Spiknutí stromů II

Země se pohybuje, točí se kolem vlastní osy, to všichni hezky vědí. Proč se ale kolísá země pod mými nohama? Trochu se sklání a pak se stočí do tornáda, velmi splihle, tuhá kapalina. Jen se mi to zdá? Zdá se mi to? 

Asi ano. 

Nedává to racionáně smysl. 

Podlaha se přece nekroutí, jenom Země, Země jako planeta. Vrzá nebo někdy hučí. Při západu slunce jednou v pozdním létě, tlumivý nízký šum ... grummmbbbbb. Opravdu se v porovnání s nebem hýbe, ano! Ano! A já to vidím. 

Nikoliv však tahle podlaha, to se mi něco otáčí v hlavě, ovšem, ovšem. Kolečko.

Špatně od žaludku mi zůstává. Nejdu do práce, totiž nemůžu stát na nohách. Jdu domů. Nikdo mě nepřesvědčí, že původcem by mohlo být moje psychické rozpoložení. Příliš věrné, budu zvracet, budu. Musím být blízko toalety, potřebuji mít klid a toalety. 

Jdu se vyspat, spaní pomáhá, i když to nechápu. Stejně se to vrátí ihned jak se jenom posadím. Je mi špatně, nedokážu na nic jiného myslet. 

Musím být nemocná, nejspíš jsem opravdu dlouhodobě nemocná - tolik projevů, každý den. Jsem zanedbaná, nechodím k doktorům, na prohlídky, mám jistě již nějakou vážnou nemoc. Rozšířené, košaté … metastázy. Vidím jejich ramena uvnitř svého břicha.

Byla čerstvá tma. Nebesky modrá se ztrácela v černi. Nejsem poeticky ani romanticky založena, ale hvězdy byly nádherné. Diamanty, nepochopitelné světýlka. Třeba jsou to vzdálené neutrony. Třeba já jsem taky takový neutron. 

Je to nekonečně dlouhá neexistence ničeho. 

Jeden bod, moment, neexistující ovšem. Solipsismus.

Vytvářím vše. Jsem ten bod, ve kterém vzniká i zaniká vše. Není žádné kolem. Ve skutečnosti je to jen mžik útlé nicoty. Vesmír, všehomír, hvězdy, tá překrásná modř i oranžové měkké světlo lamp se slévá do mně, do jedné bytosti a vše je ve mně. Cítím v sobě tu zvláštní sílu, která to k nepochopení pevně udržuje při sobě a její rychlostní dráha přesahuje mé možnosti vnímání. Můj mozek přijímá a nepřestává.

Přichází autobus. Je směšně kolébavý a hlučný. Hlasatelka zastávek téměř křičí jakoby snad všichni byli hluchý. Při zastavení se třese a vyvolává tím nepříjemné svědění celého těla. Proč? Proč tohle nepohodlí? Jak to mám zastavit?! 

Mezitím se snažím probrat si, co mi říkala terapeutka. Nedokážu si nýbrž vybavit ani čtvrtinu z terapeutické hodiny. Zůstala mi v ruce příručka o schizofrenii. Vůbec mi to nepřijde zvláštní, vím, že jsou na omylu, že je schválně navádím. Dokážu ovládat, co si o mně lidi myslí. Dokážu ze sebe konečně, po celých letech života, vybrat vše a rozložit to před sebe s úklonkem. Tady ... tady máte vše, nic netajím.