Navždy tápat v plamenech?

Jedná se o jednu z mála mých dokončených povídek a zároveň o tu nejnovější. Prakticky řečeno se jedná o fantasy, míšené s historií... nebo spíš o historii míšenou s fantasy. Původní inspirací jest anime zvané Hetalia a má vlastní fantazie XD Pokud by si čirou náhodou někdo všiml, že jedno jméno (...hmm, a nejen jméno ^^"), použité v tomto příběhu, se vyskytlo už někde jinde, v úžasném díle, s jehož tvorbou nemám já nic společného, tak snad přijme moje vysvětlení, znějící: "A můžu já za to, že se mi to jméno (...a vzhled, hehe ^^") líbí? A navíc sem aspoň trošku upravila to příjmení! ^^" " Za kritiku budu opravdu vděčná, i za tu negativní :)

 

Bubny. Do mysli se jí vkrádaly jen ty bubny. Neslyšela hlas vojáka před sebou, čtoucího vyhlášku. Neslyšela vyděšené výkřiky lidí. Neslyšela z toho nic. Vnímala jen ten pravidelný rytmus bubnování.

Nesnášela ten zvuk, zvuk bubnu. Připomínal jí až moc špatných věcí. Až moc špatných věcí… Ale hlavně válku. Válku, které byla nucena se zúčastnit. Válku, kvůli které má brzy zemřít.

 

Tehdy, když nastoupila do armády, musela se smrtí počítat dennodenně. Probodnutí buď na bojišti, nebo za nekázeň. Později, když byly konečně vzaty v potaz její schopnosti, poté, co byla povýšena, musela stále se smrtí počítat každý den. Čím vyšší hodnost vlastnila, čím většího uznání se jí dostávalo, tím více bylo možností smrti. Ale aspoň by to byla smrt jí hodna. Padnout na bojišti. Padnout při ochraně nevinných lidí. Ano, tyhle všechny způsoby smrti by brala. Ale takovouhle, takovouhle smrt si nepředstavovala ani ve svých nejhorších nočních můrách.

 

Její ucho propustilo jedno slovo, které voják, pověřený vyhlášením této události, řekl: „Zabita.“.

A zase zvuk bubnů. Těch otravných bubnů.

„Lady Laia Karina Annaleen Elke von Usopek, bude zabita“.

Pamatovala doby, kdy to bylo jen prosté „Laia Hvězdná“. Pamatovala doby, kdy nemusela mít oblečenou uniformu. Kdy nemusela mít meč připásaný u pasu. Pamatovala doby, kdy krev vídávala  jen při zabíjení kuřete na oběd.

Teď to bylo jinak. Teď to byl masakr lidí, ne kuřat. Vodili je do války jako vepře na porážku. Někdo se proti tomu musel postavit. Někdo se musel postavit proti té nekončící krvavé řežbě. Někdo musel říct „STOP!“.

Měla peníze, měla moc. Měla postavení v armádě, zemi i celém světě. Všichni moc dobře znali Lady von Usopek. Všichni moc dobře znali ten titul, který jí byl přiřčen proroctvím – Vyslankyně Hvězd.

 

„Dle rozkazu našeho nejvyššího, všemocného pána, je tímto Laia Hvězdná, dříve známá jako Lady Laia Karina Annaleen Elke von Usopek , odsouzena k odebrání obou šlechtických titulů, velitelství sedmnáctého oddílu, všech panství i pozemků a jména spolu se ctí. Laia Hvězdná je tímto odsouzena k trestu smrti upálením!“

 

Upálení. Tenhle text slyšela už tolikrát. Vždyť ji provláčeli celým městem a všemi přilehlými vískami, jen aby mohl ten tlustý páprda přednést svoji řeč. Jen, aby lidé viděli, jak dopadla ta, která se je pokoušela chránit, která se je pokoušela bránit, až do poslední vteřiny.

 

„Ne! Hvězdičku ne! NE!!!!“.

„Uklidni se, prosím. Teddy, klid. Prosím, prosím!“

„Mami, to s tím nic neuděláme?! Chtějí zabít hvězdičku! Já jim to nedovolím! Nedovolím!!!“

 

Laia smutně vzhlédla a podívala se na lid okolo. Pamatovala si toho kluka. Kdysi, když tuto vesnici napadl sousední národ, tak ho vlastníma rukama vytáhla zpod sutin domu.

Podařilo se jí zachytit jeho pohled.

„Teddy… Musíš ochránit maminku i s celou vesnicí.“. Usmála se, když viděla Teddyho překvapený výraz. „Já vím, že to dokážeš. Prosím, uděláš to pro mě?“. Tiše vyčkávala kloučkovu odpověď. Ale dřív, než mohla ona slova přijít, se jí dostalo prudkého kopance do břicha.

„Ticho, mrcho! Zrádkyně národa jsi, nic víc! Jak si to dovoluješ, klamat i tyhle lidi?!“.

Nezmohla se na víc, než jen na bolestný úsměv. I když byly všichni vysoce postavení proti ní, lid jí stále věřil. A oni, oni všichni, ti všichni vysoce postavení, pojídající kaviár a popíjející šampaňské, to moc dobře věděli. Věděli, že pro lid je Laia von Usopek hrdinkou. A nic s tím nadělat nemohli. Snad jen kromě…

 

Díval se, díval se na to všechno. Díval se a, bohužel, také viděl. Ta hranice, stojící na náměstí, bude jejím hrobem. Žádná urna nebude krýt její popel, žádný pomník nezakryje zbytky těla.

„Mohl jsem tomu zabránit…“. Skryl si hlavu do dlaní. Skrz natažené prsty proklouzla jedna jediná, čiře stříbřitá, slza. Ta, kterou miloval… Ta, která ho zradila.

„Nezradila tebe a ty to víš! Nezradila nikoho! Právě naopak!“

Ano, věděl to. Věděl to až moc dobře. Vždyť on Laiu znal. Znal ji lépe, než kdokoliv jiný. A i přes to všechno hlasoval pro její zlikvidování.

 

Na hranici bylo připevněno poslední polínko. Lidé byli seskupení v kruhu kolem celé stavby. Zůstala volná jen jedna, jediná cestička. Jen jedna cestička, po které vojáci vlekli ji. Laiu von Usopek, Vyslankyni Hvězd.

Laia si přesně pamatovala, jak se do celé téhle šlamastiky vlastně dostala. Chtěla jen zachránit lidské pokolení. Chtěla jen zachránit lid, jejich životy a duše. Chtěla je uchránit před tou hroznou válkou.

 

„Hoří, hoří, oheň hoří. Osobo temná, vzplaneš.“. Zpěvavým, škodolibým tónem se věta nesla částí davu, kterou tvořili bohatí měšťané a všeobecně vyšší vrstvy. Laia na ně vrhla otrávený pohled. Tak nevkusné a neoriginální…

Naopak ze zadní části se nesl pláč a křik. To lidé vzlykali pro zmařený život své ochránkyně.

 

„Utište se!“ do volného prostoru vkročil pupkatý rada. Laia vzhlédla a ušklíbla se „Zdravím.“. Muž jí nevěnoval nejmenší pozornost „Laio Hvězdná, jste si vědoma svých obvinění?“. Nečekal na žádnou odpověď. „Zrada národa, zrada našeho pána, zrada cti rytíře. Jste odsouzena za vlastizradu nebývale velkého rozměru.“. Laia upírala svůj pohled do země. Ano, tak tomu říkají ti náfukové ve zlacených křeslech. Prý „vlastizrada“. A ona při tom jen bránila lid.

Naposledy se rozhlédla po lidech okolo. Poznávala známé tváře, i ty, které jen na moment zahlédla ve městě. Tady kovář, támhle zase vysloužilý voják. A tadyhle… Gilbert.

Oči se jí stáhly do úzkých štěrbin. I když měla za pár okamžiků zemřít, počastovala toho muže nenávistným pohledem. To on, on za to všechno může. On jí sliboval hory i doly, nehynoucí lásku a stále kvetoucí city, moře polibků a řeky emocí. Chtěla ho nenávidět. Chtěla ho nenávidět celým svým srdcem… ale ne, nešlo to. Nemohla ho jen tak vytěsnit a přeřadit do složky „mamlasové na zlacených křeslech“.

Gilbert její pohled opětoval. Chtěl vyskočit a vběhnout tam. Chtěl vyrvat katovi sirku z ruky. Chtěl Laiu obejmout a šeptat jí do ucha tu sladko-hořkou pravdu. Pravdu o tom, jak moc ji miluje. Ale ne, nešlo to. Věděl, že nemůže. Musí v prvé řadě bránit svůj národ, svou zemi.

„Laio…“ šeptl do vzduchu.

Katova ruka se zapálenou sirkou klesla ke stéblu trávy, umístěnému mezi polínky… Brzy bylo dříví v plamenech. Dříví, i s tou krásnou, medovlasou dívkou, umístěnou uprostřed.

Nemohl se na to dívat. Kapka za kapkou mu slzy stékaly po skráních. Vteřinu za vteřinou si konečně začal uvědomovat, že Laie je už konec. Že za malý okamžik zmizí v plamenech celá.

Nekřičela. Slíbila si, že nebude křičet. Za žádnou cenu. Slíbila si, přísahala si, že vydrží mlčky až do úplného konce.

Jeden z ohnivých jazýčků jí přeskočil na stehno. Do očí jí vytryskly slzy, ale zatnula zuby a zůstala potichu. „Prosím…“ myšlenka jí vyvstala v mysli úplně automaticky „Prosím, zabij mě rychle…“.

 

„VY, MARNOTRATNÍ LIDÉ!“. Hlas se rozlehl po náměstí, jako by už nikdy neměl zakřičet více. Nikdo neviděl to, co ten zvuk vydávalo. Ta postava, oděná v roji jiskřiček, se objevila přímo nad hořící hranicí. Postava v roji jiskřiček, s jasně modrýma očima sevřenýma do nenávistných štěrbin. „Já vás varovala! Tolik vzkazů jste ode mne dostali! Tolik pohnutí jsem vám poslala! Ale ne, vy nic! Jste jak kameny v potoce, omývané ledovou vodou! Jak uschlé stromy v uskupení, kterému se kdysi dávno mohlo říkat les!“.

Lid se na tu osobu díval jako na přízrak. Ale… on to byl přízrak. Mlhavě průhledná silueta, s dlouhými bílými vlasy.

Postava se až mateřsky usmála na Laiu v plamenech a pohladila její tvář štíhlou, elegantní dlaní s dlouhými prsty. Její ruka skrz oheň prošla, jako by tam vůbec nebyl. „Klid, dcero, neumřeš. Aspoň ne tady a teď.“.

Úředník, který do sebe ještě před chvílí cpal nějaké exklusivní, sladké pečivo, jako by se díval na divadelní představení a ne na chladnokrevnou vraždu, nafoukl tváře a nevybíravě se na ženu rozeřval „Co to má jako znamenat?! Co jsi zač a co tu, u všech svatých, děláš?! A proč té zrádkyni říkáš dcero?! Její rodiče už dávno leží pod sutinami kostela v té její milované vesničce Usopku!“. Laie se roztřásl spodní ret. Rodiče… Její milovaní rodiče… I přes to všechno, i přes žár plamenů, nesnesitelné horko ohnivých jazyků a její pomalu se pálící maso, se mírně usmála „Je to… Bylo to… město. Abys… věděl.“.

Žena se na Laiu smutně podívala „Dcero… Tohle se ti stalo jen proto, že jsem si tě vyvolila za svého posla.“.

 

„Kdo jsi, ženo?“. Prozlátlé prameny vlasů mu spadli do zelených očí. Slzy mu smáčely tváře, pohled měl temný, jako by mu právě někdo urval kus srdce.

Přízrak přivřel oči do dvou úzkých skulin „Já jsem ta, která stvořila oblohu, Paní Hvězd.“

„A ty…“. Vzlétla od hořící hranice s ubohou, tiše trpící, Laiou. „Ty jsi vinen…“.

Muž sklopil pohled. Nezapíral. Věděl, že má ta přízračná žena pravdu. Věděl, že dívka, kterou miloval, dívka, které věnoval své srdce, nyní hoří kvůli němu. Kvůli jeho zvednuté ruce při hlasování o její smrti. To jeho hlas byl rozhodující.

 

Laia tiskla víčka pevně k sobě. Mozek jí vypověděl činnost i poslušnost. Už pomalu nevnímala ani tu bolest. Umírala. Umírala jednou z nejbolestivějších smrtí, co může na tomto světě být. Umírala kvůli NĚMU!!! Ne, ještě nechtěla umřít. Chtěla žít. Chtěla běhat, chtěla se smát. Chtěla mrkat na ostatní hrabata a přitom sledovat svého žárlícího „milého“.

Věděla, že jsou to nesplnitelné touhy. Už nikdy neuvidí ty jeho zelené oči, už nikdy nebude mít možnost se mu vysmát do obličeje za naivitu. „Gilberte…“ špitla z posledních sil a oddala se tomu světlu, které ji k sobě lákalo jako bludičky pocestného.

 

Žena se ohlédla ke hranici „Umřela.“. Muž pevně sevřel dlaně, až se mu nehty zaryly do kůže „No a? Byla to vlastizrádkyně.“. Žena zvedla ruku, ale očekávaný pohlavek nepřišel. Místo něj se kolem přízraku objevil světelný oblak.

„Gilberte Schwertsmithe, jsi vrah!“. Její hlas se rozlehl prostranstvím s tísnou ozvěnou.

„Nejsem!“. Ne, nevydržel to. Nevydržel ta obvinění, plynoucí ze rtů té přízračné ženy. „Dělal jsem to pro svou zemi! Kvůli své zemi jsem zaprodal Laiyn život!“. Výraz se mu zkřivil do nenávistného šklebu. „Nebudu tu poslouchat řeči nějaké divné, průhledné ženské!“.

„Gilberte Schwertsmithe, slyš svůj soud…“. Světlo kolem ženy se rozjasnilo do smíšeniny stříbřitě fialové. „Kvůli své zemi jsi vzal život Vyslankyni Hvězd. Kvůli své zemi jsi vzal život dívce, která ti věnovala své srdce.“. Jiskřičky, které se oddělily od oblaku kolem ženy, se rozletěly ke Gilbertovi.

„M…moment!“ Gilberta se zmocnil děs „Já nechci zemřít!“. V panice se rozhlédl po okolí. Stačil jeden jediný pohled a bylo mu jasné, že mu nikdo, nikdo nepomůže. Lidé byli strnulí, jako z kusu kamene. Ani jeden nemrknut, ani jeden se nepohnul. Ta žena je… začarovala.

Začínal se děsit, že opravdu nastala jeho poslední hodinka.

Žena se však jen pohrdavě usmála „Ne, neumřeš.“. V okamžiku, kdy si muž úlevně oddechl, mu jiskřičky vlétly do očí, zapletly se mu do vlasů. Žena se povýšeně ušklíbla „Tvůj trest bude horší než smrt!!!“.

 

Hořel. Cítil plameny, cítil oheň. Ale když zamžikal a pootevřel oči, tak žádné vše pohlcující, ohnivé jazyky neviděl. Ano, nehořelo mu tělo. To hořela jeho duše.

„Laio…“. Její jméno nevolal nahlas, volal svou nejdražší ve své mysli. Volal ji, celým svým vědomím. „Laio… pomož mi. Prosím, Laio…“.

 

„Tse, proč bych ti jako měla pomáhat?“. Překvapeně vzhlédl. Byla tu. Opravdu tu stála. Stála tady, s posměšným výrazem ve tváři, s odsuzujícími světýlky v očích.

„Laio…“.

„No žádné ‚Laio‘. Proč bych ti měla pomáhat?“.

„No… protože…“.

„Ty jsi mi taky nepomohl, právě naopak.“.

„Ale no tak, Laio.“.

„Ticho, drahoušku.“. Vyplázla na něj jazyk. „Ale jestli mě chceš…“ usmála se úsměvem, kterým se dokázala usmát snad jen ona „…jestli mě chceš, tak si mě chyť!“. Zachechtala se, otočila se na podpatku a odběhla do plamenů.

„Laio, počkej! Já tě… Já tě…“.

 

„Jasná hvězda, v říši pekla, uvržená v zatmění.

Jiné říši Měsíc vládne, beze snů a soužení.

Jasná hvězda, v dlani širé, muže s okem zeleným,

řekni, hvězdo, řekni muži, zdali je tvým souzeným.

Jiskra temná, oheň plane, je to chvíle poslední,

to ty muži, ty jsi vinen, za hvězdino skolení.“

 

Vysoký soprán a tklivá, teskná, klesavě stoupající melodie, se nesla vzduchem. Vnikla Gilbertovi do uší tak, aby ta slova nikdy, nikdy nezapomněl. A on si byl jist, že je opravdu nikdy, nikdy nezapomene.

 

Iluze, spolu se zpěvem, zmizela stejně rychle, jako se objevila. Gilbert klečel na prašné zemi, s dlaněmi přitisknutými na krví podlitých očích. Ona přízračná žena se stále vznášela nad ním. Stále se vznášela nad ním, s tím samým povýšeným výrazem.

„Co jsi to udělala, sakra?!“. Strhnul si ruce z obličeje a naštvaně přízrak propálil pohledem. Oči ho pálily víc, než kdy jindy.

„Gilberte Schwertsmithe, slyš svůj soud…“ zopakovala průsvitná žena. Smutně se podívala na již shořelou hranici. Vzápětí se pohledem vrátila ke Gilbertovi „Když ti na té tvé zemi tak neúměrně záleží, když pro ni obětuješ svou lásku, když pro ni obětuješ Vyslankyni Hvězd, tak budeš živ, dokud ta tvá vlast nelehne popelem!“.

Oči, které kdysi mohly být zelené, vyděšeně zamrkaly „Co…co to říkáš?“.

„Říkám, že budeš žít, dokud bude žít tvoje země.“. Když přízrak viděl Gilbertův nadšenější a nadšenější výraz, vrhl po něm pohled tvrdší než skála „Hvězda se vrátí.“.

Ten okamžik ticha mu připadal, že se táhl téměř hodinu. Docházelo mu to pomalu. Velmi, velmi pomalu.

„To mi… jako chceš říct…“.

„Ano. Laia von Usopek se vrátí. V jiném čase, na jiném místě. A ty…“ odmlčela se „Ty ji zabiješ.“.

Gilbert pevně zatnul zuby „Blbost!“ udělal rázný krok vpřed a výhružně na ženu ukázal „Proč bych ji měl zabíjet?!“.

Žena se jen smutně pousmála „V tom případě mi řekni, Gilberte Schwertsmithe, proč jsi ji zabil teď?“.

Muž se kousl do rtu. Ano, ta žena má pravdu. Proč zabil Laiu teď? Jakou má jistotu, že ji nezabije i příště?

„Sbohem, vrahu.“. Gilbert rychle oči opět zvedl. Právě v čas, protože přízračná žena se pomalu ale jistě začala rozplývat. „Nos svůj cejch navždy, muži zrozený z války a krve. Nos ho navždy.“.

Dřív, než mohl Gilbert nějak, jakkoliv reagovat, byla žena pryč. Zůstaly po ní jen jiskřičky obklopující spálenou hranici a šílená bolest v Gilbertových očích.

 

„Kde je ta žena?! Stráže, chopte se jí!“. Jeho pohled sklouzl k lidem. Ano, už se zase probrali. Upřený pohled mu oplatil jeden z úředníků. Nedůvěřivě se na něj zadíval „Vy, kdo jste? Proč nejste zařazený?“.

Gilbert nadzvedl obočí „Hm? Co blázníte. Vždyť se přece známe.“.

„Nemožné. Nikdy dříve jsem vás neviděl.“ úředníkův pohled byl čím dál nedůvěřivější.

„Ale no tak, to není vtipné.“. Gilberta pomalu, ale jistě, začal ovládat strach. Co to ta ženská provedla?!

„Opakuji, že vás neznám, vy podivíne…“. Úředník se k němu naklonil blíž… a výraz mu v tu ránu zkameněl v němém úžasu „Sire… sire Schwertsmithe. Jste… jste to vy?!“.

„Ne asi, vy tlusťochu.“ odfrkl si. Naštěstí byla, zdá se, jeho domněnka milná. Další úředníkova věta ho ale vystrašila snad ještě víc, než ta jeho domněnka.

„Co to s vámi ten duch udělal?!“.

„…jak to myslíte?“.

„Podívejte se sám!“.

Úředník rychle vytáhl z náprsní kapsičky malé zrcátko a nervózně ho strčil Gilbertovi do ruky. „Podívejte se sám, pane.“.

Gilbert, který nevěděl, jak přesně to má všechno chápat, uposlechl. Zvedl zrcátko do úrovně svých očí.

Jakmile tu zrůdnost uviděl, prsty se mu rozklepaly. Zrcátko mu málem vypadlo z dlaně. Ano, nos měl stále stejný. Ústa také. Ale to oko… To děsivé oko… Ta temně rudá duhovka, zírající na svůj odraz… Na prst si namotal neposlušný pramen vlasů, který mu spadl do čela. Bílý. Ten pramen je bílý. Bílý, jako právě napadlý sníh. Bílý, jako list papíru, než se ho dotkne brk s inkoustem. Bílý, jako lilie, květina, kterou Laia tolik milovala.

„Tak tohle jste myslela tím cejchem, Paní Hvězd…“ pronesl s porozuměním.

 

„Bílý vlas schovává zradu muže s okem zeleným,

jen ty hvězdo, smíš rozsudek, vznést nad jeho souzením.

Věčný život není pocta, je to trest vraha tvého,

navždy tě pronásledovat mimo vědomí svého.

Navždy vidět tvoje tělo v roji ohně, plamenů,

vždyť ty nevíš, že on je ten, kdo tu nese vinu.“

 

Ta píseň pro něj byla nárazovou vlnou. Chtělo se mu brečet. Chtělo se mu zhroutit se zde, u hrobu své milované. Ale neudělal to. Sám věděl, jak moc Laia nenáviděla, když muž ukazoval slabost. Muž měl být silný, měl být oporou své milé. A to on nebyl.

„Jsem ocejchovaný.“. Jeho hlas mu najednou zněl strašně cize. Ale bylo mu to jedno.

„Bílý vlas schovává zradu muže s okem zeleným…“ zopakoval po tajemných zpěvácích „Budiž, Paní Hvězd. Ale varuji tě,“. Kašlal na to, že ani jeden z přítomných, ať už úředníků, nebo prostých lidí, neví, o čem to mluví „Až se Laia opět objeví, tak budu její ochránce, ne vrah.“. S úšklebkem si strčil ruce do kapes a prodral se do davu. Lidé před ním ustupovali. Jak by taky ne, když mezi nimi kráčela kreatura, která kdysi dávno mohla být oním zlatovlasým, zelenookým mužem. Která kdysi dávno mohla být sirem Gilbertem Schwertsmithem.

 

---

 

„Po proudu“ (16. století; Atlantický oceán)

 

Zlato, šperky, drahokamy, hedvábí i samet. Nádherné šaty a velkolepé lodě. To všechno chtěla mít. To všechno chtěla vlastnit, mít ve svém majetku.

Nikdo ji nedokázal zastavit. Věděla to o sobě a nezastírala to.

Slavná Annaleen Startree, vládkyně moří. Je jí předurčeno být tou nejúžasnější na zemi i na vodě. Aspoň to o sobě často říkávala. A nikdo, nikdo se jí neodvážil odporovat. Proč? Proč se jí nikdo nepodíval do očí a neřekl, že je jen ubohou rozmazlenou holkou, která si milně myslí, že smí všechno? Jednoduchý důvod – protože se jí báli. Báli se jí jako mořské obludy. Bali se jí jako nesmrtelného krakena.

 

„Změnit kurz na jihovýchod! Zaberte těmi vesly pořádně, chásko nezvedená!“.

Muži poslušně plnili rozkazy té dívky, ze které se neznámým způsobem stala jejich nová kapitánka. Všichni na lodi z ní měli strach. Nikdo se jí neodvážit odporovat. Ne poté, co viděli, jak si mozek jejich minulého kapitána, opečený s cibulkou, dala na oběd. Ale jakmile zmizela, pravděpodobně do podpalubí seřvat zbylé námořníky za jejich pomalé veslování, hned nasadili ten těžko skrývatelný, smutný pohled.

„Bývala to taková roztomilá dívenka, když ji sem kapitán poprvé přivedl…“.

„Taková… malinkatá. Pamatujete si na ty její copánky?“.

„Připomínala mi moji mrtvou dcerku.“.

Ta osoba se za nimi objevila jako bouře na obzoru. „Pánové, nerada ruším vaši konverzaci, ale nemáte čirou náhodou nějakou práci?“. Po arogantní tváři se jí roztáhl široký úšklebek.

Muži sebou prudce trhli. „P…paní…“ čela jim orosil studený pot „My… mysleli jsme si, že jste v podpalubí.“.

„A to, že bych byla v podpalubí, je důvod k volné zábavě a k řečem příliš nehezkým na to, aby mohli být říkány o mně?“. Tvář jí stále zdobil ten úšklebek, ten děsivý úsměv, kvůli kterému námořníci sami od sebe skákali do moře, vstříc žralokům a mořským pannám.

„N… ne, paní. My… my jen mysleli…“.

„Jeden myslel a dostal ho kraken.“ odfrkla si a zalupala klouby „Víte… mám docela hlad.“ ušklíbla se „Máme ještě cibulku? Dala bych si opečený mozeček.“.

Muži zbledli a okamžitě se svezli na kolena „Om… omlouváme se, kapitáne Startree!“.

Žena, dívka, se na ně posměšně podívala, otočila se na podpatku a odkráčela za svou oblíbenou zábavu – seřvat kormidelníka a zmrskat otroky. Muži si úlevně oddechli. Krakena Startree není radno provokovat, to věděli všichni.

 

„Kapitáne! Kapitáne Startree!!!“.

Dívka zhluboka zívla a rukou si promnula slepené oko „Co je? Vždyť víte, že mě nikdy, nikdy nemáte budit.“.

„Madam, ale tohle je výjimečná situace!“.

Annaleenina pusa strnula v pohybu k dalšímu táhlému zívnutí. Během mžiku měla kapitánský klobouk naražený na hlavě tak, aby zakryl její rozcuchané vlasy. „Někdo útočí??!!“.

„Ne, kapitáne, ale…“.

Annaleen prudce zacukalo obočí „Tak… proč… mě… proboha… BUDÍŠ?!“.

Natáhla ruku k tomu, aby vrazila plavčíkovi takovou facku, že bude mít tvář modrou ještě hodně dlouho, ale plavčík okamžitě zvedl ruce nad hlavu v obraném gestu.

„Pluje k nám nějaká malinká kocábka. A na ní je člověk s bílou vlajkou.“.

Dívka se zarazila „A… aha…“.

Položila klobouk na postel, vyhrabala z kované truhly nějaké oblečení a bez studu se před plavčíkem začala převlékat. Ten se na ni díval jako na ducha, jen slina mu tiše tekla z koutku úst.

„Co zíráš?“ zavrčela na něho kapitánka a kopla do holeně. Prošla kolem úpícího plavčíka jako by nic, nevěnovala mu třebas jediný pohled.

 

Na palubu vkročila jako královna do svého zámku. Její muži toho chlapa už dávno vytáhli na palubu, už dávno ho obklopili ze všech stran a pozorovali ho jako nějaký nevábný hmyz. Kocábka už dávno odjela někam v dál, pro svou vlastní bezpečnost, daleko od Annaleeniny lodi „Night Butterfly“.

Pohrdavě se usmála „Budu hádat, Španěl? Nebo snad nějaký zavšivený Francouz?“.

„Ne.“ muž se ušklíbl a podíval se jí přímo do očí „Vyslali mě jako neutrální stranu.“.

Annaleen se zarazila. Ty oči… ty oči nejsou normální. Z dálky to nebylo moc dobře vidět… ale rozhodně to nebyla běžná barva.

Na první pohled ale nedala znát ani trochu nervozity. Zatvářila se jako paní světa a zastrčila si pramen bronzově rezavých vlasů za ucho.

„A co ode mě chceš, ty… neutrální strano.“.

„Zastavení útoků na francouzské a španělské lodě, nic víc.“.

„Cože?“. Kapitánčina kamenná, pohrdavá tvář se až překvapivě rychle rozdrolila. Vyprskla smíchy, až se okolním pirátům orosila čela. „Mám zastavit útoky?! JÁ mám zastavit útoky?!“. 

 

Smích zmizel stejně, jako předtím ona kamenná tvář. Pusa se jí zkřivila do naštvané linky „No to si ze mě snad děláš legraci, ne?! Já, úžasná Annaleen Startree, paní vln i moří, mám přestat útočit na ty rajčatomilné Španěly a žabožroutské Francouze?!“. Ušklíbla se „Řekni mi jediný důvod, proč bych tě místo hození žralokům měla poslechnout?“.

Muž mladé pirátce opětoval úšklebek „Protože ty, celá oslněna moji úžasností, uposlechneš hned a bez váhání.“.

„…hahaha, vážně vtipné, pane Neutrální Strano.“ zamračila se dívka a otočila se k odchodu. „Klidně si tu zůstaň, jestli chceš, ale v nejbližším přístavu tě vykopnu pěkně na pevninu, zemská kryso.“.

„Ale jistě, madam. Jen doufám, že kuchař není Angličan.“ ušklíbl se muž „Nechci být otráven dřív, než to bude nutné.“.

Přešla blíž k neznámému muži „Ty…“. Když teď jeho oči uviděla zblízka, čelo se orosilo tentokrát jí. „Ty… rudooká, bílá kryso.“. Sebrala poslední zbytky povýšenosti a odplivla si bokem. 

Po té, co odkráčela jako nějaká bohyně na druhou stranu paluby, piráti muže probodli nedůvěřivým pohledem.

„…nechala tě žít.“.

Muž se jen zazubil „Asi neměla zrovna chuť na mozeček s cibulkou.“.

„Ehem… to se to o ní ví až na pevnině?“.

„Kraken Startree je světoznámá.“.

„Ani se není čemu divit.“.

„Ne, to není.“.

Piráti si jeden po druhém podali s mužem ruku.

„Teď to tu budeš muset s námi i s ní vydržet, chlape.“ jeden z pirátů se na muže usmál „Možná by to ale bylo oboustranně lehčí, kdybys řekl svoje jméno.“.

Muž pokrčil rameny „Gilbert Schwertsmith. Jen obyčejná… ehm… pozemská krysa.“.

„To… nezní moc španělsky. Ani francouzsky, když už jsme u toho.“.

Gilbert se uchechtl „Vždyť jsem říkal, že nejsem ani Španěl, ani Francouz.“.

„A Brit asi taky nebudeš, co?“.

„…ne, to rozhodně ne.“.

Annaleen Startree, opřená o stěžeň, se ušklíbla. „…tak Gilbert, jo?“. Posunula si klobouk víc do čela a pomalu odkráčela do své kajuty „Divné jméno, divný chlap.“.

 

Plna pochybností se dívala na mapy, rozvěšené na zdech ve své kajutě. Celkově byla v podivném rozpoložení. „Proč vlastně nad žádostí toho chlapa… té rudooký pevninské krysy… vůbec přemýšlím, pro Boha?“ ucedila naštvaně a smetla plán cesty rukou ze stolu. Nechápala to. Vždyť tohle přece není možné! Tohle se Krakenovi Startree, tohle se slavné Annaleen – Paní moří, nestává!

„Neměla jsem ho nechat žít.“ roztrpčeně si povzdechla. Nedokázal ji utěšit ani pohled na šperky, ani na drahokamy. Dokonce ani na nové, hedvábné šaty s paličkovanými krajkami, ukradené… ehem, vypůjčené… od poslední obchodní španělské lodi, která jí zkřížila na mořských vlnách cestu.

„Co se to s tebou děje, Startree?“. Opřela se zády o dřevěné obložení kajuty. 

„Ten muž přinesl žádost o mou kapitulaci.“. Povzdechla si „Jako správný pirátský kapitán bych mu měla vykuchat střeva za živa, nehty mu po jednom vytrhat. Měla bych mu vypálit oči, měla bych ho vykastrovat. Měla bych ho pomaličku, bolestivě, mučit. A to už jen za to, že se odvážil vkročit na MOU loď, na MOU palubu.“. Rozechvělými prsty pohladila jílec dýky na svém opasku. Měla by ho zabít, za tu opovážlivost, za tu aroganci, se kterou se na ní díval. Měla by ho zabít, ale… ale chce ho zabít? Chce vidět jeho krev tryskat v proudech, chce vidět, jak jeho krev smáčí její milovanou loď? Opravdu to chce?

Ty oči… Ty rudé, prokleté oči… A ten arogantní pohled, jako by si byl na sto procent jistý, že ho zabít nemůže… Ten arogantní pohled, který ji chytil za tu černou, hlubokou díru, kterou má místo srdce.

„Proklínám tě, Gilberte Schwertsmithe. Proklínám tě.“.

 

Ta noc byla krásná, čirá, plna hvězd. Na palubě nebylo ani živáčka… až na tu tajemnou, rudovlasou dívku, opírající se o kormidlo. Všechny piráty vyhnala do kajut, kormidelníka, i ty, kteří měli mít hlídku. Potřebovala být sama. Sama, jen v přítomnosti hvězd na obloze.

Hvězdy… její jediní přátelé. Někdy měla pocit, jako by ji hlídaly, jako by k ní promlouvaly.

Zoufale upřela svůj pohled na noční oblohu „Hvězdy… řekněte, co mám dělat?“.

„Co takhle naslouchat svému srdci?“.

„…ztichni, kryso. Nemysli si, že o tobě nevím.“.

Stíny se pohnuly. Za velkého ticha z nich vystoupil ten… ten chlap.

„Co tu chceš, kryso?“.

„Znát tvé rozhodnutí.“.

„…tse.“.

 

Gilbert si sedl vedle Annaleen. „Proč si takováhle?“.

„Jaká?“.

„Taková… Jako bys ani nebyla dívka.“.

„Takové řeči si, laskavě, nech pro sebe.“ odfrkla si pirátka a uraženě se podívala bokem.

 

„Prosím, Annaleen, aspoň o naší prosbě přemýšlej.“.

Dívka se na něho nepřátelsky podívala. „To si snad děláš legraci, ne? Vážně si myslíš, že jen tak nechám toho všeho jen proto, JEN PROTO, že o to žádáš, ty Neutrální Strano?!“.

Gibertovy rudé oči se smutně podívaly do těch jejích, zelenkavých „Prosím, Annaleen.“.

Štvalo ji to. Ano, opravdu ji to štvalo. Štvalo ji, že nad jeho slovy vůbec přemýšlí.

Její prsty jemně sevřely jílec dýky. Ruka jí vystřelila dřív, než vůbec stačila zamyslet se nad tím, co vlastně dělá. Krev, rudá stejně jako oči dotyčného muže, vytryskla na dřevěnou palubu. Zbarvila do červena vše, co jí stálo v cestě. Všechno, včetně Annaleeniny kůže. Kapky té karmínové, životodárné tekutiny jí ulpěly na tváři. Na tváři s vyděšeným, nevěřícným výrazem.

„Ty jsi vážně stvůra, víš o tom?“ ušklíbl se Gilbert.

Annaleen vystrašeně sledovala, jak se ten muž zvedá, jak si stoupá na nohy. Jak se mu krev samovolně vrací zpět do těla, jak se kůže kolem rány stahuje. Jak rána rychle, převelice rychle mizí.

„Co jsi zač…?“. Kolena se jí třepala, ruce se jí třásly. Ten muž… ten muž nemůže být člověk. To prostě nejde!!!

„Jenom obyčejná, pozemská krysa, Gilbert Schwertsmith, pamatuješ, kapitáne Startree?“.

Pokud Annaleen někdy aspoň na chvilku zauvažovala o přijmutí Gilbertova návrhu, teď veškeré úvahy hodila přes palubu. Vyskočila na nohy, jako by ji do zadnice žahla medúza.

„Jsi monstrum!!! Kreatura!!! Uměle vytvořený člověk, vytvořený pro to, aby zničil úžasnou Annaleen Startree!!!“. Vystrašeně na něho ukazovala napřaženým, třesoucím se prstem. Tělo měla jako ze sulcu.

„Uměle vytvořený nejsem, ale to ostatní nepopírám.“. Gilbert si jen otřepal neviditelná smítka z kabátu. Všechna krev byla pryč, zůstaly jen ty malé kapky na obličeji Annaleen.

Když pirátka nic neříkala a dál jen vyděšeně zírala, odkašlal si.

„Mám rozkazy tě zabít, pokud návrh nepřijmeš.“.

Annaleen polkla. Její sebedůvěra, její arogance, její víra ve vlastní síly, se vytratila jako pára nad hrncem. Už tu nestála ona slavná, sadistická, pirátská kapitánka Kraken Startree. Teď tu hvězdy svítily na Annaleen, malou holku hrající si na pirátku. Její klobouk, bez kterého prakticky nevycházela z kajuty, na ní najednou vypadal zbytečně velký. Její oči, jindy tak jedovatě zelené, teď byly jako oči vyplašené laně.

„Zabít… mě?“. Už ani nemrkala. Jen se dívala na toho podivného, rudookého chlapa. Teď už si nebyla tak jistá svou úžasností. Teď už si nebyla jista ničím, protože věděla, že tohoto chlapa zabít rozhodně nebude jen tak lehké.

„Řekni, Annaleen Startree, vzdáš se pirátství?“ Gilbertův výraz byl vážný, vážnější, než kdy předtím „Francie i Španělsko ti za to nabízí šlechtické tituly, ohromné bohatství, honosná sídla.“.

„Šlechtický titul jsem zdědila po otci, budiž mu země lehká.“. Annaleen pevně semkla rty. Bohatství, sídla – to všechno už má. Víc majetku nepotřebuje.

„Nestojím o majetek, nestojím o tituly. Nemůžeš mě přinutit se vzdát své lodi!“. Konečně sebrala zpět ztracenou důvěru v sama sebe. „Nevzdám se pirátství, je to můj život!“.

Zuřivě se na něj podívala „Zabij mě, pokud to dokážeš! Zabij mě!“. Plna naštvání rozpřáhla ruce, vystavila své tělo jakémukoliv vnějšímu vlivu. „Tak mě zabij! Měj navždy černé svědomí, kvůli tomu, že jsi zabil nevinnou dívku!“.

„…Nevinnou dívku?“. Gilbert se ušklíbl. Vzal ze zábradlí u kormidla pochodeň a hodil ji Annaleen k nohám. „Spíš odpornou, špinavou děvku.“.

Skočil do moře dřív, než se oheň stačil rozšířit dál po palubě. Plaval, s lodí v plamenech za zády. Hvězdy mu zářily nad hlavou jemným, stříbřitým jasem. Bylo mu jedno, jak moc daleko pevnina je. Věděl, že se neutopí, že mu energie nedojde. Vždyť, přece, jeho země zatím stále žije.

V hlavě mu stále zněla ta věta, kterou Annaleen pronesla s tak sebevědomým odhodláním, až to nebylo k situaci příhodné.

„Černé svědomí?“ vyprskl z pusy vodu, která se mu tam nahrnula najednou zesíleným proudem. Uvědomoval si, že ta holka trefila do černého.

 

„Gilberte Schwertsmithe.“.

Zarazil se. Ten hlas… Zvedl hlavu, aby se mohl podívat do očí té přízračné, průhledné ženy. Když si uvědomil, co právě asi spáchal, jako by se v něm krve nedořezalo.

„To snad ne. Už zase?“.

„Ano, zase. Kolikáté Laiyno převtělení to bylo? Počítáš to vůbec?“.

Ne, nepočítal to. Všechny Laiy mu splývaly do jedné, stejně, jako jeho prožité roky.

„Začínám s tebou ztrácet trpělivost, Ocejchovaný.“. Žena si povzdechla a přísně se na něj podívala.

Nakonec splynula s vodou. Nechala tam Gilberta se dál propadat do temných, neprostupných, slaných mořských proudů, s myšlenkami zdrcenými a sebeobviňujícími.

 

---

„Stín černé orlice“ (1. slezská válka)

 

Krev. To ji ta krev bude stále pronásledovat? Stále ji bude vídávat ve snách, jako temnou předzvěst nadcházejících událostí?

Bála se. Bála se a měla čeho i koho. Slýchávala to kolem sebe dennodenně: „Něco se stane. Něco se určitě, určitě stane.“.

Měli pravdu, něco se opravdu stane. To věděla v prvním okamžiku, kdy zahlédla tu děsivou standartu. To věděla v prvním okamžiku, kdy uviděla tu bílou vlajku s orlicí černou, jako ta nejtemnější noc.

„Jaká to ironie…“ prolétlo jí hlavou v okamžik, kdy ji ti vojáci našli, schovanou pod maliním „Na nevinném, bílém pozadí taková ponurá obluda.“.

 

„Pánové, jen se podívejte na náš nejnovější úlovek!“.

Dívka zvedla oči. Ty chtivé pohledy ji propalovaly jako šelmy svou kořist.

„Neblázněte, jestli se o tom dozví Fritz, nebo, ještě hůř, On, tak budeme mít problémy. A to takové, že pořádné.“.

Ostatní si ale toho jediného rozumného nevšímali. Pomalu, jako hyeny, se přibližovali k dívce.

„N…nechte mě jít!“. Vyděšeně si zakryla oči…

 

„Co se to tady děje?!“.

Dívka si roztřeseně sejmula dlaně z očí. Vděčně se usmála na svého zachránce… a strnula.

První slovo, které jí napadlo při pohledu na něho, bylo: Obluda. Obluda, monstrum, kreatura.

Muž se na ni podíval „Neudělali ti něco?“.

Dívčin výraz byl ztvrdlý v oné smíšenině děsu a úžasu. Muž se ušklíbl „Děsím tě?“. Obešel ji a naklonil se blíž k ní „Děsí tě mé oči?“.

„Ty… jsi ďábel?“.

„Ne… jsem jen ocejchovaný.“. Mužovu tvář stále zdobil úšklebek. Ale byl to smutný úšklebek. Úšklebek lva, kterému sebrali hřívu. Úšklebek lva, kterému sebrali korunu a poslali ho do vyhnanství.

Dívka se to radši ani nesnažila pochopit. Spíš se snažila zastavit ten neustálý proud myšlenek, který jí proudil hlavou. V tom proudě, který se strhl jako lavina, se stále a stále objevovaly její nejtemnější noční můry, které ji děsily noc co noc. Můry o krvi, ohni a karmínových očích. Karmínových očí, přesně takových, jako má tenhle chlap.

Chtěla utéct. Chtěla se rozeběhnout pryč, pryč. Pryč od té kreatury. Chtěla domů… Ale něco ji drželo. Něco tak pevného, že se to pouhou myšlenkou přetrhnout nedalo.

„Co jsi zač…?“. Silou vůle se pokoušela zastavit třes. Silou vůle se pokoušela sama sebe přinutit mu pohlédnout do těch znetvořených, rudých očí.

„Já?“ úšklebek se mu prohloubil „Já jsem jen obyčejný pruský voják, který chce, stejně jako všichni ostatní Prusové, to vaše úžasné Slezsko.“.

Viděl, že dívku neošidil. Zachechtal se „No tak dobře, nejsem jen obyčejný pruský voják. Já,“ věnoval jí úsměv plný arogance a sebevědomí „Já jsem prokletý pruský voják.“.

Dívka si potácivě stoupla „Ty… máš stříbrné vlasy.“. Bezmyšlenkovitě vztáhla ruku k pramenům jeho vlasů, jako by jeho předchozí slova vůbec neslyšela.

„Hmm… máš postřeh, děvče“ ironicky se ušklíbl ten muž.

Jeho tvář ji… děsila a zároveň fascinovala. Ty vlasy v kontrastu s očima, takové protiklady. Vlasy, bílé jako právě padlý sníh. Bílé, jako nevinné malé jehňátko, které se pokouší postavit se na své vratké nožky. Bílé, jako vykvetlá sedmikráska. Bílá, barva nevinnosti.

A přitom ty oči. Tak stvůrné, tak rudé. Jako krev stékající po čisté, jemné kůži. Jako růže se smrtelnými trny. Jako oči monstra, a přitom tak milé a plny porozumění.

Ten muž pod silou jejího pohledu znervóznil. Bylo na něm vidět, že je celý nesvůj. Nesnášel, když se na něj někdo takhle díval. Nesnášel to z celého srdce.

Prudce se otočil „Odveďte tu holku! Nemůžu ji ani vidět!“.

„H.. hej!!!“ dívka vytřeštila oči. Ta podivná, melancholická nálada z ní velice rychle vyprchala. „Co jsem ti udělala, sakra?! Nech mě jít!“.

„Nějak rychle jsi získala zpátky sebedůvěru, děvče.“ odfrkl si a luskl prsty. Vojáci, kteří doteď jako schlíplí psi dřepěli na zemi, dívku okamžitě pevně uchopili a vlekli ji směrem dál do budovy.

„Nechte mě jít! Nechte… mě… jít!!!“. Dívce se v očích zablesklo. Pohodila svými dlouhými, černými vlasy, natočila nohu do správného úhlu… a kopla. Noha jasně zasáhla zamýšlený cíl. Jeden z vojáků se zhroutil na zemi „Ty svině!“.

Dívka hmátla po pohozené pánvičce, na které ještě stále byly zbytky přiškvařených vajíček.

„Já myslela, že Germáni jsou čistotní.“ napřáhla pánvičku a přeblikávala pohledem z jednoho vojáka na druhého.

„Prusové původně pocházeli od Baltského moře.“ odtušil jeden ze zbývajících dvou vojáků „A doporučuji ti položit tu pánev, nebo tě to bude hodně, hodně bolet.“.

„Kašlu na vás, vy zvířata! Ani tu pánvičku si po sobě uklidit neumíte!“.

„Ticho! Polož tu pánev!“.

„Kašlu na vás! Kašlu!“.

 

Najednou se jí na krk přitiskla pevná ruka. Ta druhá jí z ruky vykloubila pánvičku, kterou následně zahodila někam v dál.

„Kdo vlastně jsi ty?“.

„To tě nemusí zajímat, pruský pse!“.

„Ptal jsem se tě, drahoušku.“ muž se nadechl, zřejmě se pokoušel zůstat v klidu „Ptal jsem se tě, KDO JSI?!“.

„Ka…Karina.“. Mužova ruka jí pomalu, ale jistě začala velice pečlivě přiškrcovat „Karina Asrulignová.“.

„To je… děsné příjmení.“.

„Buď ticho.“. Dívka, Karina, už jen stěží popadala dech „Buď ticho, vrahu!!!“.

Mužova ruka jako by zkameněla. „Cos… cos to řekla?“. Najednou stisk posílil „Cos to řekla, ty špinavá slovanská couro?!“.

„Táhni do pekla, nestvůro! Nech mě, naši vesnici, i naši zemi na pokoji!“.

Muž s dívkou hodil o zem „Co si to dovoluješ, ty…“.

Karina na něj vrhla ničím nezlomený pohled, i když bylo vidět, že ji náraz o zem bolel „A co ty jsi ve skutečnosti zač, rudooká kreaturo?!“.

„Jmenuji se… Gilbert. Gilbert Schwertsmith.“ přejel si dlaní po obličeji „A ty oči jsou mým cejchem, spolu s vlasy.“.

Když viděl Karininy snahy o znovu-uchopení pánvičky, uchechtl se „Nemůžeš mě zabít, i kdybys chtěla.“.

„Já tě nechci zabít, nejsem žádný vrah.“ usmála se Karina a pozvedla pánev „Já chci jen žít, nic víc. Žít a bránit své blízké.“.

Gilbert pevně semknul rty. Tyhle řeči znal.  Slýchával je i kdysi, kdysi dávno. Kdysi dávno, z úst dívky, kterou to pak stálo život.

Nikdo, nikdo neměl právo říkat ty samé věci, které se kdysi linuly z úst jeho Laiy. Nikdo na to neměl právo. Ani tahle podivná Slovanka ne.

Přivřel oči, které teď zářily jako oči ďábla. „Nemáš právo na život.“.

„Každý má právo na život.“. Karina se na něj mile usmála „Ty nejsi špatný, nejsi zlý, to já poznám.“. Naivně položila pánvičku a napřáhla k němu otevřenou dlaň „Zastav svou armádu, vyvrať Friedrichovi jeho názor. Copak tam to,“ ukázala na odznaky na jeho uniformě „Copak tam to neznamená, že máš nějakou vysokou hodnost?“.

„Jsi divná.“ Gilbertův výraz byl nečitelný, jako z kamene „Měníš náladu a slova jako aprílové počasí. Chvilku říkáš to, chvilku zase ono. Na moment fňukáš, další moment útočíš a teď mi skládáš komplimenty.“. Odmlčel se „Jsi jako ona…“.

 

Mladá dívka s vlasy barvy medu se točila kolem své vlastní osy. Jakmile zahlédla příchozí postavu, nadšeně se usmála „Gilbo! Gilbo, ty jsi zpátky!“ vrhla se k němu a skočila mu kolem krku „Už do žádných válek nepůjdeš, že ne? Kdo má pak umývat tu tvoji zakrvavenou uniformu.“. Muž se usmál „No ty rozhodně ne, Laiy. Vždyť ty bys nejradši nechala na sluzích i zavazování svých bot, lenochu jeden.“. Dívka se nafoukla „A to zas ne.“.

Najednou se její výraz změnil na vážný „Prosím, nech válčení. Odnášejí to nevinní lidé.“. „Už zase měníš nálady jako jarní nebe.“ muž s úsměvem vjel rukou Laie do vlasů a pořádně ji rozcuchal „Hlavní je, že se máme dobře, ne?“.

Laia na něho vrhla vážný pohled „Ne, Gilberte, to není hlavní.“.

 

„Jasná hvězda, v dlani širé, muže s okem zeleným, řekni, hvězdo, řekni muži, zdali je tvým souzeným…“. Ta slova se mu, bůh ví proč, rozezněla v hlavě, jako by je slyšel teprve včera. Gilbert se nenávistně podíval na Karinu „…Zemři.“.

Rukou smetl ze stolu svícen se svíčkami, jejichž plameny hořely rudým, nepřátelským ohněm. Rudým, jako Gilbertovi oči.

Ohnivé jazyky vyšlehly vzhůru. Pruští vojáci začali panikařit, běhali dokolečka a chovali se tak, jak by se to Friedrichovi der Große rozhodně nelíbilo. Jen Gilbert si uchoval svůj chladný, arogantní pohled. Prošel rychle se šířícími plameny bez ohledu na žár, bez ohledu na své pálící se maso.

„Pane! Pane, vezměte nás s sebou!“ volali zoufalí vojáci, ale Gilbert na jejich prosby nedbal.

„Chtěli jste si své zvrhlé choutky ukojit na nevinné dívce. A to já trestám.“.

„Zvrhlé choutky…“ zasípal z posledních sil jeden z vojáků „My si možná chtěli ukojit své zvrhlé choutky ale vy, vy jste ji zabil. Kdo je tu pak horší?!“.

„Já, samozřejmě.“ ušklíbl se Gilbert „Já, ocejchovaný.“.

 

Jiskřičky se mu roztančili před očima. Ty známé, zářící jiskřičky.

Ušklíbl se „Hej, Paní Hvězd, já vím, že tu jste.“.

Žena se před ním postupně zjevila „Víš ty vůbec, koho jsi právě zabil?“.

„Karinu s divným příjmením.“ odsekl Gilbert a strčil si ruce do kapes.

„Ne, Ocejchovaný.“ žena ho propálila pohledem „Opět jsi zabil převtělení své Laiy.“.

„…aha.“ Gilbertův výraz se nijak nezměnil „Možná je mi vážně předurčeno být vrahem svého srdce.“.

„Začínám s tebou ztrácet trpělivost, Ocejchovaný.“. Žena si povzdechla a přísně se na něj podívala.

„Vážně si myslíš, že se budou převtělení Vyslankyně Hvězd objevovat do nekonečna?“.

Gilbert na to neřekl nic. Přesně tahle otázka ho totiž užírala už nějakou tu desítku let.

Žena se otočila a vzdala hold poslednímu místu odpočinku své dcery. Pak se rozplynula stejně, jako se objevila. Gilbertovi po tváři stekla jasná, jiskrná slza. Otočil se a odešel směrem, kterým ležel tábor pruských vojáků. Někdo se musí postavit do jejich čela, někdo se musí postavit po Friedrichově boku.

 

---

Poslední výbuch (II. světová válka)

 

Nedokázal se na to dívat. Na tu krev všude kolem. Na ta těla s povadlou kůží. Na tu katastrofu, kterou nezavinil nikdo jiný, než on. Dennodenně prosil hvězdy, aby bylo jeho dílo konečně dokončeno. Dennodenně prosil hvězdy, aby konečně ta země, která ho o své vlastní vůli držela při životě, padla.

Už nechtěl jít dál. Už nechtěl dýchat, už nechtěl, aby jeho srdce bilo.

Chtěl zemřít, to bylo jeho jediné přání. Chtěl zemřít, propadnout se do pekla. Chtěl přestat ohrožovat tu, kterou miloval. Tu, kterou miloval nade vše.

Uvědomil si, co měl, až když to více než stokrát ztratil. Uvědomil si, co to znamená láska, až, když se vtělení jeho srdce přestalo objevovat.

„Laio…“.

Jméno stejně zvláštní jako dívka, které patřilo. Jméno s exotickým podtónem, vztahující se k dívce, u které nebylo jisté nic, zhola nic. Vztahující se k dívce, které bylo věky věků předurčeno zemřít v plamenech. Zemřít v plamenech, vinou Ocejchovaného.

„Laio… Každé tvé převtělení mi nějakým způsobem stálo v cestě.“.

Pamatoval si na mladou gladiátorku, která mu bránila ve vykonání povinností. Pamatoval si i na mušketýrku, která skrývala své pohlaví, aby mohla chránit svého krále. V paměti se mu ukryla i španělská malířka, která věřila, že svými obrazy změní svět. Sny mu každou noc rozbíjela i okouzlující britská pirátská kapitánka, pro jejíž skutky neměl nikdo vysvětlení, spolu se slovanskou dívkou, která se nebála pozvednout provizorní zbraň proti pruským vojákům, kteří ohrožovali její domov.

Z myšlenek a klením nad vlastním osudem ho vyrušilo až pronikavé zabušení na dveře.

„Pane? Pane, smím vstoupit?“.

Gilbert se musel pousmát. Čím to je, že tahle holka mu dokáže zvednout náladu už jen pouhým svým hlasem?

„Pane, tady nadporučík Sternbaum!“.

„Já vím, já vím, nadporučíku. Vstupte.“.

 

Dveře se tiše otevřely a dovnitř vstoupila dívka s blonďatými vlasy, dlouhými po ramena. Celkově by odpovídala ideálům árijské rasy, nebýt však jejích očí. Těch hlubokých, kaštanově hnědých očí. Těch hnědých očí, ve kterých se utopilo už nespočet vojínů.

„Dobré poledne, Elke.“.

Dívka sebou, při zaznění svého jména, trhla. Kousla se do rtu „Pane, prosila jsem vás přece, abyste mi tak neříkal.“.

„Je to přece vaše jméno, nadporučíku.“.

„Hmm…“ dívka se zamračila. Gilbert se musel nad tím výrazem pousmát. Těžko uvěřit, že tohle děvče, působící jako rozmazlená princezna zvyklá na přepych, je ve skutečnosti něco, co dokáže bez váhání zabít.

„No, to je jedno. Co jste vlastně potřebovala, nadporučíku?“.

„Ehem… To vy jste byl ten, co si mě sem nechal zavolat, pane.“.

„Vážně?“.

„Ano…“.

„Aha.“.

Elke se na svého nadřízeného s nadzvednutým obočím dívala. Nikdy nevěděla, co si o něm má myslet. Drby o něm říkávaly, že je to chladnokrevný zabiják, který nevidí rozdíly mezi civilistou a vojákem. Dřív těm drbům také věřívala, ale poté, co byla z fronty přeřazena sem… Poté, co se s oním Gilbertem Schwertshmidtem setkala tváří v tvář… Zkráceně řečeno nevěděla, co si o něm má myslet. V její přítomnosti se vždy choval jako… no, prostě normálně. Až příliš normálně na někoho, o kom se povídá tolik drbů.

 

Ticho přerušil až on.

„Jak se daří rodině, Elke?“.

Nevnímal, že se dívka opět kousla do rtu. Nevnímal, že se při zaznění svého jména na něj nepřátelsky podívala.

„Dobře, pane. Daří se jim dobře.“.

„To jsem rád.“.

Gilbert se rozčarovaně podíval na nadporučici, stojící v pozoru.

„Nechcete se aspoň trošku uvolnit?“.

„…prosím?“.

Elke se na něho podívala jako na někoho, kdo nemá všech pět pohromadě. ¨

„Stojíte tu jako… No, jako socha. Div, že nezačnete salutovat.“.

„Mám to brát jako vybídku k salutování, pane?“.

„…ne. To, rozhodně, ne.“.

 

Gilbert jí pokynul ke gauči, umístěnému u stěny „Posaďte se. Přece nebudete celou dobu stát, jako při nástupu.“.

Elke zaváhala. Nakonec ale pokyn svého nadřízeného splnila a způsobně se posadila na gauč.

 

Nastala dlouhá chvíle ticha, kterou přerušovaly jen tahy pera, jak Gilbert podepisoval různé papíry. Nakonec se ale pero zastavilo na své inkoustové cestě.

„Tak řekněte něco, nadporučíku. Vaši ostatní nadřízení si mi vždy jenom stěžují, že věčně nezavřete pusu, ale jakmile vkročíte do mé kanceláře, tak buď stojíte v pozoru, nebo sedíte jako slepice na vejcích.“.

Elke sebou trhla. Silou vůle se pokoušela nevykulit oči.

„Vy…. Vy víte…“.

Gilbert se uchechtl „To jste za tu dobu, co jste tady, ještě nenaučila, že mi nic neunikne?“.

„Hmm… Takže chcete, abych mluvila?“.

„Konečně vám to došlo?“.

„V tom případě…“ oči se jí rozzářily „Pošlete mě na frontu!!! Prosím, prosím, prosím!!!“.

Gilbert si otráveně povzdechl „Nepřipadá v úvahu. Holky do bitev nepatří.“.

„Prosím, prosím, prosím!!!“.

„Už jsem řekl, že ne! Takže mě, laskavě, přestaňte štvát, nadporučíku Sternbaum!“.

 

Elke se zamračila a lehce se zvedla. Přešla ke dveřím a zasalutovala „V tom případě si, pane, už nemáme víc co říct.“.

Rozrazila dveře a zmizela na chodbě. Gilbert si povzdechl „Tvrdohlavec tvrdohlavý…“.

 

Chtěla na frontu. Chtěla, chtěla, chtěla! Chtěla bojovat! Krev ani smrt jí nevadily. Pistol v ruce udržet dokáže. Tak proč, proč, proboha, ji nechce ten chlap nechat jít bojovat?! To se o ni bojí, či co?!

Naštvaně dělala kolečka po obvodu místnosti. Jak tohle ji štvalo. Nikde, nikde nemůže být větší nuda, než tady.

 

„To si říkám voják?! Pche…“ odfrkla si do prázdné místnosti.

Takhle to být nemělo. Přece nenapínala své vlastní schopnosti, přece se nepokoušela stoupat výš a výš, jen proto, aby nakonec jenom seděla na zadku a nic nedělala!

„Mám toho tak akorát dost, pane Schwertsmithe.“ zaskřípala naštvaně zuby. „Mám už tak akorát dost vás, toho, jak se ke mně chováte a vůbec celého tohohle místa!“.

 

Věděla, co by měla jako správný voják udělat. Věděla to. Vůz s novými rekruty by měl odjíždět za necelou hodinu. A ona, pokud je vážně voják, v něm musí sedět. Prostě musí!

 

Mezitím, co onen prokletý vůz, mezitím, co ono prokleté auto, odjíždělo směrem od Berlína, se na cestu chystal i Gilbert.

Chtěl konečně, konečně nějak pokročit s tím, co začal.

 

Nikdo totiž nevěděl, kdo ve skutečnosti stojí za celou touhle válkou. Nikdo to nevěděl, až na jisté černé svědomí, které tuto informaci drželo utajenou pod zámkem. To svědomí nepatřilo nikomu jinému, než právě jemu, Gilbertu Schwertsmithovi.

Od té chvíle, kdy jeho milovaná, jako nějaká čarodějnice, uhořela na hranici, uplynulo již hodně vody. Sám už nevěděl, co to vlastně bylo za zemi, kterou tehdy „bránil“. Bylo to Německo? Svatá Říše římská? Či snad Prusko? Nevěděl to.

To, že viděl převtělení té ženy umírat stále dokola, stále stejným způsobem, stále jeho vinou, ho užíralo, připravilo ho to o většinu psychické vyrovnanosti. Už to nechtěl znova prožít. Právě proto se rozhodl stát na pozadí války, která Německo... která celý svět... zničí. Na pozadí války, která zničí i jeho vlastní život.

 

„Pane, vážně to chcete udělat?“.

Gilbert se otočil na vojáka a přikývl.

„Ale… jsou to naši lidé.“ voják sebral odvahu a vznesl námitku, kterou se nikdo jiný neopovážil říct.

Gilbert mu věnoval jen nic neříkající pohled. Nasedl do auta a trpělivě vyčkával, až se vydají na cestu. Na cestu, vstříc frontě.

 

Jako by ta cesta trvala celou věčnost. Jako by celou věčnost auto brázdilo silnice. Nakonec ale přeci jen zastavili.

Ten muž, Gilbert, vystoupil z auta jako první. Kolem bylo ticho, jako před bouří. Pod nimi se rozprostíral německý tábor.

Pokynul ostatním. Ti se na něj dívali jako na blázna. Jako by nemohli uvěřit, že to chce vážně udělat.

Pozvedl ruku s granátem…

Najednou se od tábora ozval zvuk motoru. Z vozu vystoupili jeden po druhém rekruti a za nimi… ona.

Mladá nadporučice Elke Sternbaum. Dívka, která měla tak nepředvídatelné chování, až to člověka děsilo.

 

Gilbertovi rudé oči nabraly naštvaný podtón. Ta dívka… ona se mu postavila? I přes jeho výslovné „Ne“ se rozhodla… se rozhodla riskovat vlastní život?

 

Ale teď už prostě nemohl zastavit. Nešlo to. MUSÍ to dokončit.

Dřív, než stačil pořádně promyslet důsledky, odjistil granát a hodil.

 

„Věčný život není pocta, je to trest vraha tvého,

navždy tě pronásledovat mimo vědomí svého.“

 

V tom okamžiku, kdy si uvědomil, kdo ta dívka je ve skutečnosti, v tom okamžiku, kdy si uvědomil, proč mu uměla zahřát srdce jen pouhým svým pohledem, bylo pozdě. Plameny už vyšlehly. Buď ji zabil výbuch anebo ji sežehl onen oheň na prach. Vsadil by na tu druhou možnost. Vždyť…

„Navždy vidět tvoje tělo v roji ohně, plamenů. Vždyť ty nevíš, že on je ten, kdo tu nese vinu.“ pronesl nakřáplým hlasem. Pokud vojáci předtím neměli jasno o tom, jestli je bláznem, či ne, tak teď o něm měli názor ještě poupravenější. Vždyť udělal to, co chtěl. Tak proč tedy vypadá tak zdrceně?

 

„Hej, Paní Hvězd!“. Jeho výraz byl šílenější a šílenější. Brečel, brečel a zároveň se smál, jako by to byl ten nejlepší vtip na světě. „Paní Hvězd, no tak?! Copak se tentokrát neukážete? Tentokrát nevzdáte hold své dceři? No? No tak co bude?!“.

Přízračná žena se ale neobjevila. Žádné jiskřičky nezačali tančit po obloze, žádný přízrak neřekl „Ty jsi vinen!!!“. Nic. Jen Gilbert a jeho smích, smích psychopata.

„…aha, chápu.“. Smích ustal. „Takže tohle byla poslední příležitost zůstat s Laiou, co?“.

Nikdo mu neodpověděl, nikdo. Jeho otázka zůstala otevřená. Otevřená, navždy.

 

---

Když lilie vykvete… (21. století)

 

„Když růže se trochu zmátoří… hmm… paví pápěří… poslední večeří… Sakra!“.

Od vedlejších stolků se ozvalo hlasité „PŠŠT!“.

Jasně, úplně na to zapomněla. Je v knihovně a v tam se nemluví. Ale jak, proboha, nemá mluvit, když je uzávěrka už pozítří a ona nemá ani jednu sloku?! Neměla ráda skládání do soutěží, jako naschvál ji nikdy nic nenapadlo. Na skládání básní potřebovala mít tu správnou náladu, tu podivnou smíšeninu deprese, sdílnosti a romantičnosti. Ale teď? Nervy zdrhly hned, jakmile uviděly ten opět prázdný papír a trpělivost si vzala dovolenou už před týdnem.

„Promiňte, slečno, je vedle vás volno?“.

Dívka vzhlédla. Ten kluk… muž… prostě ta osoba mužského pohlaví se přímo prohýbala pod tíhou knížek, které mu téměř vypadávaly z rukou.

Ihned, bez váhání, přikývla „Ale jistě, jen si sedněte.“.

Teď už neměla na psaní teprve náladu. Ale něco sesmolit musela. Prostě musela! …ach jo.

 

„Smím se podívat?“.

Dívka vzhlédla.  Až teď si tu osobu pozorněji prohlédla.

Popravdě řečeno, byla překvapená.

Muž, když viděl její výraz, si jen povzdechl „Ještě řekněte, že děsím i vás.“.

„N… ne, to ne! Já jen, že jsem albína ještě nikdy předtím neviděla.“ rychle se bránila dívka.

Muž se na ni pousmál „V pořádku.“ ukázal na počmrkaný papír „Smím se tedy podívat?“.

Když viděl dívčin poměrně zděšený výraz, zasmál se „Víte, rozhodně to bude zajímavější, než tady tohle.“. Ukázal na hromadu knížek se složitými, latinskými názvy, které ležely vedle něj.

Dívka se usmála a přikývla.

Ale v okamžiku, kdy se papíru dotkla mužova ruka, se zarazila. Jako by v ní okamžitě něco přeskočilo na tu vlnu, kterou potřebovala.

 

„Počkejte, prosím!“ vyhrkla, celou stránku škrtla a rychle papír otočila. Propiska se po tom bílém povrchu rozeběhla takřka sama.

 

„Jasná hvězda, v říši pekla, uvržená v zatmění.

Jiné říši Měsíc vládne, beze snů a soužení.

Jasná hvězda, v dlani širé, muže s okem zeleným,

řekni, hvězdo, řekni muži, zdali je tvým souzeným.

Jiskra temná, oheň plane, je to chvíle poslední,

to ty muži, ty jsi vinen, za hvězdino skolení.“

„Bílý vlas schovává zradu muže s okem zeleným,

jen ty hvězdo, smíš rozsudek, vznést nad jeho souzením.

Věčný život není pocta, je to trest vraha tvého,

navždy tě pronásledovat mimo vědomí svého.

Navždy vidět tvoje tělo v roji ohně, plamenů,

vždyť ty nevíš, že on je ten, kdo tu nese vinu.“

 

Dotáhla tah na písmenu „u“ a udělala výraznou tečku. Spokojeně se usmála a podívala se na muže „Zdá se, že jste inspirativní.“.

„Vážně?“ muž se natáhl po papíře. Jakmile se ale jeho rudé oči začetly do těch slov, ztuhl. Pomalu se otočil na dívku „To je… krásné.“. Pokusil se o úsměv a podal jí ruku „Já jsem Gilbert Schwertsmith. A vy?“.

Dívka si nevšimla jeho váhání, nevšimla si jeho najednou bělejší kůže.

„Já jsem Laia Sternbaum. Těší mě.“.

 

Gilbertovi oči se užasle otevřely. Na jeho rtech se objevil úsměv. Úsměv tak šťastný a plný radosti, jaký u něj nebyl viděn aspoň několik stovek let.

„Řekněte, Laio. Věříte na kouzelnou moc hvězd?“.

---