Za zavřenými dveřmi

Oblékám si máminu noční košili, ulehám do její postele, tisknu k sobě plyšového medvídka od ní. Polštář je už celý provlhlý od mých slz. Jak já toho hajzla nenávidím!!!


Přesně si vybavuji svou první vzpomínku na jeho výstup. Kvůli nějaké banálnosti začal křičet na bratra a když se ho máma zastala, dostala facku. To mi byly čtyři roky. Seděla jsem pak s maminkou a s bratrem v pokoji a máma plakala. Vůbec jsem to nechápala. Proč to tatínek udělala? A zasloužila si to maminka, tak jak to táta tvrdil? Vždyť maminka je přece tak hodná… Ale táta nikdy nelže, aspoň mi to teda říkal. V té době jsem tomu vůbec nerozuměla a byla jsem z toho zmatená. Druhý den jsem se táty ptala, proč maminku bil.

„Maminka mě moc rozčílila. Někteří tatínkové jdou v takové situaci do hospody. To bys přece nechtěla, abych chodil do hospody smrděl potom kouřem, že ne? No tak jsem ze sebe musel to rozčílení dostat. To víš, i maminky někdy zlobí, tak musí dostat jednu výchovnou.“ „Ale vždyť naše maminka nezlobí.“ „Jsi ještě moc malá. Až budeš starší, tak to pochopíš.“

A tak jsem se na to snažila zapomenout, ale nešlo to. Pořád jsem nad tím musela přmýšlet. Po pár týdnech mě v noci vzbudil hluk. Vyšla jsem ven z pokojíčku, máma s tátou po sobě křičeli. Zrovna když jsem vcházela do kuchyně, hodil po mamince táta vázu. Její hlavu minula jen tak tak. „Neřvěte na sebe!“, křikla jsem svým dětským hláskem. „Proč maminka brečí?“ „Protože je to hysterická slepice a pitomá čúza“, odpověděl tatínek ze dveří, kterými vzápětí třískl a odešel. Maminka seděla na zemi a hrozně plakala. Sedla jsem si k ní a objala ji, ale ona mě posla spát. Nechtěla jsem jít, ale ona mi slíbila, že všechno bude fajn, tak ať jdu spinkat. Poslechla jsem.

Od té doby se podobné věci opakovaly čím dál častěji, minimálně dvakrát do měsíce.

O pár roků později, na Štědrý den, zrovna když jsme s maminkou obalovaly kapra, přišel otec za námi a zeptal se mámy, proč vlastně stromeček nekoupil můj bratr.který tento rok oslavil čtrnácté narozeniny. Maminka mu řekla, že by ho neunesl. „No to je ta tvoje výchova! Kvůli tobě z nich budovou flákači! Nic jsi je nenaučila! Jako matka jsi naprosto neschopná! Jsi totálně neschopná ženská, nic neumíš! Ale já vám dám…Pudete makat! Budete dřít, až ze sebe strháte kůži!“ Zvedl se ze židle takovou rychlostí, až jsme lekla, a talířem se strouhankou mrštil o zem. „Nebudu vás živit zadarmo! Padejte ven, všichni tři! Klidně si tam zmrzněte, klidně pochcípejte! Aspoň budu mít klid!“ „Tati, prosím! Aspoň na Vánoce nekřič!“ „Drž hubu, smrade!“, zařval a napřahoval se, aby mi vrazil. Maminka si stoupla přede mě. „Na děcka šahat nebudeš!“ „Uhni, krávo! Vypadni odsud, nebo dostaneš přes hubu taky!“ V tu chvíli se ve dveřích objevil bratr. “Dotkneš se jí a já tě zabiju!“ Když to vypadalo, že se začnou prát, stoupla si mezi ně máma a odtrhla je od sebe. „Aby ses z těch svých parchantů neposrala!“, křikl otec na maminku, když odcházel do ložnice, kde se zavřel. Cestou ze zdi sttrhl obraz a mrštil s ním ozeď.

Máma zase seděla na gauči, plakala, my s bratrem sedíc vedle ní ji utěšovali. Po kolikáté už takhle sedíme, my s mámou ubrečené, btratr rudý vzteky? To už bych se asi nedopočítala…

Večer přišel otec za námi. „Tak vy nejste zvědaví, co vám Ježíšek donesl?“ Nechápavě jsme se na něj podívali. „Ty si snad myslíš, že ještě něco budeme slavit? Potom, co jsi tu dopoledne vyváděl?“ „Ale snad se tolik nestalo… A přece si nezkazíme takový hezký Štědrý večer?!“ Ten večer jsme s mámou a bratrem odjeli k babičce. Další zkažené Vánoce. Kolikáté už? A kolik takových ještě bude?


Roky plynuly, z bratra se stal mladík, ze mě slečna. Už jsme nebyli děti a rozuměli jsem věcem, které jsme dřív nechápali. Svět se měnil , jen u nás to bylo pořád stejné. Pořád ty stejné scény – křik a hádky, které mě v noci budily, rány, které sice nebyly mířeny mně, ale o to více mě bolely, mámin tichý pláč, který jsem přes tenké zdi slýchávala a který mě bodal u srdce, rozbité střepy na podlaze, bratrův vztek a můj strach, který mě doprovázel skoro pořád.


Jednou dopoledne, když jsem byla ve škole, si mě zavolala třídní učitalka do kabinetu. Měla jsem telefon. „Kdo mi to může volat do školy?“, pomyslela jsem si.

„Prosím?“

„Slečna Barbora Nová?“

„Ano, u telefonu.“

„Dobrý den, Barboro. Vaše maminka je v nemocnici. Můžete co nejdřív přijet?.....“

Zalapala jsem po dechu a udělaly se mi mžitky před očima. Telefon mi vzala učitelka, domluvila se s lékaři a odvezla mě do nemocnice.

Bratr už seděl v nemocnici na židli a plakal. Plakal tak moc, jak jsem ho ještě nikdy neviděla.

Přijela jsem pozdě. Maminka umřela před pár minutami. Tentokrát to byl nůž, čím otec házel. Maminka se mnou chtěla mluvit, ale neměla tolik sil, aby vydržela do mého příjezdu. Bratr mi měl vzkázat, že jsme pro ni byli vším. Byli jsme její jediné štěstí a jen díky nám vydržela tak dlouho.Byli jsme prý ty nejlepší děti, jaké si mohla přát. Víc říct nestihla.


Hlavu mám plnou vzpomínek. Vzpomínek na člověka, který pro mě znamenal víc, než cokoliv a kdokoliv jiný na světě.

Její peřiny a oblečení jsou ještě nasáklé její vůní. Nořím se do nich a mám pocit, jako by tu byla maminka se mnou. Ne, to není jen pocit. Ona tu se mnou opravdu je. Slíbila mi jednou, že ať se stane cokoliv, nikdy nás s bratrem neopustí. Lehký vánek mě pohladí po tváří. „Dobrou noc, maminko.“