Radši umřu hlady v tomhle prokletém lese

Stojím na začátku dlouhé cesty. Vím, že tu cestu vyšlapu celou. A co mě čeká na konci, to netuším. A přesto jsem připravená po té cestě vykročit. Vidím ji před sebou, nepříliš širokou a rovnou jako podle pravítka, ztrácející se v nedohlednu, po obou stranách les, tmavý a černý, božemůj, černý a plný nástrah. Ten les už jsem viděla, znám ho, občas se mi zdá, že jím někam jdu, po té dlouhé rovné cestě pod klenbou větví, nad kterými prosvítá šedé nebe, padající večer, noc, a já mám strachy stažené hrdlo, a pospíchám domů, do tepla, do světla, do bezpečí. Pospíchám, běžím, utíkám, za patami všechny hrůzy světa, hlady šílený vlk s vyplazeným jazykem, s nezadržitelnou chutí zakousnout se do mého nechráněného krku, zakousnout se a chlemtat prýštící krev, moji krev. Já, člověk, vzdělaná a inteligentní žena, v tuto chvíli nic než kus živého masa! A to nejstrašnější teprve přijde, ten temný stín, který se neznámo kdy odloupl z lesa, a já nemůžu zastavit a vyhnout se mu, já do té temné postavy vrážím plnou silou, jako do zdi, nepříčetná strachy křičím a ze staženého hrdla nevychází ani hlásek, ani sten.

"Kam tak pospícháte?"

Drsný mužský hlas se ozval přímo u mého ucha, snad jsem i ucítila dech na tváři. Člověk z masa a kostí, osamělý pocestný, který si pod rouškou noci zkracoval cestu přes otcův pozemek. A to otec neměl rád, neznámé tuláky v jeho lese. Na takové si bral brokovnici.

"Vracím se domů. A vy tady nemáte co dělat, tohle je soukromá půda. Neumíte číst nápisy na cedulích?"

"Snad ne vaše vlastní půda."

"Otcova půda. Kdyby vás tady uviděl, neměl by s vámi slitování."

"Jen ať si pro mě přijde, váš otec."

"Musíte pryč, okamžitě."

"Nikam nepůjdu."

Vykročil z cesty a sedl si na zem. Zády se opřel o mohutný dub, který tam rostl na mezi.

"Tady nemůžete zůstat. Jestli vás tady otec najde, v noci, bude střílet bez varování."

"Bude to rychlejší a příjemnější, než pomalu umírat hlady. Jen ať přijde, jsem připravený."

Svěsil hlavu a zmlkl. Stála jsem na kraji cesty a nevěděla jsem, co mám dělat. Nechtěla jsem, aby otec na toho muže narazil. Dalšího zastřeleného tuláka by starosta nenechal projít jen tak, už při tom posledním se otci nad hlavou vznášel přízrak soudního procesu a snad i vězení.

"Když půjdete tímhle směrem, za půl hodiny jste z našeho lesa venku."

"To máte pravdu, ocitnu se přímo na návsi."

"No však ano."

"Nechte mě být. Běžte domů. Slečnám jako vy se venku v noci můžou stát strašné věci."

"Říkám vám, nemůžete tady zůstat."

"Tak už jděte!" Jeho příkrý hlas mi nahnal strach, udělala jsem krok dozadu. Pokynul rukou, abych ho nechala o samotě.

"Nepůjdu, dokud neodejdete. Otec za chvíli vyjde na večerní procházku. Jestli vás zastřelí, zavřou ho do vězení."

"Tomu bych se divil. Pokud vím, je na mě vypsaná odměna."

Lekla jsem se.

"V tom případě vás vyzývám, abyste se mnou okamžitě šel na policejní stanici!"

"A to tedy nepůjdu. Nemám chuť strávit zbytek života na Špilberku. Víte, jak dlouho tam vězni v průměru vydrží? Něco málo přes dva týdny. Přikovají je ke zdi a nedávají jim najíst. Krysy je žerou za živa! Ne, děkuji vám. Radši umřu hlady v tomhle prokletém lese."