prolog-rozdělaný

Pomalu otevřel oči, aby okamžitě na to zamrkal. Je to sen či skutečnost? Vše je zahaleno v jakési mlze a přesto ostré. Začal se kolem sebe rozhlížet. Kolem líně poletoval sníh a snášel se na krajinu kolem něj. Občas se zvedl silný vichr, který rozvířil bílou pokrývku a vmetl mu jí do tváře. A přesto bílé mraky tu a tam prosvítilo slunce. Jakmile pohlédl vzhůru, viděl, jak nad ním krouží jakýsi pták. Viděl pouze obrysy. Ale i kdyby se mu naskytl lepší pohled, nebyl si jistý, jestli by jej dokázal pojmenovat.  Ležel opřený o kámen, za kterým kdysi rostl strom. Nyní již byl mrtvý a jeho suché bezlisté větve se tyčily do výše k nebesům. Kolem něj se svažovala jakási horská cesta, kterou tu a tam lemovalo malé trnité křoví. Z jedné strany se tyčil horský masiv, z druhé zela strašlivá propast. Viděl stopy ve sněhu, ale netušil, jestli patří jemu. Nad ním se rozpínaly obrovské skalnaté hory, pod nimiž se člověku podlamovaly kolena. Odvrátil se na druhou stranu a pokusil se dohlédnout na údolí, které v dálce tušil. Vedle něj byl pohozen starý vak. Byl plný, ale když se snažil ho vzít, aby zjistil čí je, nemohl se pohnout. Rázem si začal uvědomovat, že pouhý nádech dokonce i mrknutí mu činí potíže a způsobuje mu bolest, která stále narůstala.

Klid přerušily kroky v dálce. Pokud bylo možné mluvit o tichu v tomto větru. A přesto slyšel to nezaměnitelné chroupání sněhu. Nikoho neviděl. Stále hleděl na cestu, kterou pravděpodobně dospěl až sem. Kroky se blížily, ale chodec se stále neobjevoval. Nedokázal rozeznat, jestli na stezku upíral zrak minutu nebo hodiny. Netušil, zda s neznámým přijde záchrana či zkáza. Když už si počínal myslet, že se mu tohle všechno musí zdá, uslyšel hlasy. Přišly z druhé strany, než je čekal.

 „Tak tady jsi. Mysleli jsme, že si se skutálel dál.“ Uslyšel ženský hlas. Otočil se, aby za sebou uviděl ženu oblečenou celou v černém. Byla mladá a hezká, přesto z ní šel podivný strach. Měla rudé vlasy, které jí spadaly téměř do půli zad. Chvíli se mu zdálo, jakoby se usmívala, avšak jakmile jej to napadlo, již tam úsměv nebyl. Pokud se ta žena s ostře řezanými rysy kdy smála. Stačil si ještě všimnout meče u jejího pasu, když zaslechl druhý, podivně zastřený, hlas. „Čekali jsme na tebe již nějaký čas. V různých dobách na různých místech a přeci se setkáváme až teď a tady. Dá se mluvit o ironii, ne?“ Pohlédl na něj muž v šedivé kápi. Do obličeje mu nebylo vidět, a přesto zahlédl velké přísné obočí a zarostlou tvář. Oči byly podivně hluboké a jejich barvu nedokázal odhadnout. Nedokázal přijít na to, jak se zjevil přímo před ním, aniž by si jej předtím všimnul.

„Kdo jste? Známe se?“ slyšel se promluvit. Byl to on nebo se mu to opravdu jen zdá a za chvíli se probudí u sebe v posteli ať už je to kdekoliv. „My známe tebe. A ty si určitě o nás taky slyšel, i když si to teď určitě nepamatuješ.“ Vytušil, že to řekl onen muž v šedém, ale jistý si nebyl. Takže to musí být sen. Je to sen. I když cítím bolest, tak se probudím. „Sen to není. A jestli se probudíš, to teprve ještě uvidíme. Záleží na tom…“ pronesla žena s vážnou tváří a přesto pobaveně. „Záleží na čem? Nechápu to. A když to není sen, co to je?“ „Nic nechápe. Vezmeme ho rovnou sebou. Ať tu neztrácíme čas. Za chvíli budeme mít víc práce než je zdrávo.“ Pronesla k šedivému muži. „Ne, znáš pravidla. Musím vše zvážit a pak ho buď vezmeš nebo ne.“ Otočil se na něho. „ Ty si nejspíš nic nepamatuješ, nebo?“ Začínal být čím dál tím víc zmatenější. Kam by ho měli vzít? Bylo vidět, že na jeho otázky neodpoví, ale třeba se víc dozví, když se bude pokoušet odpovídat.

„Abych řekl pravdu, tak nevím nic. Pamatuju si, že jsem otevřel oči. A za chvíli… nebo spíš za nějakou dobu jste sem přišli. Nebo objevili?“ „Hm… Jsi taková hádanka, člověče. Každý jednou otevře oči a procitne. Dnes jsi otevřel oči ty, ale neprobudil ses. Uvidíme, jestli dokážeš otevřít oči podruhé, aby si viděl na cestu, která tě čeká. Jednou cestou si sem dorazil. A pokud nevyjdeš jiným směrem, neměl by si vůbec vyrazit. Vzhledem k tomu, že si nic nepamatuješ, povím ti jen to, že tvá cesta byla špatná.“ „Špatná? Kam jsem šel a kam mám jít? „Nic nechápe! Skonči to s ním!“ „Vyčkej, ženo. Šel si správným směrem, ale to co jsi po cestě napáchal, není zrovna pěkné…“ „Heh…pěkné! Lhaní, podvádění a…“ „Dost! Nech mě pracovat a uvidíme, jestli si dneska se mnou musela chodit.“ Začala se mu točit hlava. Žena na něj netrpělivě hleděla a její ruka se čas od času přibližovala k jílci meče, aby se vzápětí vrátila zpět. Muž si zatím sedl na kámen naproti němu. Kdyby se jej nyní zeptali, nedokázal by říct, zda tam ten kámen byl či ne. Narůstali v něm obavy. Zabijí ho snad?

 „Musíš nás omluvit, ale v těchto krajinách se obvykle nevyskytujeme. K té tvé otázce. Nezabijeme tě. Buď s námi půjdeš anebo se sem vrátíš. To záleží na tobě a na mě.“ „Na nás dvou? Proč? A jak?“ „Ne na nás dvou. Na tobě a na mě. Buď ti dám na výběr, nebo ne. A ty si buď vybereš… no anebo ne.“ „Zatím nechápu.“ „Vím. Ale pochopíš. Jak si se dozvěděl, tvůj život nestál za nic. Čestným by tě nejspíš nikdo nenazval, pokud by se ti nechtěl vysmát. Kdybychom tě potkali například s oprátkou kolem krku, nebavili bychom se tak dlouho. Ale musíš pochopit, že časy se mění. A mění se rychle. Za nedlouho svět ani nepoznáš. Hodnoty, které ctily generace před tebou, budou zpochybněny. A právě proto si myslím, že by si se sem mohl vrátit. Pokud se rozhodneš jít cestou jinou než doposud. Začínáš už rozumět, co se ti snažím říct?“ „Myslím, že začínám chápat. Ale nejsem přeci tady? Kam bych se měl podle vás vracet?“ Žena začala nervózně přešlapovat a i muž jakoby začal ztrácet trpělivost. Před tím seděl na kameni uvolněně, nyní jakoby do něj prostoupil neklid.

„Musíš mě poslouchat pozorněji. Máš před sebou cestu. Říkám ti to pořád dokola. Nedokážeš rozeznat, kde se nacházíš a co děláš? Znám vás, vím, že vám vše trvá delší dobu. Taky jsem takový býval. Ale to už je dávno a ty by si s tím měl přestat, jestli chceš ještě něco zažít. Na tvé pouti budeš mít za sebou dost lidí. Nebudou tě následovat ale pronásledovat. Patřil si do určité skupiny, na které nikdo nechce za svůj uboze krátký život narazit. Budou od tebe očekávat určité věci. Je třeba, aby si přišel na způsob, jak v nich nevzbudit podezření a přitom se přibližoval ke svému cíly. Jinak se stane, že tě dostihnou a nebudou se s tebou zrovna mazlit.“ „A pak bychom se vrátili my a už bychom se s tebou nevybavovali a rovnou by si šel s námi. A to by se ti taky nelíbilo.“ Pronesla žena temně s úšklebkem na tváři. Muž na ní jen pohlédl a její výraz se opět změnil na masku bez citu. „Nabízíme ti, nebo spíš já ti nabízím, šanci odčinit své dřívější hříchy a zločiny. Čas od času budeš donucen použít svých dřívějších metod, avšak nebude to výrazem tvé vnitřní bestie. Budeš žít na ostří nože, ale budeš žít!“ „Tak ať neuklouzneš, jinak bys přišel o to nejcennější!“ Zasmála se nahlas. Dokonce i muž se uchechtl, aby vzápětí opět nasadil vážný výraz.

„Jak jsem ti již sdělil, svět se změní. Na lidské pokolení se řítí další pohroma. Moudré muže předpovídající nadcházející zkázu ostatní označují za opilce, blázny či válečné štváče. Ode dneška, pokud uznáš za vhodné, se k nim můžeš přidat. Samozřejmě si to také můžeš nechat pro sebe a pouze se připravovat. Střetnou se mocné síly. Neporadím ti, na kterou stranu se máš přidat. Zvaž to však řádně, neboť až se příště setkám, nastane splácení dluhů.“ „Takže se hezky snaž, ať můžeme být na tebe pyšní, nebo tě už nic nezachrání.“ „Nejspíš už si se dovtípil, že pokud se nedohodneme, po svých neodejdeš.“ „Takže přeci byste mě zabili?“ Žena se neslyšně přesunula mezi oba sedící a sklonila se nad ním.

„To by ani nebylo nutné, člověče. Stačilo by, abych ti podala ruku a tys jí přijal. Stále si nepřišel na to, kde jsme, o co tu běží a co všechno je v sázce? Abych nás ušetřila tvých naivních otázek, řeknu ti to pěkně rychle. Alespoň to, co prozradit můžeme. Taky si nevytváříme všechny pravidla a i nad námi bdí řád daleko většího rozsahu. Nesníš, ale ani nejsi vzhůru. Ty by si to nejspíš nazval polospánkem. Avšak i tento výraz pokulhává. Zabít tě nezabijeme. Snad ti třetí ujištění postačí. A přesto se tu o tvém životu vážně bavíme. Pouze ty jej ale držíš v rukou. Je na tobě, jak se rozhodneš, a my věříme, že si vybereš tu správnou věc. Umřít je tak snadné. Zvláště pro někoho, jako jsi ty. Nyní by tě nikdo nepostrádal. Snad lidé, kteří tě vyslali, by litovali ztracené věci a nebyli by si jistí, zda si na své misi uspěl. A navzdory tomu všemu by si dokázal dnes vstát a ovlivnit svět kolem sebe. Je zapotřebí pouze chtít.“ Opět se vzpřímila a vracela se na místo, kde stála před tím. Nyní jej však obešla zezadu a i když jí neviděl, nějakým způsobem věděl, že pohlédla do propasti, která se rozpínala jen pár metrů za ním.

„No tak to nám nějaký ten čas ušetřilo. Teď nastal moment, kdy vše záleží na tobě. Zda dokážeš sebrat všechny své síly a vrhneš se do víru nadcházejících bitev. Vše uvaž moudře, jelikož ve výsledku se nejedná pouze o tvůj krk.“ „Má pravdu. Pokud povstaneš z popela svého starého života, poneseš na svých bedrech zodpovědnost i za osudy jiných. Nebyl jsem si jistý, zda ti dám na výběr… Ale jak tě tak pozoruji, špatná krev tě již opustila.“ Nebyl si jistý, ale zdálo se, že to muže pobavilo. A v ten stejný okamžik si uvědomil, že má vlasy slepeny do temně rudých chuchvalců. Kmen mrtvého stromu se taktéž leskl červení na místech, kde se občas o něj opřel hlavou. Najednou si uvědomil, co se nyní děje a i tušil, kdo před ním stojí. Přesto to byl pouhý pocit, který nedokázal uchopit ani pojmenovat. Nyní mu již ovšem bylo jasné, že mu jde o život a že jej má ve svých rukou. „Co mám tedy učinit? Kam se vydat? Co je mým úkolem?“ „A nechceš, abychom ti i utřeli zadek? Nemůžeme ti nic víc říct.“ „Jdeš správným směrem. Tvé nohy tě donesou na místo, kde máš být ve správný čas. Nenech se svést řečmi a jednej podle svého nového svědomí. Má žena má pravdu, že tě nemůžeme celou dobu držet za ruku. Jestliže by si sám neměl šanci uspět, nevstávej raději a zanech zde své tělo vranám.“