Letní vzplanutí

Byl krásný červencový den. Slunce svými paprsky hladilo zelenou trávu i husté borové lesy. Mráčky, poháněny čerstvým lehkým větříčkem, zvolna proplouvaly po letní obloze.

Tereza a Pavel se toho dne rozhodli udělat si malou procházku po lese. Nechodili spolu ani měsíc. Oba byli velice mladí. Oboum na sobě velice záleželo.

Hned po obědě se sešli na kraji lesíka. Jejich cílem byla nedaleká studánka. Už přes týden se neviděli a z nějakého, jim neznámého, důvodu se před sebou začali stydět. Dali si jen letmou pusu na pozdrav. „Dneska je krásnej den, viď?“, snažil se navázat hovor Pavel. „Jojo, dneska je vážně hezky.“, odpověděla nervózní Terka, hledíc do země. Vyrazili.

Pavel se zlehka dotknul Terezčiné dlaně. Neucukla. Lehký usměv na její tváři dodal Pavlovi odvahu. Jemně propletl své prsty mezi její. Ucítil teplo její ruky. V tom momentě se mu zachtělo svalit Terezku do trávy, strhat z ní oblečení a začít ji vášnivě líbat po celém těle. Ovšem nemohl. Určitě by se lekla, pomyslil si. Cítil bouřlivé výboje, které probíhaly celým jeho tělem. Nesnesitelně krásné. Ihned je musel v sobě potlačit, jinak by jejich tlaku podlehl. Sakra, co se to se mnou děje, přemítal neustále Pavel. Tyto pocity byly pro něj nové. Nebyl si najednou sám sebou jistý.

Následovalo ticho. To tíživé ticho, které ne a ne přestat. Začalo být neúnostné a tak moc tísnivé. Pavla se zmocnil strach, „Ty, Terezeko, nebolej Tě už nohy? Nechtěla by ses někde posadit?“. Bez odpovědi. Terka se stále dívala do země. Hloubavý výraz její tváře nenasvědčoval tomu, že by se chystala odpovědět. Co se jí asi honí v hlavě, dumal Pavel.

Už byli skoro u studánky, když v tom uslyšeli podezřelé zašustění listí a praskání větviček. Něco se k nim rychle přibližovalo. Je to srnka, nebo snad zatoulaný pes? Přes husté větve nic neviděli. Oba se zastavili uprostřed cesty. Terezka ihned objala Pavla a pevně se k němu přitiskla. Ucítil její ňadra. Nejprve se trochu lekl. Hned však nabral na odvaze. Konecně cítil, že je muž. Muž, který chrání ženu. I kdyby se teď stalo cokoliv, tak ví, že nežil nadarmo. Mohl tu totiž dnes být a ochránit Terezku. Dívku, kterou miluje. Oba se dívali směrem k blížícímu se nebezpečí. Už to bylo skoro u nich. „Pavle, co to je?!“, zeptala se Terezka tichým naléhavým hláskem. V tom okamžiku ze křoví vyskočil jelen. Majestátně otočil hlavu. Rozhlédl se po mýtině. Doskočil na druhou stranu cesty a zmizel v lese.

Terezka a Pavel byli stále v objetí. Oboum bušilo srdce jako splašené. Cítili však úlevu. Nebezpečí pominulo. Pomalu oddychovali. Pavel cítil, že musí něco udělat, nějaké gesto. Frekvence bouřlivých výbojů v jeho těle se znásobila. Pomalu přesunul ruku z Terezčiných zad a položil ji na její kulatý zadeček. Zlehka. Nenásilně. Už tolikrát to chtěl udělat. Nevěděl, co se bude dít dál, ale nebál se. Věděl, že to co dělá, vychází nikoliv jen z jeho výbojů, ale také ze srdce. Chvíli počkal a políbil Terezku na její voňavé rty. Terezka se nebránila. Líbilo se jí to. Cítila se v bezpečí. Hladina jejích výbojů už také dávno přetekla. Konečně se doopravdy líbali…

Po chvíli oba ucítili, že se jejich vášeň odčerpala natolik, že mohou pokračovat dál. Hladiny jejich vášní, jejich výbojů, jejich chtíčů se konečně vyrovnali. Usmáli se na sebe. Pavel vzal Terezku za ruku a vykročili směrem ke studánce...