Tchoř Prasepoř

 

 

Úvod

 

Psal se rok 2299 a lidstvo na Zemi postihlo několik jaderných havárií, když radiace zachvátila takřka celou Zemi. Většina živočišných druhů včetně lidí zemřelo na následky nebezpečného záření, ale lidstvo se navzdory tomu přece jen zachránilo, jelikož již dříve lidé objevili větší a bohatší planetu než je Země, kterou by mohli v budoucnu obydlet.                                                

Všichni přeživší lidé se proto i se svými domácími mazlíčky přesunuli na planetu „MERCURIHANNA“, kde začali novou epochu lidského žití a bytí. 

V roce 4750 lidé již nejevili o Zemi žádný zájem, ta se ovšem probudila k novému životu za přispění  nových zvířecích následovníků, kteří se dokázali zachránit a díky mírnějšímu radioaktivnímu záření sice zmutovali, ale přesto si zachovali rozmnožovací schopnosti.   

Po několik tisíciletí se pak dál a dál vyvíjeli, než dosáhli na novou úroveň zvířecího života, který se začal nápadně podobat životům lidského živočišného druhu, tak jak ho znali jeho předchůdci.

            Zvířata si potom ještě často vyprávěla o začátku nové epochy, kterou započali první potomci zmutovaných jedinců, kteří si pro sebe část Země zrekultivovali a navázali na tradice dřívějšího pozemského života.              

           Nakonec  vznikla nová zvířecí říše s novými i původními městy a jejich novými obyvateli, jež zaseli zárodky dalšího života i na ostatním radiací zasaženém území rodné planety.

            Náš příběh se odehrává v této vzdálené budoucnosti a vypráví o tchoři, který žije se svou rodinou na okraji jednoho zvířecího města v jedné tramtárii poklidně do té doby, než dojde k jeho setkání s návštěvníkem z cizí planety.

 

 

 

Oddíl I.

  

 

Již od raného dětství žily v tchořově těsném sousedství dvě veverky Bobina a Marley, které v  jednom stromoví započaly dva mladé jejich druhu, malou Bobinku a o něco většího Mášlího. Tchoři Prasepoři a jeho manželce Vandě se naproti tomu narodilo za dobu jejich pět let trvajícího manželství pět potomků, tři synové a dvě dcery: Marast, Masopust, Matěj, Kundamína a Kudlanka uvedení v pořadí od nejstaršího po nejmladší, jak je porodní bába tahala rok za rokem ven na svět.

O nejmladší Kudlanku přitom ještě nechávali každý den její rodiče pečovat v místních jeslích, Kundamína se připravovala na zahájení nového školního roku v  mateřské školce. Všichni tři hoši již chodili do školy a jeden vedle druhého se již nemohli dočkat ukončení nucené čtyřleté školní docházky.

Děti si jednoho večera ještě hrály ve svém pokoji, zatímco Prasepoř sledoval televizní utkání o Pohár o největšího Smraďocha ve Zkažených vejcích v komunitě těch nejzvrhlejších tchořů, co po Zemi kdy smrděli, nalézající se na druhé straně města, přičemž jeho ženě Vandě to zjevně nebylo po vůli:

„Tchoři Prasepoři, ty staré tchořisko, hlídej radši naše děti a neválej se pořád jen u té televize!!!“

„Měj mě ráda takového, jaký jsem i s mojí zálibou pro pasivní sportovní utkání!“ nenechal se rušit od své zábavy starý tchoř.

„Já hloupá, nabízeli se mi v době mého mládí i jiní tchoři, ale ty jsi ta největší prohra v mém životě!!“ zkoušela Vanda  znovu získat manželovu pozornost.  

            „Vando, neruš, právě se chystá na start největší šampión,“ pokračoval v prožívání Poháru a k Vandě opět nedůtklivě Prasepoř.

 „Tak by mě zajímalo, co ten váš Pohár představuje a v čem je tak odlišný od vyšívání mých bělostných krajek!?“

„Kunda, moje zlatá, neruš, vypadá to, že tchoř šampión Zbůhtranďák se chystá na poslední pokus!!“ zahromoval ještě naposledy Prasepoř a dál se již s tchořicí Vandou ten večer nebavil.

Na druhý den, bylo to ve středu dopoledne, povídá poklidně Prasepoř  té své zachovalé tchoří samici: „Vando, stal jsem se v poslední době obětí omylu o tvé kráse, poslední dobou na sebe vůbec nedbáš, měla by sis zajít do kadeřnictví  »U dvou teplých Smraďochů«.“

Vanda  si jen tak broukla něco sama pro sebe a vyrazila do toho módního ráje, který se nacházel uprostřed města. V tu chvíli měl Prasepoř už nastartováno za Marleym.  

Mláďata byla tou dobou už dávno ve škole a Bobina připravovala snídani již pěkně alkoholem povzbuzenému Marleymu, který byl již třetím veverčím rokem nezaměstnaným a tak se z něho stal pravidelný opilec, večer měl myšlenky zas jen na jedno, ale místo toho Bobina už  během přípravy večeře věčně lamentovala na jeho chatrné zdraví, lajdáctví a vůbec na všechno, co si jen může mladá ustaraná samice vymyslet. Marley musel proto často spát na palandě v předsíni jejich skromného obydlí a rána už nemohl dospat, aby si je vychutnal vesele a s chutí alkoholu. Co pít měl vždycky dost, protože jeho zámožný otec vlastnil rozsáhlé ořechové sady a vyráběl ve svém závodu spoustu lahodné ořechovice, kterou mu tajně vozil domů jeho strýc Josef.

Marleyho rodina však nežila úplně na pokraji nouze, jelikož Marleyho otec,  který byl sice velký skrblík, si velmi vážil toho, že mu Bobina na stará kolena porodila dvě krásná vnoučata, a proto od něj dostávala celá rodina ořechovou mouku na tradiční placky Nestmlafé, které připravovala Bobina podle receptu její staré matky Judy.

Prasepoř byl na rozdíl od Marleyho věčné dítě štěstěny. Převážně se válel celé dny doma u televize nebo obšťastňoval svoji Vandu. Do práce, kde pracoval jako pokrývač střech, chodil zřídkakdy a v podstatě jen tak, aby si nemusel hledat jiné zaměstnání. Žili totiž se svojí  velmi milou Vandou na okraji jednoho malého města vcelku bezstarostně díky vydařenému akciovému obchodu, který Prasepoře i s jeho celou rodinu zajistil na spoustu let dopředu. Co mělo přijít potom příliš neřešil. Navíc nutno dodat,  že mu všechno vždycky pěkně vycházelo. Každou středu se přitom Prasepoř vždy dokázal nenápadně vypařit za Marleym, aniž by Vanda cokoli věděla.

Prasepoř dorazil do předsíně chaloupky veverek a posadil se na pohovku, na které spával Marley, když mu to Vanda poručila.

 V zatuchlé místnosti nebylo příliš čerstvého vzduchu a bylo tam cítit veverčí pižmo, které pochopitelně patřilo Bobině, která mezitím odešla, přičemž si Prasepoř jen povzdechl nad tím, jak si to dnes po ránu  s Vandou užili, když Marley hvízdl přes dveře na  znamení, že má Prasepoř chvíli počkat, aby našel ten pravý elixír.

Nakonec nemusel Prasepoř dlouho na veverku čekat a Marley vítězně rozrazil dveře:

„Tchoři, ty starý kamaráde, kudy pořád smrdíš!?“

„Marley, jak sis určitě  mohl již všimnout jsem zde přesně v náš obvyklý čas a do této doby jsem si plnil svoje manželské povinnosti,“ řekl Prasepoř a přitom si neodpustil útočný prd, takže  Marley lehce na jedné noze zavrávoral.

„Promiň mi tchoři, vím, že jsem použil vaše výhradně tchoří oslovení,“ pak se zamyslel a o něco více posmutněji pronesl: „Nevěřil bys, jak já to mám s Bobinou těžký!? Věčně mi vyčítá, že nevydělávám, ona musí chodit do práce, nemá čas na děti a jíst jenom placky se nám všem již značně přejídá!!“

Prasepoř pokýval hlavou a v klidu povídá: „Nic si z toho nedělej, přepijeme v naší skrýši společně tvůj žal za okamih," načež  se Marley pousmál a Prasepoř věděl, že se mohou jako obvykle vydat na cestu k bungalovu.

Marley se hbitě vyhoupl do první větve, až přešplhal tchoře, který pomalu lezl  po žebři, který nabily do stromu děti asi do výšky necelých čtyř metrů, jelikož si v onom obydlí některé z nich často společně hrály na doktory a sestřičky.

Marley byl tedy nahoře dříve a posadil se na své židli naproti vchodovým dveřím u malého dřevěného, bytelného stolku v částečně prosvěcené místnosti a mohl se zatím bavit anatomií veverek ztvárněnou na plakátě na hlavní nástěnce visící po jeho levici.

„Není přece jen nad tento náš druhý domov, tento náš malý ráj na Zemi!!“ zvolal Marley, když se objevil konečně nahoře i Prasepoř.

„Ano, Marley, máš jistě pravdu!!“

Když se Prasepoř  také posadil,  v jedné hbité chvíli vykouzlil Marley ze svého ponča láhev, kterou postavil rovnou na stůl před Prasepoře. Tchoř na nic dlouho nečekal  a vytáhl z šuplete u stolu dvě skleničky.

„Nalévej, Marley!“

             „Jdu na to, Prasepoři.“

             „Na pohádkový život!!!“ připíjel vzrušeně Prasepoř.

             „Tak jest, na nejkrásnější život na Zemi!!“ dodal hlasitě Marley.

            Oba vypili sklenku až do dna.

             „Další!“ burcoval teď pro změnu Marley.

             „Jistěže, Marley!“ odvětil Prasepoř.

Láhev byla ani ne za půl hodiny prázdná a oba výtečníci se vesele bavili, když je náhle překvapil svým příchodem nejstarší Prasepořův syn Marast.

             „Maraste, co tu chceš, nemáš být ještě ve škole?“ otázal se přísně otec.

             „Pan profesor mě posílá se tě optat, zda by si mu nepomohl opravit střechu??“

             „V žádném případě!!“

             „Ne, víš ty co, řekni mu, ať mě s tímhle už nikdy neotravuje!!!“

Marast rozevřel svoji školní kabelu.

„Jako závdavek posílá tento litr havajského rumu." 

„Jo, takhle!! Postav to tedy na stůl a upaluj vyřídit, že se stavím někdy příští týden!  Mimochodem, matka nemusí o ničem vědět!!“

             „Rozumím, otče, ale ještě něco potřebuji.“

„Poslouchám Tě, Maraste?“

             „Zítra jedeme na školní výlet, chápeš!?“

             „Chápu, dám ti dobrou radu: „Neožer se před celou třídou jak posledně!!“

             „Ne, to už se nestane, otče, ale tohle nemám na mysli!“

Prasepoř se hloubavě zamyslel a povídá: „Ach tak, tak to řeknu hned,“ sáhl do kapsy  flanelové košile pro nenápadnou portmonku, rozevřel ji a vytáhl a podal z ní Marastovi jednu zelenou bankovku.

„Sbohem synu a hlídej doma za mě celou rodinu!“

            Marast slušně pokýval hlavou a odešel.

            Tchoř hned nato práskl do stolu a podchlazeným chraptivým hlasem povídá: „Tak a teď tě, můj milý Marley, naučím pít Mexickou pěst!! 

             „O co jde Prasepoři???“

            „Jedná se o kombinaci rumu, zrnkové kávy a lžičky cukru, které se vzájemně v ústech ve stejnou chvíli spojí vskutku nezapomenutelnou chuť. Však uvidíš, až tě to naučím pít!!“

 Ten večer se ale oba tak dobře opili, že se do posledního chlupu na těle vzájemně pozvraceli.

 

 

Oddíl II.

 

 

»Meziplanetární přistání se blíží« tak se jevily Mumovi poslední okamžiky před plánovaným procitnutím, ležící na svém lůžku přikrytého skleněnou kopulí v kajutě na zádi jeho kosmické lodi, kterou pojmenoval podle části názvu své rodné planety.

„Můj MERMUME!!!“ vzkřikla ta malá zelená chobotnice s mozkem geniálních rozměrů do éteru na svém milovaném vesmírném plavidle, poté co odklopila svýma dvěma z osmi chapadel skleněnou výplň šedého oválného dočasného útulku z litiny neznámých lehkých vzácných kovů.

Když se protáhl, okamžitě se poohlédl po své miniaturní počítačové desce, umístěné po jeho pravé straně, poseté drobnými nekonečnými nesmysly. Byl zcela  přesvědčen o tom, že nařídil správně čas odhibernování, a že byl probuzen z hlubokého spánku v těsné blízkosti Země. Elektronika na lodi byla po pravdě v celku dost mizerná, o dvě generace Mumů zpátky, ale vždy spolehlivá a stále opečovávaná jen a navždy Mumem. Mum byl vždycky šetřivá nátura a dědictví virtuálních peněz po svých rodičích nikdy nerozházel a použil ho později k úplné renovaci zmiňované elektroniky a do jejího dalšího rozvoje.

 „Krása, nádhera, všechno jak má být!!“ nahlas pronesl, jakmile zkontroloval údaje na počítačovém panelu.

Potom si ještě jednou naposledy s radostí sám po svém zaliboval tak, že se mu samovolně vznášela ve vzduchu všechna chapadla, načež se snesl zpět na zem, odrazil se od ní a odletěl směrem k řídícímu středisku vzdálenému několik desítek metrů od místa tohoto malého znovuzrození.

            Schopnosti tohoto mimozemšťana jinak podstatně převyšovaly schopnosti člověka, především pak mozek tohoto druhu příbuzného pozemské chobotnici  dosahoval nadprůměrných rozměrů a z hlediska hodnoty inteligenčního kvocientu tento „mozkomacek“ člověka zdaleka přesáhl. Právě proto si Mum naplánoval okupaci Země, maje za to, že člověka snadno přemůže.  Na MERMUMLANDU bylo  vždy místa dost pro všechno jeho zeleno-slizké obyvatelstvo i zásoby všeho podstatného byly rovněž dostatečné, ale chobotnice toužily současně s tím po nových dobrodružstvích a po napadání cizích území.

Než dorazil k posledním desátým dveřím, odbočil doprava do dlouhé chodby, kde si v místnosti na jejím konci chtěl, jako vždy po každé delší hibernaci, prohlédnout svého třímetrového „mazlíčka“.

            Design Mumovy čtvercové výstavní místnosti byl kovový a charakteristický  pro všechny části lodi. Po obvodu místnosti bylo jen něco přes dva metry prostoru, tedy tak akorát, aby si mohl prohlédnout několik autoportrétů pověšených na stěnách, zatímco ve středu místnosti se skýtala nevídaná podívaná na Mumova mrtvého žraloka, kterého bezprostředně po smrti speciálně uměle nabalzamoval a uložil v  tuhém roztoku do skleněné krychle umístěné právě uprostřed místnosti.

Mum často po žralokovi pálil ze své brokovnice tak, aby ho příliš neporanil a on se z toho mohl znova a znova pěkně vylízat. Stával přitom na velitelském pozorovatelském můstku u krví zbarveného bazénu s naleštěnou zbraní a spoustou nábojů okolo svého pasu.  Žralok  sešel díky zranění po posledním „nevinném“  škádlení broky a taky, protože už měl svá léta.

Zblízka si ho a všechna svá díla prohlédl, načež nabyl pocitu klidu v duši  a  zcela spokojen si to konečně namířil do řídícího střediska. Tam se usadil do pohodlného koženého křesla a připravil se na komunikaci s hlavním lodním počítačem.

             „Počítači, podej hlášení!!!“

            „M E R M U M  je  zcela  připraven,  vítám tě zpět Mume u kormidla! Země  je takřka  na  dosah. Systém  funguje  dle všech  p ř e d p o k l a d ů.“

           „Děkuji ti počítači. Nadále mě informuj o průběhu letu, dokud nebude Země úplně v dohledu!“

             „RO-ZU-MĚL JSE-M,  MŮJ  VELITELI.“

Mum se posléze jedově zatřepal a pak si ještě dlouho představoval, jak bude zacházet s lidmi až je ovládne. Přemýšlel o tom, zda jim nejdříve poskytne částečnou svobodu, nebo je uvrhne zcela do otroctví, tak jak byl zvyklý i na ostatních planetách, které si porobil. Také by je mohl pořádně mučit, aby se trochu pobavil. Jeho fantazie neznala v žádném směru mezí, ale náhle když se ve svých představách dušoval, že nemůže utrpět žádná válečná zranění, probralo ho z hloubání blikání barevných diod umístěných dokola po celé místnosti. To znamenalo jediné, a sice že nastal čas, přesunout se do speciálního bojového raketoplánu.

 

 

 

Oddíl III.

 

 

Příští středu  slíbil Prasepoř Vandě, že jí bude na zahradě pomáhat se sklizní raného ovoce, a proto je již od samotného rána nervózní:

„Jablka ještě nemají tu správnou barvu, nemyslíš drahá?!?“

           „Miláčku, to nemyslíš vážně, ty jablka brzo uhnijí a hrušky jakbysmet,“ přeháněla Vanda.  

            „Vando, dnes bych měl přednostně zkontrolovat střechu, mám obavu, že nejsou v pořádku všechny šindele.“

             „Ale co naše ovoce???“

Ačkoli měl Prasepoř ve skutečnosti zcela jiné úmysly, kontroval důležitě: „Dřevěná chalupa to je spousta řemeslné práce a případná oprava střechy v předstihu před další zimou je nadmíru potřeba. Kdybych se nestaral o naše bydlo, skončíme v nějaké noře, jako naši prapředci před mnoha věky v době Velkého zrodu. Mimochodem i v dnešní době někteří tchoři paběrkují na nejvzdálenějších periferiích našeho města, kde ba ani tchoří televize nikdy nedokončila žádnou reportáž.“ 

Vanda se vyděsila a obrátila v její  naivní nótu: „Jistěže miláčku,  máš naprostou pravdu, když si představím naše milé děti na pokraji bídy a nouze, jenom protože by ses nestaral o dům a rodinu.

 Tak třebas Marast, ten by se určitě hnípal na smetišti každý den rád a s oblibou,  za to moje malé holčičky, chudinky moje, ty by určitě trpěly a citově by se z toho jistě brzy zhroutily.

Masopust to je zlobivé dítě, ale dobrý Bože, přivést ho do bídy a neštěstí?!

A Matěj?

„Ten je výjimečný, ale ještě neví, co znamená svět. Snad  z něho jednou vyroste úspěšný tchoř! Myslím, že mu je to vidět na očích, vidíš mu tam takovou drobnou jiskru, nemyslíš si to také můj živiteli!?“

Tchořova strategie opět slavila úspěch, snažil se pokaždé zahrát Vandě na city a mohl tím dosáhnout od ní úplně čehokoliv. Nakonec Vandu dlouho netrápil:     

„Tak už moje milá ustaň s černými chmurami!!! Toho bohdá nebude, aby se tahle rodina dostala do neštěstí, to ti tady, moje Vando, na tomhle místě slibuji!“

„Nyní, ale už musíš uznat, že pár kousků ovoce na zahradě do zítřka klidně počká!?“ dokončil tchoř nenápadně na konci vítězný proslov. 

Vanda pokývala hlavou, otřela si oči a odešla za Kudlankou, která si hrála vedle v pokoji. Prasepoře dávno potom už v kuchyni nebylo, tak si pomyslela, že šel nejspíše vykonávat nějaké to známé neznámé rodinné dobro, vydala se proto s Kudlankou do garáže, kde vytáhla kolo s předním nosičem, posadila si Kudlanku na něj a jela s ní do jeslí.

Marley tou dobou už nezvykle brzo stepoval před svým domem.

             „Čau Prasepoři, zdravím Tě,“ pozdravil Marley právě  přiběhnuvšího tchoře.

             „Ahoj Marley, těším se, že vidím opět svého pokrevního bratra!“

             „Prasepoři, mám pro nás pro oba nepříjemnou informaci.“

             „Povídej, Marley.“

             „Dnešní ořechová seance se neuskuteční.“

             „Jakpak?“

             „Mášlí má vzteklinu. Bobina není v práci a já se nemůžu dostat k poslední uschované láhvi!“

             „Jak k tomu přišel?“

             „Byla to stará nemocná kuna Doubrava.“

„To je opravdu neštěstí, myslíš si, že ji Městská správní rada obviní??“

             „Nemyslím si, je už příliš stará.             

„A co Mášlí?!“

             „Vylíže se z toho. Je-li příliš vzteklý, dostává od Bobiny jednu facku za druhou.“

             „Nu, co pojďme pro tentokrát na chvíli ke mně do garáže, mám tam schovaný domácí absint.

             „Ale co na to tvoje Vanda??“

             „Nic se neboj, Vanda je právě touhle dobou v jeslích!!“

             „Láhev vypijeme raz dva.“

             „Tak jak myslíš, kamaráde tchoři, už se těším.“

             

 

Oddíl IV.

 

 

V garáži stál v koutě jen odstavený motocykl značky Jawa. V jeho sedle byl ještě poslední otisk tchořova pozadí. Automobil si rodina nemohla dovolit. Uprostřed garáže ležel starý přední blatník a dvoje špinavé džíny a ještě jiný kus hadru. Kolem se válela nějaká ta matka, šroubek, francouzský klíč a také jiné nářadí. Zem byla plná špíny a prachu. Na konci garáže byla pneumatikami zaházená pevná šedozelená dubová skříň, její dvířka byla na půl pootevřená a vzdorovala zvenčí tlaku několika starých pneumatik.

Tchoř zastrčil do almary hlavu, chvíli se tam přehraboval v haraburdí a nakonec Marleymu podal láhev absintu s lehkým úsměvem na tváři a hlavou upatlanou od motorového oleje.

             Marley  pookřál.

             „Není tahle láhev zakázána ve všech státech našeho Zvířecího království??“

             „Kdeže, Marley, to je domácí recept a domácí etiketa, ale ani tak se vůbec nestrachuj, mimo nás o téhle láhvi nikdo neví!“, pak se chvíli zamyslel, protože si uvědomil, že nemá po ruce žádné skleničky. Marley to postřehl a rychle reagoval: „Tak dobře tchoři, napij se z té láhve jako první!“

             „Na zdraví Mášlího!“

             Prasepoř obrátil do sebe půl láhve.

             Veverka se na to zajíkla: „Tchoři ty ďáble!!! Hned je mi veseleji, když tě tu vidím, takhle si užívat!!“

             „Nu, na Mášlího!!“ rozohnil se Marley a současně vytrhl tchořovi z ruky láhev a obrátil celý zbývající obsah do sebe.

             „Marley!! Tak se mi líbíš!“

             „Tchoři, já …“

            Marley se pomalu svezl na zem.  

             „Marley?? Neblázni, stávej, je bílý den!“

             „Kuc, drát……. To  jsme-é to asi-í přehnali-í,“ škytal na zemi Marley.

            „Sbohem Marley!“ řekl Prasepoř a hned na to se vypotácel ven z garáže do denního světla.

             A Marley?? Mezitím začal zhluboka tlouct špačky.

 

…

 

 

Nešel příliš svižně, ale přece se jen pohyboval alespoň trochu jako zvíře. Šel stále dál a dál, jako by byl úplně slepý. Občas sebou sekl a zase se sbíral pomalu nahoru. Vymetal jednu příkopu za druhou. 

Cestou potkal na lesní křižovatce prasečí zájezd. Čtyři divoká prasata seděla na vlečce za drkotajícím se traktorem a hleděla jako jedno přes mříže na tchoře.

Ne, nebyl to prasečí zájezd, ale hvězdná policejní eskorta, to odváželi chudáka kunu Doubravu k výslechu. Měla kožený náhubek, přes který sála dávky čerstvého vzduchu, s kterými lapala po pořádném nádechu.

Vzájemné pohledy všech zúčastněných se jenom minuly, proto mohl Prasepoř pokračovat v klikaté chůzi. Za posledním městským železničním přejezdem  ušel kus od civilizace a unášen si pozpěvoval:

               

„Smýkal si to tchoř, nabil si svůj nos.

             Spadl do hovna, smrděl jak tchoř.

             Škyt.

             Stříhnutej na Havla, lítá tu koňadra.

             Vando, Vandičko, má rozmilá.

             Grc, grc, grcajda.

             Je mně tu natruc, má zlatá!!“                

           

Tchoř se s tím nápěvem motal po celém lese, když si uvědomil, že se ocitl na „Pekelné mýtině“, pojmenovanou tak proto, že se s ní dřevorubci příliš nepárali a vymýtili ji během dvou týdnů, jelikož se jednalo o náhlou objednávku dřevařského průmyslu, tedy vlastně nábytkářského závodu, který vlastnil starosta sousedního města.

Když se doplazil tchoř doprostřed mýtiny, těžkopádně se usadil na pařez. Ze všeho se mu točila dokola celičká hlava a navíc mu žaludek nenechal poručit a tchoř vrhnul do kapradí.

Klečel pak ještě chvíli na kolenou do chvíle, než se úplně vyprázdnil. Potom, co konečně přestal zvracet, si lehl vedle pařezu a usnul.

           Tvářil se přitom trochu pašerácky a v dáli se ozývaly extrémně divoké vrány, konec léta nabíral na svém tempu. Slunce se vyhouplo k odpoledni. Chtělo by si to všechno užít naplno třeba někde na slunné pláži, tak hrála první z jeho melodií snů. 

 

 

 

Oddíl V.

 

Pospíchal trochu neklidně, byl totiž zahloubán ve své mysli nečekaně dlouho po dobu několika světelných hodin, počítač měl zřejmě drobnou poruchu, jinak by mu zbývalo mnohem více času, aby mohl naložit  do  svého letounu robotem zvedačem krychli se žralokem. Toto svoje největší jmění potřeboval pro případ, kdyby ho lidé přemohli. Mohl by jim ho potom věnovat jako vyjádření pokory, a přitom se pokusit se o náhlý útěk v době jejich největšího žraločího rozptýlení.

Přes všechny možné rozpaky z neúspěchu své mise se po úspěšném naložení onoho obřího talismanu začal už pořádně těšit na setkání s lidmi. Navíc byl přesvědčen o tom, že je natolik inteligentní, aby se vyhnul kdejakému průšvihu.

To už se mírně těsnil v malé kabině, přitom si ani trochu nestěžoval. Vše bylo připraveno k odletu, jen se dotknout místa na panelové desce.

ODSTARTOVÁNO!!!

Hodiny se ládoval raviolami  s krabími tyčinkami, hubu měl od krémové omáčky, ale usměv od ucha k uchu, vesmírem kroužil jako ten nejzákeřnější pirát, pěl bojové chorály, pil zázvorové pivo a kouřil u toho krvelačně doutníky, smál se pod vousy, pozoroval všude všechno okolo, palubní počítač mu průběžně hlásil rychlost a vzdálenost od Země, zbraňové systémy procházely jeho náročnými testy, cestou laserem rozdrtil několik asteroidů, když se  přibližoval cílové planetě.

BUM, PRÁSK!!!

Mum, který již vstoupil do atmosféry Země, znenadání ucítil prudký náraz z boku ve střední části jeho raketoplánu, neboť ho nečekaně zasáhl při sestupu dolů malý asteroid.

Jelikož mu vzplanul v důsledku nárazu prudce jeden z pomocných motorů, musel ho rychle odpojit. Počítač  signalizoval selhání řídicího systému. Mum byl se svým letounem ve výšce necelých deset tisíc metrů nad zemí. Pod značným nervovým vypětím ohodil krabími tyčinkami a dalším hnusem přístrojovou desku, načež agresivní kyselina obsažená uvnitř jeho žaludku rozžehla drobný požár, který se mu naštěstí podařilo rychle uhasit. Při hašení požáru došlo ke kontaktu Mumových chapadel s ohněm. Mum si snažil popáleniny ošetřit ledem z chladicího boxu, a protože měl sucho v krku, tak si rovněž vytáhl další plechovku zázvorového piva. Nenasytně hltal pivo až do dna, to už se ale nekontrolovatelně řítil dolů, když mu odešel i druhý z jeho motorů.

Už se stihl znovu pozvracet, než se katapultoval ve výšce dva tisíce metrů nad zemí a otevřel se mu padák s erbem rodinného rodu, který ho teď pomalu snášel dolů.  Naráz viděl do polí. Vítr ho ale unášel stále k lesu, blíže a blíže k špičatým jehličnanům. Jeho slizké tělo se třepalo ve větru. Chapadly zkoušel kormidlovat ve vzduchu, měl strach o svůj život jako nikdy předtím.

„Nu co, ať se propadnu do horoucího pekla!!!“ zaklel si. Stejně už nemám žádné příbuzné a něco málo co po mě zůstane, dostane sirotčinec!! To mám z toho, kdybych radši seděl doma na zadku!“

             Pomalu se snášel po větru k mýtině, kde na zemi opřený hlavou o pařez náš Prasepoř pomalu otvíral oči a probíral se z hypnotického spánku se sny o pláži a kokosovém malibu.

Prasepoř vyskočil ze země a rozhlédl se kolem dokola. Zatím bylo ještě dost světla.

„Prach a broky, kde jsem se tu proboha vzal!?! Pekelná mýtina!! Jé, hlava moje, ouvej, ta mi třeští,“ postěžoval si nad jeho kocovinou.

„Co tady dělám??“

             Pak zvednul pořádně hlavu a nemohl uvěřit vlastním očím: „Ještě tohle, řítí se na mě zbloudilý parašutista!!“ 

             „Haló, zachraňte mě!!“ křičel Mum na Prasepoře.

             „Ale pomozte si sám!“ nedbal na něj Prasepoř, „krucinál, kam to ale letíte!!??“

             Mum se řítil přímo na tchoře. Ten se mu snažil vyhnout, ale marná snaha Mum ho srazil jak kuželku, přitom se na něj přilepil a oba spadli na zem kousek dál od pařezu a Mumův padák oba dokonale přikryl.

Tchoř se škubal: „Nic nevidím! Slizké hovado!! Okamžitě ze mě slez nebo se neznám!!!“

„Promiňte, hned se odlepím, zdá se, že už jsem v bezpečí, cítím příjemné domácké teplo. Ale co to je za nesnesitelný puch?!?“ postěžoval si náhle Mum.

„Neříkal jsem ti, obludo, že s tebou klidně zatočím!!“

             Tchoř sebou začal znovu škubat, než se Mum úplně odlepil. Potom kapesním nožem udělal v padáku díru, načež ho roztrhl, až se nad ním a podivným vetřelcem objevilo opět světlo.   

„Šmarja panno, kdo jsi a co to tu sakra nacvičuješ!?"

             „Jmenuji se Mum a pocházím ze vzdálené planety MERMUMLAND.“

             „Mně to bylo hned jasné, že něco tak odporného nemůže pocházet tady odsud. Naposledy jsem viděl přírodopisný seriál o bodrých chobotnicích, ale u tebe bych tolik inteligence nehledal?!?“

„Mýlíte se, jsem nadprůměrně inteligentní. Vy jste se ale moc nepodařil? Tak malého a chlupatého jsem si Vás jako člověka nepředstavoval!“  

             „Važ svá slova, ty zelená obludo!!!“

„Nebudu se víckrát opakovat, jmenuji se Mum, a co jsi ty zač, ohyzdný nedomrlče!?!“

„Mé jméno je Prasepoř a nejsem žádný člověk, slizoune, a už vůbec nejsem ohyzdnej!!“

„A kdo jsi tedy, když nejsi člověk???“

„Odjakživa smradlavej tchoř!!!“

„A kde máš svého pána, tchoři?? Žízním a šilhám hlady, potřebuji si rychle podrobit nějakého člověka!!“

„To se musím hezky dlouze zasmát, že bych já měl někdy nějakého pána, nejsi ty náhodou Marťan!?“

„Co tě nemá, prašivá obludo, ty jsme vyhubili před více než devíti sty lety!“

„A to ani nevíš, že lidé už  Zemi dávno nadobro opustili?!?“

„Poměry ve sluneční soustavě mě nikdy moc nezajímaly, doufám, že se ti dá věřit!?!               „To opět svědčí o tvé inteligenci, za to ale, že jsi mě tak pěkně pobavil, půjdeš se mnou domů, porozprávíme o tobě a dostaneš i něco napít a k snědku. Doufám, že ti nevadí, že z tebe nejspíše udělám kanibala, jelikož máme dnes doma pizzu s mořskými plody. Cha, cha, cha!!!“

A tak skončil rozhovor těch dvou darebáků.

 Ti se vydali lesem a cestou si vzájemně vyprávěli o životě na Zemi a na MERMUMLANDU. Prasepoř začal mluvit nejdříve o lidech, co tu nechali některé skomírající druhy napospas svému osudu, a co to pro zvířata znamenalo.

Nakonec Prasepoř mluvil o tom, že v minulosti se prý někomu podařilo potkat na Zemi člověka, a proslýchá se, že lidé snad někde žijí na rodné planetě odděleně od zvířat v nenápadných skupinkách. Podle Prasepoře se to ale jen říká, proto aby děti poslouchaly a nezlobily své rodiče a chodily brzo na kutě.

Prasepoř se pro změnu dozvěděl, že chobotnice se množí v speciálních boxech, ve kterých se samec tře o samici. Týká se to přitom jen několika málo výjimečných jedinců, kteří ještě dlouho předtím podstupují náročné testy. Mum pochopitelně výjimečný byl, přitom žádná velká zábava to podle Mumových slov doopravdy není, protože to trvá pouhých pár sekund. Chobotnice potom žijí každá samostatně v jednotvárných bytových jednotkách, kterých je po celé planetě několik stovek bilionů. O zásobování a dodávky energií se přitom stará spřízněný druh chobotnic magarysků.

Prasepoř se Mumovým vyprávěním vcelku dobře bavil, než se přiblížili k drobné vyvýšině, kam měl v úmyslu Prasepoř Muma vytáhnout, aby mu ukázal jejich zvířecí město z malé ptačí perspektivy. 

Mum byl na pahorku velmi mile překvapen z různorodosti k němu přicházejících světel. Vše dokonal měsíční svit měsíce v úplňku a jeho sliz po těle začal modře zářit. Celý se vrněl jako nějaká tanečnice, až se proměnil v zářící rotující rosol. Poté co se navrátil do původní podoby, pak od toho okamžiku se zcela proměnil, jelikož to co zažil, byl impuls, aby se začal chovat umírněně a světově. Prasepoř potom slíbil Mumovi, že si nechají tento zážitek jenom pro sebe, dokud to nebude třeba zažít znovu.

 

 

 

Oddíl VI. 

 

Dívala se už značně nervózně  na hodiny v kuchyni, přitom uklízela ze stolu nádobí po dnešní plackové krmi, dnes už podruhé, aniž by si  Marley dal jediné sousto, neboť ho celý den neviděla. Hodiny ukazovaly půl sedmé a pár minut.

„Mášlí, doufám, že pro dnešek už nebudeš zlobit, sestra tě pohlídá, viď Bobinko?!? Musím jít tak na hodinu ven a najít vašeho tatínka. Teď si běžte do pokoje a připravte se do postele, víte, že brzy ráno vstáváte do školy.“

Děti poslušně odcupitaly do jejich pokoje a Bobina si vzatím upravila v koupelně před zrcadlem drdol a pospíchala za Vandou.

„Bobino, co tady na večer děláš, proč nejsi s Marleym doma!?!“

„To je právě to, Marleyho nikde není. Chtěl s ním mluvit odpoledne jeho strýc Josef, co přijel na návštěvu, to už ale Marleyho dávno nebylo. On si Marley myslí, že o tom nevím, že mu Josef furt vozí nějakej chlast. No, když zjistil, že Marley není doma, schoval mu zase u nás doma pár flašek a hned odjel. Myslela jsem, že třeba něco kutí s Prasepořem?!?“    

„Prasepoře jsem viděla taky naposledy ráno. Povídal něco o opravě střechy, což jsem si teda nevšimla, že by něco takového pro to udělal. Místo toho se s Marleym určitě někde zašili. Víš ty co, Bobino, půjdeme se podívat vedle do garáže, zaslechla jsem tam před chvílí, nějaké zvířecí zvuky!“

„Počkej, Vando, já slyším támhle od lesa někoho přicházet!!"

„To bude určitě Prasepoř, poznávám jeho hlas. A ještě někdo druhý. Bobino, moc bych za to nedala, že je s ním Marley!“ 

„Vando, máš pravdu, je to Prasepoř, ale ten druhý se nějak zvláštně plazí?!? 

Mum se skutečně pohyboval po Zemi dost nezvykle, zemská gravitace mu dělala od začátku značné problémy, konečně si našel způsob jak nato, sic se odrážel i přitahoval nemotorně, ale důmyslně předními i zadními chapadly, zatímco boční chapadla sloužily stejnému účelu a současně jimi udržoval rovnováhu.     

Byl to zcela odlišný způsob pohybu než na MERMUMLANDU a jemu podobných planetách, kde při minimální gravitaci mohl zcela volně létat ve vzduchu nebo se alespoň  pohybovat podobně jako dnešní motorová vznášedla.

  Když se objevili pod pouliční lampou, která stála kousek před domem, daly se ty dvě do povyku:

„Prasepoři, kde jsi byl a co je to s tebou za příšeru, jakživa jsem neviděla, aby se nějaká chobotnice pohybovala  takhle po souši?!?“ vyjela na Prasepoře Vanda.

„Kde je Marley!?!“ pro změnu vyštěkla Bobina.

„Děvčata, nechejte mě trochu vydechnout, máme tady s chobotničákem za sebou dlouhou cestu!“

             „Představ mě mým pravým jménem, můj pozemšťane, nebo s tebou zatočím!“ zazlobil se Mum na tchoře, ale vzápětí  Prasepoř kamarádsky do Muma štouchl a potichu mu povídá: „Omlouvám se ti, kamaráde,“ pak se narovnal, ukázal na Muma a slavnostně pronesl: „Dámy dovolte, abych vám představil mimozemšťana Muma z krutě vzdálené planety MERMUMLAND!!“

„ No, to mě podrž, Bobino, zavítalo k nám UFO!!“ nadšeně pronesla Vanda.

„Kde je Marley, měla jsem dojem, že je dnes celý den s tebou, Prasepoři!? To je má drahá Vando teď to jediné, co mě zajímá!“, dodala nakonec Bobina.

„Bobino, uklidni se, podle všeho Marley nejspíše spí v garáži, viď Prasepoři?!“ uklidňovala ji Vanda a hodila okem po Prasepořovi.

To už ale Bobina nečekala na žádnou odpověď, místo toho udělala několik rychlých kroků a už stála ve dveřích garáže, z které se vinul nepředstavitelný smrad. Nedbaje toho na boční stěně našla vypínač a otočila jím:

„Zhasněte, mně je tu dobře beze všech!!!“ ozval se konečně nahlas i opilý Marley.

„Marley, co to tady tak odporně smrdí??“

„No co, táhne ze mně absint, Bobino!“

„To nemyslím, to si vyřídíme později!“

„Jé, já jsem se asi posral!!“

„Pane Bože, Marley, no fuj!!!“ vyjekla Bobina.

Nakonec vyšla ven z garáže a povídá: „Vando, nezlob se, Marley, Vám to tady zítra pěkně vygruntuje.“

Marley se vypotácel z garáže, když  mu teď pro změnu světlo z lampy před domem ozářilo obličej.

„Je to tak Marley!?“ pokračovala směrem k Marleymu ještě více rozezleně Bobina.

„Hm jistě,“ zabručel nejistě Marley.

„Nic si z toho nedělej, Bobino!“ uklidňovala ji Vanda.

„Dobře, teď si ale to ožralé hovado beru s sebou domů!“

 „Počkej ale přeci, co ten mimozemšťan, určitě s ním bude nějaká zábava!!“

„Ne, Vando, musím ještě doma žehlit a nachystat dětem svačinu do školy. Jdeme domů, ty  smradlavý ožralo!!!“ zavelela Bobina.

„Jaký mimozemšťan?“ zakuckal Marley.

Prasepoř oddálil odchod veverek tím, že se vložil do děje se svým vyprávěním, o tom co ho potkalo na Pekelné mýtině. Marley přitom nevěřícně zíral střídavě na Prasepoře a střídavě zase na toho „neznámého predátora“ ve svém deliriu tremens. A Mum? Ten byl ze všeho toho dění kolem sebe celý zmatený. Po lidech ani vidu ani slechu a místo nich tu potkal tchoří a veverčí páreček?? A to, že se nemůže vrátit ke svému kosmickému korábu, protože přišel o svůj raketoplán, dost silně vnímal. Naštěstí byl obohacen o svůj identický zážitek.

 Přítomní pak ještě chvíli diskutovali o tom, co s Mumem, až nakonec Prasepoř utnul celou rozpravu rozhodně jako největší náčelník: „Marley, děvčata, ráno přec moudřejšího večera, rozejděme se teď domů a zítra ráno se zde znovu sejdeme!!“

Potom přes veškeré Mumovy protesty zavřel Prasepoř na noc Muma do garáže, který se alespoň dočkal slibované pizzy a jeho oblíbeného zázvorového piva, usínání mu pak v tom příšerném smradu šlo o něco lehčeji. 

  

 

Oddíl VII.

 

 

Časně ráno Bobina připravila Marleymu několik placek, jejichž vůně také vzbudila obě děti a přihnala je do kuchyně. Marley je pozdravil a odešel se napít do komory. Už měl plné zuby toho, jak mu Bobina neustále dokola opakovala, jak ji včera před Vandou znemožnil. Prasepoř na tom byl podstatně hůře, nedostal k snídani totiž vůbec nic. Vanda mu odmítla připravit snídani, dokud Prasepoř nevymyslí, co provedou s Mumem, a nepřipustila ani milostné hrátky, které po ní intenzivně Prasepoř od rána požadoval.

Mohli by ho otrávit jedem nebo umořit hladem, předhazoval Prasepoř Vandě, ačkoli se včera s Mumem docela spřátelili (to ale samozřejmě Vandě neprozradil). Hledal prostě jakékoli možné vhodné řešení dané situace: „Vando, vážně to říkal, že si chce podrobit mého pána. Vzhledem k tomu, že by si bez okolků podrobil člověka, nechoval by se vůči nám ani za mák méně despotičtěji. Proč ho třeba nezavřít do sklepa místo staré bombajky??“

„Prasepoři, vždyť jsme jí slíbili, že až si odpyká v našem sklepě svůj trest, může tam i klidně dožít!?!“

„Dobře Vando, ale řeklo se přece, že jen do té doby, než ho budeme znovu potřebovat, není-liž pravda!?“

„O ten slib nejde, Prasepoři, ale víš přece dobře, že jsem čestnou členkou Soukromého vězeňského spolku, a ta stará číča nesmí dle posledního odvolání Městské správní rady ještě minimálně půl roku na svobodu, nepamatuješ si, co škody napáchala!?!“

„Vando, nikdy se přece zcela neprokázalo, že to byla zrovna ona, kdo prodával našim dětem halucinogenní drogy, dle všeho více koček jako je ona, nosilo speciální blond přeliv. U Masopusta se taky nedá s jistotou tvrdit, že ty jeho záchvaty nebyly probuzeny smutnými zážitky z mateřské školky. Za to, že  tam děti nemilosrdně trestaly, si už ty obě  vlčí  vdovy odpykávají doživotí  v Městském žaláři.“

„Prasepoři, na tom se my dva tady neshodneme, počkejme, než přijdou naši milí sousedé, myslím ale, že jsem je právě zahlédla přes okno.“

„Dobře Vando, běž napřed, přijdu za vámi za chvíli.“

Vanda odešla za Bobinou a Marleym, se kterými se měli potkat před domem. Cestou ven z domu si ale vzpomněla, že musí do komory pro kýbl s hadrem, tak Bobinu s Marleym jen letem světem pozdravila a vrátila se do domu. Zatímco Vanda napouštěla kýbl horkou vodou, Prasepoř si otevřel lednici, kde našel zbytek včerejší pizzy, rychle ji zhltal, pak se vážně zamyslel a spokojeně spláchl tu pachuť moře vychlazenou oranžádou. Zavřel za sebou lednici a pospíchal ven, neb mu v hlavě probleskl báječný nápad.

„Zdravím tě Prasepoři, kamaráde!“

„Zdravím tě i já Marley, doufám, že jsi připraven, jak naložit s naším mimozemšťanem!?

„Mně se, Prasepoři po včerejšku ještě trochu motá hlava, já ani Bobina jsme na nic kloudného nepřišli.“

„Marley, pomůžeš mi, když toho mimozemšťana půjdeš vzbudit, já do té garáže nevlezu, dokud tam ucítím ten tvůj smrad!“

„Ale no tak Prasepoři, vy tchoři něco přece snesete, viď Bobino??“

„Marley, udělej co Prasepoř řekl, ten včerejší incident už vůbec nehodlám dál komentovat!“   

Tu vyběhla z baráku Vanda s napuštěným kýblem a hadrem a neohroženě si to zamířila směrem do garáže.

             „Vando, počkej!“ zastavila ji napůl cesty Bobina: „ Ten úklid je Marleyho záležitost!“

             „To nic, Bobino, to by taky mohlo trvat celou věčnost, nevidíš, že  Marley ještě sotva stojí  na nohou!“

             „Jen běž a hlavně ho neopař horkou vodou, nerad bych se hned po ránu bil o svoji manželku!!“ utrousil nakonec jejich debaty Prasepoř.

             Vanda slušně zaklepala na dveře garáže. Ozvalo se  tiché bručení či zamumlání, načež Vanda sáhla po klice, otevřela dveře, vstoupila dovnitř a zase za sebou zavřela.

V garáži bylo dost světla díky slunečním paprskům z malého okénka ve zdi na východní straně garáže, přesto si Vanda na Muma  posvítila. Mum byl zaklíněn mezi pneumatikami, takže ho bylo vidět je z části, oči mu ještě lehce podřimovaly a pouze na znamení, že žije, zvedl jedno chapadlo. Vanda si ho dál nevšímala, popadla hadr a pustila se do úklidu.

Venku zatím povídá Prasepoř Marleymu: „Máš doma ještě tu starou sajdkáru??“

„Ano, proč se ptáš???“

„Uděláme si výlet ve třech na motorce k Jadranskému moři!"

„Skvělý nápad, jasně, že mám!!“

„A to zase ne, já Marleyho nikam nepustím, bůhví, co byste tam společně prováděli, já znám dobře ty vaše úlety!!“

„Bobino, Prasepoř to myslí dobře, co bychom tu u nás ve vnitrozemí dělali s chobotnicí, navíc u Jadranu jsem nikdy nebyl, a uvidíš, že i Vanda s tím bude určitě souhlasit.“

„Zapomínáš, že je to mimozemšťan a nikoli žádná chobotnice, třeba ani neumí plavat!“

„Pššš, Bobino, už jdou!!!“ reagoval Marley na cvaknutí kliky za svými zády, načež se naplno rozrazila vrata od garáže.

Mum evidentně potřeboval sprchu na probuzení, přesto se poslušně plazil vedle Vandy a to, že ho dnešní noc dokonale zmohla, bylo na něm dostatečně vidět. Výkaly a jejich výpary, které po sobě zanechalo to divné zvíře, jak si Mum Marleyho zoufale celou noc představoval, zanechaly na něm značné následky. Spal asi jenom necelou hodinu. Byl celý bledý, dalo by se říct, že bílý jako stěna a kůži měl úplně zkrabatělou. Toho si Vanda v garáži nevšimla, jinak by ho nejspíš vydrbala kartáčem. Byl na něj strašný pohled, který ostatním rovněž neunikl.

Zastavili se s Vandou těsně před Prasepořem a než by řekl švec, Mum spustil na Prasepoře svoji nelítostně vyčítavou řeč, že ještě nikdy na žádné planetě na něm nezkoušeli biologické zbraně.

Prasepoř se mu vysmál, že je obyčejný alergik a potřebuje jenom mořský vzduch a slunce a seznámil ho se svým nápadem, který spočíval v převážné adaptaci na podmořské podmínky života, načež Mumovi následně pustil uvnitř domu několik speciálních videonahrávek, které ho měly přesvědčit.

 Mum si uvědomoval, že život ve vodě by měl určité výhody, o potravu by měl zcela jistě postaráno, jak mu vysvětlil Prasepoř. Mum souhlasil, ale až poté co mu Prasepoř konečně umožnil zhlédnout záběry z jeho manželské dovolené u moře. Mumovi se moc líbily některé intimnosti. Prasepoř tak ještě slíbil Mumovi, že mu u moře sežene manželku, a bylo vše dohodnuto.  Když nakonec i Vanda Bobině slíbila, že se budou denně navštěvovat a podnikat s dětmi společné výlety během Marleyho nepřítomnosti, nechala se i ona přesvědčit a chlapci mohli počítat  s tím, že hned zítra vytáhnou s radostí motorku. 

 

   

 

Oddíl VIII.

  

 

Prasepoř nejdříve celý stroj řádně zabrzdil nad vysokým srázem na staré asfaltce, po okrajích zpevněné štěrkem a drobným kamením těsně vedle zrezlých svodidel. Mumovi přitom ještě doznívaly v hlavě bujaré sny o jeho budoucí přítelkyni, než se celá posádka sajdkáry včetně dosti znaveného Marleyho postavila k svodidlům čelem s výhledem na krajinu.  

Cesta z vnitrozemí na Balkán jim trvala již několik týdnů a schylovalo se k jejímu vyvrcholení, když předtím cestou vymetali putyku za putykou se souběžně proběhnuvšími  šarvátkami mezi nimi a místním domorodým obyvatelstvem a problémy s jejich zasloužilým dopravním prostředkem, který stávkoval po celou cestu. Vesměs se setkávali s částečným pochopením ohledně jejich nápadu použít Muma jako pouťovou atrakci a vydělávat si během celé cesty na jejich plnohodnotné obžérství. Ačkoli tedy Mum skutečně přitahoval značnou pozornost, finanční úspěchy doznávaly často svých mezí, a tak to ani jinak nešlo, než že musela tato v celku „nenápadná“ trojice urychleně zmizet z každého pohostinného místa, ihned poté co na ně brali místní, co jim přišlo pod ruku.

Marley byl celou dobu ve svém živlu, spojení s jejich mimozemšťanem, ale neprospívalo jeho fyzické ani psychické kondici. Čím více se současně blížili jemu neznámému světu a cíli jejich cesty, projevoval se na něm panický strach, který u sebe dříve nepozoroval. Prasepoř se ho celou tu dobu snažil uklidňovat, že ony končiny jsou už dávno bezpečné, avšak Marleyho strach o svůj život i životy ostatních, především Prasepořův sílil oprávněně. Narkomafie jim byla již v patách.

Momentálně ale sledovali světlo pronikající k nim nahoru. Pouliční lampy na ně ze zdola jasně zářily, postupně však slábly a skrze ranní obzor na horizontu prosvítaly sluneční paprsky. O Drači, menším přímořském letovisku známém především svou polohou u Jadranského moře, to našim výtečníkům nyní napovídalo, že se probouzí z nočního spánku, sice velmi pomalu, a také měli pocit, že je vítá jako své nové návštěvníky. Přitom nikdo z nich zatím ještě nevěděl, že toho tady budou mít společně všichni hodně na svědomí.

 

 

Oddíl IX.

 

 

Na jeho oblíbené pláži bylo dnes odpoledne celkem plno. Místo na slunci si však Yugo nehledal dlouho. Obě gorily mu byly nápomocny jako vždy dokonale. Tentokráte to odnesla spokojená rodinka mývalů, kteří vyjma drobné slovní přestřelky vlastně ani příliš neprotestovali. Možná se i chvíli cítili jakoby pod Yugovou ochranou. Nesmysl?? Ne, Yugo měl prsty, tedy vlastně pařáty ve všem, co se ve Drači dělo, dít jenom mohlo, mělo nebo muselo. Byl to starý otřepaný jezevec, který si účty s každým dokázal vyřídit po svém a bez rozpaků také dokázal všechno, na co jen pomyslel. Byl to prostě tamní šéf.

Zatím kousek dál se nesla Lorena ladným krokem, který v jemném v písku zanechával jen drobounké stopy. Byla to bengálská kočka každým coulem, žhavá, přitom, ale dostatečně inteligentní a vědoma si svého postavení mezi sobě rovnými. Divocí rackové krrjéékali o její kráse po celé délce pobřeží. Ona a jí podobné sem přicházely z východu, kde jim jejich vnady byly „pro kočku“, protože tam bylo jejich výhradním posláním zabíjet v divočině pro tamní vlády škůdce a nepřátele státu. Drápy si tyhle přeběhlice brousily na západě od jejich domoviny převážně tajně.   

Yugo se jí jako obvykle nemohl dočkat, ačkoli to na sobě nikdy nenechal znát, aby se před svými soukmenovci nijak neponížil.

Jeho hlavní rivalové v nečistých obchodech, jedni ze špinavých narko-kojotů neměli bohužel v danou dobu nic jiného na práci než drobit Yugovu pozornost. Obecně tihle přistěhovalci s celou jejich novou populací už dávno nebyla nepatrná skupinka, kterou by bylo možné v celoměstském měřítku přehlížet.

Gorily se zvedly a zamířily neohrabaně k problémové dvojici. Kojoty to pořádně zneklidnilo. Gorily Chi a Chu měly tak situaci již brzy pod kontrolu, tentokrát nebudou problémy, neboť kojoti zmizeli tak rychle, jak se v Yugově blízkosti objevili, a zatím se k němu přiblížila ona. 

„Pomněnko moje, jak se ti daří, má milá??“ oslovil přívětivým hlasem Yugo číču.

„Mňau!“ odvětila číča.

„Jsi stále moje pusinka!?“

„Jakpak by ne, ty starý jezevče.“

„No tak, nepřeháněj, nejsem natolik starý, abys mě takhle jmenovala.“

„No, jak myslíš, ty můj mládenče, je pravda, že se starým páprdou bych se ve svých letech určitě nezahazovala.“

Pak na znamení vážnosti svých slov odeslala Yugovi vzdušný polibek. Yugo vykouzlil lehký úsměv na tváři a odešli zavěšení do sebe v doprovodu goril do nedaleké bambusové chatrče, kde se ukrýval malý útulný bar, který patřil Yugovi a navštěvovala jej kromě jeho maličkosti také početná skupina jeho přívrženců. Dnes ovšem zel úplnou prázdnotou samozřejmě vyjma obsluhy, malého francouzského buldočka.

Buldoček  byl nepatrného vzrůstu, proto potřeboval během podávání drinků a konverzace s hosty malé dřevěné štokrle. Pomněnka, jak byla Lorena výhradně oslovována jen Yugem, se posadila mírně vlevo ke kulatému baru, který se nacházel uprostřed chatrče, vzápětí se však  Yugovi, který se mezitím usadil přímo do čela baru, omluvila a odešla na toaletu se upravit. 

 Kromě baru bylo ještě  u vchodu a potom dál směrem zpátky k baru několik menších stolů s židlemi. Na jeho druhé straně bylo možné bar otevřít, tudy nosil buldoček věci ze skladu.

Chi objednal milostnému párečku dvakrát Toma Collinse, to už Chu ale u dveří přivítal Jeremyho, černého kokršpaněla, Yugova hlavního podřízeného gangstera. Jeremy se tiše posadil po Yugově pravici, a aniž by si objednal, naklonil se nejdříve k Yugovi a něco mu velmi tiše šeptal do ucha. Když skončil, otočil se směrem k buldočkovi a požádal ho o sklenici vody. To už byla zpátky i Lorena a posadila se znovu  na stejné místo vedle Yuga, kde na ni čekal její drink.

„A odkud ti dva a ta malá chobotnice pocházejí, vzkazuje mi můj drahý bratr Metoděj z Tirany??“ zeptal se nahlas Yugo Jeremyho tak, že i Lorena zbystřila.

„Jaká chobotnice??“ mňoukla, aniž by jí kdokoli věnoval pozornost.

„Ví se jen, že Ti dva jsou odněkud z vnitrozemí, ovšem původ té příšery,“ maje na mysli Muma, „je dosud neznámý,“ odpověděl velmi tiše Jeremy Yugovi, aniž by Lorena jeho slova zachytila.

„Zase jsem se nic pořádně nedozvěděla,“ povzdechla si Lorena během usrkávání drinku a přemítala o té chobotnici, kterou zvali ti dva příšerou, ačkoli jí chobotnice nikdy jako příšery nepřipadaly a měla je ráda na talíři.

„Jsou ale s nimi jenom samé problémy,“ pokračoval Jeremy opět polohlasem nehledě na Lorenu, pak se napil ze sklenice a čekal klidně na Yugovu reakci, ten se zašklebil a vzrušeně pronesl na celý bar: „Věřím, že se o to postaráš až do konce, teď už je to naše práce!“

„Samozřejmě,“ odpověděl již nahlas Jeremy, dopil vodu, zvednul se od baru a odešel tak rychle jak přišel. Předtím se ještě domluvili, že se potkají zítra odpoledne na tenise na pravidelné dvouhře na tenisovém dvorci s Lorenou.

 

     

Oddíl X.

 

 

Druhý den v Drači se chlapci propili do nového rána. Měli náladu opustit místní putyku bez placení, a tak se snažili protáhnout záchodovým okénkem. Nejhorší bylo dostat ven tím malým otvorem malého „slizounka“, který jako obvykle protestoval a oprávněně apeloval na jejich soudnost vzhledem k poslednímu úspěšnému  představení v Tiraně a na jeho velmi slušný výtěžek. Marně. Okno prošlo slizkou očistou. Mum zanechal svůj tělesný pot také na okenní římse a zůstal mu navíc ještě bolestný výraz ve tváři poté, co těžce dopadl na zem, když do něho ti dva prudce strčili. Nakonec to všichni společně zvládli a záhy se prosmekli malým dvorkem za hospodou k zaparkované sajdkáře. S pořádným rachotem pak vyrazili po polní cestě směrem k vysněnému  pobřeží.

Motorka zvučně vrčela, drobné kamení odlétávalo, když rázně Prasepoř řídil mašinu a vezl své kamarády dravě třebas do horoucích pekel. Musel ale často zpomalovat kvůli výmolům na cestě. Naneštěstí narazili na ten největší, u kterého museli takřka zastavit, projíždějíce menším lesíkem, se jim ale něco velmi nepříjemného přihodilo. Z křoví u cesty zaútočil na Prasepoře sameček bažanta královského.

Vydráždilo ho pruhované výrazně žlutomodré Prasepořovo triko, nebo prostě jenom rachot motoru, v každém případě v bezstarostné jízdě nemohli pokračovat a úplně zastavili. Prasepoř byl od krve, která mu stékala po tváři a dál po šatech dolů. Bažant mu totiž, když zaútočil, dopadl na hlavu a  silně ho do ní klovl. Navíc měl ještě řádně poškrábaný střed musculusu epicraniusu, jednoho ze svalů klenby lebeční, který podlehl mírnému skalpování, jelikož bažant se po dopadu na Prasepořovu hlavu od ní prudce odrazil drápy, než stihl v mžiku přeletět protější křoví a zmizet zpět v  lese.

Prasepoř si otřel tlapou alespoň tváře, ale hned nato všichni uslyšeli za zády zvuk nákladního automobilu. Méďa, který si to frčel po lesní cestě se svou vétřijeskou plně naloženou půlkáči, ubral nohu z plynu, přibrzdil a zastavil několik metrů před nimi.

Vylezl z auta a zamířil se přesvědčit o tom, co se tady mohlo přihodit. Marley mu šel naproti, zatímco Mum utěšoval Prasepoře, že to tak hrozné není, a že se vlastně mohli taky pěkně vybourat, což se nestalo.

„Mé jméno je Ricardo,“ promluvil medvěd a k tomu se Marleyho zeptal: „Co se Vám zlého přihodilo?“

„Já jsem Marley a máme zraněného,“ ukázal na Prasepoře, „napadl ho bažant,“ dodal ještě.

Ricardo se lehce zamyslel a povídá: „To máte tak, kdyby ty potvory v době hájení nebyly přísně chráněny zákonem, tak bych je střílel každý den!“

„Ano, souhlasím, ale teď potřebujeme ošetřit našeho přítele. Jistě máte v autě lékárničku??“ otázal se Marley.

„To víte, že mám, podle mě to ale vypadá na drobné šití v nemocnici.“

Ricardo pak na chvíli vážně pohlédl Marleymu do očí a vážným hlasem povídá: „Obvážeme mu hlavu, naložíme ho ke mně do auta a vy pojedete za mnou na mašině i s vaším podivným přítelem,“ a hodil okem po Mumovi, který celou dobu jejich hovoru seděl v sajdkáře a potichu se modlil.

Ricardo obvázal Prasepořovi hlavu, předtím ránu opláchl vodou z náklaďáku, aby posléze v něj po ošetření bleskurychle nastoupili a rozjeli se dříve, než vykonal plachý Mum ve křoví svoji krátkou osobní potřebu. Mezitím neohrabaně startoval Marley motorku, zatímco už Prasepoř v náklaďáku vyprávěl Ricardovi o slavných peripetiích, které se táhly od doby, co z vesmíru přiletěl chobotničák.

 Ricardo byl ostřílený borec, takže se všemu jen lehce usmíval. Za nimi se Mum ocitl v rukou dle jeho vlastních slov totálně neschopného řidiče. Marley s motorkou na lesní cestě strašně drncal, nadskakoval, vymetal díru za dírou, což je rovněž zpomalovalo, takže v jednom okamžiku se náklaďáku vzdalovali a v druhém zase Marley necitlivě přidával plyn na doraz a snažil se náklaďák dohnat.

Když vyjela vétřijeska z lesa přikázal Ricardo Prasepoři, aby se skrčil, projížděli totiž územím zdejších narko-kojotů, a jak Prasepořovi vysvětlil, nebyla s nimi nikdy žádná legrace.  Dnešní doba naučila Ricarda mít se před nimi na pozoru, zvláště když byli v Severní Americe značně přemnoženi a stěhovali se i s celými rodinami právě sem na Balkán. Špinavé obchody narko-kojotů je pak plně vyzbrojovaly proti každému soupeři.

Bohužel dnes to vypadalo na skutečný konflikt, hlídka těch prašivců vybírala na cestě jejich „obvyklé mýtné“. 

Na znamení Ricardo zastavil pětičlenné hlídce, jelikož se mu dva z nich postavili do cesty, takže neměl v podstatě na výběr. Vypnul motor, vyřadil, hodil výstražné oko na Prasepoře, pak se znovu otočil, stáhl klikou na dveřích okénko a takřka současně vykoukl ven, aby ty dva přistoupivší k němu z boku přivítal: „Pěkný den,  pánové, tak za kolik to dneska bude??“ otázal  se s čistou ironií v hlase.

„Nejsme tady pro legraci!“ rozčílil se hned jeden z nich.

Pak se prozradil Prasepoř, když se nevydržel v klidu krčit vedle Ricarda a vypustil nervózně  svůj klasický prd tak, že polokožená sedačka tupě zaduněla.

V tu chvíli dorazili se sajdkárou i Marley s Mumem a zastavili těsně za náklaďákem. Marley zhasl motor a čekal, co se bude dít.

 „Koho tam máš vedle sebe!!!“ zařval na Ricarda kojot a vytáhl bouchačku a zamířil ji pomalu na Ricarda, který nervózně sledoval, co se děje za náklaďákem. Marley s Mumem se strachy ani nehnuli.

            Ricardo věděl, že je zle, narko-kojoti  byli dnes obzvláště nasupení, naklonil se zpátky do kabiny, kde se vedle něho krčil Prasepoř, a z příruční přihrádky vytáhl velmi pomalu a obezřetně svůj kolťák ráže 38 mm. Odjistil. Drobné cvaknutí. Ricardo sáhl odvážně po klice a prudce vyrazil dveřmi proti mafiánovi až ho praštil do hlavy a srazil i se zbraní v ruce k zemi.

Druhý narko-kojot z toho byl jako opařený, pak Ricardo vyskočil z auta a dvakrát vystřelil po každém z nich. Opodál stojící narko-kojoti vedle bílého žiguliku byli vzdorem medvěda zcela zaskočeni. Jeden z nich popadl z auta samopal vzor 58,  namířil na medvěda a začal mačkat spoušť. Zbraň se mu však zasekla, tak ji zahodil.

Ricardo se zatím skryl v příkopě a začal po gangsterech u osobáku pálit ze samopalu, který ukořistil po druhém mrtvém narko-kojotovi. Ti zbývající tři mafiáni na nic nečekali a naskákali do auta, řidič rychle nastartoval, přední kola zahrabala, zahvízdala náprava a  za zvuku svištění kulek z Ricardova samopalu se dali rychle pryč na útěk  z místa té šeredné polízanice.     

 

 

 

Oddíl XI.

 

 

Jako obvykle Pomněnka, tedy vlastně Lorena meškala, čímž se Yugo nemohl nechat znepokojit, věděl totiž, že se nakonec stejně objeví. Dlouhou chvíli si krátil popíjením výjimečně ostré Tequilly Sunrise, kterou mu namíchal tamní správce. Usrkával pomalu drink a vychutnával si konec letos velmi dlouhého babího léta se všemi těmi jeho poledními slunečními paprsky. Chi a Chu připravovali právě kurt, když Yugo zaslechl, jak doběhl motor mu dobře známému SUV.

Jeremy vypadal na první pohled trochu  nervózně, když předstoupil před Yuga, přitom to byl takový neskutečný kliďas.

„Co je s tebou, vypadáš trochu neklidně, Jeremy??

„To je na delší vyprávění,“ odpověděl.

„Poslouchám tě, můj milý příteli.“ 

„Yugo, přináším ti nové důležité zprávy o těch cizincích, co jsem o nich  včera vyprávěl. Ti tři byli viděni s jistým medvědem Ricardem, který přitom odrovnal dva narko-kojoty.“

Yugo si pro sebe zašeptal: „Ricardo, Ricardo. Něčím je mi to jméno povědomé, Jeremy?!“ 

„Byl to jakýsi obyčejný dřevorubec, kdo ty prašivé kůže odrovnal!“ doplnil rychle svoji inormaci Jeremy.

„Dobře Jeremy, těch bídáků nám nemusí být líto, ale co Metodějovi peníze, ti cizinci pili v Tiraně, co hrdlo ráčí tři dny bez toho, aby zaplatili jedinou qindarkë! A už vůbec nechci slyšet, že navštívili v Drači jediný můj podnik!! To se potom vůbec neznám!!!“

Yugo byl, když šlo o peníze, stejně jako každý mafiánský boss, pořádný ras. Nakonec se  trochu uklidnil a Jeremy mohl pokračovat: „Měli jsme na místě našeho agenta, ten viděl jednoho z oné trojice bídáků ve voze toho dřevorubce, jak na okamžik povystrčil hlavu.“

„A co z toho pro nás plyne?!“ odsekl Yugo rozezleně.

„Yugo, podle toho co jsem se dozvěděl, měl ten v náklaďáku obvázanou hlavu, přitom ale přes obvaz stále prosakovala krev. Myslím si, že mu tu hlavu ledabyle ošetřil ten medvěd a namířili si to do nejbližší nemocnice.“

„Myslet znamená, víš moc dobře co, Jeremy!?!

„Jistěže, pochopitelně jsem hned na to volal do nejbližší polní polikliniky, znám tam osobně primáře a ten mi potvrdil, že asi před hodinou byl na příjmu a čeká na ošetření tchoř s tržnou ránou na hlavě a s nezvyklým doprovodem na sajdkáře.“

„Sajd- ká – ra!“ nafoukl se Yugo. „ O té jsi mi včera přece také vyprávěl?!“ pokračoval Yugo, jen co  si zhluboka oddechl.

„Ano, přesně tak, nemusíš mít vůbec strach, milý Yugo!“

„Takže jsi učinil potřebná opatření, Jeremy!!??“

„Samozřejmě jsem hned na to vyslal do nemocnice naše chlapce, kteří je tam pozdrží tak dlouho, jak jen budeme potřebovat,“ dopověděl vše Jeremy  a nasadil svůj lehký úsměv na tváři.

Yugo se ušklíbl a potom zprudka vyštěkl na Jeremyho: „Tak proč tady ještě tedy trčíš?!“

„Ano, Yugo už jsem připraven odejít!“  vyhrkl ze sebe Jeremy a měl se k okamžitému  odchodu.

„Mimochodem, stůj ještě, doslechl jsem se, že ten v sajdkáře pravděpodobně pochází z cizí planety, chci ho vidět, to by se mohlo líbit mojí Pomněnce! A toho medvěda určitě přiveď rovněž, takové střelce potřebujeme, co se nebojí těch prašivých narko-kojotů!!“

„Jasně šéfe!“ zahlásil sebevědomě Jeremy.     

„Jdi za nimi  a nemazli se s nimi!!!“ křičel ještě Yugo za Jeremym, ten už ale dávno zaklapl uši a startoval svoje SUV.

 

 

  

Oddíl XII.

 

 

Tchoř se dostal na řadu k samotnému primáři Kuňovi, který ho po vstupu do ordinace, která se nacházela v prvním nadzemním podlaží, pohodlně usadil a pobídl sestru, aby ránu řádně vyčistila, pak si ji důkladně prohlédl a konstatoval, že to bude deset delších stehů za 200 lekë, načež pokynul Prasepořovi, zda s cenou souhlasí. Tchoř pokýval hlavou, ale ještě šeptl něco ve smyslu, jestli by to přece jenom nemohlo být za polovinu, protože dle jeho slov mají už tak dost vysoké výdaje dole v bufetu, kde na něho čekají jeho kamarádi.

Byla to jedna z těch menších zvířecích poliklinik, neoplývala ani moderním vybavením ani početným odborným personálem, sloužila především pacientům na okraji města a z okolních příměstských osad. Tak primář nakonec souhlasil a dal se do rychlého šití.  

Nakonec to netrvalo opravdu dlouho. Poděkoval. Dostal účtenku. Vyšel z ordinace směrem po schodech dolů do přízemí zaplatit na pokladnu a něco také utratit v bufetu. U pokladny se ovšem zastavil v krátké frontě.

Litoval, že musí zaplatit tolik peněz, horší bylo jen, že k tomu snášel tupou bolest na hlavě, jeho srdce bilo rychleji než obvykle, cítil horkost po těle. Byl to strašný pocit, když mu někdo poklepal zezadu na rameno. Ucítil bolest na hrudi i v šíji, trhl sebou a prudce se otočil naproti vetřelci. V hlavě mu ještě předtím probleskla rodová pudovost a zvířeckost.

Jeremy zaskočil Prasepoře se svým typickým úsměvem na tváři, který ho přece jen na první pohled uklidnil. Prasepoř chtěl okamžitě prohodit pár siláckých slov, Jeremy ho však okamžitě zastavil, aniž by Prasepoř vypustil z tlamy jediné slovo a ukázal na prosklené vchodové dveře, za kterými  stálo tlusté prase v uniformě, o kterém se později Prasepoř dozvěděl, že je zdejším eminentním policistou. Prasepoře definitivně přesvědčilo až to, když Jeremy ukázal na dva svalovce, kteří Prasepoře potichu obstoupili a hlavou trhl prudce dozadu, aby šli společně k východu. A tak se také stalo.

Mum právě dohryzal poslední lososový nugetek, byl dozlatova osmažený, brambory nemusel, tak tam těch pár šťouchanců nechal. Marley byl zcela překvapený z toho, co mu všechno přistálo na talíři, jak se zdálo, tolik báječného mlsného kolem všude samého pohromadě nikdy neviděl, ale hlavně nejedl v celém svém krátkém životě. Prasepoř udělal jednu z největších chyb, když svěřil Marleymu na okamžik jejich společné úspory. Dost ještě přitom zbývalo, když za nimi přišel Prasepoř do bufetu.

„Marley, je zle!! vystřihnul ta slova stroze Prasepoř.

„To se ví, utratili jsme toho dost, ale nepanikař Prasepoři, něco málo nám zbylo!“ pronesl napupkovaně Marley.

„Jasně Prasepoři, Marley má pravdu!“ zas křičel Mum s  hubou polepenou od smažených drobků.

„Vy to ještě nechápete, venku na nás čeká místní mafie!!“  

„Nar-ko-ko-jo-ti,“ vzpomněl si jak hravé dítě při hře se slabikami, Mum podléhající dobrému jídlu, jeho množství i  dobré kvalitě, a zatímco si Marley otřel jemně zpocené čelo s prosakujícími kapkami a s množstvím adrenalinu v celém těle a polkl naprázdno, až mu huba zaklapla, Mum složil ty slabiky do jednoho slova a jejich společný výraz doznal dvou malých dětských škytnutí. „Škyt.“ Škyt.“

Prasepoř se nejdřív zvesela zasmál a pak povídá: „Pánové, zas tak zlé to není, tohle jsou jiní mafiáni, vzali by nás pod svou ochranu.  -- Ale musíme vysolit všechno, co máme,“ dodal s lehce zděšeným výrazem.

„Mume, Prasepoři, co budeme dělat!?“ vyjekl Marley.

„Rozmnožování na naší planetě probíhá zcela nezáživným způsobem, pánové, kdybyste věděli, já chci, co jsem viděl u vás v burákově!“ povzdechnul si žalostně Mum a pokračoval: „Změna je život, říkal můj dědeček, já bych jim dal všechno, hlavně ať už si najdu tu manželku!“

„Pochopitelně jim všechno nedáme!“ navázal Prasepoř, „bylo by to proti mojí srsti, a na tebe samozřejmě nezapomeneme, hlavně je musíš dobře pobavit, tak jak to umíš jenom ty, rozumíš!?!“  

„Už mě to unavuje to pořád ukazovat dokola a dokola!!“ reagoval vzrušeně Mum.

„ To vydržíš, Mume, spoléháme na tebe!“ utrousil zostra Marley, pak se přes stůl naklonil se k Prasepořovi a tlapou vytáhl z kapsy u kalhot hrst zmačkaných bankovek.

„Výborně, tohle by mohlo stačit!!“ zaradoval se Prasepoř,  vzal si banovky do tlapy,  přeložil jich několik a ty si schoval nenápadně před návštěvníky bufetu za zaflákanou ponožku na levé noze, zbytek na stole přesně spočítal, srovnal, opět složil na půl a napěchoval do kapsy u trika.

„Jde se!“

Otočil se směrem k východu a vykročil dopředu, aniž by čekal na odpověď svých dvou společníků.

  Když vyšli ven, Prasepoř vysázel před oběma mafiány a šerifem Lulusem tucet bankovek do Jeremyho pracek. Podle Yugova přání se měl ještě Jeremy vyhledat Ricarda, který se ihned po příjezdu do nemocnice vzdálil, aby vyložil půlkáče v nedaleké cihelně.

Jeremy si sroloval peníze do ruličky, přetáhl gumičkou a strčil do kapsy od kalhot, a šli  všichni vyjma šerifa na parkoviště, kde stál Jeremyho postarší teréňák a vedle chlapcův „zasloužilý“ dopravní prostředek.

Prasepoř, který nebyl doposud schopen řídit svého veterána, se posadil do auta na místo spolujezdce vedle Jeremyho. Mum se nasáčkoval dozadu doprostřed mezi ty dva sterony, odmítl totiž tentokrát nabídku, aby ho Marley vezl v sajdkáře. Marley pro změnu nechtěl jet sám, tak ho vecpali do zadního úložného prostoru a sajdkáru nechali k nelibosti Prasepoře odstavenou na parkovišti. Prasepoř  se kvůli tomu nejdříve dost rozčiloval, ale nebylo to ničemu platné, Velký Yugo je čekal.

Před odjezdem ještě Prasepoř těm vzadu vysvětlil, že Mumův sliz je hodně zajímavý materiál, ale díky jejich šatům, které neměly valnou cenu, to těm dvěma nebylo tolik líto. Jeremy si z toho nic nedělal, upozornil Prasepoře, ať se řádně připoutá a přestane zbytečně provokovat, obezřetně vycouval z parkoviště a  rozjeli se za šéfem.

 

 

Oddíl XIII.

           

 

Stabilní výměny, raz dva, raz dva starého jezevce a kočky na podpatcích krájely čas, když Yugo přerušil poslední výměnu a oslovil k němu přicházejícího medvěda:

„Ricardo? Tak se jmenuješ!?“

             „Ano, Velký Yugo,“ odpověděl pokorně Ricardo a zastavil se těsně před Yugem.

„Dobře hochu“, poplácal medvěda po rameni, „můžeš mě oslovovat vždycky jenom takhle, v opačném případě se mnou radši ani nemluv, a to si pamatuj: popovídáme si později, to se neboj, zasloužíš si moji úctu a ochranu!! Teď ale běž, mám tady nějaké jednání!“

„Děkuji a na shledanou, Velký Yugo.“

            „Vy tři, co tam stojíte jak  přiražení do země, jste na kurtu, ne u díry s míchačkou, uvolněte se gauneři, přistupte ke mně a řekněte: „Velký Yugo, prosím Vás, odpusťte nám, co jsme provedli vašemu bratrovi Metodějovi v Tiraně  a už to víckrát neuděláme...Ti dva se na sebe podívali, chvíli mlčeli a Mum uprostřed s nimi.

            „No, tak řekněte to!!“ řekl už rozlíceněji Yugo.

            „A-no, ano, Velký Yugo, my se moc omlouváme, prosím Vás, odpusťte nám, co jsme provedli …“ 

            „Stačilo chlapci, nebudeme si teď spolu na nic hrát, ta zelená obluda mě pobaví a možná  s ní i prorazím do pořádnýho showbyznysu,“ zavelel Yugo a pak se hned  zašklebil na Muma, který sebou „nečekaně“ cukl.

Prasepoř věděl, jak bude Mum reagovat potom co Yugo promluvil, a proto ho zatáhl za chapadlo a známým způsobem mu naznačil, aby vydechl a znovu se pomalu nadechne. Mělo to mít u Muma  za následek to, aby zadržel veškerou zlost a nebetyčnou urážlivost.

„Chtěl bych tedy nejdřív do striptýz baru, jestli bych mohl poprosit!?“ odvážil se nejistě promluvit Mum, který pochopil, že by neměl dráždit hada bosou nohou.

„Tak pěkný holky bys chtěl vidět! Moje Pomněnka se ti nelíbí?? Té se ale ani nedotkneš!!!“

Mum se zadíval na Lorenu, ta zase na něho, načež se zamyslel nad tím, zda má tomu páprdovi ubalit a sbalit kočku hned, nebo počkat na vhodnější příležitost.

Nakonec se do hovoru vnesl Prasepoř: „Víte pane Yugo, to se má tak, že my tomuhle našemu kamarádovi slíbili manželku, a  že ho naučíme plavat, jíst a žít s partnerkou ve vodě a hlavně se ho už  nadobro zbavíme.“

„Ano, je to tak Velký Yugo!“ přitakal Marley a vyprskl ještě víc směrem k Yugovi: „Chce si najít vodní manželku, malou zelenou chobotnici!!“

            „Ale podívejme se na ptáčka, on by nám uletěl, teda vlastně uplaval v širé móře“ zahřmělo od Yuga metaforicky.

„A to zase ne, budeš dělat kariéru se svým číslem ,v tomhle městě a v mém cirkusu!!‘“ 

„To by tak hrálo, aby takový talent, jak jsem slyšel, se neproměnil ve výhodnou investici! Nabrnkneš si miliony koček, hned potom, co se s tebou na veřejnosti pochlubím, o to se neboj!!“

             „Velký Yugo, opravdu??? rozjařil se s velkým potěšením Mum.

„Ano, teď tě ale musím někam zavřít do chládku, abys na slunci nepřišel o svůj odporný sliz, který, jak jsem slyšel, zejména při úplňku nádherně modře fosforeskuje, rozumíš?!?“

Mum ale rozhodně odpověděl: „Nemusíte mít strach, až na veverčí výkaly snesu úplně všechno, a strčil chapadlem žertovně do Marleyho, „proti slunci jsem zcela imunní, nemějte strach,“ smál se radostně Mum.

„Já ti rozumím, ale už jsem řek, tak to tak taky bude, pošlu tě na krátký čas k ledu, dokud nebude vše připraveno. Už se těším na naše první představení,“ přitom se Yugo lišácky zatvářil a houkl na gorily, které se okamžitě chopily Muma, jemuž odešel náhle jeho bezesný výraz.

Držely Muma každá za jedno chapadlo a nesli ho někam, kde bude chráněn před sluncem.  Cestou se nepřestal rozčilovat, že nebude poslouchat každého nebo dělat, kdo mu co řekne.

„Jsem přece z cizí planety!!!“ bylo slyšet ještě z dálky, zaklíněny v gorilách a nevidoucí kam se poděje.

Marley s Prasepořem neměli odvahu se Muma zastat, protože měli sami naděláno v kalhotách, a když Muma pochopové odtáhli, začali vyjednávat, jak Yugo nebude litovat, a že Mum, než by řekl švec, dokáže předvést své číslo a nejen při úplňku na trampolíně či provazu, na bradlech, kladině nebo na obyčejném laně nebo dokonce jen tak ve vzduchu.

Bezpochyby měl mít Yugo zaděláno na slušné výdělky, tvrdili mu společně, ale současně byli plní nejistoty:„Jsme jeho manažeři, ale musíme co nejdříve zpět za manželkami … !!“

Neměli však na výběr a slíbili, že zůstanou ve městě do doby před a po prvém představení. Yugo měl však i další podmínky, aby se z města nevypařili, museli do vězení.

Prasepoř měl rudou pěnu u huby z toho, jak si tady ten šéf poroučí a zakopl zlostně jeden tenisák. Yugo se nenechal tím vyvést z míry a hodil oko po Chi, aby naše kamarády  doprovodil za šerifem, který už čekal notnou chvíli u svého vozidla na příjezdové cestě ke kurtům.

Šerif Lulus měl pro zdejšího úplatného soudce připravený smyšlený příběh o údajné krádeži sajdkáry, přitom Yugo chlapcům namluvil, že veškerá obvinění do prvního představení stáhne. Hlavním záměrem přitom bylo zavřít je tam na tak dlouho, až třeba zčernaj, aby se tím mohl pochlubit před starším bratrem Metodějem.

 Velký šéf se tomu ještě dlouho potom musel smát, než se vrátil k  nerušené hře s Lorenou, a s pocitem nedotknutelnosti a smělé apatie, frázoval po zbytek hru a své  „velké“, leč zkažené „já", které nosil uvnitř sebe.

 

XIV.

 

 

U soudu proběhlo všechno neformálně, soudce k návrhu na formuláři připojil podpis, razítko, a v poutech se vydali za doprovodu zkorumpovaných strážců pořádku k nedalekému vězení.

Svoboda pohybu, stejně jako zvířecí pudy byly ve věznici omezeny, striktně se musel dodržovat vězeňský řád, který visel všude na chodbách.

Ačkoli nebylo vše luxusně zařízeno, nechyběly na pokojích televizor, video, sprcha nebo dokonce i pračka. Pro většinu odsouzenců to byla konečná stanice. Pravda byla taková, že každý večer jim byla dopřávána dávka rajského plynu, který se pro ně stal v životě nepostradatelným. Stovky dopisů od rodin odsouzenců chodily poštou do věznice, aby se vězni odvolali proti uloženým trestům a současně přestali fetovat, nechali se propustit a začali se znovu starat o rodiny. Marná snaha, nikdo to nikdy nedokázal. Jenom když se to hodilo, tak se zařídilo přes soudce a ředitele věznice, že se někdo musí propustit, z čehož plynul  všem zainteresovaným stranám slušný příjem.

Předstírali oba před dozorci zkroušenost a byli přesvědčeni, že je to opravdu jen taková hra na oko, bez které by se žádné Mumovo představení ani možná neuskutečnilo. Osud jím měl být stále nakloněn.

Navzájem je po příjezdu rozdělili, což v nich poprvé zaselo pochybnosti. Každý z nich putoval do jednoho zcela zařízeného pokoje, které spolu přes chodbu sousedily.

Zbabělci vyli na pokojích a dozorci na chodbách pískali na píšťalky, aby je donutili přestat výt. Atmosféra houstla, neklid v hlavě měla už spousta trestanců, protože jim pomalu docházela trpělivost, všichni čekali než si dopřejí další radost v životě v podobě několika krásných chvil díky opojnému plynu, který dozorci pouštěli pravidelně každou noc skrz pokojovou ventilaci.

            Právě v okamžik, kdy Marleyho mozek ještě zpracovával plyn, jeho společník v dobrém i zlém se zrovna vztekal na pokoji a vypouštěl útočné jedy na dozorce, kteří ho poutali na lůžko. Dozorci  museli Prasepoře uspat, ten se nechal, jelikož měl slíbenou zítřejší podstatně silnější dávku a taky novou televizi. Ta stará měla nevkusně málo erotických kanálů, o čemž byl přesvědčen dozajista, ačkoli televizi ani nezapnul.

Ráno se Prasepoř probudil, na stole byla snídaně, noviny, v protějším rohu pod televizním stolkem stál nový dosud nerozbalený televizor. Prasepoř si jenom vzpomněl, jak bylo okolo jeho postele brzy zrána rušno, a teď nevěděl co má udělat nejdříve. Káva voněla, koblihy byly správně poprášené cukrovou moučkou, otevřel si také k tomu noviny z okolních regionů, prolistoval je, přečetl nadpisy všech článku,  ale nic ho nezaujalo. Podobně flegmaticky přistoupil i k místnímu tisku,  je dokud se s hrůzou nevrátil na titulní stranu. Tam stálo velkými tučnými písmeny na třech řádcích:

 

„DÁMY A PÁNOVÉ,

  FANTASTICKÉ PŘEDSTAVENÍ PŘI  ÚPLŇKU V CIRKUSOVÉM STANU 

  VELKÉHO YUGA UŽ ZÍTRA!“

 

Pod nadpisem byl přes půl strany vyfocen Mum, jak popíjí zázvorové pivo a okolo se baví z několika pěkně spoře oblečenými kočkami.      

Práskl novinami o stůl a vyletěl k polstrovaným dveřím, na které vzápětí začal bušit a řvát: „Zítra je úplněk! Představení bude mít největší úspěch!! Jak dlouho jsem, prosím Vás, už tady!?!“ 

 Najednou se prudce otevřely směrem dovnitř dveře, až Prasepoř lehce uskočil dozadu. Ve dveřích stanul dozorce a povídá Prasepořovi: „Máte tady návštěvu, čeká na Vás v místnosti pro hosty.“

            „Kdo je to??“

            „Vaše žena.“

 

…………………

Zprávy o Prasepoři se roznesly rychle i do tramtárie za Vandou a Bobinou, které daly děti k příbuzným a rozjely se za Prasepořem a Marleym. Bobina chodila nejdříve čtrnáct dní každý den navštěvovat Marleyho do nemocnice, kterého tam převezli, jelikož byl po rajském plynu nezvládnutelný (dokonce ho nechali nějakou dobu i bloudit po chodbách vězení).             

Prasepoř v té době ještě tvrdě spal a jen si ve spánku vybavoval, že má pocit stálého přísunu plynu. Informací o návštěvě byl zcela zaskočen. Okamžitě ho napadlo, že nemohl spát pouhou jedinou noc a tušil, že jeho pobyt v „cele“ se blíží ke konci, jen v daný okamžik nevěděl, zda to bude dnes, zítra nebo za měsíc.

Vše zařídil Marleyho otec, který měl na starosti všechny útraty a uplatil soudce i s ředitelem věznice, aby se mohly oba páry klidně vrátit domů.

Poté co se vše vrátilo do normálního stavu, mohli všichni čtyři společně sledovat v televizi veškerá Mumova představení, s nimiž slavil obrovský úspěch.

Nikdo z nich popravdě pořádně nevěřil, že by si Mum někoho k sobě druhého našel, ale po posledním skutečně velkolepém představení se dozvěděli, že Mum vzal Lorenu, setřásli Yugovi poskoky a utekli společně někam na východ ze země.

Prasepoř měl z toho dojem o konci jeho osudu, byl stoprocentně přesvědčen o tom, že Muma už v životě nikdy nepotká, ani se s ním neshledá, a s Marleym dělali zase všechno jenom tak, aby nikdo nic nevěděl, ale jejich dokonalým polovičkám stejně nikdy nic neuniklo. 

 

---