Pejskovo vyprávění

9. února roku 2001 jsem se narodil své mamince a společně s bráškou a sestřičkou jsme bydleli v takové obrovské bedně. Někdy začátkem března přijeli nějaké obludy a pořád si mě, měho brášku a sestřičku chovali. Ne, že by se mi to ze začaátku nelíbilo, ale musím se přiznat - hrozně jsem se bál. Byl jsem u divných, možná zlých oblud a bez maminky. Měl jsem strach i o sourozence, kteří se také chovali. Myslel jsem, že z toho strachu omdlím, ale než jsem stihl upadnout do bezvědomí, byl jsem už zase zpoátky v bedně. Sice se sestřčkou, ale bez brášky. Začali jsme panikařit. Kňučeli jsme a snažili se dostat ven, ale bez úspěchu. Za chvíli jsme byli vyčarpaní fyzicky i psychicjy¨a brácha pořád nikde.Vyčerpáním jsme oba dva usnuli, ale nespali jsme dlouho. Za chvilku nás vzbudilo tahání za uši kousání. Jindy bych se našval, ale teď jsem byl šťastný jako blecha. Vrátil se nám totiž bráška! Samou radostí jsme ho začali olizovat, až to přešlo v kousání a potom i v sourozeneckou rvačku.
Ani jsme si nevšilmli, že už ty obludy odešli. "Sem se vůbec nebál!", vytahoval jsem se, ale všichni jsme moc dobře věděli, jak malou dušičku jsme ještě před chvilkou.
Nastal den s datumem 6.duben. Ráno bylo stejné, jako každé jiné. I dopoledne a čas oběda se ničím nelišili od ostatních, ale odpoledne mě čekal šok. Přijeli zas ty velké obludy, ale tentokrát jich bylo víc. Chvíli si povidali s paní, která dává naší mamince jíst a potom mě i brášku vzali jakési cizí tlapy a paní, která krmí maminku, mě začala hladit a dávat mi pusinky, ale já byl pořád v těch cizích tlapách. Pak mě ty tlapy zabalily do teploučké deky a odešly se mnou do veliké bedny, brášku a sestřičku dali do jiné veliké bedny. V té bedně bylo teploučko a docela i útulno, ale já pořád musel přemýšlet, proč nemůžu být s maminkou a sourozenci a co se to se mnou vlastně děje. Ta veliká obluda, která mě držela zabaleného v dece ve svých chapadlech, na mě mluvila a hladila mě. Chovala se ke mně moc hezky, ale já se pořád bál. Pak mi dala pusu na hlavičku. Bylo to skoro jak olíznustí od mminky. Když jsem se rozhlédl, přede mnou seděli ještě další dvě obludy a ta jedna v ruce držela něco kulatého. Potom jsme z té bedny vystoupili a ....šok!A opravdu velký! Byl jsem někde úplně jinde. Kolem mě samé barevné krabice podobné té, ve které jsem seděl doteď a která nás přemístila. Ta "moje" obliuda si se mnou pořád chtěla povídat, ale asi nevěděla, že já mluvit neumím. Také tady byly strašně moc veliké krabice, tak moc veliké, že se skoro dotýkaly oblohy. Kéž bych teď byl v naší malé bedýnce...Do té jedné obrovitánské bedny jsme vešli a najednou jsme stáli uprostřed velké chodby. Zamířili jsme k jedněm dvěřím a obludy se mnou v náručí vešly dovnitř . Sundaly si své kožichy a vybalily mě z deky. Pak mě postavily na zem. Staršně moc jsem se bál. Nohy se mi klepaly, až se mi rozjely a já se rozplácl na zem. Snažil jsem se vstát, a tak jsem tam stál s roztřepaným tělíčkem , obludy kolem mě.
Když už byla tma, strčily mě do bedny, která byla o trošku měnší než ta, kde jsme se se sourozenci rvali a spávali v ní. "Moje" obludka si lehla do své bedny, můj pelíšek se mnou si vzala k sobě a celou noc mě drbala za ouškem. Bylo mi smutno a bál jsem se, ale neplakal jsem. Věděl jsem totiž, že by mě někam, kde by se mi ubližovalo, maminka nepustila. Strach jsem pak rdši zaspal a vzbudil se až rábo. Zase mě zabaliy do deky a vzali do toho přmisťovadla. Říkali něco o tom, že jedem k babičce. Nechápal jsem, jak se může do té krabice vlézt na jednom místě a vylézt někde jinde. Teď už to vím. Té krabici se říká auto a když se do něj sedne, rozjede se a zastaví tam, kde chcete. Auta jsou hrozně rychlá, tak jsem u "babičky", nebo jak tomu říkají, byli co by dup. Bylo tam strašně moc oblud - malé, velké, staré, mladé, tlusté, hubené...Moje obludky se s nimi radostně vítaly, smály se a mě ty cizí obludy furt tahaly a chtěly si hrát, al já nechtěl. Pak mě moje obludka zachránila. Vzala mě a posadila si mě na klín, kde jsem měl klid. U mých oblud jsem se už nebál. A později jsem je dokonce začalk mít rád.
Postupem času jsem se dověděl, že se jim říká lidé. A já mám taky své lidi, které mám rád a oni se o mě na oplátku strají. Češou mě a chodí se mnou za paněm doktorem, abych byl zdravý. A já zas musím poznat, kdy jsou smutní a kdy veselí. Když jsou smutní, lehnu si za nimi, nebo chci, aby mě chovli a pak se spolu mazlíme. A když mají radost, tak jim nosím hračky a hrajeme si, děláme vylomeniy, hrajeme na schovku, honíme ptáčky...
Jsem rád, že jsem se dostal ke svcým obludkám, které mě mají tak moc rády.