Psaní jednatele

V zákoutí tvé mysli je tak snadné zabloudit a ztratit se. Přijde mi jako počítačová hra plná neobjeveného a zábavného. Nemůžu to říct nahlas, protože by tě srovnání s počítačovou hrou mohlo urazit... jenže se podívej, vždyť svět zas tak zábavnej, jak všichni tvrdí, není. Nebo je, ale ne pořád, prostě pro některý chvilky a to já neshazuju a život proto nezatracuju. Jen chci říct, že počítačový hry jsou zábavný skoro pořád, protože jsou tak vymyšlený. Podobně jako filmy, jenže filmy nejsou interaktivní, zatímco hry ano. Proto tvou mysl srovnávám s počítačovou hrou, se světem rozlehlým jako půlka evropy, kde je pořád co objevovat. Některé dveře jsou zamčené a já tam ještě nemůžu, protože nemám ten správný klíč.

A taky si myslím, že o spoustě dveří nevíš ani ty. Narozdíl od hry ty nemáš daný scénář. Protože ty jsi v tý hře taky. Ty jsi hlavní hráč a já se občas připojuju přes net a užívám si tvojí virtuální reality.

Jako každýho tě štve, když tě v tvojí vlastní virtuální hře předběhnu a ukazuju ti, který dveře tě kam zavedou. Ale jsi celkem v klidu, protože víš, že zatímco hraju tvou hru, ta moje si tam leží ladem. A když se k ní z tvojí hry vrátím, tak zjišťuju, že jsem spoustu věcí mohl dělat jinak a že jsem spoustu věcí ještě nezkusil.

Jako celkem omezený člověk bych měl rád jasno v tom, co je bílé a co černé. Jenže to taky není snadný, protože neexistuje žádný universální kritérium, podle kterého by se mohl člověk řídit. Jediné co mi uvízlo v paměti je moudro z filmu K-PAX, totiž že každá bytost ve vesmíru pozná dobro od zla. Jenže, ona je to nakonec taky lež...

Máš rád positivní energie a čakry a taky reiki. Baví tě odhalovat části svého nitra, ale občas mi přijdeš úplně prázdný a hloupý. Asi tím víc, čím víc o tom mluvíš. Ale obdivuji tvé nadšení. Já byl v tomhle vždy dost nedůvěřivý a celej život hrál na to, že prostě poznám dobro od zla a musím se hlavně trápit tím, abych tak nějak dokázal i tou cestou dobra jít. Protože i mně je milý si občas život usnadnit. A ty to vždycky celkem jednoznačně odsoudíš. Máš svou bílou a černou, to máš, jenže já vidím ty dveře, ke kterým jsi ve hře ještě nedošel. Za to mě nemáš rád. Ne za to, že o věcech přemýšlím, ale že na všem hledám něco špatného.

Ten dopis jsem nepsal pro tebe, ale pro Lee. Ve skutečnosti teď sedím ve své kanceláři v obleku, který mi dělá pěkný zadek. Mám červenou kravatu a umím se tvářit zodpovědně. A zkušeně. Umím vypadat jako právník, i když ve skutečnosti hraju tu hru ve svojí hlavě.

A moji klienti se to nesmí dozvědět. Aspoň ne teď, když je potřebuju. Protože kdybych neměl reálný svět, neměl bych o čem přemýšlet a neměl bych vlastně co hrát. Bez podnětů zvenku bych zůstal navždy osamělý.

Lee, až to budeš číst, měla bys vědět, že žiju spořádaný život, až na nějaké výjimky, o kterých nebudu mluvit, protože to samozřejmě zveřejním i na liteře. Lee, Dropíse srazilo auto, je mrtvý. Nového psa místo něj nechci.

Pokud bys mi chtěla poslat dárek k mým narozeninám, pošli mi nějaký parfém. Poslední dobou mám rád parfémy.

Garth