Deprese

Vysílená a ustrašná utíkám před ní
a naivně doufám ve svou výhru.
Však ona jak šelma svou oběť honí
a obě víme, že utéct nestihnu.

Plíží se tiše a hbitě, jedovatá zmije,
těší se na to, jak vychutná si bolest moji.
Pach jejího dechu už cítí má šíje.
marně se bráním v nerovném boji.

Zarývá nehty do srdce, drtí mou duši
vkrádá se tiše do mého těla.
Je ve mně, je venku, drásá mi kůžu,
ničí mě, zabíjí, sráží na kolena.

Je silná a mocná, má svoje triky
a vyhrát nade mnou je pro ni snadné.
Je to vždy stejné, má neměnné zvyky.
Bráním se, snažím se - všechno je marné.

Jen bolestný nářek a šílený křik,
tak hlasitý, jak může jen být.
Okolí těžko jen slyší tichý vzlyk,
volání o pomoc smí jen ve mně znít.

Rve srdce z těla a trhá na kusy,
a tělo ostrým nožem jizví.
Drží mě pod krkem, její stisk dusí
a pozitiva smrti podsouvá mysli.

"Jsi úplně sama, jsi nikdo a nic.
Vypadáš ošklivě a prázdno máš v hlavě.
Tak něbuď naivní, život nedá ti víc.
Že budeš chybět? Všichni zapomenou hravě."

Jen slanost slz a bílou zeď,
tím končí a začíná vše co teď znám.
"Tak otevři okno, vyskoč a leť!"
Bojím se poslechnout, však respekt z ní mám.