Pohádka o ztraceném štěněti

Potkali se v lese. V tom nejděsivějším a nejstrašidelnějším lese, co kdy viděla. Kam se podívala, tam byly nějaké oči. Dívaly se na ni odevšad. Byly plné prázdnoty a to ji děsilo nejvíc. Oči, ve kterých bylo vidět, že nic neví. Že neví, čí jsou, ani kam jdou. Ale stačilo jim to, nezajímlao je víc. A to bylo to nejděsivější.

Neviděly ani to, ža naproti nim sedí jiné oči, které byly plné bolesti a zoufalství.

Les byl plný bězútěšného ticha. Její slza dopadla na kamennou kočičí hlavu a kočka tiše mňoukla, nikdo ji však přes okolní hluk neslyšel. Všude kolem ní jen prázdné oči a změť zvuků, které dohromady tvořily nesnesitelné ticho. A tak chodila po lese, sama, obklopená lidmi, usměvavá, veselá, a její slzy nikdo neslyšel dopadat na zem. Neměla tolik sil, kolik si mysleli. Úsměv docházel, slzy dopadaly hlučněji.

Jednou bylo zvonění slz o kamennou podlahu tak silné, že je nešlo ani přes okolní hluk přeslechnout. Odešli o kousek dál, aby ho neslyšeli. A tak pro ně už neexistovalo. On ale neodešel. Slyšel kapky dopadající na zem a šel proti těm, co odcházeli. Zahlédla ho. Zastavil se a jen tak stál. Nabídl jí úkryt. Nevnucoval, pouze nabízel. Pouze? Znamenalo to pro ni mnohem víc, než "pouze". Byla překvapená, že nešel s ostatními. Úsmála se. Ač slaný, přesto to byl po dlouhé době upřímný úsmév. Schoval ji. Ticho. To krásné ticho. Nejisté, opatrné, ale úpřímné. Nechal si ji. Po čase se přestala bát a začala Mluvit. Poslouchal. Rozuměl. Slyšel ji i přes okolní neprodyšné ticho.

Milovala, když mohla utéct z toho prázdného lesa, kde "žila". Utíkal s ní. Chtyl ji za ruku a procházeli se městem plným života a nejkrásnějších zvuků. Tolik stromů, co v něm rostlo! A každý jiný. Každý se svou vlastní tváří. Na jejich větvích štěbetali ptáci, veverky na zem shazovaly vylouskané oříšky. Nechal ji přivítat se se svými přáteli, vychutnat si tu směsku krásných zvuků. Rozuměl jí.

Přestala plakat. Už nebyla sama a ztracená. On ji našel a pomáhal nají cestu zpátky. Cestu pryč od těch tváří bez výrazů, které ji stahovaly k sobě. Zachránil ji před světem.

A tak se spolu po nocích toulali po městě, které milovali, pod Měsícem, jež jim svítil na cestu. Měl její srdce a ona jeho. Rozuměla jeho očím a on jejím. "Podej mi tlapu, lásko má", řekla a utekli do tmy velkoměsta.