Symfonie

V místnosti se rozlévalo ticho. Seděli jsme naproti sobě, aniž bychom cokoliv řekli. Opět se začaly ozývat duté rány pod námi. Trvalo to už nejméně hodinu. Vždy, když se začaly ozývat rány, začal jsem si upravovat manžetové knoflíky, kravatu, nebo jsem jen koukal do stolu mezi mnou a Jindřichem.

Bylo to zvláštní, ani s sebou nehnul. I když věděl, co se ve sklepě pod námi děje.

Když rány ustaly, trochu jsem se uvolnil. Ze stolu jsem vzal prcka rumu a pevně jej držel. Rumu. Whiskey budeš pít, říkali mi. Mercedes si koupíš. Ženský ti budou padat k nohám. Bydlet budeš v luxusní vile. Místo toho jsem seděl s Jindřichem v polorozpadlé, vybydlené - nevím, jak to nazvat - kůlně, v jejímž sklepení se odehrával nejhorší horor. Před tou kůlnou parkoval rozrezavělý favorit. Přestal jsem civět na panáka a kopnul ho do sebe.

V tom se rozletěli dveře od sklepa. Řezník začal horlivě vysvětlovat něco Jindřichovi. Mě to bylo jedno, nerozuměl jsem, protože mluvil Rusky. Jindřich taky nerozuměl. Byl to Chorvat. Ani nevím jak se jmenoval, ani nevím jestli mi říkal svoje jméno, tak jsem mu začal říkat Jindřichu. A líbilo se mu to. Asi je retardovaný.

Když se řezník uklidnil, šli jsme za ním do sklepa. Byla tam docela tma, byl osvícený jen kus podlahy, kde se válelo tělo jednoho neposlušného klienta. Trocha krve byla na zemi. Říkal jsem si, že to je docela čistá práce, i přes to, kolik rámusu tu ruský kamarád udělal. Skoro bych si myslel, že řezník je neoprávněná přezdívka, kdybych se neopřel o zeď. Byla celá od krve. Chtěl jsem mu vynadat, ale kašlal jsem na to.

Řezník i Jindřich tam stáli nad mrtvolou a tiše na ní zírali. Sehnul jsem se, abych se ujistil, že jsme na ulici sebrali toho správného. Na rameni měl mít tetování, kozu, které vycházela z nozder pára. Vyhrnul jsem tedy jeho rukáv. A nic. Vyhrnul jsem v naději druhý. A zase nic. Nic. Šáhnul jsem do jeho zakrvácené bundy. Kdybych věděl, že vyndám peněženku s průkazkou policie, asi bych tam ani radši nesahal. Postavil jsem se. A se slovy: "Řezníku! Kurva! Jindřichu! Vy dvě hovada!" jsem začal kopat do mrtvoly. Řezníkovi i Jindřichovi se to moc líbilo, začali se smát jak pominutí a šli ještě do nebožtíka kopat.

Nechal jsem je tam a šel jsem pryč. Za sebou jsem slyšel jen zvuk lámajících se kostí...