Pomsta

Jak je kurva možný, že vždycky, když se probudím v botách, je mi zle a bolí mě hlava. Asi to bude tou  večerní  postelovou společnicí. Dělala mi ji totiž lahev Jamesona. Když jsme se seznamovali, byla plná. Teď už zbylo tak akorát na spravení chutě.

                „Kdo ty sakra jseš?“ lehce jsem se zděsil při pohledu do zrcadla.

Pravidelnými tahy kartáčkem kroužím po zubech a až teď jsem si vzpomněl na důvod ranní nevolnosti. Je to rok. Dnes je to rok! Dnes se vším skoncuju. Dnes se mu pomstím!

                 Rychle jsem se oblékl a sedl do auta.  Prvně jsem si všiml hodin na palubní desce. „Já to snad nestihnu!“ půl roku plánování nemůže přijít v niveč, jen kvůli tomu, že jsem se ožral. Ne teď, když je vše připraveno.

                Zastavil jsem na kraji lesa. Vypl motor auta a rozhlédl se. Nikde nikdo. Asi jsem ho neprošvihnul. Času stejně moc nemám. Musím se rychle připravit. Lana, pouta, roubík a chloroform. Už jen čekat, až poběží okolo. Jako každé dopoledne.

                Asi po pěti minutách jsem se dočkal. Hadru napuštěnou chloroformem, jsem mu přimáčkl na ústa  hned, jak mne minul. „A mam tě ty svině…“

                Probudil se až po dvou hodinách. „Nesnaž se vytrhnout. Nepovede se ti to.“ A byla to pravda. Nerezový stůl byt upravený takovým způsobem, že k němu bylo tělo připoutáno na jedenácti místech silnými koženými popruhy.

Konečně se trochu uklidnil. „ My se jednou viděli, vzpomínáš? Bylo to přesně před rokem. Nebyl jsi tenkrát sám. Byli jste tři!“ podle pohledu, který na mne vhrl, si vzpomněl. Ještě, aby ne.

Tenkrát jsem vezl svoji sestru z koleje na prázdniny domů. V lese nás zastavil asi pětadvacetiletý chlapec a prosil nás o pomoc s rozbitým autem. V okamžiku, kdy jsem se díval pod kapotu mě někdo praštil zezadu do hlavy.   Jediné co si pamatuji je, že jsem se probral přivázaný k trámu v nějakém starém domě a sledoval, jak přímo přede mnou znásilňují mojí třináctiletou sestru. Pořád dokola. Celé Hodiny. Nemohl jsem nic dělat. Pouze se dívat a nenávidět je za to. 

Sestra poté skončila na psychiatrii, kde po měsíci spáchala sebevraždu a já se pevně rozhodl, že se za to všechno pomstím. Ty první dva jsem nechal záhadně uhořet. Moc jsem si jich sice neužil, ale šlo mi hlavně o toho parchanta co tady teď přikurtovaný ke stolu víc a víc funí.

„Poznáváš to tady?“ rozhlédl se a zakroutil očima. Hlavou nemohl ta je také pevně zajištěná proti pohybu. „Fakt ne? Podívej se pořádně!“  Šel jsem ke dveřím a rozsvítil. Byla to ta místnost. Ta místnost kde jsem byl před rokem připoutaný já. Jenže se spousta věcí změnila. Třeba tady nebyly zrcadla na všech stěnách. Samozřejmě polohovací stůl včetně odtokových kanálků na podlaze byl také nový.

Nejdůležitější však bylo celou dobu schované za mnou a teprve teď, když jsem odstoupil, si ten sviňák mohl prohlédnout mé náčiní. A taky to bylo asi jediné, čeho si všiml. „Líbí se ti? Už brzo se s mými mazlíčky seznámíš velmi důvěrně.“ Strachy se pochcal. Jediné štěstí, že kanálky odvedou nejen krev, ale i moč.

Na chvíli jsem odešel a nechal ho, kochat se moji prací.

Vrátil jsem se asi za půl hodiny, ale vyděšený výraz nezmizel. „ Poslouchej mě, chci, aby ses přiznal, a možná si rozmyslím, co s tebou udělám. Rozumíš?“ Odepl jsem roubík a hned se na mne spustil vodopád výlevů a omluv. Pak slibů. Nakonec přešel k uplácení. To jsem nevydržel a připnul roubík zpátky.

„Tak a můžeme začít!“ Nevím, jestli je to ještě možné, ale strach v jeho pohledu se znásobil.

Oblékl jsem si gumovou zástěru. Natáhl latexové rukavice a na hlavu nasadil plexisklový štít. Sáhl jsem po injekci hned na kraji stolu. „Nebudu tě zatěžovat chemickým názvoslovím, ale měl bys vědět, co tahle sračka způsobuje. Zkrátka neomdlíš, ať pociťuješ jakoukoliv bolest.“ Jehlu jsem zabodl přímo do krční tepny a stetoskopem poslechl, jestli se mu nezastavilo srdce. To by tak ještě scházelo, aby mi tady jen tak zhebnul. To je však riziko téhle látky. Na někoho tak zapůsobí.

Opět jsem se vrátil ke stolu s náčiním, ale tentokrát v mých rukou skončil skalpel. Abych mohl lépe pracovat tak nastavil jsem stůl do vodorovné polohy. Skalpelem jsem mu pomalu přejel před očima, aby si ho mohl pořádně prohlédnout a jal se odřezávat oční víčka. Popruh přes čelo se vyplatil. Chudák se nemohl ani pohnout. Po víčkách byli na řadě uši, nos a nakonec rty. „Moc hezky se na mě směješ.“  Odklonil jsem se a on se uviděl v zrcadle na stropě. Můj smích vyděsil i mě!

„Dáme si na chvíli pauzu, co říkáš? Nic? No jak chceš, budeme pokračovat.“ To už plamen letlampy začal olizovat chodidla. 1750°C dokáže s lidskou tkání udělat příšerné věci během okamžiku. Jenže já si dával záležet, aby to trvalo co nejdéle.  Kdy už z chodidel moc nezbývalo, přešel jsem k prstům rukou.

 Když jsem mu upálil ptáka, dostal chvíli pauzu. Chci, aby se mohl pořádně prohlédnout v zrcadlech.

Hned při mém návratu zrychlil dech. A měl proč se bát. „Přitvrdíme, co na to říkáš?“ Prohlížel jsem si velmi ostrý nůž, co doposud ležel na stolku. „S tebou si moc nepokecám co? Aha to ten roubík…“  Tichý smích jen dodal atmosféře mučírny. I když atmosféru tady tvořil neuvěřitelný smrad chcanek, sraček, spáleného masa a strachu. Bez řečí jsem přistoupil a přeřízl šlachu těsně nad loktem levé ruky. Prořízl kloubní pouzdro. Vykoukla na mě sněhově bílá kost. Teda kromě krve, co na ní byla. Nakonec jsem ruku oddělil jedním řezem a hodil do připravené nádoby.

                Stejným způsobem přišel i o druhou ruku a obě nohy v kolenou. Jeho pohled se změnil. Už nechtěl přežít, ale zemřít.

Přistoupil k zbytku jeho těla. To už neměl ani oči, aby se na mne mohl podívat, ale v jamkách nalitý rozpálený vosk. Sundal jsem mu roubík a zeptal se, jestli už chce umřít. Odpověď byla jasná. Celou místností zadunělo, zabij mě! Prooosssíííímmm! „ Já“ odmlčel jsem se „tě, ale nechám v tomhle zničeném těle žít!“ to, co následovalo, se nedá popsat slovy.  Křik a prosby o smrt se nesly celým domem. Po půl hodině a krabičce LMek jsem se vrátil. Naposledy se na něj podíval a rychlým řezem prořízl krk těsně pod bradou. Vzniklým otvorem vytáhl jazyk a nechal ho udusit ve vlastní krvi.

Tak a je hotovo. Rok příprav. Asi jediný rok mého života, který měl opravdu smysl. Hlavou se mi honila jediná myšlenka, která mě za celou dobu nenapadla. Co budu dělat teď?