Slova

Ve finále fiktivní, ale ze skutečnosti vycházející a možná jen okamžik v mysli nebo sen...

 

Zatím co je, umírá, čas se krátí a k čemu je  odloučení ? snad aby pochopili, čím jeden pro druhého jsou ?

Bez Ní nežije, cítí  s každou vteřinou nezvratný osud tohoto těla, této mysli.

Nebudeme. Nikdo z nás.

Miluje Tě Lásko, celé své srdce noří do Tvého světla,  Lásko milovaná.

Je to pár chvil, co Ji spatřil ve stínu temného pokoje a Ona se vyklonila z okna. Proč kolem sebe tak krouží ? Proč si nepadnou do náruče a neopřou  jeden o druhého tak, jak je to správné ? Každý  pronesl pár bezvýznamných slov. Ona řekla, že všechno je pořád stejné, tak proč se měníme s každým dnem a nocí ? Proč v jednu chvíli očima hltáme toho druhého a ve chvíli druhé hledíme chladně a bez citu ?

Jenom se vymlouvá. Je neschopná být přímá a stále dokola tvrdí sobě a světu, jak je všechno v pohodě a klidu. Jenže tomu tak není a Ona  to moc dobře ví.

Její oči  řekli více než Její výmluvy bezeslov.

Co je normální ? O tom přeci nemusí  mluvit, ale pokud Jí přijde v pořádku, že jeden den otevře svou náruč a své srdce a druhý den nezvedne  telefon, třetí  den se ani do očí nepodívá  a celou věčnost mlčí, tak potom neví,  jak to vypadá v té nenormální verzi.

V krásném údolí před půlnocí ze soboty na neděli z kraje jara na koleni smolí slovo za slovem a jsou vůbec důležitá ? Raději   řekne, co poslední dobou dělá. Probouzí  se brzy, ještě před sedmou, ať jde spát kdykoli. Jde do lesa. Něco sní, pracuje a tvoří, přemýšlí a myslí, někdy jenom je, plyne, občas se zlobí, protože nechápe, častěji neví a všechno dohromady se slévá v neuvěřitelně pestrý obraz.

Vzpomíná   jaký  byli pár, vzpomíná  na  sny a přání, jak se  plnila, vzpomíná  na chvíle milování, pak vezme do ruky motorovou pilu a svět se smrskne na létající piliny a řetěz zakusující se do tvaru hmoty, jindy zas s dlátem v ruce hledá,  co má zůstat, do toho klavír mazlící se s jizvami srdce, ulice jsou prázdné, když se potácí odnikud nikam a hledá,  ani sám nevím co, a taky stojí na mostě a řeka plyne a dennodenně vzpomíná  na tu, jejíž Láska je nesmrtelná a někdy vzpomíná  i na chvíle vzpomínání, protože nic než vzpomínka  nezůstává a i ta mizí.

Ach Lásko… ty tam jsou všechny ty chvíle, o kterých  snil.

Uvěřil  tomu, že skutečně chce a taky  chtěla, jenže všechno se mění a měníme se i my. Cítí, že Ji  chápe, neboť v jistém slova smyslu chápe sebe.

Lásko milovaná, jsou chvíle, asi jako tahle, kdy vše najednou dostává jasné obrysy a veškerá hmota,  ukrytá pod povrchem,  roste do prostoru a odhaluje svou nahotu a jednoduchost.

Zůstaňme tím, čím jsme.

V čajovně večer…

Doufá  jen, že má  skutečný důvod, vycházející z nitra, aby  hrála tuhle přiblblou hru na nevím…

Je mu  zle. Ale více než z Ní mu je zle ze sebe samotného.

O něco dříve…

Jde ulicí a počítá  dlažební kostky. Krok za krokem. Nádech. Výdech. V očích odráží se svět. Zevnitř ven. Z venku dovnitř. Kde je kde ? Neví  a co na tom záleží.

Jindy…

Přemýšlí  o ní, Té překrásné a milované bytosti. Vzpomíná  více než-li  přemýšlí, protože co může vymyslet o někom, koho sotva zná, koho poznal v několika málo okamžicích čistého a jasného bytí.

Věří, že všechna ta slova jsou pravdivá a když ne v tomhle, tak v jiných životech dojdou naplnění.

Někde hluboko v sobě cítí pohnutí. Nepatrný pohyb světla. Oheň sílící s každým nadechnutím, s každým úderem srdce.

Nejúčinější medicína bývá hořkost sama.

Tyhle řádky jsou pro Ni a ani nezáleží zda je někdy někde čte  či nikoli. Může si klidně myslet, že vše dramatizuje, že je tragéd a vše bere až přespříliš vážně, ale z pozorování posledních mnoha týdnů  spatřil, jak hrubne, stává  se zatvrzelou a city, které v Ní jsou, dusí a jeho bolí srdce, když ví a zná Její  srdce  naplněné  radostí a zpěvem. Připadá mu trochu pokrytecká, když očima uhýbá a bezeslova vysvětlení ničí  vše, čemu  mezi nimi věřil, co cítil a miloval.

 Pokud je Tvým přáním se osvobodit, tak do toho, ale nechovej se jako hlupák. U lidí si váží právě upřímnosti a bezprostřednosti.

Zklamala ho, ale více než  Jeho možná sebe, neboť Její  slova pronesená v tichu hvězd, jsou v rozporu s činy, které Ji  jako člověka definují v této verzi reality, A s tím je asi těžké žít, ačkoli jak Ji zná, je schopná všechno tohle vytěsnit. Tím se však neliší od miliardy dalších, což je smutné, protože samsára. Na druhou stranu je Mu jasné, že všechna tato slova mohou být blábolem, protože nežije v Jejím těle, není  Jí a neví, co vidí Její oči a co cítí Její  srdce. Prostě  a jednoduše nerozumí  tomu, když Jí pohladí  a cítí, jak je  napjatá, chce Jí políbit a cítí  se jako stejný pól magnetu.

Později…

Pravdivé dílo vychází z bolesti a touhy po kráse.

Každé zrození je doprovázeno bolestí, je bolestí a bolestí zůstává až do úplného konce. Jsou chvíle plné ticha, plné bolesti, strachu a beznaděje. Takové chvíle přicházejí a odcházejí.

Ani se Mu  nechce věřit zřejmé skutečnosti. Vidí ty Její oči, ledové a bezcitné. Takovou bytost nemůže chtít jenom proto, že miluje její hlas a její vůni, její ticho mezi slovama, její mrknutí oka, její pití ranní kávy, její všechno. Kam však schovala ten horoucí cit a sametové oči, hladící až na samotném dně duše znaveného poutníka, netuší. Teď Ji vidí tvrdou a ostrou, bezcitnou a sobeckou a sebe jako nic. Neví, jestli Ji chce vidět, cítit, vnímat.

Je taková vždycky a nebo jenom teď a nebo jenom v Jeho  přítomnosti?

Proč?

Když  Ji neznal, nevěděl, že existuje a snil o ní, tak si nevzpomíná, že by se chovala jako blbec.

Proč není schopna se Mu dívat do očí ? Něco skrývá ? a nebo prostě nechce.

O nějaký čas později…

Slunce se dotýká všeho a rozpaluje oheň uvnitř. Cítí  hluboké dojetí. Život je zázrak, ačkoli tomuto poznání předcházela neuvěřitelná bolest rvoucí nitro na kusy, spalující bolest kalící duši pro nadcházející čas, který přinese všechny naše strachy a postaví nás tváří v tvář veškeré bolesti světa. Loučí  se s tímto světem jenom proto, aby Jeho nitro mohlo být prázdné a schopné přijmout svět, který se právě rodí.

Žije-li, tak jedině pro Lásku. Všechno ostatní nemá smysl. Tak a konec blábolení.

První jarní den. Krásné a hřejivé Slunce. Den dlouhý stejně jako noc. Ticho, nic než ticho. Myšlenky si vzali volno a vůbec není nic, pro co.

Zjišťuje, že rozbitá nádoba už nezní po slepení tak, jako nerozbitá. Všechno je tak neznámé a nepředvídatelné.

Bolí Ho srdce, chce plakat, sám a sám, obklopen davem. Má  vše a ve výsledku nic. Zemře-li, neztratí.

Bláhovec bláhová, uvěřil, že domov nachází  v houfu dětí a náruči milované bytosti  a hle, sedí  tu, za zády v kamnech hučí oheň, těžká šedivá mračna sem  tam propustí váhavý paprsek světla a kde je houf dětí a otevřená náruč ? Má vůbec smysl vzpomínat na sen a zdání?

Přítomnost je taková, že necítí nic než prázdnotu.

Svoboda, kterou intuitivně hledáme, je stále přítomná, jen nevíme kde, ačkoli cesta do vlastního nitra je dlouhá jeden krok a možná, že méně.

Jsou  chvíle absolutního klidu, ze kterého jako nezúčastněný pozorovatel sledujeme všemožná hemžení bezpočtu světů a naplněni soucitem necháváme řeku od pramene k oceánu, ať dělá, co umí. A s člověkem tomu není jinak.

Všechno skutečné, i ta největší iluze, vychází z Lásky. Klíčem k pochopení je Láska. Nebo jakýkoli pojem se stejným významem, neboť tisíce jmen pro jedno je totéž, jako ticho za slovy.

Nahoře ticho, snad jen vítr, slunce a ptáků zpěv. A třeba vůbec nezpívají. Třeba si povídají o vzdušných proudech a vůních, o žížalách nebo jako člověk, o všem možném.

Navždy a daleko v tichu klečím u Tvých nohou

dívám se do bezedna Tvých očí

celé nekonečno zrození a smrtí mezi námi tančí

kdo jsme ? při pohledu do srdce druhého

Neví, co se stalo dnes  před deseti lety. Pravděpodobně  byl v Praze. Na Žižkově náměstí. V učebně Žižkárny, ale raději snad ve školní knihovně, kde  poprvé spatřil kresby renesančních mistrů a naprosto Ho uchvátila krása v jednoduchých, čistě naznačených a vedených linií.

Teď sedí v Čajovně. Uvědomuje si proud, kterému říkáme čas a vzpomíná na jiná místa a časy, na chvíle plné radosti a nezměrného štěstí a nic z toho není skutečnější než tato chvíle mizející kamsi.

Všechna marnost pramenící z naší  touhy dříve nebo později odhalí naši pošetilost.

Marné jsou sny, marná jsou přání, marné je vše, i to, co není.

Vidí sám sebe, jak dotýká se Její tváře, která uléhá do otevřené dlaně. Cítí  vůni a v pohledu samet. V jediném obejmutí je ukryto tisíce slov, nebo nic.

Až jednou pochopíme sami sebe, tak svět, který se nám nyní zdá neuchopitelný a tajemný, se otevře a My jako kapka v oceánu se rozpustíme v nádheře.

Až jednou opustíme svět, pro který trpíme, spatříme sami sebe, nahé a šťastné.

Jsme světlem našich snů, nekonečnou řekou, hvězdami a tichem.

Znovu prožívá bolest, tentokrát zubů, které se rozpadají. Ráno  zjistil, že neni. A prázdnota není místo strachu, ale domovem, kam se navracíme, když hledáme cestu životem.

Včera  se setkal s Láskou. A nejlépe v tu chvíli se cítil s Ním, když Ho vzal za ruku. Má pocit, že v sobě dusí vše, čemu věří. Každé Jeho slovo je útok na ticho. Nechápe  Její chování. Promítne-li celé to období, kdy  byl nedobrovolně vyhnán z Jejího života, tak vidí Její zmatek. Na jednu stranu touží a na druhou nechce, pak chce, potom neví a nakonec nemůže, protože něco… Je tedy asi lepší se nevidět.

Každé ráno se probudí, otevře oči a vidí prázdnotu uvnitř sebe. Vždycky  jí potřeboval vyplnit, protože mu přišlo divné vnímat ten nekonečný prostor, ale teď, když neni, tak ví, že prázdnota je naplněna sama sebou.

Když dýchá, děkuje stromům, že může. Cítí  krev proudící v žilách, slyší  ticho a slepota, jenž  halila Jeho  život, zří jasněji než slunce zář. Nezůstalo nic, co chtít. Vše bylo a stejně tak bude. Mezitím nádech a výdech. Jeden den přechází v den. Světlo, tma, není potřeba lpět na životě, není vším, ale i tak miluje tím, čím je.

Jsou chvíle, ve kterých klavír definuje věčnost jako okamžik mezi údery srdce.

Zanechala Ho napospas neuvěřitelným silám nekonečna. Uprostřed široširé stepy  duše, bičován nelítostným větrem, všechny ty krásné sny a iluze vyrvané ze srdce mizí v nenávratnu věčnosti a zůstávají vzpomínky na čas plný hřejivého ticha mezi slovy, když dlaně dlaní dotýkají se jak paprsky světla tmy. Vzpomínky plné smíchu a radosti z čiré přítomnosti sdílené mezi milováním.

Je překrásný den plný neočekávanosti. Vše je tak dobré. Vše je jasné, čisté, zářící.

Znovu a znovu

Srážíš mne do propasti

Aniž tušíš

Že na dně

Stojíš Ty sama

Na rozdíl od zbytku světa může být člověkem a na své lidství nezapomínat ani v nejtěžších a nejtemnějších chvílích života. Dost však patosu…

Slunce, nic než Slunce. K čemu všechny krásy světa, všechny tvary a barvy, když není slunce.

Jestli Bůh, tak Slunce.

Často jen tak je, aniž myslí a bytí samotné se rozprostře do nekonečna a pojme vše, co jen dokáže obsáhnout.

Naproti tomu, jak se může zdát, realita je naprosto neuspořádaná, neboť existuje nespočetné množství  nepředvídatelných činitelů vycházejících víceméně z nás samotných.

A vzhledem k tomu,  kolik z nás lidí si je vědomo následků svého konání, je svět, tak jak se nám jeví, náhodnou, takřka chaotickou zjevností  a najít v tom smysl vyžaduje určité úsilí nepramenící však z touhy pochopit tento skrytý mechanismus, ale směřovat toto nemalé, celoživotní úsilí ke splynutí s celkem stejně jako kapka s oceánem, nebo vítr s pohybem lístku na stromě, nebo světlo se tmou. Dosti však nesmyslných úvah.

Jsou dny, asi jako tenhle, kdy cítí osamělost jako sebe sama. Propojen s celou existencí jako proud energie v určité formě, tak cítí tuto chvíli.

Všechny životní sekvence, kterých  kdy byl svědkem, jej  přesvědčují o pomíjivosti všeho. Naprosto všeho. A při hlubším pohledu do nitra poznává  nezvratnou pravdu. Po všech těch ztrátách, které  přijal, zůstala živá, odevzdaná a všímpronikající Láska. Jestli něco je skutečné a nesmrtelné, tak Láska.

Vše, co člověka potkává, přichází a odchází jako příliv a odliv oceánu, jako jeho vlny, ale co zůstává a odhaluje nezměrnou hloubku, je Láska. Ta, když se jednou jedinkrát dotkne srdce, tak vše, co člověk od té chvíle činí, je ovlivněno dotekem Lásky. Často, skoro většinou, si člověk ani nevšimne doteku a dál tápe ve víru myšlenek, pocitů a zdání. Představa odevzdanosti ve světě, který je založen na ovládání a vnějším prožitku, je takřka nepřijatelná, neboť přináší ztrátu a smrt Ega, které většina považuje za své jediné a opravdové Já.

A hudba je darem, který nemůžeme jinak než přijímat, neboť Láska se projevuje  ve zvuku a zvuk rozvibrovává každičkou molekulu našich hmotných těl a ta se spojí s vibrací Vesmíru a dochází ke splynutí a uvolnění. Tolik k hudbě bezprostředně po hře na  klavír.

A srdce otevřené Lásce, je plno hudby, jež s každým nadechnutím tryská do prostoru.

Každý večer usíná sám s přáním usínat společně, tělo vedle těla, ruku v ruce, tiše a odevzdaně. Tato slova, ať už jakákoli, může říci kdokoli, kdykoli a kdekoli. Nicméně tomu tak není, neboť je v tuto chvíli jediný, kdo drží v ruce tuto tužku a jejím hrotem tančí na nekonečné ploše prázdného listu papíru.

Dost však hloupostí.

Teprve dnes, po letech zavírání očí, hledí do svého nitra a spatřuje naháče dychtícího po životě. Tisíce rukou potřebuje, ať může na prstech spočítat své chyby a omyly. A pokud všechny události ústí do této chvíle plné radosti, ticha a klidu, tak je život dobrý i se všemi nedostatky našeho lidství.

Bytost, kterou miluje, byla moudrá.

Po nějakém čase, ale ne za dlouho, řekla, že chybíš mi občas a stesk v hlase odrážel srdcebol.

Nechat vítr ohýbat stébla

Řeku plynout k oceánům

Kámen v horu růst

Nechat být, ať plyne

Viděl  jsem katedrálu,

 Její  srdce a řeku,

 plynoucí pod kamenným mostem

a hvězdy v kruzích

a tváře bez duší

 a ploché oči jak hladiny stojatých vod,

kalné a neprůhledné,

 v jedné vteřině věčnost…

Krok za krokem s modlitbou v srdci

Procházím davem

A dav prochází mnou

Jako vítr a světlo

Je sychravo, ulice plné aut a lidí. Kam se poděl zpěv ptáků? Jako stín prochází  ulicemi. Má  čas přemýšlet, vzpomínat a nořit se do svého nitra, prost myšlenek a vzpomínek.

Bylo to asi nějak takhle.

Jeden, co je dva a Jedna, co je tři se uviděli, sešli, potkali, prozřeli a pochopili. Ona však váhá a neví kam ani proč, stojí na křižovatce cest a každá někam vede, není sama, je třemi zároveň a Ti Jí táhnou na cestu, která je pro Ni nepřijatelná, přeje si jít cestou s Jedním, co dvěma je a společně všichni žít, milovat se a všechno kolem, jenže rozum má svůj hlas a srdce také a tak Jeden, co je dva, sedí nedaleko Té, co je tři, oddělen několika zdmi a čeká…

Cítí se prachbídně, sdílí tu bolest s Tou, co je třemi a obrazy, které mu mysl vykresluje před očima, nejsou nikterak příjemné, ale čím je Jeden, co je dvěma, aby soudil co je dobré či zlé?

Náznaky, nepatrné chvilky mezi slovy, nic, obsahující v sobě všechna možná předtím a potom. Jeden pohled a v srdci bolest.

Proč ticho po otázce bolí  více, než přímá odpověď bortící všechna zdání a klamy?

Proč všechna ta veliká a nekonečná nic zanechávají po sobě pachuť nespolknutých slz a bezejmenného smutku?

Proč stromy pláčou a nebe je modré?

Ani se nediví, že bláznovství jde ruku v ruce se štěstím. Občas Ho napadá, že snad ani není skutečné vše, nač skrze oči hledí, neboť čím si člověk zaslouží tolik štěstí, krásy a Lásky najednou.

Ale jistěže jde štěstí ruku v ruce s bláznovstvím ty Jeden, stačí se podívat do vedlejšího pokoje…

Prázdný list je jako první sluneční paprsek dopadající na Tvář milované bytosti. Čeká na dotek, aniž čeká, dýchá a umírá a mezitím miluje a je milována.

Děti jsou klíčem k poznání života.

Všechna krásná slova jsou ševelením větru v korunách stromů oproti tichu srdce.

Dny a noci plné snů

Hodiny a vteřiny

Věčnost v okamžiku

A život?

Ten si plyne od úsvitu do úsvitu

Tančí mezi hvězdami a koupe se ve Slunci a když pohasne

Tak nebo tak

V nekonečnu ztrácíš čas

miluješ

a v Tvém srdci

září slunce jas

A svět se pohnul. Po kolikáté?

 

Dnes Ho potkala zvláštní věc. Ticho se rozprostřelo před  Ním jako mlha skrze kterou svítilo ze všech sil Slunce a přeci, celý svět byl vnořen do mléčného oparu a jediné, co bylo vidět, se dalo pouze tušit. Čas ustrnul mezi tím, co bylo a tím, co možná bude. Věčnost trvající zastavení.

Bezeslov a v úžasu jde cestou necestou vstříc všemu, co přichází.

Do ticha všech dnů,

do ticha srdcebytí,

promlouvá, aniž slova slyšet jsou,

vede, aniž drží za ruku

a ukazuje cestu, aniž by byla čímsi jiným,

než-li Cestou.

Od soumraku do úsvitu kráčí mezi životem a smrtí,

Na hranici tenké jako paprsek světla zří sám sebe v nekonečnu podob.

V každém je a každý je uvnitř Jeho  srdce, 

jehož prostor podobný galaxiím

pojme i nejtemnějšího světlo.

Má  štěstí, že miluje, může milovat a je milován.

Jsou chvíle, jako je tato, kdy naplněn jasem, září  tisícem Sluncí.

Je světlem. Je temnotou. Je tichem. Je chaosem. Je mrtev. Je dech.

Čeká  aniž čeká

 vnořen do ticha jak do světla

hledí  do hlubin

nesmírné duše

patřící Slunci

a tělo omezující se na hmotu Ho vyčkávavě drží na Zemi, překrásné a plné života,

jehož je  v tuto chvíli neoddělitelnou součástí

rozdíly jsou čistě ve formě

neboť v našich srdcích hoří tentýž oheň

jakým nekonečno Sluncí dává život nekonečnu světů

a tatáž energie, která pohybuje hrotem pera po papíře,

pohybuje nespočtem hvězd.

Pro pochopení života postačuje poznání Lásky, onoho stavu světa, jemuž se odevzdáváš jako Smrti.

Láska je podobná Smrti.

Vyžaduje totéž odevzdání, stejné oproštění, stejné přijetí, stejné smíření.

Smrt je krásná ve své osamělosti. Těžko však pochopit její Krásu, když se nám zdá být tak krutá a nemilosrdná.

Soucitně hledí do očí novorozeněte, do bezedných dálav duše a ví o okamžiku, který čeká každého z nás.

Jak ji nemilovat? Jak ji nezbožňovat?

Když stojí na konci všech cest a trpělivě, bez posměchu či zloby hledí na naše ať už cokoli dělání.

Jak Tě nemilovat?

Tuhle otázku si nikdy nepoložím, protože to nechci vědět.

Čas a prostor tak nedůležité…

Ale víš jak je těžké usínat a probouzet se bez Tebe?

A ten čas mezitím…

Netuším, jak dlouho trvá navždy.

Miluji Tě.

O čem lze hovořit, o tom je lepší mlčet a nechat ticho mluvit skrze naše srdce činy, kterými krásu probouzíme k životu.

Jsou dny, asi jako tento, tichý a poklidný, otevřený nekonečnu možností a přeci se vždy odehrává přesná, do všech detailů a podrobností dotažená skutečnost, kterou lze jediným nádechem otočit kterýmkoli směrem.

Je zvláštní, že co jeden ví, druhý nemusí tušit a třetí neuvěří.

Naštěstí neví  kolik je hodin, ani jaký je den, natož pak měsíc či rok. Je tma. Hvězdy září, teplý vzduch nese vítr a je podzim. A jestli je tohle jediná možná přítomnost, tak proč se jí bránit.

Tento svět je dočasný pro každého z nás. Jsme tady příliš krátce, ať už jakkoli dlouho, abychom jej chápali v celé jeho nesmírnosti. Stačí se zadívat do hlubin hvězd nebo na zrnko písku a pochopíme, jak jsme nepatrní.

Víra je záležitostí srdce a pokud vychází z jeho středu, není nic, co by ji mohlo nahradit či zničit.

Je absurdní si myslet, že něco víme, protože i sebejasnější skutečnost se může v mžiku proměnit ve zmatenou událost, prchající do neznáma.

Je  u okna v domě, který patří nějaké ženě a v místnosti nad Ním  je muž, který se dívá na film ve španělštině. Někde na střeše cinká uvolněný plech. Před  Ním na talíři hoří třináct svic. V ruce drží  krásné plnící pero a píše na velmi kvalitní papír, kvalitním inkoustem. Od úst stoupá pára. Je zabalen do přikrývky a sedí na slaměné matraci.

Plech nedrnčí. Zjistil  co a jak a opravil, co bylo potřeba, takže je ticho. Jedinými hmatatelnými zvuky jsou pohyb pera po papíře, dech a vítr venku. Myšlenky jsou tiché, teprve člověk jim dává hlas, zvuk, či ve hmotě formu. Minulost je dým, přelud, prchavé nic, protože tady a teď není nic z toho, co bylo kdysi  kdesi, ačkoli výslednicí je tato chvíle, která určuje chvíli následující, která je formována časem, který ještě nepřišel a přeci dávno odplynul a jediné co zbylo je mámení a klam.

Začne  jednoduše.

Přítomností.

Miluje, cele a úplně.

Moc touží  po Její náruči,  pohlazení, dechu, vůni, políbení, úsměvu, chůzi, tanci, přítomnosti a vůbec, v tento okamžik je dělí asi stopadesát kilometrů prostoru a v těch stopadesáti kilometrech je nekonečně mnoho životů a osudů a rostlin a kamenů a řek a hvězd a galaxií, protože nejenom prostor, ale i čas a realita jsou jiné, vzájemně od sebe oddělené.

Cítí však, že ne zas tolik.

Spojuje je energie, kterou společně vytvořili a není to energie jedné tužkové baterky, ale celé galaxie.

Takovou sílu má Láska ve kterou věří  a věřit nepřestane, protože nemá  nejmenšího důvodu ztrácet víru ve věčnost a nekonečno.

Zdál se Mu  sen a ten začínal takto.

Slunce se vyhouplo nad obzor a ranní rosa se rozplynula v oblaka.

Otevřel   jedno oko a pak druhé.

Místnost, ve které stála postel, na které leželo tělo, byla veliká  z pohledu  prachového  zrnka, tančícího v ostrých ranních paprscích mezi oknem a dřevěnou podlahou.

Ale z pohledu nekonečného vesmíru byla nepatrná jako naše životy.

Nicméně do takového rána  otevřel oči.

A hned  na protější zdi celý svět jako na dlani a u zdi vyhaslá kamínka a na stole nepořádek včerejších dnů.

Pod postelí  zaznamenal pohyb a najednou na Něj kouká hnědá psí hlava, která vrtí hnědým ocasem na konci těla, také hnědého.

Pohladil tu hlavu, řekl nějaké jméno a vylezl z postele do psí zimy.

Za okny chumelilo.

O nějaký čas později  táhne závějemi kládu a vzpomíná  na čas před tím, jak ve svých mozolnatých dlaních drží sám sebe  a pak slyší, že krev není voda a dotýká  se rozpáleného srdce,   která šeptá v tichu slova lásky mezi  tepáním a pak sedí  uprostřed mrazů v prázdném, tichém domě a v ruce drží  vybledlou fotografii, kolem je tma a je slyšet jenom praskání ohně v kamnech a nyní, v jednom jediném okamžiku spatřuje vlastní nahotu, bezeslov a činů.

Znovu otevírá  oči a srdcem  v tisíci podobách spatřuje  Ženu jako zázrak.

Poznal  Lásku.

Hlubokou a bezpodmínečnou.

Co více si přát?

A svět se pohnul.

Kolikrát ještě zemře v jednom životě?

Ta překrásná slova, šeptaná v tichu, nekonečné minuty splynutí, dech a srdcebití v srdcebytí.

Miluje tu vzpomínku.

A nebo sen, ze kterého se každé ráno probudí  do dne plného překvapení?

Neví , kde jsou hranice a zda-li někde vůbec jsou.

Nezná  tajemství, jen v pokoře hledí  do prázdna.

Vše, co bylo, leží před Ním a nezná  toho, co je za Ním.

Ani nečeká, ani netouží, nehledá  a nemyslí.

V tichu je  jak na vlně dmoucího se oceánu, v jehož hlubinách je klid.

Čas se pohnul. Kam to nedokáže přesně definovat. Asi někam do někam. Kterým směrem však neví.

Nicméně v tom čase, který nenazývá  jinak než někdyněkde se odehrálo a odehrává nekonečně mnoho událostí, z nichž některé se nestali, jiné se ani nestanou a nebo se všechny vtěsnali do jednoho z nekonečna okamžiků.

A když ne, tak co?

Je tak málo věcí, pro které má smysl žít a ještě méně, pro které má smysl umírat.

Znovu chápe v čem je  život  jedinečný, neopakovatelný a krásný.

V Lásce naleznul  domov, ženu, děti, práci, klid a naplnění.

Viděl  srdce z kamene

Hořící led

Žár plačícího plamene

V duši květ

A vněm jako démanty

Je těžké přijmout, že jsme zůstali jeden druhému přítelem, neboť milování nás osvobodilo a ukázalo nám hranice, ležící nekonečně daleko od nás.

Právě teď, ve snu  beze slov řekla pravdu a na Něm  je ji  přijmout.

 Děkuji  Lásko z celého srdce,  děkuji …

 

---