Hluboká pravda o ničem kapitola 3

\"Ne, to mi opravdu nevadí.\" Odpověděl smrk a už se soukal na židli, smetaje přitom svými větvemi skleničky ze stolu. Objednal si uzený lososy a vodu. Zrovna když mu objednané menu přinesli, přišel ke stolu Prokopnutej Buben.

\"Prej jim vadí, že je udí. Nějak jim to smrskává vnitřnosti, nebo co.\" Smrk přestal hodovat a se zájmem se na ně zahleděl. Chvíli mlčel, jako by něco zvažoval, pak zavrtěl hlavou a pokračoval v jídle.

\"No...\" Prokopnutej Buben na chvilku znejistěl. \"To je...Hmm...že když něco naráz přestane, tak to potom ještě chvíli pokračuje, chápeš?\"

\"Nebojte se.\" Chlácholil ho Prokopnutej Buben. \"Tihle už nebudou ani stávkovat.\" Smrk si viditelně oddechl a pustil se do druhé půlky večeře.

Výbuch zkoumal fotografie nových výrobků a spokojeně si pobublával. \"Vypadá skoro jako ten podivnej Hospodin co?\" Obrátil oči, tedy tu část svého amorfního těla o které se dalo předpokládat, že to jsou oči, na mladého asistenta. Ten nadšeně přikývl a ukázal další fotografii. Teplota ve zkumavce prudce stoupla. Výbuchovo beztvaré tělo se prudce rozechvělo a hrozilo erupcí. Mladý asistent zkušeným pohybem připustil do zkumavky studenou vodu, aby tak snížil teplotu.

\"Co s tím budeš dělat?\"

Nejdříve bledě červená tma mimoprostorového tunelu. V dálce je vidět východ a už se přibližuje, světlá skvrna se zvětšuje a již vplouvá Bubnem vylisovaná loď do jejich oblíbené hospody \"Mrkev pod zemí.\" Na palubě sedí Trombón a Prokopnutej Buben. Oba mají v ruce pádla a vypadají jak indiáni na válečný stezce. V lokále je prázdno, protože jsou záplavy a je zavřeno. Po místnosti plavou židle, sudy, sklenice, láhve a jiné harampádí. Kolem lodi právě proplouvá láhev 120-ti procentního absintu. Trombón ji zkušeným pohybem loví, s úsměvem na rtech se mohutně napije a podává láhev Bubnovi. Ten se také s úsměvem napije a schovává láhev do útrob lodi. Rozhodli se, že tento způsob návštěvy hospody je bezvadnej. Pádlovali po místnosti a sbírali, co jim přišlo pod ruku. Prázdné obaly pak vyhazovali přes palubu bez obav, že něco rozbijí. Náhle se otevírají dveře, kterými do hospody nikdo nevkročil tolik století, že se zapoměla jejich samotná existence. Loď strhl prou vody, jež začala vytékat ze dveří. I když během chvíle nabrali rychlost několika uzlů, stačil ještě Trombón po cestě sáhnout do baru pro několik balíčků ganji a už se řítili ze dveří. Svět se změnil v jednolitou šmouhu. Snažili se loď řídit, ale pak zjistili, že to nemá smysl, Trombón se chytil pevně boků lodi a zavřel oči. Loď se nakláněla, točila, houpala, lezla na vrchol vlny, aby se záhy propadla o několik sáhů níž. Trombón zatínal zuby, aby z něj nevypadla večeře. Boky lodi svíral ještě pevněji, aby nevypadl i on. Když tu pocítil, že loď začíná zpomalovat. Přestala se točit, šplhat do kopce a prudce se propadat. Zůstal jen pomalej pohyb kupředu a mírné, lehké pohupování. Trombón se osmělil a opatrně, pomaloučku otevřel oči. Strnul. Viděl nekonečnou zvlněnou krajinu. Jeden šedomodrej pahorek vedle druhýho se táhly do nekonečna, kde splývaly s blankytně modrou oblohou. Na jejich vrcholcích se tu a tam objevovaly stříbrné obláčky. Něco takového Trombón v životě neviděl. Pak se loď překlopila. Trombón se ocitnul pod vodou. Ihned nasadil jedinej styl kterej ovládal, čubičku. Snažil se dostat nad hladinu, aby se nadechl. Avšak ať hrabal, jak hrabal pořád se mu to nedařilo. Došel mu dech. Trombón rezignoval, svěsil ruce a nadechl se. Nic se nestalo. Žádná voda jej nezahltila, ani neklesal ke dnu. Udiveně se rozhlížel co se to děje. Stál v místnosti s nářadím, v níž začal rozpoznávat dílnu Prokopnutýho Bubnu. Když se podíval před sebe, tak taky uviděl Prokopnutej Buben, kterak ho se zájmem pozoruje a v ruce drží kýbl.

\"Viděl jsem strašně velký množství vody!\" vydechl svoje první slova.