Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sesyndrom /opis/
09. 04. 2012
0
0
354
Autor
klozet
(I.)
"omluvte mě, já patrně tentokrát moc řádek textu nenapíšu", vystrčil nakonec hlavu Valenta, třiatřicetiletý zakázkový spisovatel, redaktor několika předních, dobově však značně minulých časopisů o sociologii a zahrádkářství. klasické týdenní zasedání redakční rady, v níž nedávno dostal bůhvíproč pozici, a díky níž musel trpět zhruba dvě hodiny týdně, mu však mimo jiné ubíralo i na motivaci; totiž vidět svět nezmatečně. "jsem rámcově vyčerpán, pokud chcete slyšet ten skutečný důvod. psyché začalo být poslední dobou nevyzpytatelné, tělo mluvilo pro duši mnoha neznámými jazyky, které doposud nejsem schopen rozluštit, nejsem schopen jim ani v nejmenším porozumět. pokoušel jsem se o uklidnění, hodně jsem cestoval, nalezl si koníčky... nicméně nic nezabíralo," klesaje na kadenci řeči Valenta. "snad mi rozumíte, proč mé články a příspěvky do měsíčníku jsou od jisté doby trochu jiné, podstatně slabší a méněcenné. jsem klidný, ale o podstatnou část životního nadhledu a chuti jsem se dobrovolně připravil. nicméně, věděl jsem, že to takhle dopadne a počítal jsem s tím už předem. můj prvotní stav byl však tak neustávající a vyčerpávající zároveň, že to nešlo jinak."
vedoucí zasedací rady nad vedeným monologem svého svěřence cosi zamručel, Valentovi to však přišlo jako znásilněný kvikot, druhotný faktor okultní vraždy. výsledek redaktorovy řeči nebyl přijat s nadšením, to šlo poznat snad na první pohled. když si každý ve sněmovní místnosti zběsile setřásl své listy, uložil je do krepovaných tašek plných zbytečností - cigarety, zapalovač, těsnítka do uší, obal od žvýkaček, doklady - a vyšel skleněnými dveřmi s připíchnutou áčtyřkou, která hlásala "čtvrteční firemní indispozice, nerušit, neinfiltrovat".
Valenta odešel z místnosti jako poslední; snad se cítil být kapku rétoricky poražen, snad zpytoval svědomí nad tím, co všechno radě vypověděl. Vyjda z budovy redakce, nadechl se smogově zkrášleného vzduchu: okolo zvuková stopa motorových vozidel na hlavním běhu; ta, která ho tolik přiváděla k myšlenkám o sprchových koutech. Domů z práce se snad nikdo takhle pozdě nevracel, bylo půl deváté večer, pouliční lampy, právě nyní tolik připomínající sešlost jedenadvacátého nebe, byly promoklé z mrazivého podvečerního deště. Nepatřily do města z architektonických i estetických důvodů. Kolikrát o nich bylo v denním tisku psáno, jak nešťastně boří stavidla městské veškerosti a krásy, kolikrát se o nich přední papaláši zmiňovali ve svých revolučních řečech a planých projevech stylu "co všechno odstranit, aby se zde umíralo lépe". Valenta, prost snahy o zachycení veřejného dění (protože je ho tak moc, víte, je ho příšerně tolik), okolo nich procházel jako starý pes zdechající ne pocitem uvěznění, ale pocitem nevyslovitelné námahy života.
obraz: uštvaný workoholik jdoucí katatonickým krokem směrem k periferii města. bytová jednotka, která s ohledem na jeho příjmy mohla být tak stokrát větší, zapáchá standardním oparem vajíček, topinek a pochybné sýrové směsi. jedno z pěti jídel, které požíval v přesně vypočítaném časovém intervalu den co den jako nemouhocí stařenka, která počítá se ztrátou svého života stejně jako se ztrátou vnímavosti k malůvkám vnuka svého vnuka. (zbytkový jedinec, žijící sám pro sebe. kreslí tmavou tuhou životní čáry, obtiskává své dlaně, vrství vytrvalost).
...