Ztraceným

Zase mi přeskočilo, už zase mi hrabe
neboj se mě, ty zasraný srabe.

Vyrvu ti jazyk, uříznu uši,
koukni se na sebe, jak ti to sluší.

Vydloubnu oči – nač bys je měl?
A vyrvu srdce, cos vnímat nechtěl.

Vykloubím ruce a zprerážím nohy,
já nejsem ďábel – nehledej rohy.

To ty máš ústa, co šlehaj plamen,
a srdce ztvrdlo ti neláskou v kámen.

Na co mít uší, co pravdu v lži slyší,
a krásu nevidíš, tak na co oči?

Doufám, že nekřičím tu jen tak do větru,
volajíc: „Chcípni už, moderní člověku!“