O pár štípaných

          Tento příběh se odehrál v době, kdy ještě nebyly rozšířeny mobilní telefony a člověk se mohl dovolat z venku
     jen z telefonní budky (většinou), kdy policie a zločin skutečně stály na opačných stranách hranice zákona (většinou),
          Romové tu byli jen ti starousedlí a dalo či nedalo se s nimi vyjít jako s každým druhým (většinou) a všelijaké
     výtržnosti se obešly bez krutého násilí (většinou).
 
                                                                 O PÁR ŠTÍPANÝCH
 
          Rona, Ronová (Rodiče, mladí – 35,34), Věra (Dcera, 16), Iva (Dcera, 14)
          Zvoník, Zvoníková (Rodiče), Jirka (Syn, 17), Mirek (Syn, 15)
          Hůlka, Hůlková (Rodiče), Honza (Syn, 17), Dana (Dcera, 16)
          Pasíř, Pasířová (Rodiče), Vašek (Syn 17, sebejistý, cílevědomý)
          1. a 2. Policista (Mladí), 3. Policista (Starší), několik dalších policistů
          Baroš, Barošová, (Rodiče, Romové), Gita, (Dcera, 16, málo snědá, výrazně hezká),
               tři Gitini mladší sourozenci, (Různě staří)
          Tři dívky (Kamarádky Dany a Gity)
          Gonsová (Hodně tmavá Romka, 45)
          1. a 2. Rom, skupina Romů (U aut), Romka ve skupině, Rom ze skupiny
          Učitelé a maturanti (Na plese),  další návštěvníci plesu
          Hoši a dívky (Na srazu v hospodě), většinou maturanti z plesu
          Starší policista a starší Rom (U výslechu)
 
1
Odpoledne, na ulici. Od nějakého zábavního podniku se rozcházejí skupinky mladých lidí. Zaznívá: „Ahoj, tak příště, zavolej… apod.
Poblíž stojí policejní auto.
 
Od podniku se přibližují Honza, Věra a Vašek.
Honza (Trochu odbočí, jde těsně kolem auta a plácne dlaní do blatníku): „Obušku, z pytle ven!“
Rozlétnou se dveře u auta a vyběhnou 1., 2. a 3, policista.
1. a 2. Policista s obušky běží k Honzovi, ženou ho před sebou a každý ho několikrát přetáhne.
3. policista jen postojí a pak si zase sedne k volantu.
Honza se krčí a běží k přátelům.
Věra (Vyděšeně, přiškrceným hlasem): „Nechte ho, nechte ho!“
Vašek jen vytřeštěně zírá, neschopen slova.
Policisté se vracejí k autu a nasedají.
1. policista (Ještě se otočí): „Anis´ nemusel říct: ,Zpátky do pytle‘!“
Vašek (Rozhodně vykročí): „“Tak tohle tedy nemůžou!“
Honza (S pokřiveným úsměvem, zastavuje Vaška pohybem ruky): „A houby, vždyť oni nijak netlačili.“
Vašek (Zarazí se): „Tak co se tak šklebíš?“
 Honza: „No, pár jich štíplo, to jo.“
Věra: „Ale vypadalo to hrozně.“
Vašek: „Však sis to vykoledoval, ty kopyto z pakoně, co tě to napadlo?“
Honza: „Srandičky, no.“ Ještě se otočí a zahrozí policistům pěstí.
Jeden z policistů  to zahlédne a zamává obuškem, vystrčeným z okna.
 
2
V bytě Zvoníkových. Zvoníková něco kutí u kredence, Zvoník v křesle čte noviny, Jirka sedí u stolu s učením, Mirek, také u stolu, skládá nějaký modýlek podle časopisu.
 
Jirka: Stejně ti to nebude fungovat, ty dovedo!“
Mirek: „Bude, když na to nešáhneš.“
Jirka: „To letadlo ti taky nelítalo.“
Mirek: „To taky nebylo lítací, to mělo jen někde stát, nebo viset na zdi.“
Jirka: „Jediný, co ti šlo, že padák padal, ale zavřenej.“
Mirek: „Protože jsi na něj šáh! Co vezmeš do rukou…“
Zvoníková: „Tak ale! Než se zase do sebe pustíte! (K Jirkovi): „Musíš ho pořád tak pošťuchovat, Jirko? Kdybys mu raději nějak pomoh!“
Mirek: „To by mi měl kdo pomáhat! Ať si raději sedí na rukách, umí akorát kecat.“ (Pak dodá): „A radit. V tom je ale přeborník.“
Chvíli je ticho a každý se zabývá tím svým.
Mirek (Váhavě): „S tím kecáním bys ale poradit mohl, člověče.“
Jirka: „Vida, jak je moudrej brácha najednou dobrej. Svěř se, chlapče, rád tě poučím.“
Mirek: „No já jen… když tak kecáš s holkou, o čem vlastně, aby to nebylo blbý.“
Jirka: „To je jedno.“
Zvoníková: „Snad trochu brzo, Mirečku, na takový starosti, nezdá se ti?“
Jirka: „Když tě bere, tak můžeš plácat co chceš, a jak se jí nezdáš, tak je ti to stejně na nic.“
Zvoník (Zjevně zbystřuje)
Jirka: „Jo, kdo umí vykecat i tohle…“
Zvoník: (Skočí synovi do řeči): „Co by říkal? Já jsem ho slyšel, když potkal tady na schodech tu holku Ronovic.“
Zvoníková: „Věrušku?“
Zvoník: „Jo, tu Věrku. Prej: ,Kdy mě svedeš?‘!“
Zvoníková: „Jirko!“
Jirka: „No co, normálně sranda.“
Zvoníková: „Co si to děvče o tobě pomyslí?“
Zvoník: (Odkládá noviny a zvedá se z křesla): „Co by si myslela?“ (Napodobuje poskakování mladého děvčete, mává pomyslnou kabelkou): ,Já teď nemám čas!‘, takhle, no.“ (Rozhlíží se a zase si sedá.)
Zvoníková: (Obrací oči vzhůru, nechápavě vrtí hlavou, polohlasně pro sebe): „Kdy mě svedeš, chm.“
 
3
Podvečer, v bytě Ronových. Rona, Ronová a Iva sedí u stolu a jedí. Přichází Věra.
 
Ronová: „Že už jdeš! Nandej si.“
Iva: „Věro, toho tvýho frajera prej zmlátili policajti, jó?“
Věra: „To není žádnej můj frajer, ty káčo!“
Rona: „Kdepak, naše dceruška kouká tady o patro vejš.“
Iva: „To není pravda!“
Rona: „Kdo mluví o tobě?“
Věra: „Chá, potrefená husa! Mireček se ti líbí, co?“
Ronová: „Tak jak to bylo? Iva přilítla, že Honzu zmlátili policajti.“
Věra: „Tys to viděla, jo?“
Iva: „To né, ale slyšela.“
Věra: „Ale to jenom tak. On jim plác na auto a zavolal ,obušku z pytle ven‘ a oni ho prohnali pendrekama, jen tak. Ale vypadalo to hrozně, to jo.“
Iva: „Prej ho zmlátili a pak ho tam klidně nechali.“
Věra: (Nandavá si jídlo, dává si na stůl a sedá si. Mezitím hovoří): „Nechali ho tam, no co taky jinýho? Nic mu nebylo, tak co. Ještě jsme se zdrželi u kolotoče, proto jdu později.“ (Dává se do jídla. Ještě dodá): „Taky Vašek s náma byl.“
 
4
U Hůlků. Trochu honosnější, v rodinném domku. Prostorná kuchyň s jídelnou. Hůlková chystá večeři.
 
Hůlka (Přechází po místnosti sem a tam): „To už byl čvrtej! Čtyři telefony, že mi kluka seřezali policajti a kluk nikde!“
Hůlková: „Asi to nemohlo bejt tak strašný, když ho pak ještě viděli u kolotoče.“
Hůlka: „Aby člověk hlídal děti před policajtama, holka je taky kdoví kde!“
Hůlková: „Dana je v kurzu.“
Hůlka: „Na ten se taky podívám!“
Hůlková (Pohlédne z okna): „Tamhle už jde. Za chvíli ho tady máš.“
Hůlka: „No sláva, to se něco dozvíme.“
Je slyšet otevírání a zavírání dveří. Přichází Honza. Zdraví.
Hůlka: „Tak mladej pán je doma! No povídej, jak to bylo?“
Honza: „To jako co?“
Hůlka: „No s těma policajtama.“
Honza: „Ale nic…“
Hůlka: „Nic, jo? V jednom kuse telefon, že tě někde seřezali, a ty řekneš nic!“
Honza: „Ale opravdu nic, to bylo jen jako, já přece nemůžu za to, že ti lidi volaj.“
Hůlka: „Jenže to je samý co s tím udělám. Já přece nemůžu nechat mlátit svýho kluka.“
Honza: „Vždyť mě nemlátili.“
Hůlka: „Jo? A čeho je město plný? Jak bych vypadal, kdybych s tím nic neudělal. Zejtra se to rozjede, ti budou koukat.“
Honza (Rychle do sebe hází sousta): „Já si ještě někam musím skočit.“
 
5
Podvečerní ulice. Honza polo běží, pak je ho vidět, jak se vyptává policejní hlídky u auta, policisté mu někam ukazují, Honza odbíhá.
 
6
Stejná policejní hlídka, která měla výstup s Honzou. 1. a 2. Policista stojí vedle auta, 3. Policista sedí u volantu. Přibíhá Honza.
 
Honza: „Já vás nemoh najít.“
1. policista: „A hele, tak jaká to bude, stolečku prostři se?“
Honza: „Táta šílí, prej vám zařídí průšvih, jakej jste ještě neměli, on je schopen zpunktovat já nevím co!“
2. policista: „Tak synáček si stěžoval!?“
Honza: „ A houby, lidi mu to volali, že prej jestli si to nechá líbit a on místo aby je poslal do háje…“ Rezignovaně mávne rukou.
1. policista: „Vo pár štípanejch…“
3. policista: (Z okénka): „Ty seš Hůlků, co?“ (Bere do ruky sluchátko radiotelefonu).
Honza kývne.
Chvíli je vidět, jak 3. Policista hovoří telefonem. Pak kývne hlavou a položí sluchátko.
3. policista (K Honzovi): „ Ke kterýmu doktorovi chodíš?“
Honza: „K Syrovýmu.“
Je vidět, jak to 3. Policista opakuje do sluchátka, pak kývne hlavou a odloží sluchátko.
3.policista: „Nasedáme, prohlídne tě náš doktor, a náš starej mezitím sežene Syrovýho. Zajedem k němu a on tě prohlídne taky. A máme průser jak barák, ale od našeho starýho. Tak co?“
Honza to odkýve, mezitím už s oběma policisty nasedají do auta. Rozjíždějí se.
 
7
V policejním autě.
 
3. policista: „Ten teda prskal do tý vysílačky, já snad mám mokrý ucho. Už to věděl, volalo mu to plno lidí. Čekal prej jenom, co mu řeknem my. Chce hlášení o zákroku.
Honza: „Takže i kdyby táta neblbnul…“
3. policista: „Takhle to bude nejlepší.“
 
8
U Hůlků v bytě. Hůlková si čte časopis. Místností procházejí Dana, Gita a další tři dívky. Loučí se, umlovají se napříště. Odcházejí. Dana jde zpátky.
 
Hůlková: „Danuško, to romský děvče…“
Dana: „Klidně říkej Cikánka, ona umí česky.“
Hůlková: „Jistě, já jen, jestli ji dobře znáš.“
Dana: „Ale mami, vždyť ty máš taky kamarády mezi Cikánama, paní Gonsová je černá jak bota a jak si s ní rozumíš!“
Hůlková: „Taky  se s ní dobře znám. Já ti přece neříkám, aby ses s ní nekamarádila.“
Dana: „Na ty ostatní se neptáš, jestli je znám!“
Hůlková: „Nemusíš se hned tak ježit. A taky nevíš, jaký problémy mají Gonsovi s příbuznejma. Když se sjedou a začnou vyvádět…“
Dana: „To teda vím, od jejich Lojzy, ale ten to líčí jako parádní zážitky.“
Hůlková: „Jo, protože to po nich nemusí urovnávat po sousedech. Ty to děvče znáš z kurzu?“
Dana: „Do kurzu chodí taky, ale znám ji ze školy. Přistěhovali se do toho baráku, co bydlej Koulovi.“
Hůlková: „No jo, Koulovka povídala, že se k nim stěhuje nějaká romská rodina, jenže to už je dýl. Měla nějaký obavy, ale od tý doby už nic neříkala.“
Dana: „Tak dva měsíce.“
Hůlková: „Takže už ji znáš?“
Dana: „No jó, pořád, ona je dobrá.“
 
Přichází Hůlka. Zdraví, Hůlková a Dana také. Hůlka si mezi řečí odkládá, přezouvá se, vyndavá nějaké věci na psací stůl a sedá si.
 
Hůlka: „Co mi ten náš pacholek vyved! Já na něj večer čekám, že mu řeknu, že dneska jdeme k doktorovi aby ho prohlíd. Mladej pán přitáh až někdy v noci, tak já mezi tím volám Syrovýmu, že k němu přijdem. A že nějaký modřiny musí najít, ať se snaží. Copak může bejt takovej habán bez modřin? Vždyť sportuje! A víte, co mi řekl? Že ho prohlíd už před hodinou! Že u něj byl s policajtama! Dokonce sepisovali protokol. A jejich doktor ho prohlíd taky. Takhle mi náš pán podráží nohy. Měl jen pár zastaralejch podlitin. Žádný výraznější hematom. Takhle je to v protokolu. O nevýrazných hematomech ani slovo. A ty by mohly bejt čerstvý. Tak už jsem na něj nečekal, vždyť bych ho musel utlouct.“
Dana: „Ale, a pročpak?“
Hůlka: „ Sebere se a nechá se prohlídnout, abych nemoh nic dělat.“
Dana: „Ty jsi chtěl, aby se nechal prohlídnout u doktora a on se nechal prohlídnout u doktora. To je teda lumpárna.“
Hůlka: „Já jsem to měl zařídit!“
Hůlková: „Ale vždyť by na něm stejně nic nenašel, tak co?“
Hůlka: „Třeba jo, u těch podlitin si mohl nechat pro sebe, že jsou zastaralý.“
Hůlková: „To bys chtěl, aby podváděl? Aby lhal jen kvůli tomu, že ty sis umanul?“
Hůlka: „Jak to umanul? Víš, co já slyším v jednom kuse? Že mi kluka zbijou policajti a já to nechám bejt?“
Dana: „Nikdo ho nezbil.“
Hůlková: „A co kdybys jim řekl, že tvůj syn si takový věci umí řešit sám? Ať si ti tví kolegové utírají svejm dospělejm dětem zadky sami!“
Dana: „No já nevím, posledně jsem ho učila dělat kličky na botách. Je schopný a snaživý.“
Hůlka: „Kde vůbec je?“
Hůlková: „Volal, že přijde později.“
Dana: „Vsadím se, že se zas někde pere s policajtama. To je taková sociální choroba. V rodinách bídně situovaných kriminálních živlů – bylo to v ňákým filmu.“
Hůlka: „Já si to stejně oběhnu co a jak. Aspoň vědět to musím, to mi snad dovolíte.“
 
9
Řeka, na ní sem tam loďka pramice. Na jedné Jirka. Mává, ke břehu přibíhá Věra. Jirka připlouvá, Věra si sedá proti němu.
 
Věra: „Romantiku jsi zvolil, paráda.“
Jirka: „Já už jsem duše taková.“
Věra: „Romantická?“
Jirka: „To ani ne, ale volím prostředí přiměřený situaci. Úbor taky. S tebou na loďky a do drogových doupat přiměřeně zchátrám. Na tvrdou muziku jedině v řetězech a sichrhajsky v uších.“
Věra: „Pletací dráty v nozdrách. Vzkaž mi, přijdu se podívat. Kravatu nosíš?“
Jirka: „Motýlka.“
Věra: „Že tě vždycky vidím v džínách a triku.“
Jirka: „Jak říkám, přiměřeně situaci.“
Věra: „Aha, tak to jo. Hele, víš, že se váš Mirek líbí mojí ségře? Jednou kvůli němu dokonce vyprskla, hošík se nezdá.“
Jirka: „Jeho bráchovi se zas líbí její ségra.“
Věra: „To jsi řekl moc pěkně. Diplomaticky. Jste jen dva, jako my, abych si teda byla jistá?“
Jirka: „Jo, leda že by levoboček. A on se mě ptal, mezulán, o čem si povídat s holkou, aby to nebylo blbý, ale to už je dost dlouho.“
Věra: „Cos mu poradil, to mě zajímá.“
Jirka: „Přece ti neprozradím taje svýho šarmu. Mimo to, když si takhle povídám s holkou, tak jsi vždycky u toho. Snad víš, o čem si povídáme, ne?“
Věra: „Zajímá mě, cos řek jemu, mně nemusíš nic prozrazovat.“
Jirka: „Stejně jsem zachoval tajemství. Ale táta se do toho vložil, že slyšel, jak na tebe volám, kdy mě svedeš.“
Věra: „Jo, a potom jsi svedl ty mne.“
Jirka:  „Nno…  taky si přiznej ňákou zásluhu.“
 
Jejich loďku mezitím míjí jiná, také mládenec s dívkou. V mládenci poznáváme 1. Policistu, je ovšem v civilu. Přátelsky se zdraví s Věrou, Jirka a policistova dívka také kývnou na pozdrav.
 
Jirka: „Kdo to byl?“
Věra: „Jeden ten policajt, co měli ten výstup s Honzou.“
Jirka: „Ty ho znáš?“
Věra: „Vždyť jsem tam byla kolikrát vypovídat, jak to bylo. Hoši z toho maj ňáký řízení.“
Jirka: „To jsem tenkrát o něco přišel. A vždyť šlo o blbost, ne? Jenom nějaký divadýlko.“
Věra: „No jo, ale to oni nesměj. Že si měli uvědomit, jak to vypadá.“
 
Přejde se na 1. policistu s dívkou.
 
1. policista: „To není on, ten jede támhle, myslím. Tohle byl asi její kluk.
 
Blíží se dvě loďky, v jedné Honza u vesel, proti němu Dana a Gita. V druhé tři dívky, které jsme viděli s Danou a Gitou u Hůlků.
 
1. policista (Dívá se pozorněji): „Jo, to je on. To je jeho ségra, s ním.“
Dívka: „Ta černá?“
1. policista: „Nó, ty… Ta je těch novejch Cikánů.“
 
Míjejí se s Honzovou loďkou, 1. Policista se zdraví s Honzou a Danou.
 
1. policista (K Honzovi): „Tak co, ukážeš se?“
Honza: „Jo, ale nebude něco ten váš šéf?“
1. policista „To je dobrý, říkal, že můžeš i kouknout do knihovny, když budeš chtít. (A ještě, už přes kus vody): „Prej to byl první pendrekovej tanec, kterej byl aspoň trochu k něčemu dobrej.“
 
Děj zůstává u Honzy.
 
Gita: „Kde se máš ukázat?“
Dana: „On chodí k policajtům, i když nemusí, víš?“
Honza: „Trochu jsem tam očumoval a ono je to zajímavý, víš?“
Dana: „Nakonec se k nim ještě dáš a budem mít v rodině policajta.“
Honza: „Nemysli, že mě to nenapadlo.“
Gita: „Ten druhej tam chodí taky?“
Honza: „Kterej druhej?“
Dana: „Ona myslí Vencu.“
Honza: „Jo, někdy, ale on toho má víc, ale taky ho to zajímá.“
Gita: „Čeho má víc?“
Honza: „Hraje šachy a pořád něco kutí a študuje. A spolu chodíme na basket.“
Gita: „Holky taky choděj na basket?“
Honza: „To víš že jo, přece!“
Gita: „To vím že jo, ale jestli tady je taky basket pro holky, to není všude.“
Honza: „Jo, ale moc jich není. A co furt vyšetřuješ? Tak se k nim přihlaš, budou jedině rády.“
Dana: „On se totiž Vašík na Gitu nenápadně vyptával, jako teď ona na něj. Asi mu padla do oka, naše černá perla.“
Gita: „Náhodou na minulý škole jsem chodila do basketu, ale tady to není.“
Honza: „Je, ale ne při škole.“
 
Tři dívky v druhé loďce jim trochu ujely. Volají: „Neflinkejte se, zabrat, jedem!“ Honza se trochu opírá do vesel a jedou za nimi.
 
Honza: „Vždyť tamhle Jitka tam chodí.“
Gita: „Jitko!“
Dívky se otáčejí a jedna volá: „No?“
Gita: „Prej děláš basket, jo?“
Jitka: „Nó, proč, chceš se přidat?“
Gita: „Já ho hrála, tak co by ne? Kdy a kde?“
Jitka: „Pozejtří, hned ze školy.“
Dana (Ke Gitě): „Neztrácíš čas, to je fakt.“
Gita: „Vždyť už jsem tu přes tři měsíce, dávno jsem mohla hrát.“
Dana: „Ale já myslím Vaška.“
Gita: „Ále…“ (K Honzovi): „Stejně hrajete jindy než holky, ne?“
Honza: „No jo, ale chodíme si fandit. A stejně jsme kolikrát pohromadě, neboj, však si spolu i zahrajete.“
Mezitím se loďky vzdalují.
 
10
U Pasířů v bytě. Pasíř sedí u známek a rovná si je pinzetou v albech. Pasířová má před sebou sušenky a dívá se na módní přehlídku ve ztlumené televizi. Vašek čte nějakou odbornou kriminalistickou knihu.
 
Pasířová: „Vašíku, ty teď čteš samý takový divný knížky…“
Vašek: „Dostal jsem se s Honzou policajtům do knihovny, tak do toho koukám. A je to zajímavý, to se člověk dozví, co vůbec netušil.“
Pasíř: „Správně, synu, zajímá tě vše, co jest, jak pravil Čapek.“ (Dělá rukou rozmáchlé gesto, v ruce stále drží pinzetu) „Čím širší okruh poznání, tím zodpovědnější přístup k výběru povolání, jak jsi pravil ty. Máš už nějakou představu, ptám se já. Okruh poznání máš jako hrom.“
Vašek (Trochu váhavě): „Já bych asi k těm policajtům. Víš, do školy.“
Pasíř (Teatrálně): „Policejní akademie!“
Pasířová (Ustaraně): „To snad ne, Vašíku.“
Pasíř (Vstává a stále gestikuluje): „Ano. Jsou to ochránci práva. Spravedliví se k nim utíkají a lotři utíkají před nimi, li-tu-jí-ce svých činů.“
Pasířová: „Honzíka tenkrát ztloukli…“
Vašek (Důrazně): „Neztloukli.“
Pasířová: „Kdoví, jak to bylo.“
Vašek: „Vždyť jsem stál u toho!“ (Ukazuje kousek před sebe): „Takhle jsem na to koukal.“
Pasíř: „A nepomoh jsi mu.“
Vašek: „Ale to nešlo! To trvalo snad dvě vteřiny. Uběhli pár metrů a šli zas zpátky.“
Pasíř: „Aspoň kopnout do holeně jsi ho mohl. Vdyť je to sebranka! Na slušnýho si troufnou, ale darebáka nechaj. Jestli se s ním nespolčej.“
Vašek: „Před minutou jsi říkal pravej opak.“
Pasíř: „To záleží na úhlu pohledu. To je ta dialektika života.“
Pasířová (K mužovi): „Hele, asi na mne budeš muset dejchnout.“
Pasíř (Pohybem ruky naznačuje ženě, aby počkala a hovoří k synovi): „Vyřešil jsem dávnou filozofickou otázku jediné pravdy. Má každý svou pravdu, nebo je opravdu jediná? Nuže, pravda je jediná a to pro každého jiná.“
Pasířová se pomalu zvedá a blíží se k muži. Přibližuje svůj obličej k jeho.
Pasíř: „Co bys ze mne měla cejtit? Byl jsem na filatelistický burze.“
Pasířová: „Na sucho jste tam neseděli.“
Pasíř: „Musel jsem namáčet jazyk, víš co to je, olízat takovejch známek?“
Pasířová: „Známky opilosti, ty jo, ty vidím. A hlavně slyším.“ (K Vaškovi): „Vždyť je to nebezpečný, na jednu stranu máme radost jak prospíváš a na druhou zase takovýhle starosti.“
Vašek: :Kdybych neprospíval, měli byste zase jiný starosti. To je taky dialektika života.“
Pasířová: „Napřed to děvče a teď tohle.“
Vašek: „Mami!“
Pasířová: „Já vím, Gita je hezká a hodná, ale mne by nikdy nenapadlo, že bys… Pořád mi to leží v hlavě.“ (Ustaraně): „Že bysme měli v rodině Cikány.“
Pasíř: (Už bez gest a sedě u stolu): „Ještě si ji nebere.“
Pasířová: „Ale copak nevidím, jak na sebe koukaj? Vždyť pro sebe dejchaj, nejsem slepá!“
Pasíř: „No, ona Gita je krásná holka, a ani není tak moc tmavá.“
Vašek: (Káravě): „Páni rodičové!“
Pasíř: „Já jenom, že by ze sebe klidně mohla dělat ňákou Španělku, nebo Italku, Lorenová taky není žádný blonďátko. Nebo že je z Brazílie!“
Vašek: „A proč ne, že je z Indie? Tam by se i domluvila.“
Pasířová: „Já vím, když s ní člověk mluví, tak si to ani neuvědomí. To je jako ti Gonsovic kluci, ti taky vyrostli mezi váma.“
Pasíř: „Co příbuzenstvo, žijou taky slušně, jako Barošovi?“
Vašek: „To já nevím, copak se jim montuju do rodiny? U nich doma je to jako u nás, trochu prostší.“ (K matce): „Ale naklizeno mají jako ty; když teda neřáděj děti. Ty můžou roztahat co chtěj, a pak je tam binec, to jo.“
Pasířová: „Ale ona  má nějaké zájmy, viď? Aby nebyla jenom tak…“
Vašek: „No do toho basketu chodí, co já vím. Tam odtud ji znám, přece. A náhodou válí. Holky si jí ceněj, hrajou líp, co je tam Gita.“
Pasířová: „Že ono se pak na ni přece jen může koukat jinak, než jen jako na nějakou Romku. Víš, že já jsem na ně nikdy nekoukala skrz prsty, ale kdyby aspoň to mínění k nim nebylo tak odmítavý.“
Vašek: „Tak jestli proti ní nemáš nic jinýho, než co tomu řeknou lidi…“
Pasířová: „Ale to nemám proti ní!“ (Klade si ruku na hruď) „Chraň Pánbůh!“
 
Zvoní telefon. Vašek je nejblíž a zvedne ho.
 
Vašek (Do telefonu): „Pasíř junior. Jo. No. Tak jo, já už jdu.“ (K rodičům): „Jdu do kina.“
Pasířová si povzdychne.
Pasíř: „S Gitou.“
Vašek: „Jo, mají nějakou návštěvu, tak prej radši chce bejt z baráku. Ještě si tam dáme zmrzlinu, máme plno času. Jirka a Věra jdou s náma.“
Pasíř: „To je taky dvojice. Ona je takový trdlo, mně tak aspoň připadá, od malička.“
Vašek: (Už se v předsíni obouvá): „Prosím tě, když jsi byl malej, tak Věra ještě nebyla na světě!“
Pasíř (Vyskakuje a běží ke dveřím): „Od jejího malička, blboune!“ (Pomalu se vrací) „To je kus koně, ten náš kluk!“
 
11
Před kinem postává Jirka a Věra. Přichází Vašek.
 
Vašek: „Gita tu ještě není?“
Jirka: „Ono je u nich nějaký vzrůšo. Strejdové se rozdováděli a prej je ulice auf.“
Vašek pokývne hlavou a odbíhá.
 
12
Ulice, u chodníku stojí dvě auta. Jedno už pořádně ojeté, druhé naopak nové, nějaká lepší zahraniční značka. Okolo postává několik různě starých romských dětí, výrostků i dospělých. Dospělí křičí přes ulici směsicí češtiny a slovenštiny, s cikánským přízvukem. Na druhé straně na chodníku stojí Baroš, Barošová, Gita a její tři sourozenci. Barošová pláče, zakrývá si obličej šátkem a utírá si jím oči.
 
Romka u aut: (Hrozí pěstí): „Chců žiť jako gadžovia, čo sů lepší jako my?“
Další: „My nejsme dosť dobrí, čo?“, „Hrajou si na pány!“ a pod.
 
Rychle přichází Vašek, bere Gitu za paži, ona mu položí, dlaň na ruku.
Z hloučku u auta vyjde 1. a 2. Rom a dojdou k Barošovým.
 
1. Rom: „My teda přijedem sami, to bude lepší.“
Barošová: „Protože nechcem žít ve špíně…“
2. Rom: „To bude dobrý.“

Přichází Gonsová a zastavuje se u Barošových.
 
Gonsová: „To přejde, já to znám.“
Barošová: (Ke Gonsové): „Protože nechcem žít ve špíně…“
2. Rom: „U nás to takhle vypadalo, je to šest neděl.“
Gonsová: „Ti vaši se aspoň nebijou.“
Baroš: „To je fakt, už ani nevím, kdy se naposled ňák chytli.“
Gonsová: To já musím poschovávat i vidličky.“
 
Přijíždějí dvě policejní auta, vystupuje několik policistů, mezi nimi i naše známá dvojice – 1. a 2. Policista. Policisté se snaží uklidnit rozkurážené Romy.
 
Rom u auta: „Na Cikány se hned zavolaj policajti, bílejch byste si ani nevšimli!“
Jeden z policistů: „Nepřijeli jsme na Cikány, ale kvůli kraválu, trochu se utište a my odjedeme.“
1. Rom: „Tak radši jedem, mějte se, my se ozvem.“
Rom u auta (Vybíhá a křičí): „Pro gádže budete stejně dycky jen obyčejný Cikáni, co myslíte?“
2. Rom: „To jim nevysvětlíš. Jedem.“
Oba kývnou rukama na pozdrav, otočí se a jdou k autům.
1. a 2. Rom (Volají): „Nasedat! Ticho! Jedem!“ Usedají k volantům, i ostatní Romové nastupují.
1. a 2. Policista přicházejí k Barošovým, Romové v autech odjíždějí a odjíždí i jedno policejní auto.
1. a 2. Policista ledabyle salutují, zdraví, přátelsky kývnou Vaškovi a Gitě.
2. policista (K Barošovým): „Nebylo to tak zlý.“
Barošová (Stále plačky, k policistům): „Protože nechcem žít ve špíně…“
2. policista: „My to známe.“
1. policista (Kýve hlavou ke Gonsové): „Tady paní by mohla vyprávět.“
Gonsová: „Však taky vyprávím.“
1. policista: „A co, nepohodli se?“
Baroš: „Ale, jen se trochu napili...“
2. policista: „A sakra, i řidiči?“
Baroš: „To ne ti si dávají pozor. Kdyby přišli o řidičák, tak jsou bez práce.“
Barošová už mezitím přichází k sobě. Utírá si obličej a usměje se na Gitu s Vaškem.
1. policista: „A nebylo jich taky trochu moc, na dvě auta?“
2. policista: „Dospělejch deset nebylo, ale kdybych měl připočítat všechny děti nad dvanáct…“
1. policista: „Nojo, no, tak je holt omladíme.“
Od policejního auta se ozve zatroubení, řidič je posuňky přivolává k autu.
1. a 2. Policista se loučí: „Nashle, ahoj Venco, čau Gito.“
Gita: „Vašku, nezlob se, já teď radši zůstanu doma.“
Vašek: „Kdybych ňák moh…“
Barošová (Už klidně): „Jen běž, Gituško, teď už se nic neděje. Stačí, žes tu počkala doteďka.“
Vašek a Gita na sebe kývnou, Vašek pohlédne na hodinky.
Vašek: „To bude akorát. Tak nashledanou.“
Vašek a Gita odcházejí.
 
13
U Zvoníků v bytě.  Zvoník, Zvoníková a Mirek přicházejí s nákupními taškami.
 
Zvoníková (Vchází do kuchyně, pootevře dveře do vedlejšího pokoje a volá dovnitř): „Jirko, donesli jsme nanukáč, pojď si vzít, odpočiň si od toho učení!“
Zvoník a Mirek mezitím také vcházejí, vzápětí přijde z pokoje i Jirka a sedá si ke stolu.
 
Zvoníková vyndavá nákup a rozděluje ho do lednice, do kredence atd. Zvoník krájí nanukový dort a Mirek připravuje talířky a lžičky.
 
Mirek: „Pán si dřepne my budeme skákat. Nestačí, že za něj tahám nákupy.“
Zvoníková: „Učí se k maturitě, Mirku, musíš pořád takhle remcat?“
Jirka: „Odpusť mu jeho viny, matko, jakož i já mu odpouštím.“
Mirek: „To je mi platný! Ty mi nemáš co odpouštět.“ (K rodičům): „Kdyby mi radši něco dal.“
 
Usedají a jedí dort.
 
Jirka: „Co bych ti dával, ještě sis neodpracoval, že jsem tě vozil v kočárku.“
Zvoník: „Obraťme list, pánové!“
Mirek: „Stejně ho nikam nevemou, měl se učit celou dobu a ne to dohánět teď nakonec.“
Zvoníková: „Musí si všechno zopakovat. A proč by ho nevzali, ty rejpale?“
Mirek: „Ledaže by chtěl k policajtům, jako ti jeho kámoši.“
Jirka: „To akorát.“
Zvoník: „Takže tam jdou opravdu, jo? Já myslel, jestli si to nerozmysleli.“
Jirka: „Už to mají hotový, budou na škole a pak zas ňákou dobu tady nebo co; já nevím, jak to maj. To se teprv dozvědí.“
Zvoníková: „Tobě se odtud moc chtít nebude, co? Věruška bude ještě rok ve škole…“
Jirka: „Na vejšku mi nic jinýho nezbyde.“
Zvoníková odnáší talířky a lžičky, bere utěrku a něco s ní smetá s kredence.
Zvoník: “Však oni si s očí nesejdou.“
Zvoníková (Vrtí hlavou): „Kdo by řekl… Ještě nedávno…“ (Mávne utěrkou k Mirkovi): „A tenhle halama už taky!“
Jirka (K Mirkovi): „Doufám, že už ti Iva dala kopačky. Ono je dost, že jsi brácha, ještě abys byl švára.“
Mirek: „A co kdyby dala kopačky Věra tobě? Nebo se mě můžeš zříct. Zavrhni mě!“
Zvoník: „Stačilo, hoši. Já si jdu narovnat kostru, tak tu bude ticho.“
Jirka: „Ale jó. Akorát ještě jestli nám půjdete na maturák, plesá se už příští tejden.“
Zvoníková: „To přece musíme vidět.“
Zvoník: „Ujít si to nenecháme.“
Mirek: „Já si to teda ujít nechám.“
Jirka: „Nic jinýho bych ti taky neradil.“
Mirek: „No, trochu ostudy bych ti tam udělat mohl, až budete rozjetý.“
Zvoník: „Řek jsem stačilo! Ty si zalez tam, (Ukazuje na dveře, ze kterých Jirka přišel) „já si zalezu tam, (Ukazuje na gauč) „a bude klid.“
Jirka mizí za dveřmi.
Mirek: „A já mám zalízt do boudy, že jo.“
Zvoník: „Můžeš přece jít ven, za chvíli máš prázdniny, tak si zvykej.“
Mirek: „Ále když…“
Zvoník: Seš jak Hurvajs!“
Zvoníková (K mužovi) „Tak se jdi natáhnout do ložnice.“ (K Mirkovi) „A ty můžeš bejt v obýváku.“ (K sobě) „To je štráchů.“
 
14
Maturitní ples, na podiu u mikrofonu Vašek.
 
Vašek: „A tak nakonec bych chtěl našim kantorům poděkovat za dvě věci: že svým pedagogickým působením nás nezkazili víc, než je bezpodmínečně nutno, a naopak že vydrželi a nepodlehli našemu působení na ně. Děkujeme, my všichni vám děkujeme.“ Ukloní se a odchází od mikrofonu. Zaznívá potlesk a šum hovoru.
 
15
Stále maturitní ples. Na chodbě postávají hloučky zúčastněných. V jedné skupince Jirka a Honza. Přichází Vašek.
 
Vašek: „Co řešíte? Vypadáte důležitě.“
Jeden z hochů: „Domlouváme se, kde sejdem, než se rozejdem.“
Vašek: „To jako po prázdninách, že jo?“ (Rozhlédne se a ukáže bradou na dveře restaurace): „Vždyť by to šlo i tady.“
Druhý z hochů: „Já myslel jít ,Za les‘, tam se dá i zpívat.“
Vašek: „Jo takhle, při kytarách, to jo! Dáme si spievanky. Už to máte odkejvaný? Já jsem pro.“
Druhý: „Řeknem támhle klukům, co oni na to.“
Celý hlouček odchází, je vidět, jak se dávají do řeči s ostatními a ještě svolávají další.
 
16
Ulice, před domem se Zvoníkovi chystají k odjezdu na dovolenou. Auto, přívěs, Zvoník kontroluje zahrádku. Mirek vypadá nakvašeně. Jirka a Věra stojí vedle sebe.
 
Věra (K Mirkovi): „Trochu mi tam na něj dohlídni. Nemusíš na něj zrovna žalovat; stačí, když mu budeš překážet v záletech.
Mirek: „Prodám ho tam, příbuznýho. Ale to bych musel honem utýct; až by zjistili, co jsem jim podstrčil… nechceš jet místo mne? Měla bys ho sama na očích a já bych se tam nemusel otravovat.“
Věra: „A Ivu ti tu nechám na pospas, ty gaunere, viď? Naši nejsou doma…“
Mirek: „Nojo, tak ji pozdravuj.“
Zvoník: „To by mělo být všechno.“
Zvoníková: „Tak děti, rozlučte se.“
Jirka: „My už máme rozloučíno.“
Jirka s Věrou se lehce líbnou a všichni Zvoníkovi nasedají do auta.
Věra: „Tak ahoj, nashle, ať máte počasí!“
Auto odjíždí, ještě je vidět, jak mávají.
 
17
Hospodská místnost. Scházejí se hoši i dívky a sedají si. Vidíme tváře, které jsme viděli i na maturitním plese. Zaznívá: „No, pak že nás bude málo,“ „ještě budem srážet stoly,“ „tak jak bylo,“ apod. sem tam někdo má kytaru. Postupně se objevuje Jirka, Honza a Vašek. Srážejí se stoly k sobě.
 
Honza (Hlasitě reaguje na nějakou otázku, jak se měl): „Bylo to dobrý, tak tři dny. Pak už je to otrava.“ (Zvyšuje hlas) „Příští rok chci jet Lužnici, jestli bude někdo mít zájem. A možná ještě něco, snad Berounku. Dovolenou u vody si holt představuju jinak, než se válet u moře. To je sice krásný, ale jednou stačilo.“
Někteří z hochů: „To by možná šlo,“ „uvidíme,“ „dáme ti vědět.“
Pak už začínají znít kytary a zpěv.
 
18
Před hospodou, tatáž společnost se rozchází. Uvidíme nápis „Za lesem“ a pak okolí. Sem tam skupina stromů; hospoda stojí osamotě. Někdo rozjařeně prozpěvuje, ale tady není koho rušit.
 
Vašek, Honza a Jirka jdou spolu.
 
Vašek (K Honzovi): „Ty máš plány na příští prázdniny, ale tohle už nebude gympl. Kdoví, jak je to s volnem.“
Honza: „No jo, to mě nenapadlo, ale můžem se zeptat kluků.“
Vašek: „Však se to dozvíme zatraceně brzo, z první ruky. Za tejden jedem.“
Honza:  „Nojo, no.“ (K Jirkovi) „A jak ty ses uchyt?“
Jirka: „Já bych moh teď na elektriku, nebo rok dělat a pak na informatiku.“
Vašek: „To by ti stálo za to, takhle ztratit rok?“
Jirka: „Když já bych právě měl práci v oboru, na ten rok. Ono by mi to pak mohlo pomoct. A já bych to radši, než tu elektriku.“
Vašek: „To už pak stojí za úvahu.“
 
19
U Ronů v bytě. Ronová, Věra a Iva sedí u stolu.
 
Ronová (K Věře): „Co bys chtěla, prosím tě, co bys ještě chtěla? Co seš pořád taková vzteklá? Nervózní? Vždyť ti nic nechybí, starosti nemáš, poslední rok na gymnáziu a Jirka ti pomáhá s učením, podívej, co ti chybí?“
Věra: „Právě, kdyby s učením…“
Ronová: „Neučíte se snad?“
Věra: „Ale taky…“
Ronová (Zpozorní a nakloní se k Věře. Naléhavě): „No a co?“
I Iva zbystří a zvědavě se na sestru zadívá.
Věra: „Vždyť spolu chodíme jakou dobu.“
Ronová (Je jí jasné, kolik uhodilo): „No tak dál, povídej!“
Věra: „Jsem v jiným stavu, no, co mám povídat?“
Ronová (Povzdychne, ale úplně klidně): „Ach, Věrko.“ Pak se zvedne a začne přecházet po místnosti. Zastaví se a položí Věře ruku na rameno.
Ronová: „Jak dlouho?“
Věra: „Už to budou tři měsíce.“
Ronová: „Takys to mohla říct dřív.“
Věra (Vybuchne): „Já bych na sobě stejně nenechala dělat žádný pokusy!“
Ronová: „Jenže to jsi nechala. Ale mohla sis ušetřit spoustu nervů, kdyby ses svěřila.“
Věra začíná posmrkávat.
Ronová: „Nebreč, my jsme tě taky měli v osmnácti. Taky to nebylo nic lehkýho. Jirka už to ví?“
Věra (Kývne hlavou): „Ten to přece musel vědět první.“ (Náhle se naplno rozpláče): „Co budu dělat?“
Ronová: „Co bys dělala, porodíš. Budeš máma.“ (Natáhne ruku k Ivě a dá jí něžný pohlavek): „Tady to bude teta… ale co říkal Jirka?“
Věra: (Trochu se uklidňuje a s úsměvem skrz slzy): „Byl vykulenej, no. Dost ho to… že za to může.“
Ronová: „U nich už to vědí?“
Věra: „Slíbil, že to řekne. My jsme se stejně chtěli vzít, ale až někdy.“
Ronová: „Měli jste plány, budete mít jiný. Školu krásně stihneš dodělat. Se Zvoníkovejma se domluvíme, taky nejsou žádní cvoci. Potřebujete pomoct, tak kdo jinej má pomáhat. Zajdi k Jirkovi, jestli už to řek doma, nebo mu brnkni. Nebo máš jinej nápad, ať tě nekomanduju?“
Věra (Zavrtí hlavou, jde si opláchnout obličej a pak odhodlaně řekne): „Tak já jdu.“
Ronová: „Když tak jim to řeknete spolu, taková rána to zas není.“
Věra se usměje a mizí za dveřmi.
Ronová (Chvíli nerozhodně  stojí. Potom k Ivě): „Musím za nima. Drž nám palce! A kdyby přišel táta, tak ani muk, ať se to dozví od Věry.“
Iva jen důležitě přikyvuje hlavou.
 
20
U Hůlků v bytě. Hůlkovi všichni sedí kolem stolu a jedí něco z misek. Na stole jsou ještě zákusky a šálky s kávou.
 
Hůlka (K Honzovi): „Tak hovoř, synku.“
Honza: „No co.“
Hůlka: „Hele, zajímá mě, jak to v tý vaší policajtský škole chodí. Odpovědi typu ,normálně‘ neberu. To vím, že nenormální to asi nebude. Vždycky ses vymluvil, že se musíš učit, tak teď máš prázdniny.“
Honza: „Když já si teď chci odpočinout.“
Hůlka: „Tak hovoř odpočívaje. Odpočívej hovoře.“
Honza: „Kdybys aspoň něco konkrétnějšího, jen tak vypálit ňákou přednášku na téma výuka já prostě neumím.“
Hůlka: „Tak jo, no. Já se tam holt nechám zapsat, když jsem tak zvědavej, že jo.“
Hůlková (Raději se vmísí do hovoru): „A co Vašek, taky mu to jde?“
Honza: „Jó, na Vencu já nemám. Ten tam vyniká, to bude pan kriminalista.“
Hůlka: „Copak Venouš, to byl vždycky superman. Jen s tou holkou si přidělává problémy, který by mít nemusel.“
Honza: „Buď si jistej, že Venca si umí poradit s jinejma problémama, takovýhle řeší levou zadní. On v tom žádnej problém nevidí.“
Dana: „Já se jen těším, až tě uvidím v terénu. Třeba budeš hrdina! Vykonáš, zachráníš, zneškodníš. Ale napřed budeš šlapat chodník, že jo?“
Honza: „Jen abych tě tam, sestřičko, nepotkal!“
Hůlková: „Jen aby se ti někdy něco nestalo. Budeš muset bejt opatrnej, Jendo.“
Dana: „Bejvala bych si stejně typla, že budeš spíš na tý druhý straně zákona.“
 
Zvoní zvonek.
 
Dana: „To bude Vašek s Gitou, jdeme k Věře a Jirkovi.“
Hůlková: „Ti si taky nadrobili.“
Hůlka: „No co, zas budou ještě mladí, až budou mít děti s krku. Hele, zrovna Ronovi, až jim vyletí druhá holka z hnízda, jestli jim bude přes čtyřicet.“
Hůlková: „Jenže Věra nevylítla.“
Honza (Také se zvedá): „Nojo, pokecáme.“ Jde za Danou.
 
21
Podvečer. Před stejným podnikem, jako na začátku. Skupiny mladíků dost hlučí. Policejní auto je na stejném místě, posádka je stejná – 1., 2. a 3. Policista, jen na místě vedle řidiče sedí Honza v uniformě.
 
Trojice mládenců jde po chodníku kolem policejního auta. Jeden mladík odbočí a jde až k autu. Sehne se a zaťuká na okénko. Honza stáhne okénko, ale než stačí něco říct, mladík strčí ruku dovnitř, chytí Honzu za nos a začne mu ho kroutit. Honza popadne a zkroutí ruku, prostrčenou okénkem a zároveň otevírá dveře. Druzí dva hoši se na něj vrhají. Zároveň ze zadního sedadla vybíhají 1. a 2. Policista s obušky a pustí se do výtržníků. Od dveří podniku přibíhá několik dalších mladíků a perou se s policisty. Někdo křičí: „gestapo!“
3. policista mluví do radiotelefonu a pak se také přidává ke kolegům. Přijíždí další policejní auto, vybíhají daší policisté a pouštějí se do výtržníků. Přibíhá i Vašek. Je v civilu. Bere od jednoho policisty nějakého mladíka a rychle ho vede za auta. Vzápětí se vrací pro dalšího. Ten se vzpouzí víc, než předchozí, pokouší se o nějaké údery a chvaty, ale Vašek ho naprosto klidně zvládá a také ho táhne za auta.
 
Zadržovaný mladík: „Ty si sbal tu svou smradlavou cigošku a vodtáhni s ní do Afriky!“
Jiný zadržovaný: „Tohle vám fotr spočítá, nemyslete, že vám to projde!“
Mezitím stále zaznívají nadávky a potyčka pomalu končí.
 
22
Kancelář na policejní stanici. 1. policista píše na počítači, má zavázaný prst na ruce. 2. policista také sedí u počítače, ale jen do něj sem tam ťukne. Spíš se stará o obklad na nateklé tváři. Honza stojí u zrcadla a zblízka se do něj na sebe dívá.
 
Honza: „Já fakt mám na tom rypáku moňo, ten mi dal!“
2. policista: „Ale problémy budeš mít ty. Pohmoždils mu ruku.“
Honza: „A co jsem měl dělat?“
2. policista: „To, cos udělal, ale teď si to zodpovíš.“
 
1. policista se zvedne a jde si pro něco do sousední kanceláře. Otevře dveře. Ze dveří zaznívá: „Veď to tam len tak leželo!“ 1. policista se zarazí a pohybem hlavy upozorňuje kolegy na dění za dveřmi. Pak pomalu jde dovnitř a nechá dveře otevřené. Za nimi sedí u stolu starší policista a proti němu sedí starší Rom.
 
Starší policista: „Tak jste to měl nechat ležet. Podívejte se, nejste tu poprvé, tak co si budeme povídat. Jenže teď to bude horší, vy jste ho tou jednou trubkou praštil.“
Starší Rom: „On mně ju chcel sebrat.“
Starší policista: „Vždyť byly jeho.“
tarší Rom: „Čo som mohl vědět?“
1. policista se mezitím vrací, ještě postojí mezi otevřenými dveřmi.
Starší policista: „Že nejsou vaše, to jste věděl.“
Starší Rom: „Veď tam len tak ležely.“
1. policista (Zavře dveře a s úsměvem vrtí hlavou): „Jenom tam tak ležely.“ Zase si sedá k svému stolu.
Honza: „Takhle nikam nemůžu. Ježíši, co já zkusím od ségry, to si snad nahraju. Co z toho ti darebáci mají?“
2. Policista: „Srandu, no. Nikdo na ně nemůže. Na kloudnej flastr je to málo a tak se v tom vždycky koupem akorát my.“
1. policista: „To máš jako ty tenkrát s tím obuškem z pytle ven. Jenže to ještě bejvávala pohoda.“
2. policista: „To jo, teď už nejde jen o pár štípanejch.“
Honza: (Sáhne si na nos): „Tahle teda štípala, tu si budu dlouho pamatovat.“
2. policista (poplácává si obkladem po tváři): „No ona tahle taky.“
1. policista: „Nejsou na tom líp vedle? Tam jde o pár štípnutejch trubek a maj ve všem jasno.“ Zvedne se a pootevře dveře. Zpoza nich zaznívá nešťastný hlas staršího Roma: „Ako tak můžete hovorit? To predse niení žiádný ukradnutí!“ (A do ztracena, ale o to zoufaleji): „Veď to tam len tak ležalo!“