Letadlem mezi praskliny

Snaha nevpíjet se do zbloudilého papíru byla poražena. Znova zde nastoupila touha vnořit se do něj a procházet se jeho hmotou jako mikroskopický živočich. Takže jsem si lítala. Dávky léků snížila.

Byli jsme v mětském parku. Prvně jsem si šla oddechnout na houpačku, jelikož ostatní měli koloběžky a já jsem stejně nemohla být zapojena do společnosti. Musela jsem být ticho. Tváří se to jako příjemná úleva, která stéká mým tělem a je zbytečné mluvit. Nenápadně však měním světy. Je jich šest a je úplně jedno, kde jsem většinou. Ani to snad neumím říct. Měním je i právě teď. Kamení pod nohami se vlní a houpání kouzelně ladí s tou záhadnou kapalinou, co ve mně stéká. Přišel přítel a v první pohled ví, že se něco děje. Nedokážu odpovídat.

Vrcholově kráčím. Linu se jak mrtvola. První u mně, druhé ve světě ostatních, možná, věčšiny, a kdo ví. Najednou se na chodníku objevuje pořád víc a víc prasklin. Tvoří pohoří Země a já si tak vrcholově kráčím v nebi. Střídám výšku, střídám sféry. Nahoru a dolu. Někdy trochu po pohoří jako Bůh, ale věčšinou v nebi, ano. Příjemně vlahý vzduch se opírá do mé osobnosti, do vlasů, všude. Poslouchám hudbu a dokola ji vypínám a zapínám. Nemůžu najít to pravé. Říkám si, že tohle je nudné pro jakoukoli knihu nebo film, i když cítím potřebu to nějak zachytit, nýbrž si uvědomuji jak nudné by to pro takovou knihu nebo film bylo, ja si to ovšem docela užívám.

Za celým vysvětlením je život sám. Je tak nudný. Zvláštní jak si musíme na rozdíl od umělěckých děl užít a prožít každou minutu, každej posranej krok a napadá mě jestli to je opravdu tak, jestli opravdu prožiju vše, co moje duše někde ve všech rozložených dimenzích prožívá. Třeba spánek. A tak si každým krokem prostupuji sféry v oblacích prasklin. Kde tu najednou, naprosto z ničeho nic jsou praskliny všude. Celá šířka nebe a země je popraskaná. Není kudy jít, není volné cesty, jsem zablokovaná. Stojím uprostřed chodníku v parku v černé tmě a lidi kolem se diví, protože je léto, tak kolem je pořád mnoho lidí.