Vodácké putování 1. část

     Už dlouho nosím v hlavě myšlenku, napsat o dalších mých prázdninových dobrodružstvích, která jsem zažila díky svým fantastickým rodičům. Toto vyprávění však nebude mít tak hladký průběh, jako vše ostatní, neboť má paměť mně tentokrát docela zklamala, a já si vybavuji pouze útržky a krátké epizody. Nutno předeslat, že díky jedné z nectností mé maminky „na stará kolena“, jsem přišla o podrobně psané cestovní deníky mého tatínka. Moje maminka totiž mnoho věcí, které bych dnes s láskou uchovávala a oprašovala, zničila, tvrdíce, že nikdo nemá právo lézt do cizího soukromí. Ctím cizí soukromí, přesto mně to však mrzí, neboť potom by toto moje povídání mnělo mnoho autenticky doložených podkladů.

Rovněž mne překvapuje má paměť z ranného dětství, protože moje babička, která se narodila v roce 1887, mi často jako dítěti zpívala písničky, nebo recitovala básničky, které se jako dítě naučila v první obecné a já si ze školy nic moc nepamatuji. Vím jen to, že jsem do ní chodila vždy moc ráda.

Také musím podotknout, že dnes, díky internetu, mohu podat o některých místech informace, které bych si jinak ani neuvědomila, i když zcela bezpečně vím, že mne tatínek vše náležitě vysvětlil a na vše důležité upozornil.

Chtěla bych také upozornit na fakt z tolik nenáviděného komunistického režimu, že na žádném našem putování nikdy nedošlo ke krádeži, i když jsme kolikrát všichni opustili loď i veškeré naše vybavení (kromě dokladů a peněz, které nosili rodiče vždy při sobě) a vydávali jsme se na prohlídku různých pamětihodností, případně na nákup potravin potřebných pro další cestování. Vždy jsme jezdili sólo, neboť rodiče neměli potřebu trávit kolektivní dovolené, tvrdíce, že si vše dokážou zajistit sami a tempo cesty si mohou volit dle vlastního uvážení.  Na těchto cestách jsme trávili obyčejně pět až sedm týdnů, neboť tatínek jako učitel měl dva měsíce prázdnin a maminka, jako žena v domácnosti měla dle mého tehdejšího úsudku prázdniny vlastně celý rok.

K cestě, jsme používali vlastní cestovní kánoi, která byla dřevěná (v době mé první cesty v roce 1955 – to mně bylo devět let, ještě nebyly laminátové lodě, ani rafty), bez vrchního krytu.  Byla to tatínkova druhá loď, kterou si postavil vlastníma rukama. S tou první, kterou si dělal se svým kamarádem Igorem, jezdil za svobodna s ním. Igor později emigroval do Kanady a dnes už oba, s mým tatínkem projíždí někde na nebeských pláních dravé proudy Ykonu i jiných kanadských řek. Igor byl v naší rodině „pojem“. S nezbytnou dýmkou v zubech, kostkované košili a šátku frajersky uvázaném na krku. Tatínek jezdil s  kytarou, kterou dodnes uchovávám v šuplíku pod postelí, kde sní Sněhurka a sedm trpaslíků, kteří zdobí její vrchní část, o zašlých dávných časech. I já jsem s ní mnoho let jezdila, dnes však už jen s nostalgií vzpomínám na ty doby dávno minulé. Můj tatínek rovněž kouřil dýmku a pamatuji si, jak si pácoval tabák medem, vonným kořením a „faba di tongem“, luskem, který dával celé proceduře vůni s nádechem magičnosti. Tabák uchovával v dřevěné dóze, kterou si přivezl z Hamburku, od jednoho starého námořníka. Do Hamburku se dostal za války, kam byl nasazen na práci.

Před každou cestou tatínek nejméně půl roku dopředu sledoval v radiu denní hlášení o sjízdnosti řek, o dlouhodobých předpovědích a dělal si denní záznamy o všech nezbytnostech, potřebných k naplánování této cesty. Měl také přesný a dlouholetý plán potravin, které bylo nutné vzít s sebou, soupis veškerého oblečení a všech pomůcek potřebných k táboření. Ráda vzpomínám na lisované kostky hráškové polévky se slaninou, 10 ks za 10,- Kč. Byly baleny po deseti kusech, zabalených do celofánu. Stejné balení měla i gulášová polévka, ale ta mně tolik nechutnala. Také jsme vozívali nepřeberné množství konzerv, které se u nás občas dostaly koupit na Zelném rynku ze zásob Československé armády. Měly mimořádně dobrou kvalitu a nikdy nebyly zkažené.  Nejlepší bývala čínská vepřová konzerva, s velkými kousky libového masa, ohromě dobrým sosem a nakonec i sádlo v ní nebylo k zahození. Ještě dnes cítím na jazyku tu líbeznou chuť a s čerstvým chlebem, nebylo nic lepšího.

Veškeré vybavení potřebné k cestě si dokázali moji rodiče pořídit vlastníma rukama. Rozmístění na lodi tvořil předák, zadák a háček. To jsem byla já. Seděla jsem uprostřed lodi obložená bagáží. Zády jsem se opírala o lodní kabelu s našimi svršky. Vedle sebe vlevo jsem měla lodní pytel, s věcmi na spaní, stanem a nohama jsem se opírala o kabelu s potravinami. Ačkoliv jsem v té době uměla již zcela bezpečně plavat, dávali mně rodiče na ruce tzv. návleky, což byly dva nafukovací válečky cca 20 cm široké, vyrobené z nějaké impregnované látky, které vydržely téměř celý den udržet v sobě vzduch. Tatínek říkával, že kdybychom se udělali, nebude mít čas lovit mně někde pod vodou, neboť hlavní starostí při takové události bylo chytit loď, pádla, případně věci, které z lodi vypadly. Volně se v ní nikdy moc věcí nepovalovalo, ale sem tam se tam něco našlo. Vyzuté boty, odložená bunda, Primus apod.

    Vrátím-li se k věcem, které moji rodiče vyrobili pro naše cestování, tak to byl především lodní vak na ošacení a lodní pytel na spací pomůcky. Obé bylo vyrobeno ze silné impregnované a pogumované tkaniny, které moji rodiče ušili na šicím stroji zn. Singer, který byl na svoji dobu velmi výkonný. Dokázal prošít úplně všechno, snad i plech. Byl šlapací a nevím, jestli v té době už existovaly stroje elektrické. Šil dopředu i dozadu. Uzávěr byl několikrát zabezpečen proti vniknutí vody, pro případ, že bychom se udělali. Kabela na potraviny byla z hrubé tkaniny podobné vazby jako kanava, barvy „příhody bolavého břicha“ Vak i pytel byly šedivé, s černými koženkovými zvlášť prošitými rožky. Igelitové pytlíky ještě neexistovaly, tak všechno, co podléhalo zkáze, bylo uloženo v hliníkových, pevně uzavíratelných krabicích. Na spaní nám sloužil stan typu „jehlan“, jednoduchý, z celty, bez podsady, ale s našitým velmi širokým černým lemováním, které se po postavení stanu pokládalo na holou zem. Na každé rohové straně byla kovová dírka a v ní provlečené upevňovací lanko. Stan se zajišťoval čtyřmi kolíky, které byly hranaté, s okovanou špicí a kovovou horní stranou s trnem, který přidržoval lanko rohu stanu u země. Kolíky byly dlouhé přibližně 25 cm a zatloukal se vždy do země celý, až po výše zmíněný trn, v ostrém úhlu k rovině podložky (země), špicí ke stanu a vrchní částí od něj. Možná, že se někomu bude zdát zbytečné popisovat tu techniku postavení stanu, ale bylo to vše velmi důležité, aby při nepříznivém počasí nedošlo k nějaké nemilé pohromě. Buď že by to celé spadlo někomu na hlavu, nebo to nedej bože ulétlo při silných poryvech větru. Tatínek s sebou vozil i další celtu mající tvar poloviny stanu, kterou upevňoval nad vchod, jako stříšku, chránící vnitřek stanu při otevření. Na to se položily tři nafukovací matrace (každý měl svoji vlastní) a každý měl svůj vlastní péřový pytel na zip, který rovněž pocházel z dílny mých rodičů. Pod hlavu měl každý svůj malý polštářek, kterému jsme vždy říkali „miláček“. Říkám tak tomu dodnes, i když dnes mně slouží jako pomocný polštářek na velkém polštáři.  Středovou tyč k postavení stanu tatínek vždy uřízl někde po cestě, případně se doprostřed umístilo tatínkovo pádlo, které mělo zaoblenou rukojeť. Maminčino pádlo bylo lehčí a vršek tvořilo „téčko“.  Já s maminkou jsme spaly vždy na levé straně stanu, vedle sebe a tatínek na straně pravé. Vedle něj pak byly uloženy věci z lodě. Do stanu se lezlo po kolenou, protože nebyl tak vysoký, aby si do něj mohl dospělý člověk stoupnout. Jen mně bylo dopřáno té výsady, neboť jsem ještě nebyla tak vysoká. Ještě jsme s sebou vozili tři malé čtvercové nafukovací polštářky, abychom si mohli kdekoliv sednout na zem a nenavlhlo nám oblečení.

Stan se zapínal na šňůrky. Jedna strana byla opět opatřena kovovými dírkami a na straně druhé byly v určitých vzdálenostech očka ze šňůrek, které se prostrčily očkem a zatáhly se směrem dolů, k další dírce. Tou se prostrčila další šňůrka a prostrčila se i tou horní šňůrkou a opět se to zatáhlo a tím se obě půlky uzavíraly. Kolem stanu se vytvořila odtoková stružka, a na vrchol stanu se umístil vždy jeden díl ešusu.  Nedaleko stanu jsme vykopali jámu na odpadky, pokud jsme se na místě zdrželi více dní a v lese, případně za nějakým houštím další jámu, kam jsme chodili na záchod. Při odjezdu se obě jámy zasypaly zeminou a poházeli travou, případně listím, aby nikdo nepoznal, co bylo jejich účelem. Je pravda, že v té době se dalo stanovat kdekoliv a jen v zcela výjimečných případech přišel majitel pozemku na inspekci s prosbou, abychom po sobě nezanechali nepořádek. Maminka vařila na „Primusu“, což byl cestovní lihový vařič. Na nádobí se v té době v domácnostech požívala pouze soda na změkčení vody, což turisté nedělali, neboť voda v řece byla dostatečně měkká. Nádobí se umývalo zásadně v řece, za pomocí říčního písku, případně hrubšího bahna. Vždy to, co nabízela příroda ze své nepřeberné zásobnice. Vodu na pití jsme získávali z různých studánek, o kterých věděl můj tatínek z minulých cest, nebo vždy poradil ochotně nějaký domorodec. Občas jsme vařili i z vody z řeky, a nejsem si vědoma, že by někdo z nás měl nějaké střevní potíže. Tato voda se obyčejně používala na vaření brambor. Plastové lahve nebyly, vodu na pití jsme převáželi v pětilitrové konvi, nebo v litrové čutoře, což byla hliníková polní láhev, obalené v zeleném filcovém obalu, se šroubovacím kelímkem na pití.