Vodácké putování 3.část

Nežárka

je největším přítokem řeky Lužnice, do které se vlévá zprava u Veselí nad Lužnicí. Vzniká spojením říček Kamenice a Žirovnice u Jarošova. Nežárka je nížinná řeka, s pomalým proudem a četnými jezy. Vyniká čistou vodou. Od pramene k soutoku s Lužnicí měří 56 km. Ne každý jez má šlajsnu a je třeba často přenášet.

 

Stráž nad Nežárkou

 

leží mezi Třeboní a Jindřichovým Hradcem. Jeho dominantou je věž Strážského zámku. Největším bohatstvím této oblasti je voda, lesy, písek a rašelina. Je to líbezná krajina mokrých luk a četného ptačího národa, kterým vévodí ladné držení jihočeských čápů, stojících na jedné noze, s okem upřeně pozorujícím hemžení v travnatém porostu.

Město je spojeno s památkou Emy Destinové, která v zámku žila až do své smrti v roce 1930. Zámek stojí na okraji parku, v jehož spodní části protéká Nežárka. V této lokalitě jsme podnikly první několikahodinový výlet. Prohlídky zámků patřily do našeho putování každoročně, protože tatínek věděl, že se do těchto míst už nemusíme později dostat. Ať už z jakéhokoliv důvodu.

Další cesta k obci Hamr byla protkána množství nevysokých stupínků, které značně zpomalují tok řeky a sem tam se daly i sjet. Tatínek vždy přirazil ke břehu, pamatuji si, že zásadně zastavoval vždy proti proudu a šel obhlédnout terén a pak rozhodl jak dál. Je pravda, že na známých místech věřil svým zkušenostem z minulých let a nepamatuji se, že bychom se kdy „udělali“ kvůli jeho špatnému rozhodnutí.

 

Lužnice

 

začíná svou pouť v Rakousku, v Novohradských horách. Jde opět o nížinnou řeku s pomalým proudem. Na rozdíl od Nežárky jde její četné jezy projet šlajsnou. Při sjezdu Lužnicí člověka uchvátí krása krajiny, hlubokých lesů a vesnických staveb.  Většina vodáků začíná svoji pouť v Suchdolu nad Lužnicí, kde řeka protéká plochou lučinatou krajinou, s četnými lesy. Lesů k Soběslavi ubývá. Teprve u Sezimova Ústí se začínají lesy opět přibližovat a koryto řeky se prohlubuje.

Od Tábora se zvyšuje spád a v řečišti se objevují kameny. Je zde řada táhlých, lehce sjízdných peřejí a voda protéká hlubokým zalesněným údolím. V Bechyni doplňuje kaňon Židova strouha.  Lužnice je nejrychlejší od Tábora k Bechyni.

 

Veselí nad Lužnicí

 

Je ze severu vstupní branou do chráněné krajinné oblasti Třeboňska. Město obklopují lesy, pískovny a množství rybníků. U Veselý nad Lužnicí přechází řeka do svého středního toku. V širokém korytě zvolna protéká olejnatá, líně tekoucí voda, protkaná četnými nesjízdnými jezy.

V dolním toku, od Tábora se lehce zvyšuje její spád a v korytě přibývá kamenů a četných peřejí. Před Bechyní se často objevují na březích i v řece skalnaté bloky, které přinášejí nejedněm vodákům lecjaké překvapení.

Teprve v poslední částí se hluboké a zalesněné říční údolí otevírá do lučnaté krajiny a ústí do Vltavy.

 

    Ráda bych toto vyprávění prošpikovala drobnými příhodami, ale nedokážu je včlenit do vyprávění, neboť si nepamatuji, ve které oblasti k nim došlo. Vím, že cestování ve mně vzbuzovalo ohromnou radost z dosud nepoznaných věcí a také vědomí, že se na své rodiče mohu naprosto spolehnout vždy a ve všem, uklidňovalo mou mysl. Akorát, když jsem na cestě jednou onemocněla a tatínek nemohl najít vhodné místo k rozbití stanu, pamatuju si, jak jsem v horečce příšerně brečela a třásla se strachy, když jsme se blížili k jezu a tatínek najel až skoro k jeho hraně, přes kterou přepadala voda dolů, aby obrátil plně naloženou loď proti směru toku a silou svých a maminčiných paží nás bezpečně dopravil ke břehu. Celou dobu jsem se bála, že nás prudce tekoucí voda vcucne a shodí dolů. Myslím, že jsme tenkrát stanovali hned někde kousek pod tím jezem, protože jsem se třásla jako osika a nebyla se mnou kloudná řeč. Rodiče s sebou vždy vozili řádně vybavenou lékárničku, protože oba občas chytl „houser – neboli ischias“ a bylo pak vždy nutné, aby si rychle pomohli od bolesti a mohli jsme pokračovat dál. Za totality byla jedna osvědčená a naprosto zaručená mast na veškeré revmatické obtíže, a sice „Rheumosin“. Nikdy nezklamala, ale později moje děti k ní měly velký odpor, protože prý smrdí. Tak nevím. Furt mi bylo milejší dobře běhat, než se trápit s bolavými koleny a vonět po fialkách. Já mám vůbec na vůně osobitý názor. Miluji první závan ozonu, když začne pršet, první závan vůně prachu, při stejném úkazu, vůni škrtlé zápalky, vůni fermeže, vůni dřeva na pile…. Ale o tom to povídání nakonec není. A taky nevím, proč se přestalo s její výrobou, když byla tak príma. Myslím, že mně tenkrát maminka vykurýrovala hodně rychle a naše cesta opět nerušeně pokračovala dál.

   

Také si pamatuji, že nás jednou kdesi chytla hrozná bouřka, viditelnost se snížila na minimum a my jsme se udělali. Tatínek tenkrát zoufale hledal vhodné místo na postavení stanu, ale měl strach postavit ho někde na louce, abychom v něm neměli mokro. Tak vybral dosti příkrý kopec, a abychom se neskutáleli do řeky, uřízl v lese tři polena a každému z nás ho zatloukl pod nohy jako zábranu. Trčeli jsme na tom místě určitě tři dny, než vysvitlo sluníčko. A další dva dny jsme sušili promočené svršky.

 

Onehdy v noci jsem si vzpomněla ještě na pár drobností, které byly součástí naší lodi. Aby se nechodilo po žebrování, pokládala se na dno lodi po celé délce mřížka, která byla vyrobena s tenkých latěk a proti posunování byla zajištěna otočnými dřevěnými kličkami, které byly přišroubovány do středu žeber. Jedna vzadu, a jedna vpředu. Za zmínku též stojí, že sedačky byly vypleteny vzorem, kterým se vyplétaly židle zn. Tonet a byla to mistrná práce slepců, kteří měli v Brně své učiliště. Mám dojem, že tatínek říkal, že jde o jakousi tropickou dřevinu, jejíž lýko soužilo k tomuto vyplétání. K mému pohodlnému sezení uprostřed lodi sloužilo lehké opěradlo, opět vyrobeno z tenkého dřeva. Tatínek vozil s sebou kus mořské houby, kterou se každý den po ukončení denní pouti loď vymývala od písku a všelijakých nečistot, což byla moje každodenní práce. Loď se obyčejně celá vytáhla na břeh a po umytí se překlopila kýlem nahoru. Pod ní se ukládaly věci, které se nevešly do stanu.

Já tu stále píšu co tatínek, ale uvědomuju si, že i maminčina práce byla důležitá. Zpředu lodi viděla do řeky a bylo její povinností, kromě pádlování, upozorňovat otce na případné nebezpečí hrozící přímo z řeky. Trčící větve, kmeny, nebo i šňůry rybářů, šikovně schovaných ve vrbičkách a říčním obrostu.  Několikrát trčely ze dne řeky i staré piloty od zbouraného mostu, nenápadně ukrytých pod hladinou řeky. Jenom kresba proudu signalizovala předmět schovaný pod hladinou. Obyčejně se cestovalo středem toku, ovšem v některých případech, obzvláště když se hledalo vhodné místo k přenocování, nebo se hledal stín, se loď pohybovala v blízkosti břehu.

Při cestě byla naše strava poněkud fádní (bramborový guláš, grenadýrmarš, rizoto, vařené brambory s máslem a tvarohem, brambory a maso s konzervy, výše zmíněné hrachové polévky, někdy praženice apod.) Vím, jak se mně hrozně stýskalo po buchtách, ovocných knedlíkách, lívancích a věcech, které se při nejlepším snažení nedaly na Primusu uvařit. Proto jsme bývali vždy velmi vděčni, když se nám podařilo koupit od místních sedláků čerstvé mléko od krávy, občas hrudka másla, nebo tvaroh. A taky musím říct, že všichni lidé kolem vody měli vždy pochopení pro omezení kuchyňských dovedností cestovatelů a kolikrát nás překvapila nejedna selka, která přinesla v košíku kousek táče, nebo pár vajec, jenom za pěkné poděkování a pozeptání se, jestli něco nepotřebujeme a odkud jsme a kam máme namířeno. Vůbec si nepamatuji, že by v té době byly nějaké kiosky kolem řeky a do hospody jsme nikdy nechodili. Rodiče vždy říkali, že na takové rozhazování nemáme peníze.

 

 

Soběslav

 

je jihočeské město asi 7 km na sever od Veselí nad Lužnicí. První zmínka o něm se datuje do roku 1293 a byla v majetku rodu Rožmberků.  Leží severozápadním směrem od Jindřichova Hradce. Na konci 16 století se město úspěšně rozvíjelo až do ničivého požáru v roce 1598. Své vykonala i třicetiletá válka. Teprve v roce 1873, zřízením železnice dosáhlo město nového rozmachu rozvojem průmyslu. V roce 1920 zde byla založena továrna na výrobu šicích strojů zn. Lada, která si pro svou kvalitu vydobyla ohlas na celém světě.

V okolí města je vybudováno množství rybníků.

 

Planá nad Lužnicí

 

Město leží na rozhraní Třeboňské pánve a Vlašimské vrchoviny. V letech 1288 – 89 byla Planá součástí pražského biskupství. V polovině 16 století, kupuje město pan Vilém z Rožmberka. Významnou součástí města té doby, se stává škola ze 17 století. Rovněž rozvoj vorařství má svůj lví podíl na rozvoji města. Plavba byla provozována až do roku 1946.

 

Tábor

 

Leží na rozhraní Třeboňské pánve a Vlašimské vrchoviny. Je druhým největším městem jižních Čech.

Město bylo založeno v roce 1420 a jeho počátek je spojen s Janem Žižkou z Trocnova a husictvím. Po požárech v 16. století se stal kamenným městem. Ve stejném období byl vytvořen systém podzemních chodeb, které je v současné době možné prohlédnout.  Těžké období prožívalo město za doby třicetileté války. Další rozvoj nastal až v dobách národního obrození.  Ve městě vzniklo reálné gymnázium, které jako první v Čechách vyučovalo v českém jazyce. Zajímavostí města je vodní nádrž Jordán.

 

Bechyně

 

Je lázeňské město, ležící východním směrem od Písku. V jeho areálu se léčí revmatizmus a choroby pohybového ústrojí. První lázně byly vybudovány v roce 1728. Vznik města se datuje do 12. století, kdy byl na skalnatém vrcholu nad Lužnicí postaven hrad, který patřil Přemyslovcům. V roce 1323 povýšil Jan Lucemburský obec v podhradí na město. V 15.století se tu začal těžit kaolín a byla tu zbudována první a jediná keramická škola

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---