si však nemohli dovolit. Dávali jsme si pozor, abychom nepočali. Z finančních důvodů jsme se však během styku byli nuceni obejít bez jakékoli formy antikoncepce a z té samé příčiny byl pro nás vyloučený i potrat. Jeden kamarád nám řekl, abychom na naši smůlu hleděli z té lepší stránky:

„Nevěšte hlavu, až ho vyplivneš, tak ho doneste do nemocnice sv. Bimbase a oni ho od vás za pár tisícovek rádi odkoupí.“

„Co se s ním pak stane?“ projevila Johana interes.

„To je různé,“ reagoval kamarád. „Některé pěstují jako dárce orgánů, z jiných vyrábějí gurmánské delikatesy. Ale to ti může být jedno, nebo ne?“

„Jo, asi jo,“ hlesla poněkud sklesle.

Abych zahnal dusnou atmosféru, smotl jsem špeka trávy, kterou jsem si sám pěstoval v horách, a za krátkou chvíli jsme měli příjemnou náladu. Existenční starosti z nás opadly a my se začali hlasitě smát.

7. března 2012

Petr Měrka