To kdybych věděl V

Tak spešl pro Kari :)

   Lou otevře dveře a nakoukne dovnitř.

   „Myslím, že už můžeme jít,“ zašeptá.

   „Proč šeptáš?“ zeptám se s pozvednutým obočím.

   „Síla zvyku. Jako mafián Sabotér se musím chovat tiše. Znáš to přísloví „Ser tiše, nepřítel naslouchá“?“

   „Eh…ne?“

   „Tak teď už jo. Pojď, nemáme na to celý den!“

   Lou bleskově proklouzne dovnitř, až mu černé afro zavlaje. Já prostě jen projdu.

   Šopa, v které se ocitneme, je asi tak průměrných rozměrů. Není tu žádné zahradní náčiní a podobné věci. Jen starý barový pult a spoustu papírů přišpendlených na zdi.

   „Myslím, že si s Jasonem budeš rozumět.“

   „Kdo je Jason?“

   V tu chvíli se ze zadního konce místnosti ozve něčí hlas.

   „Strejdo!“

   Zpod barového pultu vyleze vyčouhlý kluk, očividně o něco starší než já, s mohutným zeleným mohawkem.

   „Zdár Jasone!“ zahaleká Alois.

   „Už jsem tě tak dlouho neviděl,“ řekne Jason a obejme Loua.

   „Taky se mi stýskalo,“ zasmutní Lou.

   „ A kdo říká, že se mi stýskalo, ty starý ďáble?“ zasměje se Jason.

   Alois mu uštědří přátelský políček a otočí se na mě.

   „Tohle je Zack, můj nový svěřenec.“

   „Těší mě kámo. Já jsem Jason.“

   Jason mi podá ruku a já mu ji přátelsky stisknu.

   „Jo, slyšel jsem..,“ zasměju se.

   „Tak…už víš, jakého Doprovázeče chceš?“

   „Vlastně jsem o tom ještě neuvažoval…“ přiznám popravdě.

   „To nevadí. Přesně vím, co ti sedne.“

   Po těch slovech Jason odkráčí k zadním dveřím, kterých jsem si předtím vůbec nevšiml.

   Lou mě vyzve, abych se posadil na dřevěnou židli vedle pultu. Vysvětlí mi, že Sabotéři šlohli jeden z těch klonovacích strojů, co vyrobila CIA a teď v něm vyrábí Doprovázeče.

   Přemýšlím o tom, co mi asi vyrobí. Napadne mě, že mi třeba Jason udělá nějakou šelmu, jako mají Jessie a Judith. Budu vypadat drsně. Úplně se při tom pomyšlení rozplývám.

   V tom se otevřou dveře, z kterých do šopy pronikne vlna páry. Uvidím Jasonovu siluetu a vedle něho…co to?

   „Tak, seznam se se svým novým  Doprovázečem-Panem mývalem.“

   „Cože? MÝVAL? Eh…“

   „Snad nejsi zklamaný! Víš, jak jsem se snažil?“

   „Nee, samozřejmě že ne!“

   „To je dobře,“ zakření se Jason.

   Mýval se ke mně došourá a upře na mě svoje černé očka.

   „Je naprogramovaný tak, aby ti byl bezmezně věrný. Nikdy od tebe dobrovolně neodejde. Taky je imunní vůči virům, kdyby se někdo z Centrály rozhodl ti ho čorknout nebo ho proměnit ve vraždící bestii.“

    „Díky…vážně.“

   Boha! Mýval? To je pěkně debilní!

   „Tak Zacku, měli bychom jít. Musím ještě něco zařídit…“

   Rozloučíme se s Jasonem a já hrábnu pro mývala. Je lehoučký, jako by vůbec neměl kovové součástky.

   Když nastoupíme do auta, Lou se na mě otočí.

   „Tak co říkáš na svýho Doprovázeče?“

   „Jo…v pohodě.“

   „Hele, vidím, že nejsi dvakrát nadšený. Ale Jason ví, co dělá. Velké zvířata se k tobě asi nehodí. A konec konců máš co dělat se sebou, natož kdyby ses měl starat o nějakého tygra nebo medvěda nebo co já vím“

   „Hm…jakého Doprovázeče má Jason?“

   „Měl supa. Jmenoval se Nitroglycerin.“

   „To může být i jméno?“ zasměju se. „A co myslíš tím „měl“? Doprovázeči snad můžou zemřít?“

   „Doprovázeči zemřou s majitelem. Ale Jasonův sup prostě zmizel.“

   Zamyšleně přikývnu a připoutám se. Mývala si položím na klín.

   Když dojedeme domů, Lou mě vysadí a vtiskne mi do dlaně pětilitr.

    „Kup si něco mladej. A taky kup postel tady mývalovi. Dávej si na něj majzla.“

   Překvapeně se na něj podívám, kývnu mu na rozloučenou a vyjdu po ulici do města.

   Když o tři hodiny později dojdu k radnici, mám pětitisícovku utracenou. Jako první jsem si zašel do zveráku pro pelech. Prodavačky byly z mého mývala totálně hotové a v jednom kuse ho dlachmily v náručí. Na rozdíl ode mě s ním zacházeli jako s miminem. To mě se to netýkalo. Od začátku mi byl ten mýval totálně nesympatický.

   Když jsem mývala konečně vyprostil ze sevření  špekaté prodavačky, přešla mě veškerá chuť nakupovat a šel jsem si stopnout taxi, abych se dostal domů co nejrychleji. Jenomže v tu chvíli jsem za výlohou jednoho obchodu uviděl tu nejúžasnější a nejroztomilejší plyšovou kabelku ve tvaru kočičí hlavy. Tahle se ji bude líbit. Vím to. Hned jsem do obchodu zaběhl a koupil ji. Nebyla vůbec levná. Taky že už mi zbyla asi jen padesátka.

   A teď jsem tady, před Flaundersovic domem. Rychlým krokem vykročím na verandu a na chvíli zaváhám. Nakonec ale stisknu zvonek a domem se rozezní hlasité „Tu-dúm“.

   Téměř okamžitě se otevřou dveře a za nimi stojí pan Flaunders s utěrkou na nádobí v levé ruce.

   „Á, Zacku! Rád tě zase vidím, ale jestli hledáš Jessie, tak tě musím zklamat. Je ve škole. A jakto, že tam taky nejsi?“

V hlavě se mi rozezní Jessiina slova (do školy moc nechodím). Buďto lže rodičům a nebo mě. Anebo lže mě i rodičům.

   „Naše škola má prázdniny,“ zalžu rychle. „Dojíždím do…“ rychle si vybavím mapu celého kraje okolo Kerbroad, města, ve kterém se zrovna nacházím. „…Ashtownu.“

   „Do Ashtownu chodí i Judith. Taky je teď doma. A kohopak to máš v náručí? Mývala? Bože ten je rozkošný!“ usměje se na mě Jessiin otec.

   V tu chvíli mi ze srdce spadne obrovský balvan…a přistane mi na malíčku na noze. Bože, příště si musím dávat bacha.

   „Jo…díky. A vlastně jsem přišel za Judith. Ne za Jessie.“

   „V tom případě pojď dál,“ vyzve mě Paul Flaunders.

   Nervózně vstoupím a pan Flaunders mě vyzve, abych šel nahoru. Svižným tempem vyjdu schody a ocitnu se na malé chodbičce. Úplně na konci chodby jsou barevné dveře a já usoudím, že patří Judithině pokoji. Zaklepu na dveře, ale nic se neděje. Třeba mě neslyší. Opatrně vejdu do místnosti, a spadne mi čelist. Všude v pokoji jsou poházení nebo uspořádaní plyšáci všech druhů a barev. Zdi, podlahy a vlastně úplně všechno je šíleně barevné a uprostřed toho všeho sedí na zemi Judith v lotosovém květu a medituje. V tom otevře oči a vykřikne.

   „Neumíš klepat?!“

   „Promiň, já klepal…“

   „Aha…no tak pojď dál. Nestůj tam tak. Sedni si. Víš doufám, že ségra není doma, takže jsi tu zbytečně?“

   „Ale já jdu za tebou,“ řeknu a posadím se do růžového křesla. Mývala si neochotně položím na klín.

   „Za mnou? Jůůů ty máš mývala? Ten je rozkošný! Půjči mi ho prosííím!“

   Trochu vystrašeně se na ni podívám a mývala ji předám. Jako by mi z klína nic nezmizelo.

   „Jůůů! Ťuťů! Ty ši tak loškošný bobánek! Muck, muck, muck!“

   Rozpačitě se zasměju a podám Judith onen dárek.

   „Co je to?“ zeptá se překvapeně.

   „No…vlastně dárek. Hned jak jsem to uviděl mi došlo, že se to k tobě perfektně hodí. Jen doufám, že už ji nemáš…“

   „Ukáž!“  zajásá Judith, trochu neopatrně mi vrátí mývala a vytrhne mi balík z ruky. Rychle rozbalí papír a v ten okamžik ji zasvítí oči.

   „Ta je úžasná! Ach bože! Tuhle jsem vždycky chtěla! Ale je moc drahá…bože a tys mi ji koupil? Víš vůbec, jak je drahá? Vždyť se sotva známe! Ach bože!“

   „Vím, že byla drahá…na tom ale snad nesejde, ne? Stejně mi zbylo až moc peněz. A krom toho to nevypadá, že by můj poručník měl problémy s penězi.“

   „Myslíš Aloise, že?“

   „Jak to, že ho znáš?“

   „Vždyť jsme tě šly včera doprovodit. A u vchodu jsou zvonky. Všimla jsem si, že jsi mačkal číslo 9, což je číslo, u kterého je jméno Alois Spacek. Jo a váš kód ke dveřím je 0813.“

    „Jak sis toho všeho sakra všimla?“

    „Jsem všímavý člověk.“  

---