Když andělé pláčou

Díval se tak dolů na zem, na svět neřestý, špinavý, poskvrněný, plný zlých lidí. Rozesmutnělo ho to. Ale ještě více ho rozesmutnil pohled na těch pár v jádru dobrých jedinců, kteří by svou ochotou a dobrosrdečností mohli konkurovat jim, andělům. O to víc mu jich bylo líto, že musí žít v tomto neřestném světě, plném pokušení, zlosti a nespravedlnosti. Takové kvítky na smetišti. Bodlo ho z toho u srdce, až se rozplakal. On, bytost andělská, čistá a neposkvrněná, plakal. Jeho slzy měly zlatou barvu. Z nebe počal padat zlatý déšť. Avšak lidé byli i k tomuto slepí. Příliš zaujati kýčem, který považovali za krásu, honem za penězi, nevšimli si, že z nepravostí světa je už i andělům do pláče. Neviděli, nebo vidět nechtěli.

Opravdová umělkyně, matka příroda, chtěla lidstvu vyjevit obraz krásy i svůj talent, a tak stvořila motýly. Jejich křídla jsou skvosty hodné vystavení v národní galerii. Lidé neviděli ani to. Jen motýli, čistí a nevinní, schopni poznat opravdovou krásu, viděli plakat anděly. I jim z toho bylo do pláče, ale motýli plakat neumějí. Slzy andělů, zlatý déšť, motýlům pálil křídla.

Létal jsem zmateně sem a tam. Co teď? Co si počít? Co mám dělat? Zlatý déšť padá všude kolem mě, vše je jím nasáklé, nemám kam se schovat, kam usednout. Únava již vykonává své, musím zpomalit. A v tom to přišlo, jedna slza mi spadla přímo na pravé křídlo. Aaaaa! To je bolest. Kapka se vsákla do křídla a spaluje od středu celou polovinu. Jako by toho nebylo málo, druhá kapka mi zničila horní část levého křídla. Potácím se, sotva se držmí ve vzduchu, když na mě náhle spadne třetí kapka. Copak lidé nevidí, že to zlo, které páchají, rozplakalo i anděly? V šílených bolestech nechám se chvíli unášet vánkem, už nemám sílu dál bojovat. Dopadnu na papírový tácek nasáklý mastnotou z párku se zbytky hořčice. Má křídla hýřící barvami, nyní téměř celá spálená, jsou na šedavém tácku dobře vidět. Už nemůžu, ztěžka dýchám, tep se zpomaluje. Když tu si mě všiml – anděl? Ne, je to dívka, ani ne patnáctiletá. Opatrně přišla blíž – asi si myslela, že bych uletěl – poté, co si mě pořádně prohlédla, zděsila se. Jemně mě vzala do dlaně, přiblížila si mě k očím a já v nich uviděl něhu. Podívala se k nebi a pronesla, jakoby přímo ke mně:

„Lidé se zahubí sami, protože jsou slepí a nevidí, co je doopravdy dobré, co oni sami sobě ničí.“

Pak se tiše rozplakala a já si byl jistý, že můj první dojem byl správný. Ta dívka byla anděl.

Až uvidíte spát motýla s potrhanými křídly, nebuďte ho, on nespí. Obětoval se pro nás, slepé lidi, abychom otevřeli oči a uviděli, že andělé pláčou. Abychom si uvědomili, že je něco špatně.