Memento mori

S krosnou na zádech a v pohorách, co už mají svoje nejlepší léta dávno za sebou, a které už jsem se tolikrát chystala vyhodit. Ve skutečnosti ale vím, že se mnou zůstanou už do smrti. Šly se mnou bahnem na první velké akci, přežily se mnou několik zim, šlapaly se mnou íránský prach i české silnice. Paty mají prodřené skoro naskrz a já stejně nemám to srdce se jich vzdát. Zažily toho se mnou tolik, tak jak bych se jim mohla odvděčit popelnicí? Maximálně, až už v nich nepůjde jít dál, tak je nechám na nějakém teplém suchém místě dožít hezky se mnou, jako připomínku časů dávno minulých. V životě ještě prošoupu strašnou spoustu podrážek, ale žádné už nebudou takové.

„Nepadej.“ Prudké zabrzdění a zároveň povědomý hlas mě vytrhne z přemýšlení a mentálního psaní esejí, kterýmu se věnuju vždycky, když nemam nic zajímavějšího na práci. A několikahodinová cesta autobusem, kdy většina lidí vesele spí, k tomu rozhodně patří.
„V pohodě.“ zvedám hlavu od špiček milovaných bot. A pak jí zvednu ještě jednou, abych se mluvčímu dívala do očí a ne na prsa, protože na rozdíl ode mě měří dva metry a nevypadá, že by ho nezvyklá změna pohybu autobusu nějak vyvedla z míry. Jen tak tam stojí mezi spadanými batohy.
„Sedni si.“ snažím se sama sebe trochu umravnit na sedačce, aby se vedle mě vešel někdo další.
„Proč, vždyť vystupujeme.“ Asi jsem se v těch myšlenkách toulala delší dobu, než jsem myslela. A nebo jsem spíš taky na chvíli usnula, jako ostatní a probral mě až náraz o madlo dělící sedačku od prostoru dveří.
„Příště by mohl zastavit trochu opatrnějš, vždyť nás mohl všechny zabít.“
„Tím se teď nerozptyluj.“ Galantně mi podává batoh do té doby zapadlý kdo ví kde.
„Můžeme jít?“
„Jasně.“ Vystupujeme do noci, jasné noci plné hvězd, na cestu osvětlenou úplňkem. Romantika hadr - napadne mě. Vycházíme po silnici rovnou za nosem, po autobusu ani jiném povozu nejsou ani památky. Asi jsem nějaká zpomalená, protože nevím o tom, že by projel někde kolem. Kristián ale nevypadá, že by ho to nějak vyvádělo z míry, tak to nechám plavat.

„Ty víš, kam jdeme?“
„Vim to stejně, jako ty.“ Šalamounská odpověď, aneb jak nepřiznat, že ani on se nepodíval do přiložené mapy, kam máme jít a spoléhal na to, že to ví ostatní. Ostatní?
„Kde sou vůbec ostatní?“
„Přeci za námi.“
Na to, že nevíme kam jdeme, jsem nasadili trochu ostřejší tempo. Ze zbytku skupiny vidím jen matné siluety ozářené měsícem. Jen bych přísahala, že tam ještě před chvilkou nikdo z nich nebyl.
„Hele, nezdá se ti tu něco trochu divný?“
„Co konkrétně myslíš?“ Co konkrétně? No to je právě ten problém, že to nic přesnýho neni. Jen domněnky, pocity, tušení, že je něco jinak, než by mělo být. Ale za boha mě nenapadá, co. Já, batoh, boty, silnice, červeně svítící komín na obzoru a nikde nikdo. Nikdo?
„Kristiáne?!“
„Nešil, jsem tady.“
„Asi trochu bláznim. Možná jsem si měla udělat spíš výlet do Bohnic, než sem.“ Někde z dálky slyším zahoukat sanitku, třeba by mě svezli na nejbližší psychiatrické oddělení.
„Ale neblázníš, jenom si tvuj mozek neumí poradit s tím, co se teď děje.“
To má být kulantní způsob, jak vyjádřit, že jsem magor?
„Asi sem si spáchala trochu otřes mozku při tom brždění.“
„Ano, mimo jiné.“
„Jak mimo jiné. Jinak mi nic není.“ No dobře, když se nad tím trochu zamyslím, tak mě bolí asi tak celej člověk, ale nic co by se nedalo vydržet a jakmile se začnu soustředit na něco jiného je to hned pryč. Z kapsy vylovím čelovku, abych si mohla posvítit. Krev nikde žádná, mít něco zlomenýho, tak už mě tohle pochodový cvičení pravděpodobně zabilo. Závěr: žádné poškození. A Kristián se mojí zevrubné prohlídce jen směje. Takže jsem vážně magor, skvělé zjištění takhle povečerech.
„Abych ti to ulehčil, tak ti řeknu, že ti ten pád způsobil polytrauma, a značnou ztrátu krve vlivem vnitřního zranění po tom, co jsi díky svému naprosto stupidnímu sezení přeletěla půl autobusu.“
„Tak zaprvé, nepoužívej na mě lékařský termíny, protože já jsem tu záchranář a ty matfyzák a za druhé, nemáš pocit, že kdyby to byla pravda, tak už sem si toho dávno všimla?“
„Však sis také všimla a přesně to je ten důvod, proč se to snažíš vytěsnit. Ale pokud mi nevěříš, tak se podívej pořádně.“
„Já se dívám.“
„Díváš se na to, co vidět chceš. Musíš se podívat na to, co nechceš! Hezky jako v Prattchetovi, zavři oči, otevři je a až je budeš mít otevřené, otevři je znova.“

Byla to asi setina vteřiny. Ta nejdelší setina vteřiny v mým životě. Oslepující bílý světlo všude kolem, neidentifikovatelnej hluk a hlavně bolest. Šílená, v každym milimetru i těch nejskrytějších nervů. A pak to všechno zmizelo a já zase stála na silnici vedle Kristiána.
„Co to sakra bylo?“
„Pravda.“
„A ta je?“
„Že se právě nacházíš v klinické smrti.“
„Jasně a ty taky a proto si s tebou můžu vesele vykládat? Přestaň si ze mě dělat srandu, buď tak hodnej.“ Zavrčim na něj lehce výhrůžně.
„Na mém skutečném stavu teď vůbec nezáleží, protože já jsem výtvor tvého mozku, který se snaží logicky zpracovat nastalou situaci a volí k tomu tu nejsnazší cestu. Ty jakožto osoba emocionálně založená by sis s tím neuměla jen tak poradit, takže ti mozek předložil poslední analyticky myslící osobu, se kterou ses setkala, aby ti pomohl objasnit, co se děje a ty ses s tím mohla nějak po svém vypořádat.“
„Skvělý, to je od mého mozku vážně moc hezký, že na mě jen tak vybalí, že jsem mrtvá a jde na to přísně vědecky!“
„Ve skutečnosti se ti snažím vysvětlit pravý opak. Nejsi mrtvá. Zatím. A protože tenhle stav závisí dost na tom, jak jej vyhodnotíš, doporučoval bych, aby ses začla trochu snažit a ne tu jen hystericky brečet.“
„Takhle se mi snažíš pomoct?!“
„Jo.“ Ten jeho ledový klid mě přivádí k nepříčetnosti.
„OK, tak si to ujasníme. Jsem v klinické smrti.“
„Ano.“
„A neměl by mi teď proletět před očima celý život?“
„Ne, pokud se v ní nechystáš strávit následujících 22 let.“
„Tak třeba ne celej. Něco by se dalo vynechat. Třeba noci.“
„A přišla bys tak o tolik snů, které třeba i nevědomě ovlivnili tvůj život?“
„Tak co třeba jen ty hezký věci?“
„A myslíš, že ty špatný byly k ničemu?“
„To asi ne, takže co se teda teď dá dělat?“
„Srovnat si priority a pak se rozhodnout, co chceš dál.“
„A tebe si představuju, abys mi s tím rovnáním pomohl.“ Mlčení je souhlas.

Ne, že bych Kristiána viděla nerada, ale asi jsem si vždycky předstaovala, že až budu jednou umírat budu u toho pohlížet do očí milovaného muže, který mě bude držet v náručí a ... Ne, bože, dost sentimentálních keců. Zdá se, že momentálně neni nikdo jinej k dispozici, takže vlastně můžu bejt ráda, že se toho někdo ujal a já na to nejsem sama.
„Vlastně tu můžeš mít, koho budeš chtít.“
„To mi čteš myšlenky, nebo co?“
„Nezapomínej, že všechno tohle se děje jen v tvé hlavě. Takže ať si pomyslíš cokoliv, já si to myslím taky. A cokoli si myslím já, tak ti musím říkat, protože ses zasekla na tom, že já nejsem ty.“ To už znělo trochu otráveně. Štvu sama sebe, bomba.
„Dobře no, tak tu zůstaň. Ale chci změnit něco jinýho.“
„Co?“
„Místo. Tohle není skutečný. Je to jen moje romantická představa ideálního letního večera. Podívej se na ten měsíc, vždyť je to až kýčovitý. A navíc je únor, tak jak může bejt teplo a listí na stromech?“
„Začínáš se učit.“
„Jo, ale jde to pomalu. Prej sem hloupější než delfín, povídal kdysi... Kdosi. To je jedno.“
Moje druhá část podvědomí personifikovaná do matfyzáka se na mě podívá a jeho pohled říká, že si myslí přesně totéž. Usměju se na něj. „Lets go!“

Pevná půda nám rázem zmizí pod nohama. Vznášíme se kilometry nad zemí. Jen tak plachtíme jasnou oblohou.
„Nechci ti do toho moc mluvit, ale nezapomeň, že neumíš létat.“
„Neříkal si, že můžu cokoliv?“
„Můžeš téměř cokoliv, co zahrnují tvé vzpomínky a trochu i fantazie, jen jsem měl pocit, že jakožto analytická část bych na to měl taktně upozornit před tím, než si to uvědomíš, stejně jako to, že ti výšky nevadí pouze v případě, že nevidíš přímo pod sebe.“
„Jo, díky, to je přesně to, na co sem si zrovna teď chtěla vzpomenout. Tak si sedni a připoutej se.“

Ze střemhlavého letu do krajiny se ocitáme v letadle. Interiér je ošoupaný, růžovo zelený.
„No jo, nezapomenutelnej zážitek. Poprvý v letadle, i když takhle zběsile barevnym.“ pokrčím omluvně rameny. Pak se oba nahneme k okýnku.
„Teherán.“ Aneb tisíce světýlek svádějících nerovný souboj s počínajícím východem slunce. Dosedáme na zem, rovnou do středu města. Přeskočili jsme všechny ty nudné formality i cestu taxíkem, která stejně vede in the middle of nowhere. A navíc k pozemní dopravě teď mám trochu odpor.
„Je tu smrad a špína.“ Neodpustí si Kristián svojí lehce kousavou poznámku.
„Je to velkoměsto, patří to k němu!“
„A proto je to to nejlepší místo, kde chceš zrovna teď být?“
„Ne. Ne, máš pravdu, ještě se o kousek posuneme.“

„Ale ne, už zase noc? Nepřijde ti, že to střídáš trochu moc rychle?“
„Neni tak uplně noc, už je skoro ráno. Teda, jsou 4 a.m., to je technicky ráno, nemyslíš?“
Stojíme před nasvícenou mešitou. Vyskočím na stupínek u chodníku a jsem na další cestě. Nenápadné, schované. Rukou se opřu o hliněnou zeď a podél ní směřujeme k Silkroadu. Zastavuji před dřevěnými dveřmi. Hladím ohnuslé klepadlo olepené izolepou, tak jako tenkrát. Ale nejdu dál. Usedám do červeného svinstva, které je moc malé na to, aby se nazývalo pískem, ale zase dost velké na to, aby nemělo nárok na to, být prach. Opírám se hlavou o zeď, zavírám oči.
Vzduch voní prachem a trochu pomeranči a z Jameh mosque vyřvává muezín.
„Vítej doma!“ Otevřu oči a upřu je přímo do vycházejícího slunce.
„Na to, že se sem chci vrátit, sem asi měla myslet dřív, než jsem se zabila, viď?“
„Opakuji, že nejsi mrtvá.“
„No dobře, takže to tu ještě někdy uvidím i jinak, než zastavený v čase vzpomínek?“
„Vím já?“
„Nemáš mi náhodou analyticky pomáhat?“
„Snažim se. Ale jasnovidectví po mně laskavě nechtěj!“
„Tak se poď projít.“
Míříme do klikatých uliček, u kterých jsem si téměř na 100% jistá, že na sebe v reálu nenavazují. Jsou to ty, které jsem prošla a kvůli něčemu se mi zaryly do paměti. Třeba tady James lezl na střechu kvůli výhledu, který tam nebyl. A tamhle stojí moje kolo! Výkřik dekadence v téhle pohádce. Rezavějící šrot mezi odpadky. Co já se ho jen znova nahledala. A teď tu stojí v celé své prašné kráse, přesně takové, jaké jsem ho tu nechala.
„Jenom nasednout a jet.“
„Nemáš pocit, že na to mu něco chybí? Tedy něco, všechno.“
„Kola, šlapky, sedačka, řídítka, co bys ještě chtěl?“
„Minimálně dvě duše na ty kola?“
„Já a ty, jedna duše, druhá duše. Jedeme.“ Kristián už asi ani nemá sílu protestovat, že já a on není dvě, ale pořád jedna, byť schizoidní.
„A kam se chystáš dát mě?“
„Na nosič přece. Tak naskoč!“
„Děkuju pěkně.“ Ale nemá na vybranou. Já už se soukám na zaprášenou sedačku.
„Budeme jako prasata.“ Vrčí za mnou, když už svištíme dolů po hlavní silnici. Po celou dobu jízdy pak za sebou slyším, jak cedí přes zuby různá slova, která bych nečekala ani od jednoho z nás.
Zastavujeme před Amir Chackmakem.
„Promiň.“
„No jo, tobě se to řekne. Víš jak mě teď bolí zadek?“
„A myslíš, že mě ne?“
„Těším se na den, kdy tvoje analytická část bude vítězit nad tou ztřeštěnou!“
„Vážně? A já se zrovna toho dne nejvíc děsím.“ Zakřičím někam přes rameno v běhu nahoru po schodech na střechy obchůdků. Voní tu čerstvě upečený chleba. Jak já bych si jeden dala, ale vzpomínat na to, jak bylo výborné ho jíst, mi přijde až příliš masochistické. Místo toho vylezu ještě po jedněch schodech až na nejvyšší vyhlídku. Dívám se na město pod sebou. Miluju to tady.
„Chtěla bych tu zůstat, už napořád.“
„Vážně? A nezapomínáš, že to jsou pořád jen vzpomínky? Mohla bys tu zůstat, ale za chvíli bys začala prožívat pořád to samé do kola. Jak dlouho by tě to bavilo?“
„Asi moc dlouho ne. Líbí se mi tu, jak je všechno jiný. Lidi, domy, věci, ale asi by se mi to brzo okoukalo. Vždyť jsem Yazd ještě ani neprošla celý. Mohla bych tu chodit pořád v kruhu, potkávat stejný lidi. Ne, to by mě asi zabilo.“
„Pak je čas se přesunout, nemyslíš?“
„Jo. Můžeme na chvíli domů?“

„Tvé přání...“ stojím na naší staré zahradě. „... je mi rozkazem.“ Dva slunečníky a husy promenádující se pod sušákem na prádlo. Větrníky, co se točí na plotě a vydávají u toho svoje tiché svištění. Pes prohánějící sousedovic kocoura. To všechno bylo - kdysi dávno. Zmizelo to v nenávratnu.
„Tady bys mohla zůstat i dýl, vzpomínek na to máš dost.“ Uplně jsem zapomněla, že tu nejsem sama. Sedím na schodech a bezmyšlenkovitě drbu psa za uchem.
„Nechci, děkuju.“ A on to moc dobře ví, protože jinak by mi to ani nenabízel.

Opět se trochu přesuneme. Na analytika umí občas odhadnout i nevyřčené emoce. A nebo si jednoduše umí spočítat dvě a dvě.

„Jsou místa, kam tě beru nerad, protože vim, že moje část tu dostává neustále rány do hlavy od tý tvojí.“
„Nedělej ze mě násilníka.“
„Nedělej ze sebe svatouška.“
„Nebudem se hádat. Zeptam se na jedinou věc. Byli by tu i lidi, který si pamatuju?“
„Jo, ale přesně takoví, jaké si je pamatuješ.“
Zhodnotím, že to by byl malý teror. Den za dnem s někým, koho bych tak moc chtěla vzít za ruku a s definitivní jistotou, že to nemůžu udělat. Ve skutečnosti mám pořád alespoň kousíček naděje, že třeba jednou... Ne, to by bylo tak akorát na to hodit si mašli.
„A to je přesně to, od čeho se tě celou dobu snažim odradit!“
„I za cenu, že mi budeš lhát?“
„Nemůžu ti lhát, jsem ty.“
„Fajn.“

Poslední skok.
„Proč sem?“
„Přišlo mi to příhodné. Máš si vybrat, kudy dál. Seš v místnosti, kde jsou dvoje dveře.“
„Jo, ale jedny vedou do koupelny a druhý na chodbu.“
„Právě. Půjdeš vlevo a život je v hajzlu. Doslova.“
„A ještě k tomu Tureckym.“
„Jdi vpravo a třeba mě jednou přesvědčíš, že se pletu a ty tvoje naivní představy ti vyjdou.“ Kristián stojí mezi dveřmi a každou rukou na jedny ukazuje. Být teď v komixu, vykreslil by se mu nad hlavou otazník.
„Teď asi není nejlepší čas vzpomenout si, že se mi chce na malou, viď?“
Kristián mě zpraží pohledem veskrze vražedným.
„Dobře, už jsem si vybrala. Vlastě jsem celou dobu věděla, co si vybrat, jen jsem si chtěla trošku zavzpomínat.“ Nahodím výraz á la neviňátko.
„Neustávající touha po dobrodružství.“
„Ani ne tak po dobrodružství, jako jednoduše po životě.“
Otevírám dveře, za kterými se skrývá strohá, bílá vykachličkovaná chodba osvětlená problikávající zářivkou.
„Ale notak, tohle je taky spíš jak z béčkovýho hororu.“

„Better!“
„Jak pro koho!“
„Nemáš rád koně?“
„Nedokážu si je spojit s něčím návratem k životu, spíš mi přijdou jako nástroj sebevraždy.“
„Jen se neboj a pojeď za mnou.“
Pobídnu kobylku ke cvalu po zelené pláni.
„A kam jako čekáš, že dojedeme?“
„Vidíš ten kopec s vrcholkem v oblacích? Tak na něj. A tam to všechno skončí.“
„Chtělas říct začne?“
„Jo, jasně, začne.“
„Jen se ujišťuju.“

Jsme tady. Vrchol kopce, kolem nic než oblaka. Hustá, neprostupná mlha, ne a ne se změnit v cokoliv jiného. Asi je něco špatně.
„Co bys dělal ty na mém místě?“
„Já jsem na tvém místě, to už jsme probrali několikrát. Ale asi bych se zkusil probudit.“
„No dobře, zkusím to. A ještě nějaký moudro pro návrat do života bys neměl?“
„Jo, pamatuj si, že když si zavazuješ tkaničku, musí být mašlička v protisměru uzlu, jinak se to bude pořád rozvazovat.“
„Cože? Čekala jsem něco jako Memento mori, nebo starý dobrý Panta rhei.“
„A k čemu by ti to bylo, když si nebudeš umět ani zavázat tkaničky?“ odpoví mi Kristián s jeho typickým bezelstným úsměvem, a pak zmizí. Teď už to musím zvládnout sama. Já a mé druhé já, ale jen v jedné formě.

Otvírám oči.