Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLískové oříšky
11. 03. 2012
2
2
732
Autor
Rinka
Opravdu nehledejte žádnou logiku.
***
Štěstí a euforie, tak bych mohla popsat pocity, které se mě právě zmocnily. Ještě nikdy jsem se tak skvěle necítila. Opravdu nikdy. A v žádném případě by mě ani nenapadlo, že právě lískový oříšek bude ta věc, po které nejvíce toužím.
Ano, je to opravdu tak: při pohledu na stůl, který byl celý pokrytý čerstvě nasbíranými lískovými oříšky, jsem se tetelila radostí. Teď, když mám tenhle poklad, tak už se mi nikdy nemůže nic stát. Když mám své lískové oříšky, tak už mi nikdy nic neublíží, nikdy mě nic nevyvede z rovnováhy a už nikdy mě neopustí pocit štěstí.
Až tak moc jsem si byla jistá. Obklopoval mě pocit bezpečí a milovala jsem vše kolem: všechny lidi, všechny věci, všechna zvířata a sebe. Ano, sebe jsem velmi milovala a proto jsem byla tak šťastná. A co mě přivedlo k tomu, abych tak moc milovala sama sebe? Lískové oříšky.
Lískové oříšky jsou odpověď na všechno.
Lískové oříšky jsou zdroj štěstí a veškerého duševního obohacení.
Lískové oříšky vám poskytnou lásku a bezpečí.
Lískové oříšky jsou všechno, co si člověk může přát.
Dosáhla jsem téměř vrcholu – přímo přede mnou se nacházela spousta mých lískových oříšků.
Ale musím podotknout, že jsem dosáhla pouze téměř vrcholu. Ještě mi zbýval drobný krůček. Jen malinký kousíček a budu na špičce ledovce.
A tím drobným krůčkem, malinkým kousíčkem, byl jednoduchý úkol: vylouskat mé lískové oříšky.
Sebejistým krokem jsem se vydala na vlakové nádraží. Byla jsem šťastná mladá dívka, spokojená sama se sebou a spokojená se svým životem. Měla jsem kolem sebe spoustu lásky a milovala jsem mnoho lidí. Tvář mi zdobil upřímný, bezstarostný a naprosto spokojený úsměv. Žila jsem v absolutní harmonii a nic nemohlo narušit moji rovnováhu – kolem mé osoby se vytvořila bublina a uvnitř té bubliny bylo bezpečno.
Ke šťastnému životu vždy potřebujete nějaký pohon, zdroj energie a životní sily. Většinou je to člověk nebo skupina lidí, které milujete. Ale může to být i nějaké místo nebo dokonce práce. Mým pohonem, mým pokladem a mým důvodem, proč chci žít, byly lískové oříšky. Milovala jsem je.
Ale člověk vlastně nikdy není spokojený, dokonce ani když je absolutně šťastný. Vždycky chce víc, alespoň ještě trochu, ještě maličko víc, aby byl potom ještě o trošku víc šťastnější. I já jsem chtěla víc. Chtěla jsem udělat tu poslední věc... A pak už budu úplně šťastná a víc už to nejde.
Chtěla jsem vylouskat své lískové oříšky. K tomu je samozřejmě potřeba louskáček – věc, která mi chyběla.
Znám místo, kde se dá pořídit úplně všechno: věci, oheň, lidi, světlo, znalosti, láska, nebe, pocity, vůně, místa, barvy, slova, pohlazení, budoucnost i minulost, vzduch, voda, tma, cíle, sny... Tím místem, kde si tohle všechno a mnohem více můžete koupit je vlakové nádraží. Dokonce i štěstí tam seženete; ale není příjemnější dosáhnout štěstí sám než si ho jednoduše koupit? Myslím, že štěstí, na kterém tvrdě pracujeme a kterého sami dosáhneme je pak mnohem kvalitnější, než to kupované.
A proto jsem šla rovnou za svým snem a otevřela jsem vstupní dveře, které vedly přímo dovnitř budovy vlakového nádraží.
Přivítala mě jako vždy příjemná atmosféra. Tahle veliká místnost, která nikde nekončila, byla prostě kouzelná: nádherně to tu vonělo dřevem, bylo tu příjemné tlumené světlo a sem tam nějaká temnější zákoutí. V pruzích paprsků slunce, jež se sem probojovaly skrz otvory ve střeše, bylo možno zahlédnout tetelící se prach. Vyjímal se velmi dobře na pozadí dřevěné podlahy a stěn. Vždycky mě bavilo pozorovat, jak smítka prachu poletují nahoru a dolu, různě se točí a na slovo poslouchají povely, které jim udává proudění vzduchu.
Všechny věci a bytosti, které tu byly nashromážděné, vydávaly jedinečnou vůni – specifickou pro každou z nich. Souhrn všech jejich vůní vytvořil úžasně svěží ovzduší, které mě pokaždé, když jsem vstoupila dovnitř, okamžitě obklopí a pohltí mě svým kouzlem a jedinečností. Něco takového lze pocítit pouze na vlakovém nádraží – v té nikde nekončící místnosti plné haraburdí a pokladů.
Každá z věcí šeptala tichounkým odlišným hláskem různá slova, mluvily každá svým vlastním jazykem a žádná nerozuměla řeči té druhé. Hláskem tak jemným, že ten, kdo se nesoustředí, ho ani neuslyší. Bylo tu ticho, ale protože každá z toho nekonečna věcí vydávala nějaký tón, tak tu nikdy nebylo ticho absolutní.
Byl tu nádherný klid a žádná z nekonečna vůní ani žádný z nekonečna zvuků tu agresivně neútočily na citlivé lidské smysly. Přesto ale svou přítomnost dávaly znát a proto se tu nikdy nikdo necítil sám.
Kouzelná místnost. Kouzelná nekonečná místnost. Jako omámená jsem šla do jejího středu. Do středu nekonečné místnosti.
,,Vítám vás, slečno.“
Setkání s místním průvodčím je pro mne vždycky jako rána do zad. Pokaždé mě dokonale probere z harmonického rozpoložení, které ve mě vyvolává tahle místnost. Jeho upjatá a nepříjemná osobnost silně kontrastuje s tímto čarovným místem plným krásy a klidu.
,,Zdravím, pane průvodčí,“ vykouzlila jsem příjemný úsměv o kterém by nikdy nikdo nepojal podezření, že by snad mohl být falešný.
,,Máte dnes příjemný den?“ optal se mě zdvořile, sepjal ruce a položil si je na desku dřevěného stolu, za nímž seděl. Byl vysoký, poměrně bledý a hubený. Za kulatými brýlemi se na mě díval uhlově černýma pichlavýma očima. Bylo mi krajně nepříjemné dívat se mu do očí... Připadala jsem si, jako bych se dívala do očí nějakého dravce. Měl rovné černé vlasy sčesané do strany a ztužené tlustou vrstvou pomády.
Napřímila jsem se do celé své výšky, sepjala ruce za zády jako nějaká poslušná žačka ve škole a zdvořile jsem odvětila: ,,Ano, dnes je krásný den.“
Nastalo dlouhé ticho. Doslova jsem cítila tu negativní energii, která se na mě valila z osoby pana průvodčího. Pak jsem se vzpamatovala: ,,Ehm.. A co vy? Daří se vám dobře, pane průvodčí?“ dodala jsem rychle.
,,Jistě, velmi dobře. Děkuji za optání.“
A opět dusivé ticho. Musela jsem si dávat pozor, aby z mé řeči těla nevyčetl, jak moc nepříjemný a protivný mi ve skutečnosti je. Snažila jsem se nevrhat po něm podrážděné pohledy a proto jsem se dívala všude možně, jen ne na něj. Jeden přímý pohled do mých očí, a na louskáček lískových oříšků – cestu ke svému snu – bych mohla rovnou zapomenout.
Trochu nervózně jsem se zakroutila a rozhlédla se kolem.
,,Ach,“ vydechl průvodčí a zvedl se z židle. ,,Mohu něčím posloužit?“
Byl velmi, velmi vysoký... Nejspíš se za svou výšku styděl, protože se neustále hrbil. Měl by na sebe být pyšný, ale on se místo toho stále snažil snížit, aby k ostatním lidem mohl vzhlížet a ne se na ně dívat shora. To se mu ale kvůli jeho výšce nedařilo, a proto měl svou hlavu podivně nakloněnou a to vypadalo úlisně a slizce.
,,Ano! Potřebuji koupit louskáček na lískové oříšky,“ vyhrkla jsem rychle, celá nedočkavá. ,,Nevěřil byste, kolik jich doma mám! A jakých krásných... Jsou to nejkrásnější lískové oříšky, jaké jsem kdy viděla... a až je všechny vylouskám, tak budou určitě ještě krásnější! Je to poklad,“ chlubila jsem se. Bylo mi jedno, že to člověka jako je pan průvodčí nejspíš vůbec nebude zajímat. Já jsem byla nadšená a potřebovala jsem se o své nadšení s někým podělit – a vůbec mi nezáleželo na tom, kdo to bude.
K mému velkému překvapení v jeho temných a odpudivých očích zahořely plamínky zájmu. ,,Louskáček na lískové oříšky?“ řekl a hlas mu přeskakoval samým vzrušením.
Vzplanula ve mě naděje. ,,Ano, přesně tak. Měl byste tu něco?“ zeptala jsem se napjatě.
,,Ovšem, mám tu hotový poklad!“
,,Opravdu?“
,,Ano, je to úplná novinka. Vědci to vymysleli teprve před nedávnem a musím podotknout, že je to prostě geniální!“
,,Opravdu?“
,,Jistě, už dlouho jsem neviděl něco tak úžasného. Budete přímo nadšená!“
,,Opravdu?“ opakovala jsem už po třetí a moje nadšení se stupňovalo spolu s tím jeho.
,,To se spolehněte. Počkejte tu prosím chvilku, hned to přinesu,“ a celý rozpálený odběhl do jednoho z temnějších zákoutí, v kterém se válela spousta starého haraburdí.
Jeho nadšení prohřálo celou jeho ledovou osobnost. Bledá tvář trochu zrůžověla a tvrdé oči zjihly. Najednou tenhle nepříjemný člověk vypadal o něco víc lidsky a protože jsme sdíleli stejný zájem o louskáček na lískové oříšky, tak můj odpor k němu v mžiku téměř vyprchal.
Když přicházel s podivnými předměty v rukou, uvítala jsem ho vřelým, a tentokrát i upřímným, úsměvem a už jsem se nemohla dočkat, až mi ukáže ten úžasný moderní louskáček.
S dětinským nadšením to položil přede mne na stůl. Díval se na mě s očekáváním nevěřících vzdychů a nadšených výkřiků - ale mě polila vlna zklamání.
Na stole přede mnou ležely dvě skleněné laboratorní baňky spojené krátkou průhlednou hadičkou. Jedna z baněk byla uzavřená a nacházela se v ní jakási zelenomodrá tuhá tekutina a druhá baňka byla otevřená a prázdná.
,,Co je to?“ řekla jsem a snažila se skrýt své zklamání. ,,Já potřebuji louskáček na vylouskání oříšků a ne žádné laboratorní pomůcky...“
Průvodčí si naštěstí zřejmě vůbec nevšiml mého rozčarování – byl tak zaujatý tím předmětem, že mojí reakci vůbec nevěnoval pozornost. Byl tak okouzlený, až mi to na něm začalo být sympatické a přesto, že jsem myslela stále jen na svůj sen o vylouskání lískových oříšků a tohle mě trochu vyděsilo, tak jsem se stejně musela nad jeho nadšením potěšeně pousmát.
,,Vždyť tohle ale je louskáček na oříšky, slečno!“ podíval se na mě jako na blbce.
Neměla jsem mu to za zlé – vůbec ne. Také jsem se na něj podívala, jako by měl o kolečko míň. ,,Tohle že je louskáček na oříšky? To si ze mě prosím nedělejte legraci...“ už jsem začínala být trochu rozčilená. Vylouskat oříšky pro mě v tu chvíli byla ta nejdůležitější věc, kterou musím udělat, a proto mě velmi dráždilo, že si takhle hrál s mými křehkými city.
,,To bych si v žádném případě nedovolil!“ ohradil se rozhořčeně. ,,Dávejte dobrý pozor, milá slečno,“ chvíli se hrabal v zásuvce dřevěného stolu a po pár okamžicích vytáhl výstavní lískový oříšek. Málem jsem na něm mohla oči nechat. Takový tak mít doma... Hezky pohromadě s těmi ostatními.
,,Sledujte,“ upozornil mě ještě jednou. ,,Jak jsem říkal – je to geniální...“
Jeho nadšení mě opět strhlo s sebou a tak jsem napjatě a bez dechu pozorovala, co se bude s lískovým oříškem dít.
Následující scéna se odehrála jako ve zpomaleném filmu: průvodčí vložil lískový oříšek do prázdné baňky. Poté zvednul druhou baňku, která byla plná nějakého zelenomodrého čehosi, do vzduchu tak, aby tekutina natekla skrz průhlednou hadičku do první baňky přímo na lískový oříšek...
A pak se stalo kouzlo. Potom, co se tekutina dotkla oříšku už to trvalo jen několik málo vteřin a oříšek vypadl z baňky přímo na stůl. Ozval se takový dutý zvuk, když se odrazil o dřevěnou desku. A poté nastalo dlouhé ticho.
Oba, já i průvodčí, jsme bez hlesu civěli na dokonale vylousknutý lískový oříšek. První jsem se ozvala já.
,,To bylo úžasné,“ řekla jsem téměř šeptem, s posvátnou úctou.
,,Máte pravdu. Úžasné,“ přitakal průvodčí.
Nyní jsme si byli velmi blízko. Pozvedla jsem pohled od oříšku a usmála se na průvodčího – cítila jsem velkou spřízněnost. Spojovala nás ta nejúžasnější věc na celém světe: lískový oříšek.
,,Takhle své oříšky vylouskám raz dva,“ pokračovala jsem dál, stále šeptem. ,,Kolik to stojí?“
Cítila jsem, že vítězství sama nad sebou, nad osudem, nad světem, nad lískovými oříšky, nad všemi lidmi, nad vesmírem a nad všemi nebezpečími už mám téměř jisté. Pocit absolutního štěstí mám na dosah ruky.
Ale pak se něco stalo. Cosi se zaškubalo v tváři pana průvodčího, jeho oči opět ztvrdly, obličej opět poblednul a negativní energie ho opět obklopila.
Nechápavě jsem pozorovala tu změnu a snažila jsem se, aby nepoznal, že jsem si toho všimla.
,,Není to drahé,“ řekl neosobním obchodním hlasem. ,,Máte tu dnes někoho s sebou?“
Zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla. Vypadá to snad, že by tu byl někdo se mnou? ,,Ne, jsem tu sama.“
,,A manžel?“
Pobaveně jsem se zasmála a mávla rukou. ,,Ale prosím vás! Já nemám manžela. Nepotřebuji ho, jsem velmi šťastná takhle. Mám své lískové oříšky.“
,,Nebo otec?“
Teď jsem trochu zvážněla. ,,Tatínek umřel už před šesti lety... Proč se o to zajímáte?“ přimhouřila jsem oči a střelila po něm podezřívavým pohledem.
Moji otázku ignoroval a dál pokračoval: ,,Bratr nebo nějaký jiný muž z vaší rodiny, který by vám mohl louskáček koupit?“
,,Nepotřebuji, aby mi ho někdo kupoval – koupím si ho sama.“
,,Ne, to nekoupíte,“ řekl tvrdým a nepřátelským hlasem.
Založila jsem si ruce v bok a spražila ho rozzuřeným pohledem. ,,Jak to myslíte, že nekoupím?!“ Veškerý odpor k průvodčímu se ke mě ve vteřině vrátil.
,,Nejste dostatečně způsobilá.“
,,Cože?“
,,Slyšela jste.“
,,Zopakujte to!“
,,Ženy prostě nejsou tak schopné a inteligentní, aby dokázaly zacházet s louskáčkem na lískové oříšky. Tohle je čistě mužská záležitost, v tom se ženy nevyznají. Smiřte se s tím a pochopte to, slečno.“
Nadechla jsem se ale... nic. Stála jsem tam jako opařená.
,,Jak si můžete něco takového myslet?“ vyrazila jsem ze sebe, když jsem se konečně vzpamatovala.
,,To je přece každému jasné. Copak nejste seznámena s všeobecným míněním? Každý se musí podřídit tomu, co si myslí většina, protože většina má vždycky pravdu.“
,,To je přeci nesmysl, nebuďte hloupý!“
,,Vy jste hloupá, protože jste žena. Já jsem narozdíl od vás muž a proto jsem inteligentní. Tak to na světě bylo, je a bude. Takže pokud s sebou nemáte žádný pánský doprovod, tak vás musím požádat o to, abyste odešla. Ženy nejsou dost způsobilé na to, aby cokoli nakupovaly.“
Podívala jsem se na něj zhnuseným pohledem. Vypadal jako komár: žádný mozek, dlouhé hubené nohy a tlama jako sosák, který sbírá jenom řeči ostatních. Cizopasník.
Ale já jsem ten louskáček chtěla. Hrozně moc jsem ho chtěla. Přeci se o něj nenechám připravit jenom kvůli takovému člověku s vymytým mozkem!
,,Jenom papouškujete národní hesla. Co kdybyste zkusil použít svůj vlastní rozum? Pokud se nad tím zamyslíte, tak vám bude okamžitě jasné, že já jsem dostatečně inteligentní žena na to, abych si vylouskala své lískové oříšky!“
,,Milá slečno... když se na tím opravdu zamyslím, tak zjišťuji, že vy nesaháte ani po kotníky tomu nejhloupějšímu muži na této planetě. Ale nic si z toho nedělejte – jste prostě stejná, jako všechny ostatní ženy. A my, muži, vám jednoduše nemůžeme dovolit, aby jste chodily nakupovat. Dopadlo by to katastrofálně!“ odpovídal jako robot svým nekompromisním hlasem.
,,Jste vy vůbec živý? Jste svobodný? Myslíte vy vůbec? Nebo jenom opakujete to, co vám ostatní přikáží, abyste říkal? Lituji vás! Vaše hloupost je opravdu vaše největší neštěstí! Ale jenom proto, že neumíte používat svůj vlastní mozek, byste ještě neměl bránit ostatním v cestě ke štěstí.“
Byla jsem zoufalá a všechna má naděje odplouvala na bouřlivých rozzuřených vlnách pryč, do krajů ve velkých dálkách, odkud už není návratu.
,,Vím, že rozum nemáte,“ byla jsem absolutně bezradná a do očí se mi začaly hrnout vtíravé, nechtěné slzy, ,,ale pokud máte alespoň srdce, tak mi ten louskáček prodáte.“
Podívala jsem se na něj s nadějí v očích. S nadějí, která už mi mávala z obrovských dálek když byla právě na cestě pryč z tohoto světa. Hodlala vycestovat do vesmíru.
,,Neprodám. Odejděte,“ řekl chladně průvodčí.
Zatemnilo se mi před očima.
Odplouvala jsem na vlnách. Byly klidné, bolestné a úzkostné a nesly mě na opačný břeh – pryč od země, kde bydlelo štěstí, láska a světlo.
Dívala jsem se na špičku ledovce, která byla tak blizoučko, a přesto jsem věděla, že už jí nikdy nedosáhnu. A najednou už mi nestačilo to, že jsem tak vysoko. Když nemůžu být na špičce, nejsem nikde.
Teprve až když vstoupil dovnitř ten nevýrazný muž jsem si uvědomila, že jsem stále v budově vlakového nádraží.
Stála jsem tam jako přízrak a hleděla do prázdna. Tedy obrazně řečeno “do prázdna“, protože ve skutečnosti nikde kolem žádné prázdno nebylo: všude byly spousty různých věcí a barev a nebyl tu ani kousíček místa, kde by se nacházelo samo pověstné “nic“. Ale já jsem přišla o to nejdůležitější, co jsem v životě měla: o sen, o naději. Proto jsem všude kolem sebe viděla prázdno, přestože jsem byla obklopená vším možným, jen ne nicotou.
Pan průvodčí mě tam nechal stát a tak jsem se nehýbala. Nevěděla jsem, co mám dělat sama se sebou, se svým tělem i se svou duší, se svou myslí i srdcem. Byla jsem absolutně ztracená. Stála jsem na mrtvém bodě, prázdná a zlomená, a sledovala jsem běh událostí kolem sebe. Všechno bylo velmi zmatené a prolétalo kolem mě závratnou rychlostí. Občas se mi z toho udělalo i nevolno. Všechno – věci, lidi i vše ostatní, co se kolem mě mihotalo – mělo svůj směr, cíl a smysl. Všechno stálo pevnýma nohama na zemi a mělo svět pod kontrolou, ale nic mi nechtělo pomoci. Byla jsem na obtíž, vyřazená, nedůležitá, neviditelná... jako vzduch.
Tápala jsem v životě jako člověk, který se topí a divoce kolem sebe plácá rukama. Zoufale křičí, snaží se dýchat, ale do úst se mu valí voda. Volá o pomoc, protože všude kolem je spousta dalších plavců. Stovky, přesně jako na přeplněné pláži. Tak tedy volá o pomoc, ale nikdo ho neposlouchá, nikdo ho nevnímá a pokud ano, tak se nikdo neobtěžuje reagovat. On se topí, křičí a pláče a plavci těsně vedle něho si spokojená hází nafukovací míč, smějí se a radostně dovádí v průzračné vodě. Milují tu vodu, ovládají ji a dokážou se v ní sebejistě pohybovat. A přitom je to úplně ta samá voda, která jednoho jediného plavce zabíjí. Ale to nikoho nezajímá, každý se stará o své štěstí a nikdo si nechce kazit náladu pohledem na zoufalého plavce.
Já byla tonoucí plavec a život kolem mě byl voda.
Muž, který právě vstoupil byl velmi silný, dokázal by zachránit tonoucího ve vteřince, ale jeho to ani nenapadlo. Izoloval se od všeho špatného, smutného a nehezkého a žil jenom ve svých průzračných, teplých a klidných vodách.
Prázdnýma očima jsem sledovala tohoto muže, jak přistoupil k průvodčímu. Byl celý v černém, menší a zavalitější postavy. Působil velmi elegantně a uhlazeně – téměř upjatě. Na hlavě měl buřinku, v ruce kufřík a tvářil se velmi podmračeně a důležitě. Možná za to mohl ten jeho černý natočený knírek. Jeho oči byly nevýrazné a uzavřené.
,,Co potřebujete, vážený pane?“ oslovil ho pan průvodčí úlisně. Když jsem uslyšela jeho podlézavý hlas, oklepala jsem se odporem. Takový bezcharakterní člověk se mi hnusil, ale nejvíc mi na něm vadilo, že mi nechtěl prodat louskáček na lískové oříšky.
,,Potřebuji se dostat do práce. Máte tu nějaký volný vagón?“ promluvil ten podsaditý muž chladným hlasem obchodníka.
,,Jistě, jistě pane!“ přitakal horlivě průvodčí, šťastný že může posloužit. Jako pes. ,,Pojďte za mnou, vyrazíme.“
A odešli.
Byla jsem tu sama. Úplně sama a na stole ležel ten úžasný moderní louskáček na oříšky. Má cesta ke štěstí.
Tonoucí plavec zalapal po dechu. Z plic vyplivl všechnu vodu a pak se zhluboka nadechl. Plíce se mu naplnily čistým vzduchem a ten ho začal nadnášet nad hladinou. Plavec udělal první tempo... potom druhé a třetí. Připojil se k ostatním plavcům a už se netopil. Vodu dokonale ovládal a jeho pohyby nepostrádaly sebejistotu. Nikdo mu nepomohl, a tak se zachránil sám. Neutopil se.
I já jsem se zachránila. Nemusela jsem se rozhodovat ani vteřinu, prostě jsem se natáhla a vložila si louskáček do kapsy svých prostých venkovských šatů.
Najednou se průvodčí vrátil. ,,Vy tu ještě jste, slečno?“ jeho hlas už zněl zase zdvořile.
,,Ach, omlouvám se. Trochu jsem se zamyslela“ řekla jsem nevinně. ,,Už jsem na odchodu.“
,,Ále, to se nic neděje! Nechcete se s námi projet vlakem, milá slečno? Tady pán potřebuje zavézt do práce,“ pravil galantně, šlechetnost sama.
,,Ne, myslím, že bych už měla jít....“
,,Cože? Už? Vy se opravdu nechcete svézt?“ byl velmi překvapený a zaražený. Nemohl tomu uvěřit.
,,No, ale pokud by vám to nevadilo...“ s úsměvem jsem rychle změnila názor, ,,tak bych docela ráda jela s vámi.“
Splynout s davem - hlavně nevzbuzovat pozornost. Nesmí pojmout žádné podezření.
,,Tak se mi líbíte! Už jste mě trochu vyděsila.. Tak nasedat!“ zavelel průvodčí a já jsem se nahrnula k tomu podsaditému muži do vagónu.
Vlak se pomalu začal rozjíždět a krajina kolem mě ubíhala stále rychleji. Dívala jsem se na ní z ušmudlaného okénka. V celém vagónu jsem byla jenom já, pan průvodčí a ten podsaditý muž – a přesto jsem stála. Nesedla jsem si, abych měla pohodlí, protože ani oni dva se neposadili. Nechápala jsem proč, ale stejně jsme všichni tři stáli a drželi se špinavé, upatlané kovové tyče.
Všichni jsme byli zticha. Bylo slyšet jen pravidelné tuc-tuc...tuc-tuc...tuc-tuc jak vlak uháněl po železných zarezlých kolejích.
,,Ehm,“ odkašlal si průvodčí. ,,Líbí se vám vaše práce, pane? Chodíte tam rád?“ oslovil toho druhého. Pan průvodčí měl dnes neobvykle družnou náladu... Naproti tomu já jsem byla radši zticha, protože jsem si dobře uvědomovala, jak mi ukradený louskáček na oříšky tíží kapsu. Jen jsem se ochotně usmála a předstírala jsem, že mě jejich rozhovor zajímá a že pozorně poslouchám. Teď jsem se s hraným zájmem podívala na obtloustlého muže v černém a čekala na jeho odpověď.
,,Nenávidím svou práci,“ řekl stručně.
To jsme ani já, ani pan průvodčí načekali. Nastalo napjaté ticho.
Zkoumavě jsem si muže prohlížela. Byl tak nepopsatelně nevýrazný! Jako by se skládal jenom z nějakého plynu. Jako by to byl jen nějaký přelud. Šedý, neosobní stín bez duše, který je pevně naprogramován a celý život jenom poctivě plní své každodenní povinnosti. Člověk, který nedbá na své štěstí. Ani neví, že něco takového existuje. Je jako neživý tvor. Přízrak.
Stále jsem se na něj dívala a bylo mi ho líto.
,,Ale, to snad ne! Kde pracujete? Určitě to nemůže být tak strašné...“ snažil se z toho nějak vybruslit pan průvodčí.
,,Na hřbitově.“
A nastalo opět ticho. Průvodčí sebou nepatrně škubl, nasadil uzavřený výraz a začal předstírat, že k žádné předchozí konverzaci nedošlo.
Ano, máme tu tabu.
Věděla jsem, že bych na to také neměla nic říkat. Správně bych měla mlčet, obzvlášť proto, že jsem se zrovna před chvílí dopustila krádeže, a tak bych teď měla být co nejvíce nenápadná. Ale zvědavost mě prostě nenechala na pokoji.
,,Nevyložte si mou otázku prosím nějak špatně, pane,“ prohodila jsem a všimla jsem si, jak sebou oba překvapeně trhli. Ale? Najednou jsem si nemohla vzpomenout, jestli ženy vůbec smí zasahovat do mužského rozhovoru. Ale když už jsem to nakousla... tak by se přeci neslušelo, kdybych teď svou myšlenku utnula, no ne? To se od způsobilého, inteligentního a slušného člověka přeci rozhodně nečeká. Tak jsem tedy pokračovala: ,,Ale lámu si hlavu nad tím, proč jste tak skvěle nastrojený a uhlazený, když pracujete na hřbitově? A nač ten kufřík? Myslela jste, že jste obchodník.“
,,Nechte si své hloupé otázky, nevzdělaná ženo!“ okřikl mě velmi hrubě pan průvodčí.
,,Jen se nedělejte! Určitě vás to také zajímá,“ ohradila jsem se a použila stejně nepříjemný tón, jako on. Možná ještě nepříjemnější, protože ten odpor, který jsem k němu pociťovala, vskutku nebyl zrovna malý.
,,To opravdu ne! Domluvili jsme se, že se o jeho práci bavit nebudeme.“
,,Ano? A kdy se tak rozhodlo? Nic jsem nepostřehla. Copak se o práci na hřbitově nesmí mluvit?“
,,Vaše hloupost, slečno, nezná mezí! Rozhodně byste to postřehla, kdybyste nebyla omezována svou ženskou příslušností.“
Střelila jsem po průvodčím rozzuřeným pohledem a pak jsem naštvaně odvrátila hlavu. Už jsem neměla ani chuť ani sílu se před ním obhajovat.
Znova jsem pohlédla na podsaditého muže v černém. ,,Omluvte tedy mou hloupou otázku,“ řekla jsem sarkasticky. ,,Možná opravdu nebyla vhodná. Ale přesto... mohl byste na ni odpovědět?“
Vyvalil na mě oči - trochu se probudily. Jako by se na chvíli probral z té své malátnosti. ,,Jistě. I když jsem hrobník a dělám manuální práci, přesto musím být oblečený jako úředník a dokonale upravený. Jinak bych dostal padáka... Mrtví lidé jsou totiž velice vybraná společnost a velmi nároční klienti. Nemají rádi, když s nimi jednají a manipulují špinaví lidé a proto musím být na úrovni. Přiznám se, že někdy je to poněkud stresující a nároky mrtvol jsou občas tak veliké, až se cítím pod tlakem,“ postěžoval si.
,,Ach, to je mi líto. Ale určitě to má i nějaké světlé stránky?“ řekla jsem soucitně.
,,Jistě, často narazím na velmi zajímavé osobnosti. Ostatně jako každý, kdo pracuje s – “
,,Jsme na místě!“ zvolal průvodčí ostře. Naše rozmluva se mu ani v nejmenším nezamlouvala. ,,Přeji příjemný den.“
Podsaditý muž v černém poslušně vystoupil. Byli jsme právě na hřbitově a když se vlak znovu rozjel zpátky, tak jsem si mohla prohlédnout velký ponurý kostel, který byl stejně tak šedý a nevýrazný, jako právě ten hrobník.
Zpáteční cesta byla velmi děsivá. Pan průvodčí už nepromluvil ani slovo a jeho dobrá nálada se vypařila jako mávnutím kouzelného proutku. Každý jsme se drželi kovové tyče v prázdném vagónu a hleděli jsme na sebe.
Pan průvodčí mě propaloval pohledem. Kdyby jeho ostré ptačí oči uměly zabíjet, nejspíš bych už byla mrtvá. Sledoval mě velmi zvláštně - skoro jako by věděl, že mám v kapse ten louskáček na oříšky...
Znejistěla jsem a uhnula pohledem. Už jsem se mu nedokázala dívat do očí. Najednou jsem se cítila provinile a dostala jsem strach, že mě obviní, že mě odhalí. Co by se pak se mnou stalo? Co by se proboha jen stalo? Snažila jsem se stát vzpřímeně a hrdě, aby nebylo nic poznat.
Už jenom kousek. Malý kousek... Jen co vylezu z vagónu a projdu nekonečnou budovou vlakového nádraží, tak budu v bezpečí, uklidňovala jsem se. Měla jsem v plánu rychle běžet k sobě domů, ke svým lískovým oříškům. Krásně je vylouskat a být už nadosmrti šťastný člověk.
Vlak zastavil a já jsem rychle vystoupila. Když jsem se kolem sebe rozhlédla, tak jsem nemohla průvodčího nikde najít. Na chvíli mě to zarazilo, ale pak jsem se tím přestala zabývat a spěchala ven.
Chytili mě u toho dřevěného stolku. Tam, kde seděl pan průvodčí.
Byla to spousta silných mužských rukou. Držely mě za ramena, za předloktí, kolem pasu a dokonce jsem je ucítila i kolem stehen, takže jsem nemohla udělat ani krok.
Zalomcovala jsem sebou, ale bez úspěchu.
„Pusťte mě!“ zakřičela jsem zoufale, nemělo to však žádný efekt. Byla jsem absolutně bezmocná, nemohla jsem se ani hnout. Cítila jsem, jak se mi do žil vlévá panika a začíná ovládat celé moje tělo. Začala jsem sebou házet, rvát se, křičet. Chovala jsem se jako šílená, ale nemohla jsem s tím nic udělat – panika mě cele ovládala. Ten pocit, že mě má někdo ve své moci, že mě někdo drží a může si se mnou dělat, co se mu zlíbí, ve mě vyvolával obrovský strach. Ten strach mě pohltil a začalo se mi těžce dýchat. Sípala jsem a měla jsem pocit, že mě ty silné ruce dusí. „Pusťte mě! Pusťte mě!“ křičela jsem stále dokola a oči mi lezly z důlků.
Strkali do mě a sevření nepovolovalo.
„Udělejte něco! Prosím!“ zoufale jsem oslovila pana průvodčího, který stál přímo přede mnou. Slzy mi začaly stékat po tváři.
„Nepouštějte ji!“ zařval. V jeho hlase jsem uslyšela hrůzu, díval se na mě jako na něco velmi zlého a nebezpečného.
„Je posedlá ďáblem!“ obvinil mě.
To mě tak překvapilo, že jsem se uklidnila a přestala sebou tak házet. Nevěřícně jsem zírala na pana průvodčího a slabým hlasem jsem pípla: „Cože? Co to říkáte?“ Vůbec nic jsem nechápala.
Rozhostilo se ticho. Já jsem přerývavě dýchala, téměř sípala. Ti, co mě drželi, funěli námahou. Pan průvodčí byl ochroměný hrůzou a se strachem se na mě díval.
„Ona!“ zvolal a ukázal na mě prstem. Ruka se mu neovladatelně třásla a celý se potil. „Ona tu ukradla louskáček na oříšky. Je posedlá!“
„NEJSEM!“ zakřičela jsem nezřízeně hlasitě a průvodčí sebou vyděšeně trhnul.
„Chcete snad popřít tu krádež?“ zařval na mě po chvíli. „Jen se jí podívejte do kapsy! Jen se podívejte! Je v ní ďábel, je v ní Satan!“
Zoufalství a bezmoc prostupovaly každou mou buňkou. Chtělo se mi křičet a zároveň plakat. „Ano, ukradla jsem ten louskáček... Ale posedlá nejsem! Přísahám!“
„Každý, kdo se dopustil nějaké krádeže, je posedlý ďáblem!“ zpražil mě průvodčí.
„To není pravda! To je nesmysl!“ bránila jsem se čím dál víc zoufale.
„Každý ví, že to tak je. Ve vás, ženo, je ďábel!“ Byl o tom stoprocentně přesvědčený. Věřil té pitomé zaostalé pověře.
Uvědomila jsem si, že svůj názor už nezmění a tím mě odsoudil.
A tak jsem se uklidnila. Už mi došlo, že svůj osud nedokážu změnit. Už nedokážu vůbec nic v mém životě změnit, protože pověry v srdci pana průvodčího byly nesmrtelné. A ty pověry mě zničí.
Uvnitř v duši jsem zuřila. Pohlcoval mě neskutečný vztek na pana průvodčího. Kvůli jeho omezenosti mám zničený život. Když už mě jednou nařknul z posedlosti ďáblem, tak už o tom nikdo nikdy nebude pochybovat. Odvedou mě a...
A kvůli čemu? Že jsem si chtěla splnit svůj prostý sen?
V hlavě se mi začala rodit špatná myšlenka. Zhoubná myšlenka. Pomstychtivá myšlenka. Ano, pomsta mě sžírala úplně celou. Všechno ostatní zmizelo: všechny sny, štěstí, lískové oříšky, bezpečí... A zůstala jen touha po pomstě. Chtěla jsem si vynahradit své neštěstí. Toužila jsem zničit toho člověka, kterého jsem tolik nenáviděla – pana průvodčího. A věděla jsem, že bych to dokázala... Dokázala bych znehodnotit celý jeho život, poslat ho do prázdna.
Věděla jsem, že bych to neměla dělat. Že je to špatné a kruté. A že pan průvodčí vlastně není zlý člověk, ale jen hloupý a omezený. On za to nemohl, že se nechal tak ovlivnit ostatními. Že šel s davem. Že dělal jen to, co se od něho očekávalo. Věděla jsem, že nemám právo sáhnout na jeho štěstí.
Ale já mohla být také šťastná, velmi šťastná. A on zničil všechno.
Život za život.
Rozhodla jsem se.
Právě mě chtěli odvést, když jsem sebou škubla. „Počkat!“ zarazila jsem je. Překvapilo je to, možná dokonce i zapůsobil panovačný tón, který jsem nasadila, a zastavili.
Pan průvodčí stál jen kousek přede mnou. Na dosah ruky.
„Máte pravdu. Jsem posedlá ďáblem. Miluji ho a on mi propůjčuje obrovskou moc. Díky té krádeži jsem okusila úžasnou moc a musím svého pána šířit do dalších srdcí, když mi poskytl tu schopnost,“ mluvila jsem tichým, klidným a mrazivým hlasem a přímo jsem cítila jejich strach. Hrála jsem to dobře.
Pak jsem se rozesmála šíleným smíchem. Začala jsem sebou házet, křičet, vyplazovat jazyk, koulet očima...
Všichni se na mě dívali a měli ze mě hrůzu. Proboha, co všechno zmůžou pověry? Stačí, abych malinko zakřičela a oni už se všichni klepou.
Ruce, které mě držely, byly ochromené a trochu povolily. Vycítila jsem to. Čekala jsem na to.
Sebrala jsem všechnu sílu a vyškubla pravou ruku z jejich sevření.
Rozevřela jsem dlaň a dotkla se tváře pana průvodčího ještě dřív, než mě stihl někdo zastavit.
„Teď jsi posedlý i ty! ĎÁBEL JE V TOBĚ!“ křičela jsem na něj a smála se tím pravým psychopatickým smíchem, který jsem vždycky vídávala v hororech.
Chvíli jim trvalo, než mě od něj odtáhli.
Potom mě odvedli na smrt.
A já jsem věděla, že odvedou i jeho. I když jsem si uvědomovala, že jsem v podstatě zabila nevinného člověka, stejně mi to nebylo líto.
***