Kapitola 13 - Pětičlenná pátrací skupina

Pětičlenná pátrací skupina

Od června si Marek a Tomáš vyměnili dva páry dopisů a nyní se asi chystalo další setkání, ačkoliv si Tomáš byl vědom nebezpečí z toho plynoucího. Ani Matouš se již nechoval zvlášť obezřetně; vždyť od jeho útěku v září uplynuly dva roky a ani jeho vlastní syn jej nepoznal; navíc - kdo by čekal, že Matouš pobývá v České republice a ještě k tomu hned naproti věznice? Klidně tedy vycházel, avšak pátrání se zúčastňoval jen teoreticky, zatím ho také nebylo třeba.

Dosud bohatě stačili dva pátrači, kdy Bernard dělal složitější věci, například i ono setkání s Markétou Bylunovou, k němuž byl se svým charismem vhodný; Tomáš občas někoho sledoval a dělal takové jednodušší věci. Pátrání po důkazech však vyžadovalo efektvitu a Bernard čekal, že se k nim připojí i Matouš.

Víme, že Milada Planá toužila po setkání s Tomášem; a ráda by viděla i Matouše, kdyby čekala, že je to možné. V říjnu, stále roku 1995, napsal Tomáš Markovi, aby přišel k němu domů, ale nad odpovědí se pozastavil. Marek psal, že by chtěla přijít i Milada. Tomáš nakonec souhlasil.

Oba tedy dorazili jednoho pátečního odpoledne. Tomáš nic netajil; naopak řekl úplně všechno a Milada začala chtít setkat se i s Matoušem a jistě by ráda Bernardovi a Tomášovi pomohla s jejich úkolem.

Tomáš zajisté nebyl tak neopatrný, aby ze svého rozhodnutí vše vypověděl; naopak - mluvili o připravovaném setkání u Stránských a Matouš sám projevil přání setkat se s Miladou, jež ho kdysi tak podržela. Uplynuly jen tři týdny a v sobotu ráno přijeli Bernard, Tomáš a Matouš do prosecké Jablonecké ulice 17, kde bydlela Milada Planá.

Milada a Marek čekali v bytě - trávili spolu tolik času, že nikoho nepřekvapilo, když Marek odjel s Miladou domů nebo kamkoliv jinam; je až neuvěřitelné, že nikoho ani nenapadlo, že se Tomáš mohl vrátit, bližší vztah Milady a Marka prostě spojovali s důsledky Tomášova zmizení a jeho zintenzivnění připisovali přirozenému vývoji způsobenému tím, jak si oba rozuměli.

Domovní dveře se otevíraly dálkově, dveře bytu přišla Milada sama odemknout. Když se Matouš a Milada uviděli, vrhli se ve vzájemné objetí, aniž vnímali okolí. Z obou spadl ohromný kus napětí.

Netrvalo dlouho a všichni vypadali jako široká rodina, nikoliv jako pět lidí, kde původně kromě Tomáše nikdo neznal všechny ostatní. Celou sobotu spolu vydrželi, a to až do pozdního večera, kdy se Bernard, Matouš a Tomáš rozjeli do svých domovů; Marek zůstal přes noc u Milady.

Ten den byla fakticky ustavena nová pátrací skupina o pěti lidech, která se bude scházet u Milady, neboť jedině tam mohli všichni docela nenápadně přicházet.

*****

Svědků bylo nemnoho; znali jen Matouše a Markétu Bylunovou, z nichž ani jeden nemohl usvědčit pachatele. Jestliže se jednalo o čin nepřipravený, bylo očividnou nutností najít co nejvíce lidí, již se s Pavlem Bylunem setkali bezprostředně po vraždě; nejprve tedy bylo třeba vystopovat Bylunův pohyb. Nebylo však možné ptát se na onen den samotného vraha; naši hledači důkazů tedy museli vystopovat jeho zvyky, s čímž jim mohla pomoct Markéta Bylunová.

Nejsložitější práce tedy stále ležela na Bernardovi, který i nadále vyslýchal téměř všechny svědky. Jiná možnost téměř nebyla, uvážíme-li složení skupiny. Chlapci měli na starost především hledání lidí, protože o většině Bylunových známých se buď nikdy pořádně nevědělo, kde žili, nebo se prostě za ty roky stačili odstěhovat. Matouš a Milada pomáhali Bernardovi především se zjišťováním totožnosti řady lidí, o nichž se sice vědělo, že existují, ale nic moc víc; oba tedy občas též v rámci hledání prohodili pár slov s lidmi, zvláště Matouš se však z pochopitelných důvodů snažil sám sebe moc nespojovat s případem, aby se třeba náhodou nestalo, že by někdo vytušil, s kým mluví.

Nutné bylo najít ty, s nimiž se Pavel Bylun stýkal i v době své nejhlubší krize, k těm ovšem M. Bylunová nepatřila. Značně tedy pomohlo, když se podařilo objevit pár někdejších Bylunových kamárádů. Časem se zadařilo najít i štamgasty té jeho oblíbené hospody, kam přišel onoho dne. Zde na chvíli skončili.

Přišel další problém, a sice, že si lidé z hospod na Byluna sice pamatovali, což nepřekvapilo stejně jako fakt, že netušili, zda daného dne přišel, či nikoliv. S velkou dávkou snažení se podařilo najít podniky, kam s vysokou pravděpodobností Bylun chodil v období kolem vraždy.

Jak tak chodili a hledali, kdo by si snad vzpomněl na něco víc, napadlo je, jestli třeba zrovna v inkriminovaný den nebyl vrah na záchytné stanici, jelikož se moc dobře vědělo, že později pobýval v léčebně; tam samozřejmě žádné informace nedali.

Uvážili-li pátrači polohu Bylunových v poslední době oblíbených hospod, připadala v úvahu jen jedna záchytka. Bohužel ani zde nebylo zvykem sdělovat kdekomu informace a Bernard měl problém nalézt pro zrovna tento případ dobrou výmluvu; nějaká neúplná pravda by zajisté nestačila a jeho, taktéž obvyklé, vystupování za hrozně důležitého člověka v rámci věznice Pankrác, by zde asi také nezabralo. Kdyby snad Bernard déle a urputněji přemýšlel, zajisté by ho něco napadlo; rozhodl se ale předat tento informační zdroj raději Miladě, pro niž vymyslel argument související s její prací v dětském domově.

Milada tedy přišla na onu záchytnou stanici, kde dotyčný zajisté nějakou tu noc strávil, a ze svého postu ředitelky dětského domova, což byl ověřitelný fakt, požadovala informace o Pavlu Bylunovi. Vlastně použila metodu ještě čistší než Bernard, protože zatímco on z postu zpracovatele vězeňské pošty nikdy nikoho nevyšetřoval, ona již párkrát sociální pracovnici zastoupila.

Milada si tedy nechala okopírovat listy, na nichž byl Bylun zapsán jako umístěnec a z nich zjistila kromě jiného i zajímavý fakt, že dne skutku vrah skutečně na stanici nocoval. Vrátila se proto ihned druhý den a zajímala se, zda někdo neví něco konkrétnějšího; ten člověk, který ho přijímal, stále pracoval na záchytce, avšak pochopitelně o Bylunovi již nic moc nevěděl. Že nůž, který byl P. Bylunovi daného večera zadržen, byl vražednou zbraní, se zdálo být jasné, ale nemožné asi bylo najít tento nůž; jedinými odtud získanými důkazy tak byly místo vrahova noclehu, fakt, že se jednalo o jednu z jeho prvních nocí na záchytce, jejichž četnost se začala rychle zvyšovat, a konečně, že Bylun měl u sebe oné noci nůž, který, pravda, nosil stále při sobě, ale který měl.