Východ slunce při poslední noční II

První oficiální směna. Je něco po půl šesté večer. Stojím v obrovské hale s šedou betonovou podlahou a kolem mě je asi sedmdesát dalších, bezradných lidí. Opravdu velký nábor. Všichni máme na sobě stejné firemní oblečení. Držím se své skupiny a své vysoké koordinátorky Trávníčkové. Pod jejími křídly, jsme, z minulé směny, zbyli jen já, Láďa, starší žena s knírkem a dívka s chlapeckým účesem. Zbytek to vzdal nebo se hodil marod.

    Přichází k nám blondýna s černými deskami, ukazuje na mne a říká:

    ,,Tady od toho…‘‘ dělá pět kroků, nakonec ukazuje na drobnou dívku, ,,až po tuhle – ke zdi!‘‘

    Asi dvacet lidí se sune ke zdi a já s nimi.

    ,,Ke zdi…‘‘ opakuje Láďa.

    ,,Teď nám zavážou oči,‘‘ říkám, ale není nám moc do smíchu.

    Skupiny lidí se na povely přemisťují, rozdělují, selektují. Nakonec si blondýna s černými deskami odvádí mou skupinu k jedné z výrobních linek. Každý je postaven na jednu pozici, je mu vysvětlena náplň jeho práce, a když je tak učiněno každému – je započata výroba.

    Koordinátorka Tráníčková se na nás usmívá, loučí se, říká něco o tom, že teď už to budeme muset zvládnout sami a zbaběle odchází.

    Mě byly svěřeny pracovní úkoly velmi primitivní, jednoduché – nestěžuji si, až do chvíle kdy jsem napomenut, abych zrychlil. Láďa pracuje hned vedle mě a je osloven blondýnou s černými deskami, o které jsme se dozvěděli, že je zde mistrová, vedoucí celé linky.

    ,,Nějak se tu flákáte,‘‘ říká Láďovi. ,,Rozuměl jste všemu – co a jak máte dělat?‘‘

    ,,Myslím, že jo.‘‘

    ,,Dobře. Máte poslední možnost se na něco zeptat.‘‘

    ,,V kolik je pauza?‘‘

    ,,Za hodinu.‘‘

    ,,Takže od začátku směny je pauza až za dvě hodiny a půl?‘‘ diví se Láďa.

    ,,Ano.‘‘

    ,,Kolik minut?‘‘

    ,,Deset.‘‘

    ,,Tak málo?‘‘

    ,,A kolik byste chtěl? Hodinu?‘‘

    ,,Alespoň.‘‘

    ,,Ach jo. Ještě  na něco se chcete zeptat?‘‘

    ,,Můžu si vzít dovolenou?‘‘

    ,,Však oni vás ty srandičky přejdou ‚‘‘ říká mistrná blondýna a odchází.

    ,,Jede po tobě jako blázen,‘‘ říkám Láďovi.

    ,,Ticho!‘‘ křičí na nás blondýna z dálky.

    ,,Teď už jede i po tobě.‘‘ šeptá Láďa.

    Za necelou hodinu je zastavena výroba. Blondýna si nás všechny volá k sobě. Obestupujeme ji a posloucháme.

    ,,Váš výkon – nestojí za nic! Většina z vás tu nemá, co dělat!‘‘

    Je to zvláštní, ale něco podobného řekli i mému kamarádovi při talentových zkouškách na DAMU.

    ,,Chtěla bych vám objasnit několik pravidel… : kdo přijde pozdě na směnu – má trestný bod, kdo přijde pozdě z přestávky – má trestný bod, kdo se bude bavit – má trestný bod. Za tři trestné body – je ukončení pracovního poměru. Kdo nebude zvládat svou pozici – má vyhazov automaticky. Nějaké otázky? Všichni rozuměli? Tak a teď vás pustím dřív na přestávku, tak si toho važte.‘‘

    Jdeme s Láďou na toalety. Říkám mu:

    ,,Slyšel si? Nemáme tu co dělat. Nemáme dostatek talentu, abysme tu pracovali.‘‘

    ,,Musíme se do toho víc položit.‘‘

    ,,Chce to víc emocí.‘‘

    ,,Hlavně ty.‘‘

    ,,Já? Vedle tebe je Vydrýsek Al Pacino.‘‘

    Zacházíme do kabinek.

    Vracím se zpět a po cestě zaznívá zvukový signál. Jdu pozdě.

    ,,Vy,‘‘ oslovuje mě blondýna.

    ,,Ano?‘‘ říkám s nadějí v hlase.

    ,,Jeden trestný bod.‘‘

    ,,Aha.‘‘

    Jdu na své pracoviště, ale Láďa nikde. Zastupuje ho starší muž, kterému se silně klepou ruce. Láďa přichází až po dvaceti minutách.

    ,,Kde jste byl?‘‘ udeří na něj mistrová.

    ,,Na záchodě.‘‘

    ,,Tak dlouho?‘‘

    ,,Usnul jsem.‘‘

    ,,Jeden a půl… - dva trestné body. Přičítám vám k tomu i to kecání.‘‘

    Láďa se znovu zapojuje do práce a smutně pronáší:

    ,,Už mě asi nemiluje.‘‘

    Ve čtyři padesát pět, tedy třicet pět minut před koncem směny, je plán výroby hotový. Linka je zastavena, pracovníci si uklízí své pozice. Mistrová říká:

    ,,Můžete si jít zapálit nebo dát kafe nebo co chcete, ale deset minut před koncem směny, buďte zpátky!‘‘

    Chystáme se jít na kuřárnu, ale mistrová nás zastavuje.

   ,,Vy dva – nikam! Támhle jsou košťata – zamete kolem celý linky, vynesete odpadky do kontejnerů a pak půjdete tady s tím pánem a zametete na jeho lince.‘‘

    Po uklizení naší linky, odcházíme s mistrem vedlejší linky a každý na opačném konci zametáme. Tady se ještě pracuje a dělníci si na mě ukazují, pochechtávají se a pokřikují:

    ,,Sluší ti to s tím koštětem.‘‘

    ,,Jako by ses s tím narodil.‘‘

    ,,Z tebe něco bude.‘‘

    ,,Majster.‘‘

 

Velice zkroušený jedu tramvají domů. Normálně bych asi šel rovnou do hospody, ale teď je tomu jinak, protože to potřebuji. Jdu do obchodu, kupuji si lahev vodky za poslední peníze a pak – rovnou domů.

    Dávám lahev do mrazáku a jdu do ložnice. Sundávám si kalhoty a lezu pod deku. Monika spí. Trochu se k ní tisknu zezadu, pak jí hladím stehna : konečně se probouzí. ..

    Jsem nahoře a snažím se. Líbám ji a poctivě pracuji pánví, jenže po chvíli to na mě jde. Sraní, ne orgasmus. Odlepím své rty od jejích a zatínám svěrač, ale nepřestávám přirážet. Tak třikrát čtyřikrát to jde, ale najednou mi to tam zabublá – ne v břiše, ale v řiti. Zastavuji se, půlky sevřené… Nepustil jsem to.

    ,,Co je?‘‘

    ,,Potřebuju výměnu.‘‘

    ,,Tak honem.‘‘

    Svěrač zatnutý, lehám si na záda a Monika si na mě leze. Nasměruje si mě, kam potřebuje a divoce mne sjíždí. Dělá to dost nešetrně.

    ,,Nelež jen tak. – Pomoc mi!‘‘

    Nemůžu. Příliš se soustředím na to, abych se jí nevydělal do postele – uvadám. Monika ještě chvilku hopsá, po chvíli se zastavuje.

    ,,Co je?‘‘

    ,,Není mi dobře.‘‘

    ,,Hmm.‘‘

    Zklamaně ze mě leze dolů a sahá po mých cigaretách. Připaluje si a já odcházím na záchod, kde se mi konečně ulevuje. Vracím se.  Monika se už obléká.

    Ptám se: ,,Co je?‘‘

    ,,Už spát nebudu. Chceš něco k snídani?‘‘

    ,,Já si kdyžtak potom něco vezmu.‘‘

    ,,Tak jo. Jdu se osprchovat.‘‘

    Monika jde do koupelny, já si beru z kuchyně velký popelník a vodku z mrazáku a lezu si do postele. Chvilku jen tak chlastám. Monika se vrací z koupelny, osprchovaná. Jdu si dát také sprchu. Cestou mě hrozně pobolívají koule. Pouštím vodu… – sprcha je přepnutá na ten úzký, silný proud.

 

Třetí směna je o dost divočejší než ty předchozí : přehazují nás z pozice na pozici. Do půlhodinové přestávky jsem vystřídal tři pozice a docela to šlo. Teď ovšem dostávám do ruky šroubovák. Linka je v této části puštěná velmi rychle, tedy dost rychle na mě. Šrouby mi padají všude, nestíhám, potím se a nemám čas si ani sundat blůzu.

     Kontrolor kvality mi říká:

    ,,Vynechals dva šrouby.‘‘

    A pochvíli:

    ,,Vynechals jeden šroub.‘‘

    A pak:

    ,,Vynechals tři šrouby.‘‘

    Mistrová se mě za chodu ptá:

    ,,Vás v dovednostním centru neučili šroubovat?‘‘

    ,,Učili.‘‘

    ,,Asi moc ne,‘‘ usmívá se. ,,Nějak vás přešel humor, co?‘‘

    Před poslední pauzou, jsem přemístěn zpět na své místo – tam kde jsem byl celou minulou noc.

    ,,Tak co?‘‘ ptá se mě Láďa.

    ,,Očistec.‘‘

    ,,Já by som nechcela šrůbovať ani za nič,‘‘ říká drobná Slovenka vedle mě.

    Sundávám si blůzu a pod ní jsem úplně zpocený.

    Na konci směny si mistrová volá mě a další dva muže k sobě. Jeden z těch mužů je zřejmě lehce retardovaný.

    ,,Takže,‘‘ začíná mistrová a pokládá nakousnutý chlebíček na svůj stůl, ,,vás tři jsem ukončila – příští směnu už nechoďte. Váš výkon byl hroznej. Vážně katastrofa. Máte odpracovaný tři dny, který byste měli mít zaplacený, ale to si vyřídíte v agentuře.‘‘

    ,,Můžu něco říct?!‘‘ rozohňuje se ten neretardovaný muž.

    ,,Ne.‘‘ odsekává mu mistrová a pokračuje v pojídání načatého chlebíčku.

    Muž ji neposlouchá a počíná s ní diskuzi. Ten retardovaný jen tak stojí s otevřenou pusou. Já neříkám nic. Co bych taky mohl říct(?). Jo, chtěl bych té blonďaté čůze dát pěstí, ale seru na ni. Jdu se zařadit za Láďu, který čeká s ostatními na úplný konec směny – aby si mohl odpíchnout.

    ,,Co ti chtěla?‘‘

    ,,Nic. Vyhodila mě.‘‘

    ,,Fakt?‘‘

    ,,Jo.‘‘

    ,,Ty vole!‘‘

     ,,Dnes sa asi opiješ.‘‘

    ,,Asi,‘‘ říkám drobné Slovence.

Ale nejdu se opít. Ani nemám za co. Jedu tramvají a můj vztek a frustrace kulminují. Najednou mě sere celé tohle město. Chtěl bych ho vidět v plamenech, a jak lehne popelem, a pak bych chtěl vidět velkou vodu – jak to všechno spláchne někam do hajzlu. Vážně bych potřeboval něco zničit… Jenže než dojedu domů, můj vztek se mění ve smutek. Jsem k ničemu, tak je to. Neudržím si ani blbou práci, kterou by mohla dělat i opice. Vyhodili mě s retardem.

    Opatrně vcházím do ložnice. Monika nespí, leží v posteli a pije kávu. Sundávám si kalhoty, lezu si k ní. Pokládá kávu na stolek a ptá se:

    ,,Stalo se něco?‘‘

    ,,Vyhodili mě.‘‘

    ,,Co?‘‘
    ,,Vyhodili mě.‘‘

    ,,Proč?‘‘

    ,,Neměl jsem na to.‘‘

    ,,Co budeme teď dělat?‘‘

    ,,Nevím.‘‘

    Objímám ji. Monika chvilku vzdychá, pak mě konejší:

    ,,To bude dobrý.‘‘

    Choulím se k ní. Pokládám hlavu na její hruď a poslouchám tlukot jejího srdce. Hladím ji po ruce, líbám na krk a mačkám její zadek. Objímám ji tak – jakoby se to už nemělo opakovat.

 

Rozešla se se mnou asi za týden. Nastěhovala si k sobě svého bývalého a já se pro změnu nastěhoval ke své matce. Pak jsem si našel práci v jiné fabrice, kde dodnes montuji klimatizace.

 

Konec.

---