Poutník

Byl tam,na cestě pokryté prachem a zoufalstvím...ve svém srdci nic neutěšující bolest

vnímal každé zrnko písku kterých se dotýkali jeho končetiny,ale byli vůbec jeho?

V kápi která ho chránila před oslepujícími paprsky žhnoucího slunce...zpoza kápě 

vykoukl ostře řezaný rovný nos a se zničujícím odhodláním se podíval na rozcestník

který opuštěný stál na prašné pustině...na rozcestníku stálo Tibet...poutník si nápis

chvíli se zájmem prohlížel,jako kdyby přemýšlel co dál...nikdy nebyl schopen se přímo 

rozhodnout až na pár výjmek...moc přemýšlel o důsledcích svých činů..právě proto

se stal čím se stal...a stál tam kde stál...odhalil kápi a podíval se do zářivého slunce,

chvíli se jím nechal oslňovat jako kdyby zapoměl jaké to je...usedl do prachu pod 

rozcestník,přemýšlel o své další cestě a o tom co ho k ní dovedlo...doufal že Tibet mu 

dá vnitřní klid po kterém tolik toužil včetně odpovědí na otázky které mu stále trýznily mysl,

bloudily jako nějaké protivné mouchy,čím víc je ignoroval tím víc ho doháněli k šílenství...

neposedně se opřel víc až rozcestník zasténal do prázdného ticha v dáli,ten zvuk mu v této

chvíli přišel tak nepřirozený,že ho rychle vytrhl ze sladkého snění a znovu připoměli už tak

složité myšlenky...mladý stařec.