Jaro

Stalo se jednou, že na světě zbyl už jen jeden jediný zelený park…

Deset krát deset metrů odstřiženého nebe

striktně říznutý pruhy asfaltu

odkud zcezená semínka pampelišek marně mávala vzduchu, obloze

s touhou se dotknout…

Satének mechu potemněl

Zavalený kopou těl

a domů

...domů...

znělo ze vstávajících a zase bortících se zdí

chápavě i nechápavě v kruhu kolem toho zvláštního místa.

tam leželo na podlaze

mrtvo

vycíděné vším     a tak

sesbírali posledních pár stébel, kovadlinky seždímané,

pověsili je na prádelní šňůru vzhůru k hromosvodu a

začal se bílý den

poezie.