Mramor a plamen

Probudil mě pláč. Absolutně jsem nedovedl pochopit, odkud se vlastně bere, když jsem věděl, že jsem doma sám. Byl jsem zvyklý jen na tlukot mého divoce poklidného srdce, které do ticha noci křičelo nejohranější rytmus na světě. A přesto ho nikdo neslyšel. Ale nyní jsem slyšel já něčí noční pláč. Štkavý a bolestivý, téměř smrtelně zraňující slabá místa na duši. Chtěl jsem říci něco konejšivého, ale nevěděl jsem, kterým směrem vypustit uklidňující slůvka soudržnosti. Vždyť to mohl být odraz pláče mé vlastní fantazie, ale byl až příliš skutečný, až příliš mystický. Chvíli jsem poslouchal a pak jsem se rozhodl ukončit ten divný pocit. Vstal jsem z postele a pohnul paží směrem k vypínači, ale včas jsem si to rozmyslel. Kdoví, co to mohlo být a tma byla nejlepším úkrytem před případným nebezpečím? Ale mohl by být pláč nebezpečím? Nevím, opravdu nevím, ale snad právě z oné nevědomosti jsem přistoupil k oknu, abych se ujistil, že před domem není nic neobvyklého. Možná jsem právě chtěl něco vidět, abych se zbavil nepříjemného pocitu z nepozvané návštěvy. A pak jsem ji spatřil - noční košili. Mou noční košili, která stála podél okna a čpěla nenaplněním. Moc dobře jsem si uvědomoval, že jsem žádnou nikdy neměl, ale na druhou stranu jsem moc dobře cítil, že je doopravdy má. Magicky bílá do noci a potrhaná s dekorací valdštejnské krve. Nutkání obléci si jí bylo silnější, než strach z tak náhlého výjevu. Vždyť kdo mohl kdy shlédnout svou vlastní košili starou pár století? Byla letní noc a já ji napůl nahý uchopil do ruky. Chtěl jsem ji prozkoumat a zkusit, jestli mi padne. Zmizela!!! Místo ní jsem v ruce držel záclonu. Musel jsem se chtě nechtě zasmát nad takovou podivuhodností mých snů, protože jsem jich měl moc a většinou doznívaly v těch nejfantasmagoričštějších tvarech. Bože, bože, co jsem to za blázna! Lehce jsem pohodil hlavou a chtěl jít opět ulehnout. Ale ten pláč nemizel. Slyšel jsem to zřetelně. Mráz mi přejel po zádech, když jsem si uvědomil, že to pláče dítě. Neměl jsem rád dětský pláč, zvlášť když zněl intenzivně a bolestně. Zněl mi jak bzučení nočního komára. Byl tu neustále, nepolapitelný a burcující. A pak zavládlo ticho. Bylo po tom pláči dokonale stejně burcující. Pustil jsem záclonu a jak jsem se ji snažil urovnat, uviděl jsem v okně bílou mramorovou holubici. Hleděla na mě bezvýrazem a mě opět zamrazilo. Seděla tam bez hluku a vůbec nic mi nezazpívala. Jen lákala. Já však až příliš dobře věděl, že ač se zdá na dosah, dělí nás záclona, tma a zima. Přesto jsem k ní já bláhový vztáhl ruku, ale než jsem se jí mohl dotknout, zazněl do ticha noci jako brousek opět pláč. Holubice chladně vzlétla a absolutně se nezdála poplašená. Spíš důstojně odlétala rýhou noci a dech jejích křídel mě naplnil chladem. Otřásl jsem se neznámou bázní a přesto cítil silné pouto k tomu kameni. Prudce jsem vyskočil a uvědomil si, v jaké kleci to již od dětství žiji. Mříže rezavé a nechutně zahnuté od zbytečných pokusů prolomit pouta. Začal jsem vzteky bušit do zdí, až se cihloví měnilo v prach a z odzděných trámů padali rozdrcení červotoči. Málem jsem se zadusil, když jsem se snažil překřičet pláč:
"Chci ven, ven, za holubicí!"
Nic víc než pláč. A náhle naprosto přesně cítím, odkud se nese. Z srdcervoucího zaštkání se stává časoprostorový zvuk vytvořený echem staré půdy. Půdy plné tajemství dětských myšlenek. Bál jsem se pomyšlení, že tam je doopravdy dítě a nechtěl jsem k němu jít, neboť by se mě bálo v té tmě. Na druhou stranu se tam určitě bálo i samo, ale rozsvítit do noci s holubicí by byl hřích. Přesto jsem šel. Seděl tam rozklepaný a schoulený. Modrooký blonďatý kluk si nahříval ruce nad plamenem, který sálal z bůhvíčeho. A já věděl, že ten plamen je bolest. Plakal a krvavé slzy se hromadily v lepkavé louže plné soli i sladkosti. Co je to jen za dítě?! Když si mě všiml, vztáhl ke mně popálené ručičky a bolestně se usmál:
"Nechoď za holubicí, jsem tak malý, zůstaň tady se mnou! Holubice je kámen a plamen bolest. Stačí fouknout."
"Proto pláčeš, maličký? Mám ti ten plamen uhasit?"
"Cožpak nechápeš, že ta sladkoslaná krev je i tvá?"
"Kdo jsi, malý princi?"
"Jsem věčné dítě a pláči, žes viděl tu holubici."
"Je přece pryč, odlétla. Pohled na zvláštno není k pláči!"
"Tys ji chtěl vidět! Proboha, tys ji chtěl vidět!" zaplakal ještě intenzivněji.
"No tak, nemluv v hádankách. Co mám udělat, abych utišil tvůj pláč?"
"Rozbij co nejdřív tu holubici, nebo vykrvácíš tak, jako já!"
Probudil jsem se zpocený a udýchaný. Jak hrozný sen. Sen o snu? Vstal jsem a přistoupil k oknu, abych do místnosti vpustil čerstvý vzduch. A jak ho tak otvírám, opět vidím holubici. Bílou a tichou. Je tu a nezpívá. Už ji budu vidět neustále, němou a statickou, nebo plamen, praskající a mihotavý, který můj astmatický dech nedokáže sfouknout. Každý míří spíše ke klidu. A hlavně - už nikdy neuslyším děti plakat.