Skupinovka

Jediné procento lži

schované za šifrou ticha

dvě malé nuly, lomítko a jednička

krček přimáčklý ke kotníkům

drkotající zuby třesou celým jeho tělem

tělíčko, jedno ze sta, ale přesto, tělíčko lži.

chyba si ho rozházet,

to se vínem nezapíjí, to ve víně hubí pravdu.

Zmizelí nezmizelí

Kam zmizeli všichni tví přátelé?

Kam by mizeli, jen se nevídáme.

Ne, tví přátelé zmizeli, jako by nikdy ani nebyli. Sama si je odehnala.

No dobře a kam zmizeli tví přátelé, když si tak chytrej?

Nezmizeli, jen se nevídáme.

Aha a k čemu Ti asi sou?

Víš, od chvíle, kdy sem jednoho každýho z nich poznal, už se na všechno dívám trochu i jejich očima. Často se dokonce vysmívaj mý naivitě, nebo marně láteřej nad mou bezohledností a bezcitností, jen u toho fyzicky nejsou.

Seš magor a nikdo z tvejch fiktivních přátel ti nic nedá.

Nedá, ne že bych si nevzal, kdyby nabízeli, ale jedno vím jistě, na pohřeb mi přijdou.

Jo, smrt, ta tu chyběla. Černá baronka tvýho malomocnýho podvědomí.

Smrt ze zásady nikde nechybí, aspoň ne tam, kde je život.

Magor a přiblblej filozof, výtečná kombinace. Obzvlášť u někoho, kdo čet 8 knížek a tři z nich ještě na prvním stupni.

Kam zmizeli všichni tví přátelé?

Snídaně s Psychulí

Po utopenejch večerech Psychule nařezává rány a marnej zůstal každej vzdech. Zrůda mihotavá je vrcholková iluze, zapykaná v nitru. Je to vlajková chyba, nedá vyniknout žádný jiný, ohýbá pozornost násilím dovnitř, venku je přeci všechno v pořádku. Semlela smutky, obavy, příkoří, křivdy, zášť a sebetrýzeň na mouku dvounulku. Upekla chleba, maže ho medem a na tenký plátky krájí lidskou důstojnost obalovanou v morálním blátíčku. Čaj už je oslazenej.

Vanabí haiku z Vršovic

Šťáva z odchodu
ještě lepí
u vstupního prahu.
 
Hrubá skála,
schovanej hřbitůvek,
s výhledem do údolí.