Kapitola 12 - Vize

Vize

Léto šlo jako jiná roční období; toho roku bylo docela horko, ale to Tomášovi nevadilo. Jeho a Bernardova cesta byla stále konkrétnější - v první polovině srpna získali přesvědčení, že vrahem je Pavel Bylun, který také Tomášovi připomínal muže, jehož v ten smutný den zahlédl. Tento člověk žil v Hostivici, městě nedaleko Prahy; obýval zde byt ve starší bytovce, spíše ubytovně; objekt původně sloužil jako soubor bytů, dnes zde však bydleli lidé, kteří by jinak nejspíš museli žít na ulici. Bylun malou garsonku sdílel s jedním spolubydlícím, někdy ale i se dvěma; celý objekt byl ve vlastnictví města a staral se o něj velmi autoritativní správce, který již několikrát bez milosti vyhodil nějakého potížistu. Ubytovna nebyla zadarmo, ale každý, kdo pracoval, si ji mohl bez problémů dovolit. Za prací Bylun dojížděl do Prahy, kde dříve bydlel.

Pavel Bylun měl rodinu - ženu, dceru a syna. Před čtyřmi lety, když byla zavražděna Daniela Tréglová, byly jeho děti pouze jeden a čtyři roky staré. Muž se o rodinu staral, chodil do práce zatímco jeho žena byla na mateřské (a to bylo skoro šest let nepřetržitě); nějakým způsobem se mu však podřilo nadělat dluhy; sám si ani neuvědomil, jak rychle se může dostat na dno.

Jeho finanční potřeby byly různé, jednalo se o kdejaké malichernosti, později si Bylun ke konci měsíce půjčoval i na pití v hospodách. Nejprve si vypůjčoval od kamárádů, kteří mu však po čase již nechtěli nic dávat, vidouce, že to nejspíš nedostanou nazpět; Bylun tak zašel do banky a rozhodl se půjčit si tam. Nebyl problém získat úvěr, neboť pracoval a nezdálo se, že by v budoucnu nemohl splácet. S penězi z banky Bylun zaplatil dluhy u přátel a chvíli z nich vyžil.

Banky v téhle době byly vstřícné zvláště ke zdánlivě dobře zajištěným lidem, a tak si Bylun dokázal nadělat dluhy u třech různých bank. Kamarádi o jeho situaci věděli, a tak mu skoro nikdo z nich nepůjčil, nakonec tedy přišli na řadu i dva lichváři, již chtěli své peníze nazpět tak, jak bylo domluveno. Těchto dvou se Bylun bál, a tak všechny své možnosti nakonec dával na splacení dluhů u nich, což se mu podařilo, ale o to míň splácel bankám, které proti němu začaly brojit.

Přišly exekuce a Pavel Bylun čím dál více pil; jeho manželství se již sedm-dvanáct měsíců před vraždou začalo definitivně hroutit a jedenáct týdnů před onou událostí od něj žena odešla i s dětmi ke svým rodičům, pročež Bylun upadl do extrémě hluboké krize, všechen svůj čas trávil v pochybných podnicích, kde, kdo ví za co, popíjel celé dny; vyhodili ho z práce - týden po odchodu jeho ženy.

U Byluna se střídaly chvíle opilosti a úzkosti; jednou, když byl zrovna střízlivý, přišel k řediteli Matouši Tréglovi, aby ho požádal o pomoc, kterou mu však Matouš nemohl poskytnout - vůbec neměl moc pozastavit exekuční řízení nebo schválit další půjčku Bylunovi; mluvil s ním vstřícně, ale na věci to nic nezměnilo, ač si Bylun myslel opak, Matouš prostě nemohl nic dělat.

Bylun dával Matoušovi vinu za svou ještě horší situaci - měl na něj zlost, a tak, když byl zrovna průměrně opilý, přišel k Matoušovu bytu, domovními dveřmi prošel spolu s někým - jeho opilost ještě nebyla na první pohled patrná -, a zazvonil. Otevřela Daniela; Pavel Bylun ji neznal, jenom věděl, že se jedná o Matoušův byt a pokud by otevřel Tomáš, Matouš, nebo kdokoliv jiný, jednal by Bylun stejně. Svým vystřelovacím nožem, který držel v pravé ruce, zasáhl otevřevší Danielu rovnou do srdce, pak nůž vytáhnul a utekl; vůbec nevěděl, že ho někdo viděl.

Kudlu schoval do kapsy a směřoval rovnou do hospody; ještě nahoře si uvědomil, co dělá, nebo co právě udělal. Šel se tedy opít - vypil osm piv, cestou k hospodě se ještě stavil v jednom podniku, kde do sebe nalil panáka tvrdého alkoholu; po těch dalších osmi ho z hospody nemilosrdně vyhodili, neboť začal pobuřovat ostatní hosty. Pak se Bylun potácel po ulicích, jak to jen bylo v jeho silách, ale nakonec přišel k další hospodě a začal zase pít; nikoho nezajímalo, že už skoro není schopen pohybu. Před půlnocí mu vzali nějaké peníze, které u sebe měl a zatelefonovali na záchytnou stanici, kde Bylun strávil noc.

Samozřejmou praxí na každé záchytce bylo prohledání dotyčného a zabavení především zbraní, které mu byly navráceny až, když odcházel. Jinak tomu nebylo ani v případě Pavla Byluna, ale nikoho nenapadlo nůž otevřít. Kdo ví, jestli by zjištění, že zajištěný má u sebe krvavou zbraň, vedlo k pátrání a jestli by toto pátrání došlo až k Matoušovu případu; jisté je, že na nůž se nikdo nepodíval, a tak se Bylun mohl ráno vrátit do svého domova.

Postejným způsobem žil Pavel Bylun více než rok po vraždě, nakonec spával na záchytce více než doma a vlastně to pro něj bylo lepší, protože v bytě mu odpojili elektriku i plyn pro neplacení účtů.

Prostou shodou okolností se nakonec Pavel Bylun dostal až do protialkoholní léčebny. Zde žil další čas, ale jeho léčba byla nakonec úspěšná a on se ocitnul na ubytovně, odkud dojížděl do práce a každý ho sice považoval za bývalého (a možná i budoucího) alkoholika, ale zatím s ním byli zaměstnavatalé i jiní lidé z okolí spokojeni. Se svou bývalou ženou a dětmi se zatím nesetkal.

Všechno to se však Bernard a Tomáš dovídali postupně. V září věděli již skoro vše, protože se Bernard rozhodl oslovit Bylunovu ženu Markétu; ta mu řekla všechno, protože on ji zasvětil do případu Matouše Trégla. Řekl, že už od jeho odsouzení pátrá po pravém vrahovi, a dokonce si posteskl, že si Matouš svým útěkem (o němž Bernard samozřejmě nic neví) přitížil, což pochopitelně nebyla pravda. Je otázkou, zda mu Markéta Bylunová věřila, ale rozhodně se s ním nepřela o to, zda Pavel mohl Danielu Tréglovou zabít. Ráda pomohla, a tak už Tréglovi a Stránští měli všechny informace, jež potřebovali k jistotě v otázce pachatele a tušení, že vražda nebyla připravená, pročež bylo Bernardovi jasné, že nebude snadné najít důkazy, zvláště po těch letech.