Laďa

Laďa chodil s křížkem po pohřbech a byl pobožný a věřící, měl malou hlavu, ale větší než jeho brácha Franta, a ten zas byl metařem. Neprospívali dobře ve škole a Bedřich, co byl nejstarší, ten prospěl na průmyslovce s vyznamenáním a se o ně staral a když umřel, tak se starala sestra. Od mlada měli důchod, protože jim měřili na body, jak moc jsou bystří, a ani když se to sečetlo, tak ten výsledek nebyl dobrý. Laďa chodíval i v létě v krátkých kalhotách a z manšestrové látky odstínu písku porostlého tenounkou vrstvou mechu na jaře, takže to znamená, že nebyly úplně žluté, ale jenom málo do zelena. A on třeba zapomněl, že má odpoledne pohřeb, já nevím, nebo nezapomněl a myslel, že to je správně a pan farář, když ty krátké gatě viděl, tak mu dal pro dnešek padáka, ale laskavě. No a Laďa potom, protože byl vnitřně neukázněný, tak ostaní bránili, aby neudělal škodu v kapli, začal třískat takovýma dlouhýma svícema o prázdné máry, protože rakev ještě nebyla dodána k závěrečné uctívací slavnosti, a moc chtěl byt užitečný a bral to jako nespravedlnost. Ale lidi věděli, že se s Laďou dá rozumě mluvit, vybrali mezi sebou padesát korun a Laďa šel, protože když nemohl byt užitečný tak ta padesátka hojila bolest. A třeba jiný příklad, že byl rozumný. Někteří blbci mu chtěli dělat zle, tak prej: ahoj Franto, kde máš toho blbého Laďu ?..to mu nedělalo dobře. A když ti zdravitelé byli v přiměřeném počtu a mladí, tak je vystrašil tím, že dostali do držky. O správu obce se nezajímal, nečetl, protože číst se mu nechtělo nebo neuměl. Myslím si, že neuměl a nemusel. Byl vysloveně společensky skoro vůbec aktivní a k volbám nechodil. Nevěděl, o co jde, tak jiní blbci ho ožrali a poslali na III.ZDŠ, jak byly ty komise. A byla sranda a styděl jsem se, že už to víckrát neudělám. Ale potom Laďa, jak s věkem hodně pomalu dospíval až kam mohl a následně moudřel, tak na ty zdravice řekl : já nejsu Franta, já su Laďa, Franta je ten blbý on dělá. A když ani to nepomohlo, vzal do dlaně dlažební kostku a to pomohlo. Došlo to až tak daleko, že jsem ho měl rád, ale víc Frantu. S tím se povídalo lepší. Neskákal do řeči, tak se ode mě dozvěděl spoustu různých informací. Byl sice starší, to jsem si myslel, protože vypadal starší než taťka. Rozuměli jsme jeden druhému, to bylo jedno, když neskákal do řeči, tak jsem mu taky neskákal do řeči, ale zase jsem ho moc neposlouchal. A když jsem potom vyhodnocoval večer den, tak sem ani nevěděl, o čem hovor vázl. Laďa byl dravější, sebevědomý a málo uvědomělý. To vím určitě, neboť si mnoho věcí málo uvědomoval. A protože jsem tenkrát byl hnusný spratek a teď už dávno nejsu ani hnusný spratek, tak jsem občas chtěl dát mu tajně najevo, abych ho nasral duševní převahu ve Smetanových sadech, jak je slovácké muzeum. Schovaný za tučným listnáčem šutrama po něm, takoví jsme byli, a volal na něho silonka a později krepsilonka. Pak mně to bylo líto a všem to bylo líto. Tak jsme na oplátku soutěžili, kdo víc ukradne U Nováků nebo U Mašláňů v samoobsluze. Tam jsem chodil pro mléko do konvičky. A jednou se stalo, že paní Pospíšilová, že abych jí koupil pět vajíček a ať si k tomu vezmu eskymo. Stálo padesát haléřů, tak to sem koupil první a nakonec ty vejce a taška se mně zašprajcovala do špic, spadl sem z kola na rypák a uhodil se. Paní Pospíšilová měla smysl pro pochopení, hned jak viděla ten roztržený pytlík s rozmačkanými vejci celý papírový v síťovce a mokrý vracel jsem jí nazpět mínus padesátník. A ona byla hodná, takže jsem si nemusel myslet: abyses neposrala krávo. To už jsem byl starší a studoval povahy lidí. Laďa například neměl dobrou paměť a tak se musel cvičně před každou premiérou projít mezi hroby z kaple až na místo jednoho každého posledního odpočinku. Často ovšem pojal svůj úkol podoben hřbitovnímu průvodci .Ale lidi byli smutní a bylo jim to jedno, protože ztratili někoho blízkého. Je ovšem pravda, že tam chodili, a nebyli to ani příbuzní, co se akorát těšili, jak si ožerou tlamu na tryzně za zemřelého, tak ti byli nasraní. Slyšel sem, že taky stalo se, jak vykonával Laďa svůj obřad a stál nad hrobem otevřeným, ale už plným rakve , zadul vítr, na podzim to bylo, a jakási haluz z těch okrasných stromů kolem se ulomila a zlehka koncem zkopírovala linii jeho zad napříč a ještě trochu víc zlehka přes krk. Lekl se, škubl blbě hlavou a brýle dole pod truhlou. Jako něco jiného je, když máš padáka na jeden den od duchovního pastýře, a ještě s odstupným, ale brýle do hrobu nepatří. No a v očích přítomných hrobníků z povolání, právě podle povahy, bylo vidět dohromady škálu pocitů. Úžas a Děs a Strach a Jistota, co bude následovat a taky Radost, protože nebyl čas na kreativní vyjednávání, a stejně by to spravila až tak stovka. Tenkrát, co pamatuju, padesát piv desítek ve III.cenové skupině s obsluhou. A to nebylo dobré. Laďa, vlastně už s křížkem po pohřbu, začal tam svrchu s ním rýpat pod rakev. A protože se špatně učil a nebo se až k tomu ve škole nedostal, neznal nic o tom, co jsou jednoduché stroje. A že ulehčují práci. Ale možné je, že intuitivně ano a tak tu rakev, nikoliv cíleně, o tom jsem přesvědčen, střídavě nadzvedával, to uplatňoval princip jednoramenné páky a pak nechal působit gravitaci. Dopadlo to vždycky dobře na to samé místo. Pan farář ho objal kolem ramen, naklonil se k němu a počítám, že mu něco slíbil. Byl hodný, držel slovo. Já myslím, že buď mu zahrozil peklem nebo nabídl království nebeské. A byl klid. Jindy zase Laďa v pohodě, ale z dechovky došel od kostela k hřbitovu do cíle pouze flétnista. A ostatní muzikanti se váleli po trati rozseti v důsledku, že moc pili a ačkoliv zvyklí, tak na šrot celkem pravidelně, Ale váleli se jenom vyjímečně, to bych jinak svědčil křivě. Nevím kdy umřel. Tož to byl Laďa.