Černý anděl

Bum!Práski! Křach!
Uslyším příšernou ránu, výbuch. A spoustu křiku. Ucítím, jak mi něco hroznou silou zatlačí na hrudník a pak už jeno tupý náraz hlavou o cosi. Pak už nic, jen tma...
Otevřu pomalu oči a první, co ucítím, je strašná bolest hlavy a hned po tom zjistím, že při každém nadechnutí mé tělo ochromí nesnesitelná bolest. Snažím se ji přemoct a rozhlédnout se kolem sebe. Ostré světlo žárovky nad mou postelí mě na chvíli oslepí a přicházející postavu vidím tak rozmazeně, že až po pár sekundách rozeznám její rysy. Nemocniční sestra? Bože, už mi to dochází...
"Dobré ráno, slečno. To jsem ráda, že jste se konečně probrala. Už jsme začínali mít strach.Zavolám doktora, ať se na vás podívá." Sestra za sebou zavřela dveře a já zůstala se svou bolestí na chvíli sama. Než jsem ale mohla nad něčím začít přemýšlet, do pokoje vstoupil doktor. "Co se stalo?",je jediné, na co se má rozbolavěná ústa zmůžou. "Jen se nenamáhejte, vaše tělo je velmi slabé," začne doktor. "Jela jste na školní výlet se svou třídou a váš autobus měl nehodu. Musíte být silná, jste jediná, kdo..." Předposlední větu už slyším z dálky a z posledních slov jsem nedokázala porozumět ničemu...

Jsem na krásném místě, nic mě nebolí a je mi fajn. Cítím se uvolněně, mými plícemi proudí čerstvý vzduch a nosem násávám vůni trávy a květin, kterých je všude kolem spousta. Všimnu si kostelíka stojícího pár metrů ode mě, za nímž je hřbitov. Před hřbitovní bránou stojí Peťa, má spolužačka a zároveň nejlepčš kamarádka a usmívá se na mě. Rozběhnu se k ní a obejmu ji: "Strašně jsme se bála, že jsi v tom autobuse umřela", zavzlykám a přitisknu se k ní ještě víc. "Víš, Marky..." začne Peťa a já si mezitím všimnu prostoru mezi pomníky na hřbitově. Na chvilku ustrnu a s hrůzou v očích pozoruju, jak si tam Martinka s Luckou a Matějem, mí spolužáci, hází letajícím talířem. Když se porozhlédnu, zjistím, že je tam celá moje třída. Matty se pošťuchuje s Kačkou, kluci s Kamčou a Makynou hrajou fotbal, brány si udělali z uren, vzadu si povídá Evča a Ondra a s učitelkou...
Vypadají spokojeně, ale všichni mi přijdou nějací jiní....jejich pleť je strašně bledá a pohybují se tak lehce, jakoby se ani nedotýkali země. Stejně tak i Peťa. Najednou si mě všimne Marťa s Matějem a zamávají na mě."Tak už pojď za náma", zavolá Martinka a dál se věnuje létajícímu talíři.
"Marky," řekne Peťa stojíci za mnou, a já s sebou leknutím trhnu. "Přišel čas, nás všech. Jsou z nás teď andělé, pojď, budeš jedna z nás." "Nesahej na mě. Já nikám jít nechci! Chci žít!", rozkřiknu se, až se všichni otočí. Pomalu začínám chápat a tato realita mě dohání k šílenství. Hrozně se bojím a pomalu od Peti couvám. Natahuje ke mě ruku a co nejjemněji se mě snaží přesvědčit, ať se jí nebojím. "Jsem černej anděl a mým úkolem je teď převádět zemřelé tam, kam patří.A Ty patříš mezi nás. Víš ale přece, že tě mám ráda, nevedla bych Tě někam, kde Ti nebude dobře. Nemusíš se bát, budu se tebou, odokud to budeš potřebovat. Ale už musíme jít." Propuknu ve strašlivý pláč a začnu nesmyslně pobíhat sem a tam, zatímco mí spolužáci se vesele baví za zdmi hřbitova. "Ne! To ne! Já tam nepůjdu! Nechci! Ještě ne! Peťo, řekni prosím, že to není pravda!....NESAHEJ NA MÉ!!!", zakříčím, když udělá krok směrěm ke mně a chce mě chytit za ruku. Uteču o pár metrů dál, Peťa na mě trpělivě čeká u brány, a s pocitem totální bezradnosti s beznaděje padnu vysílená k zemi a propukknu v hysterický řev.

Auu!Zase ta palčivá bolest. Pomalu otveřu oči, do kterých mě bodne světlo nemocniční žárovky. Paradoxně mě skutečnost, že ležím připoutaná v nemocnici k posteli, uklidnila. Byl to jen sen! Sestra mi otírá zpocené čelo. "Hrozně jste křičela a smýkala sebou. I doktor se divil, že jste v takovém stavu schopna takové námahy Ať se vám zdálo cokoliv, už to je dobré," mrkla na mě sympatická sestřička a já se začala zklidňovat. "A abych nezapomněla, máte tu návštěvu, stojí za dveřmi." Sestra otevřelka dveře a za nimi stála...Peťa. "Ahoj zlatíčko,"usmála se na mě, přistoupila k posteli a chytla mě za ruku." Ale my už vážně musíme jít, Markétko..."