Nočníček (aktualizace 25.5.2014)

Milý nočníčku, původně jsi měl být deníček, ale myšlenky mě nutí psát tě hlavně v noci. Navíc deníček je pro buzny - a to já přeci nejsem! Krásných, přímo vytříbených textů už mám za sebou dost, tak to pojmu trošku undergroundově.

4.4.2012

Zase myslím na ní. Zkoušel jsem  po nějaký době napsat trochu poezie, což jsem při psychický determinaci dřív dělával, ale vznikl z toho místo básně takovej divnej bezbarvej boršč. Boršč já fakt nerad!

Psal jsem o „siluetě na polštáři, obtisknutou její tváří“ a blá blá, kecy kecy. Pak zas o tom, že si píchla po večerní šichtě naposled píchačku (joo,je to dvojsmysl) a beze sbohem odešla. Ale to je nepodstatný. Podstatný je, že Jí slunce svítí na tu její highway a Mně, ztracenýmu v Teutoburskym lese, občas vysvitne z podmraků měsíc  (to když zrovna někoho píchám).

No nic, jsem střízlivej, bolí mě hlava, ráno vstávam a jsem střízlivej. Ještě se ozvu, možná…

5.4.2012

Nazdár  kámo! Chceš bejt můj kámo Nočníku? Mlčení znamená souhlas! Si tak říkam, ,,kdo je vlastně kámo?“. Třeba autobus je můj kámo. Vozí mě do školy a domů. Řidič autobusu je taky kámo, řídí autobus. Je moc hodný, že ho řídí. Né vážně, je zcela evidentně jasný, že opravdovej kámoš se mnou jde do hospody a řekne mi, jak hrála včera Barca… 

8.4.2012

Nejsem ten typ člověka, kterej by žil v iluzích. Přesto i já si nějakou iluzi záměrně pustim pod kůži, abych na chvíli zapomněl, že je život pes.

9.4. 2012

Ještě včera jsem živil naději. Dnes již živim beznaděj. 

16.4.2012

Je večer, koukam se ze 6. Patra svýho pokoje na panorama přede mnou. Slunce už zapadlo a hráz kopců za Prahou lemuje rudej pruh červánků. Tisíce světel dokresluje půdorys města a každý zákoutí tak dostavá svůj stin, tak jako já byl stínem jejím a ona mým. Vidim tisíce duší na každym čtverečnim kilometru, vidim tisíce lidských osudů a já pořád nedokážu uvěřit tomu, že ty naše osudy spojila jen náhoda.  Dost možná jsem hlupák a unikají mi skutečnosti, ale jedno vim jistě – to, že jsem jí miloval a i když to skoncilo tak nehezky, vždycky na to budu vzpomínat jako na jednu z nejhezčích etap mýho života.  (Pozn. "aneb jak duše mužova kýč vyblila" )

26.11.2012

Dlouho jsem se neozval. Snad mi to odpustíš. Semafor mi ukázal v životě zelenou, ale já se z místa nehnul. Čekám zas na na tu zasranou oranžovou. Dokola a dokola. Nepřipouštím si, že už jsem měl dávno přejít a čímdál víc se v sobě ztrácím. Světla problikávají rychleji a rychleji a výsledek? Pořád stojím a dvě výseče země o evropské velikosti 46 se pode mnou víc a víc propadají. Už si alespoň nic nenalhávám. Jen na nechápající kolemjdoucí házím pohled říkajíc: „No co, že tu tak stojím a nepřecházím, třeba na někoho čekám?“ A možná, že vážně čekám. Jen ten druhý nestojí na protějším chodníku. Doufám ale, že je sakra blízko… 

10.2.2013

Zelená na chvíli přecijen blikla já se vydal na cestu s Ní. Byl jsem toho plnej a tehdy jsem na tebe nočníku fakt neměl čas, přecházel jsem dálnici reality bezbariérovým nadchodem. Teď jsem ale zpět a zase o něco slabší a zlomenější. Je neuvěřitelný, jak chatrnej a nepoučitelnej orgán srdce je. No, snad se mi obdobně neroztříští i játra. 

6.1.2014

Rok se s rokem sešel, já zas párkrát pošel... o kus dál. O pár ulic, o pár měst. Slečna A je za vodou, stejně jako B a J. Dál plavu v moři piva a občas se o někoho otřu. Smog v mozku, kouše a drásá. 

25.5..2014

Tak jako každé pondělní ráno jsem vylezl z postele a do ruda rozžhavil vlákno žárovky. Chvíli jsem rozlepoval oči, s větším úsilím, než je obvyklé. Jako dobře seřízený stroj jsem naplnil své příruční zavazadlo a v naprogramovaném tempu pokračoval ven z bytu do ranního oparu a vlhkého chladného vánku, který příjemně ošlehával můj otupělý obličej. O chvíli později, stále v automatickém režimu, jsem vylezl ze soupravy metra a dav lidí proudícího kolem mě se tlačil nahoru do schodů. Po chvilce jsem přestal cítit pach ranního potu a zároveň i otírající se ramena kolemjdoucích. Najednou jsem nebyl jejich součástí. Najednou jsem necítil svůj dech. Z výšky jsem pozoroval pohyb tlačící se lidské housenky, tvořené studentíky, kravaťáky i fachmany. Tam někde mezi nimi jsem stál a narušoval harmonii Brownova pohybu lidských částic. Obraz šedl čím dál víc a ušní bubínky mi roztrhal zvuk budíku. Tak jako každé pondělní ráno jsem vylezl z postele a do ruda rozžhavil vlákno žárovky. 

---