Pitva

Pitva duše toť složitá to věc.

Tělo je jako klec. Pouze obálka, však dopis ten se přece čte.

Duši každý vlastní ve své zpodobněné schránce mdlé..

Ulita se po čase láme a i ta krabička časem chřadne.

Ale duše putuje věčně a k naprosté destrukci nedojde....chápeš? JE to stručně!

Věčný plamínek záře, jako ta nejmenší součástka bez které by to všechno uplně spadlo na popel bídně.

Otázka tu ale stále je....Co to je? 

Cože?! Proč zase tak záhadně a tajemně?

Když život končí, duše si klidně někam štráduje a zmizí nenávratně.

Kam až doputuje? 

Přece v nás nemůže být zbytečně a tak lhostejně.

Dává duše tělu osobnost či nějakou určitou dovednost nebo schopnost?

Přece v nás nemůže být zbytečně.

Duše pustě celý život vegetuje v dutině tělní pozevluje plynule a časově omezeně,

si tam kraluje a určuje sled dění...tak to nejspíš je....

Dále už pitva raději nepokračuje...Nebo nám zhnije.