Večer v moři

Na pláži byly dvě, tři rodiny a pár jedinců se koupalo v moři. Ne nebi se objevovoaly překrásné
reliéfy tvořené paprsky zapadjícího slunce, mraky a nebem. Slunce hrající si se svými světlem se
stalo umělcem tvořícím fascinující dílo. Hladinu moře jsem měla u krku a pozorovala vlnu, jak
se na mě valí. Začala se zvedat. A byla čím dál blíž. Převalila se ais metr přede mnou a pro mě
měla prudký náraz. Povalila mě, "přejela" mě, jako nějaký otravný hmyz a hnala se dál ke břehu.
Sotva jsem se dsostala nad vodu, pohltila mě další. A další... Pokaždé, když se mi podařilo se
dostat nad hladinu, pevně jsem se postavila a zpříma se dívala do valící se vody. A přitom věděla,
že nemám šanci zvítězit. Stála jsem před obrovsým stádem divokých, nádherných bílých koní,
nesoucích s sebou kus dalekého oceánu. Běželi. A nikdo na světě je nemohl zastavit. Běželi proti
mě, ale nestarali se o mě, nezajímala jsem je. Obrovské bílé stádo, vysoko se zvedající kopyta a
dlouhé vlající hřívy.A já tam stála a věděla, že pod těmi kopyty zmizím, že mě zahálí do svých
hřív. Zkoušela jsem natáhnout ruce a stádo zastavit. Neregistrovali ani mou přítomnost, natož
ruce. Znovu a znovu jsem vstávala a dívala se zpříma na ten živel. Budil ve mě obrovský respekt
až hrůzu. Cítila jsem se před ním jako ten nejmenší a nejnicotnější živočich. Věděla jsem, že má
sílu ničit. Mě, nás všechny, celý svět. Děsila mě jeho krutost, bezlítostnost, surovost. A fascinivala
jeho síla. Vzhledla jsem do nebe a tušila ohně šlěhající ze Slunce. Prsty u nohou jsem zabořila do
pískového dna a dobře naladěný vánek se snažil proplést se mokrými vlasy. Čtyři nejmocnější
vládci byli přítomni. A jejich vláda byla harmonická, vnášely do dané chvíle nádheru a do mě štěstí
a radost.