YLYLS

YLYLS

…

Čtvrtá hodina ranní a telefon pronikavě zvoní. Trvá mi notnou chvíli, než k němu, ještě z rozespalosti malátný, dokráčím. Volá policejní poručík… Karel, přítel, s nímž jsem ještě včerejšího odpoledne hovořil, byl nalezen mrtev na kolejnici nedaleko Králova pole. Mám se dostavit - potřebují mne nutně k identifikaci.

…

Vzpomínám si na Karla, když ještě jako pubertální ztřeštěnec naháněl každého víkendu starší dívky. Později se holedbal nádherností vjemů, které přináší člověku nepřekonatelně vzrušivé tělesné násilí(Karlovo vlastní originální pojmenování sexu) a co poskytuje srdci pouhopouhý dotek vnadné dívky. Vše opěvoval v  kratičkých básničkách, které nám, chlapcům v lásce nevzdělaných, s ohromným zaujetím recitoval. Vždy jsme uznale přikyvovali a obdivovali jeho básnické nadání – vzdávali hold jeho úspěchům se ženami.

…

Poručík odkrývá deku. Poznávám Karlovu tvář - pravou polovinu jeho obličeje však lemuje obrovská tržná rána – Ach bože! Přišel o oko. Vzhlédnu k policistovi: „Ano, je to on.“

…

Třeba se mílí. To nemůže být Karel. Už několikrát přišel při svých pijáckých výletech o peněženku s doklady. Pravděpodobně mu je sebral jeden z těch nedostižných hospodských filosofů a poté si, v nachmelené extázi, na přejezdu zatančil valčík s projíždějící lokomotivou… Urči tě to tak bude... Musí to tak být…

…

 „Našli jste u něj něco?“

„V ruce držel jenom zmuchlanej kus papíru.“

„Směl bych si jej přečíst…?“

Strážník mi s přikývnutím podává list papíru, potřísněného kapkami Karlovi krve.

„Hned mi ho ale vraťte, nic odtať nesmí zmiznout!“

…

List vyhlíží, jako by byl vytržen z nějakého sešitu, nejspíš ze soukromého deníku; poznávám Karlův škrablavý rukopis; v pravém horním rohu se rozprostírá nápis: „Zasraný“ – zásluhou mocné krvavé skvrny nelze přečíst zbytek. Ostatní části textu jsou vcelku čitelné… 

„Začínám psát – začínám smutnit…

Přemýšlím, přemítám – chci zemřít, nechci cítit – nicota Jen prázdné smyšlenky doplňují touhu po stálé lásce Mám ji před sebou – … – snažím se ji vypudit ze všech mozkových zákrutů – nejde to Vše co si představím... Ne Píšu proto, protože mi to pomůže zapomenout…

…ať si skočí do náruče jiného… vždyť veškeré mé platonické, jednostranné lásky pomalu mizejí v náručí jiných a v dáli se mi zjevuje jen rádoby laskavá náruč opilosti – „sladkého“ zapíjení hořké reality… chronické poznávání žen s rozevřenýma nohama…Vůbec neusnu  Zemřu… Sám…

Neexistuje lék tiše jsem sledoval ty jejich pohledy nesnesitelně ostré plné žhavých polibků…ještě neproběhly – těla se připravují na dotyky vášně - čas pro ně ubíhá jinak, jako by překračoval veškeré okolí – nesnesitelná existence – vše se mi zdá hluboké – nenávidím se – křížence osudu – hříčku narození a smrti tklivých lidských hodnot Souložím se svým chtíčem se svou zoufalou námahou a ptám se  kdy dojde naplnění…Vše nemá svůj konec… - snad alespoň život – každý umírá sám…

Probouzím se – také dnes budu bloudit – ona, ona… ale už i on

Chuchvalce hlenů stvořené záští – nemoc – stav – bez slitování - Zrůdo Neslyšíš vlak? Smích a tvář co nesmí být spatřena…“

…

Loudám se k autu - nepláču, ani se nemračím na svět. Usmívám se. Nádherné zjištění: „I Karel dokázal milovat.“